ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Kailás - pod pokličku mnichům

                                                                                                          
Kailás - pod pokličku mnichům
 
Napsal a vyfotografoval  Čestmír Lukeš
 

 

Nás sem nehnaly náboženské pohnutky, ale magie této hory. I pro nás se mělo ale ukázat, nakolik je poutník schopen cesty do vlastního nitra, jak čistá je jeho duše. Rozhodli jsme se absolvovat rituální pochod, kterému se tibetsky říká kora. Cesta kolem jezera a koupel v něm – dnešními cestovateli svázanými neúprosnými časovými limity většinou vynechávaná – je posledním možným očistným rituálem.

 

Vesnička Darčen je výchozím místem k poutnímu kruhu, který měří asi padesát dva kilometry, nachází se na jižním úbočí Kailáse, přibližně ve výšce čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. K neméně krásné hoře Gurla Mandata, ležící odsud jižně, je to vzdušnou čarou asi sedmdesát kilometrů. Převýšení z Darchenu k nejvyššímu bodu kory – sedla Dolma-La na severovýchodní straně – je zhruba tisíc metrů. Co ale mohou vyjádřit suchá čísla!
 

Dolma je bohyní, která by měla ochránit Tibet. Však také poutníci při překročení nejvyššího místa cesty volají Bozi mají zvítězit“. Dolma-La, místo s největším počtem modlitebních vlaječek, obětovaných kusů oděvů i od někoho, kdo nemohl tuto cestu nastoupit, rohů zvířat, chomáčů vlasů i klobouků. Zde leží práh k novému životu. Zde jakýsi Jürgen připevnil Číňany zakázanou vlajku Tibetu s přáním svobody tomuto národu.

 

 

 

 

 

 

 

Strávit nějaký čas v buddhistickém klášteře mě lákalo řadu let. Ovšem s přibývajícím věkem mi bylo čím dál jasnější, že k řádnému zasvěcení do tajů mahájánového tibetského buddhismu, praktikovaného v  odlehlé horské oblasti Ladaku na hranicích s Tibetem, by bylo potřeba mnoha let studia, odříkání a pevné vůle. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že ani jednoho se mi nedostává a lepší už to nebude.

 

 

 

Mise, která měla za cíl restaurování vzácných nástěnných maleb a stavební a projektové práce s tím spojené, byla proto jedinečnou příležitostí k nahlédnutí pod pokličku kotlíku, v němž se vaří každodenní fyzická i duchovní strava Buddhových následovníků.

 

Jací jsou vlastně buddhističtí mniši? K čemu se upínají jejich myšlenky? Zhruba dvoutýdenní pobyt mi samozřejmě nemohl na tyto otázky odpovědět, mnohé mi ale stačil nastínit a rozbil některé mylné představy, které jsem si s sebou přivezl.
 
Starého známého Jany, mnicha Lopsanga Kečoka, se ptáme, proč už neprovází příchozí návštěvníky jako před léty, při její minulé návštěvě. Otázka hned vyvolává na jeho tváři lehký úsměv, ostatně ten je typický pro všechny Ladačany. Vzpomíná na rok, kdy v rámci služby klíčníka otevíral a zavíral dveře návštěvám až do omrzení. Vysvětluje nám, že každá služba, ať už v kuchyni, se svazkem klíčů u pasu, nebo osamoceně dole v malém klášteře přímo ve vesnici, trvá jenom určitou dobu, pak se mnich věnuje meditacím, vyrazí na poustevnickou cestu po vesnicích nebo na pobyt do spřáteleného kláštera. Někteří mniši léta studují na buddhistických univerzitách, třeba i daleko dole v nížinách ve Váránasí nebo v Karnátace. Ptám se ho, proč nemá na sobě hezkou žlutou čepici sekty gelugpa, odloženou ve výklenku ve stěně, i když dobře vím, že ta se nosí jenom při slavnostních příležitostech. Chci ho ale vyprovokovat, aby si ji nasadil, protože by tvarem, který přetrval století, kontrastovala s moderním tričkem s nápisem EMINEM, byť v regulérní mnišské oranžové barvě. Nasadí si čepici, ale když ho požádám o svolení fotografovat, znejistí. Jeho rozverný výraz zmizí, zvážní a obleče si na triko mnišské roucho.
  

 

 
Spolu i každý sám
  
Ač je mnišské společenství na první pohled soudržnou komunitou, život každého mnicha je do značné míry individuální. Rovněž představa, že pro samé společné modlení už nezbývá mnichům čas na nic jiného, je zavádějící. Alespoň to platí tady v Ladaku. Ten pravý čas pro společné modlitby a vůbec pro intenzivnější život celé komunity nastává v období náboženských svátků, které probíhají ve většině klášterů během zimních měsíců, kdy jsou horské průsmyky zaváté sněhem a cestovat mezi kláštery je téměř nemožné, o návštěvách zvenčí ani nemluvě.
 
V době naší návštěvy tak ze sedmdesáti mnichů, kteří trvale pobývají v klášteře Diskit, bylo asi třicet mnichů na cestách po venkově, v jiných klášterech nebo v buddhistických školách. Ze zbylého počtu mnichů se ranní modlitby ve velké nově zbudované modlitebně pravidelně účastnilo kolem deseti mnichů. Večerní modlitby v malé starobylé svatyni vedl samojediný náš klíčník, kterému vždy rád přihlížel někdo z nás hostů – brigádníků. A jaký je typický všední den v klášteře?
 
Po většinu dne se mniši věnují svému osobnímu programu, starají se o domácnost a meditují ve svých vlastníma rukama zbudovaných domcích o dvou místnostech, rozsypaných jak rozmetané kostky domina na skále pod hlavními klášterními budovami. Sami si perou, přes den si někteří sami vaří, i když klášterní kuchyně zajišťuje ranní pečení placek čapátí, vaření rýže a speciálního čaje na ranní púdžu.
  

 

 
Jako jam session
  
Púdžu zahajoval den co den vždy ve stejný čas „letošní“ klíčník troubením na rituální mušli ke všem světovým stranám. Ač to bylo vždy na minutu přesně, vlastní průběh měl jinak do nějakého kasárenského drilu rozhodně daleko! Řád modliteb je sice pevný a po staletí neměnný, na mne, nezasvěceného pozorovatele, ale působila púdža jako hudební improvizace na dané téma, chcete-li jako jakási jam session. Na hlavní nosnou notu modlitby se postupně volně nabalovaly nástroje v podobě mumlavých zvuků manter mnichů. Tak, jak každý mnich sám uzná za vhodné, vstupuje svým „brbláním“ do hry, nebo z ní opět odchází. Přestávky, v kterých se přímo aktivně nezúčastní modlitby, vyplňují mniši tu vzájemnou konverzací se svým sousedem, tu hlasitým usrkáváním čaje. Ten je popíjen s tsampou, solí a cukrem, kterážto kombinace dvou protichůdných chutí je podávána mnichem, roznašečem ranního čaje, a představuje nejen velkou lahůdku, ale díky tsampě, pražené ječmenné mouce, i sytou snídani.
 
Jeden mnich, který se zřejmě chce pohroužit nerušen do svých myšlenek, si přehazuje cíp rudého roucha přes hlavu a obličej, další právě přicházející opozdilec si beze známek spěchu hledá místo na modlitební lavici a zdraví se srdečně se svými kolegy. Celá improvizace je doprovázena zvoněním, troubením a údery palic na velký buben, při nichž se nemohu ubránit dojmu, že byly před staletími zařazeny do výbavy mnichů nejen pro svoji schopnost vytvářet magické vibrace, napomáhající ke splynutí s univerzem, ale i proto, aby zamezily unavenému mnichovi případně usnout! Každý zvuk je na první nezasvěcený poslech jakoby odtržen od těch ostatních, rodí se, žije svým vlastním životem a nečekaně mizí, aby posluchače v ten nejméně předpokládaný okamžik opět vtáhl do děje. Za zajímavost stojí například i to, že dechové nástroje gajlingy, jakési obdoby našich klarinetů, hrají při obřadu vždy ve dvojici, přestože každý z nich musí být odlišně naladěn.
 

 

 
Vzhůru do Hunderu
  
Namgyal je nejen mnich, skvělý kuchař se smyslem pro humor, ale hlavně – a to pro nás mělo ten hlavní význam – umí ze všech diskitských mnichů nejlépe anglicky. Nemuseli jsme ho proto ani příliš dlouho přemlouvat, aby nám dělal tlumočníka a průvodce. Vnímal to nejen jako službu pro bláznivé cizince, ale určitě i jako příjemné zpestření běžného mnišského života.
 
Namgyal má už druhým rokem službu dole ve vesnici v malém polorozpadlém klášteře, který je podřízen tomu hlavnímu nad ní. A byl to věru veselý společník! Jeho zjev nejen spíše připomínal snědého italského plážového plejboje ve slušivých slunečních brýlích (slunce je v těchto nadmořských výškách velmi agresivní), ale měl i dobrosrdečnou, veselou povahu a při procházce vesnickými uličkami působil rozruch mezi místními kráskami, které na něj neustále rozesmáté něco pokřikovaly a rády se s ním pouštěly do horovu. Díky němu se k nám chovali srdečně i mniši z kláštera Hunder, ležícího na samém konci údolí Nubra, v nejzazším místě, kam ještě vojenské hlídky indické armády pustí cizince. Dál na severozápad už leží pouze zakázaná zóna území nikoho a za ní pákistánské hory Karákóramu. Zde, v extrémních nadmořských výškách ledovce Siačen, probíhal v roce 1984 zatím poslední vážný válečný konflikt mezi oběma sousedícími jadernými mocnostmi.
 
Do Hunderu jedeme autobusem. Na nádraží v Diskitu čekáme přes dvě hodiny a čas si krátíme pojídáním lasi, zakysaného mléčného nápoje, který má v místním občerstvovacím zařízení vynikající konzistenci hustého smetanového jogurtu. Čekáme a dvěma babičkám dochází trpělivost: vydávají se pěšky směrem k Hunderu. Utvrzuje nás to v předtuše, že autobus už dnes asi opravdu nepojede. Naštěstí jsme se spletli. Masa Ladačanů ale na první pohled převyšuje kapacity miniautobusu. Ty tam jsou představy o nadhledu a odevzdanosti buddhistů, místní se tlačí do jediných dveří vpředu u řidiče hlava nehlava a ta tam je i autorita našeho mnicha, který vlastním tělem brání nás, cizince, před náporem smějících se a povykujících místních nedočkavců.
 
A pak už zase pěšky spolu s Namgyalem stoupáme po prudké horské pěšině lemované tu a tam skupinami čhörtenů nebo zídkami mani od jedné klášterní budovy ke druhé, rozesetých v širokém okolí ve skalách nad vesnicí. Dveře jsou otevřené, snad proto, že by nebylo v silách mnichů z kláštera dole ve vesnici vyslat do každé budovy klíčníka. Navíc jsme tady skutečně v nejodlehlejším cípu civilizace a krádež je tu cizím pojmem. Pro klášterní budovy v Hunderu je typické, že i když jsou postaveny na malém půdorysu, výška jejich svatyní je na místní poměry neobvykle vysoká a prostor pak vypadá vznešeně a tajemně.
 
Doma u mnicha
  
Po návratu přijímáme pozvání našeho průvodce na pravý tibetský čaj. Namgyal bydlí hned vedle malého vesnického kláštera v Diskitu ve vlastním domku. Ten vypadá jako většina ostatních, ve kterých bydlí mniši u hlavního kláštera nad vesnicí. Jen je osamocený. Dvě místnosti, jedna je vybavena na zem položenými matracemi pokrytými koberci, sloužícími ve dne na sezení a v noci ke spaní, a nízkým tibetským stolečkem. Právě na něj nám Namgyal servíruje slaný čaj. Výklenek ve zdi, do něhož jsou vsazeny dřevěné poličky, představuje jediný úložný nábytek tohoto pokoje. Přes malé okno sem proniká úzký kužel slunečních paprsků, jehož intenzita je tlumena jasnou modří nově nalíčených stěn místnosti. Otvor ve stropu je vy­užíván v mrazivých zimních měsících pro protažení plechového komína kamen, která sem mnich přemístí z druhé místnosti – kuchyně. Tam v létě slouží jako sporák na vaření. Loučíme se a na závěr návštěvy ochutnáváme Namgyalovu tsampu, kterou nám nabízí z dřevěné nádoby, pamatující doby, kdy sem ještě noha turisty nezabloudila.
 
V podobných samostatných domcích kolem kláštera nad vesnicí tráví celý rok většina mnichů. Každý nově příchozí služebník boží by si přitom měl svůj příbytek postavit sám, staří nebo nemocní mniši bydlí v hlavní klášterní budově v blízkosti kuchyně a chrámových místností. Jsou tu spokojení a šťastní, jenom dlouhé zimní mrazivé měsíce jsou pro mnohé postrachem, a proto se snaží na zimu odcestovat do méně chladných oblastí. Nejblíže je sídlo dalajlamy – Dharamsala, nebo ještě lépe město „věčného jara“ Chandigarhu, kde se podle slov mnichů dá projíždět na kole a procházet se čistými ulicemi a parky. Podniknout tuto cestu do „letního bytu“ jim paradoxně umožnila armáda, která se zde usadila kvůli přetrvávající krizi vztahů s Pákistánem. Vojenské dopravní a nákladní letouny totiž za poměrně nízký poplatek umožňují transport místních do jiných oblastí Indie. Vůbec, na vojáky si tu nikdo nestěžuje. Naopak, mniši i civilisté si pochvalují, že udržují silnice a z letadel shazují padáky potraviny, což mnohé zachránilo před hladem v zimních měsících. Vojáci stejně jako turisté přinášejí nové pracovní příležitosti, tedy i peníze a prosperitu.
 
Setkání s princeznou
  
V okolí hlavního města Lehu bylo v dávné minulosti vybudováno množství klášterů, rozesetých v údolí řeky Indu, často vzdálených na dohled jeden od druhého. To mimo jiné svědčí o velkém významu této oblasti v době, kdy tudy po hedvábné cestě putovaly karavany mezi Čínou a Indií. Palác ve Stoku, nad nímž se vypíná stejnojmenná nejvyšší hora oblasti, tedy 6153 metrů na mořem vysoký Stok Kangri, je zajímavý především tím, že se do něj po roce 1947, kdy Indie získala nezávislost na Anglii, musela uchýlit ladacká královská rodina.
 
V autobuse cestou do Stoku nám samozřejmě padla do oka vysoká dívka, která byla mezi soukmenovci o hodně menšího vzrůstu skutečnou raritou. Byla pohledná, elegantně krčící hlavu, celá v bílém. I její rysy byly hodně odlišné. Namísto „rozpláclého“ nosu má úzký aristokratický, žádný náznak šikmých očí, nebo je možná nevnímáme pro hluboký pronikavý pohled, úsměv na jemných rtech. Spolu s ní cestuje ještě jedna dívka, zřejmě její mladší sestra. Starší mi vzdáleně připomíná jednoho mnicha z kláštera Diskit, kterého jsem si podle zjevu, tolik odlišného od ostatních mnichů, zapamatoval. Obě dívky vystoupily ve vesnici před Stokem. Než navždy zmizely našim očím, obě se otočily a pohledem se s námi naposled rozloučily.
 

Když jsme za několik minut poté procházeli místnostmi paláce ve Stoku, z části proměněného v etnografické muzeum, nemohli jsme si nevšimnout fotografií ladacké královny, oděné vždy v tradičním oděvu, zachycené v rodinném kruhu, s Indirou Gándhíovou, s premiérem Néhrúem a dalšími celebritami, na koni i v luxusním automobilu. Přestože motivy a náměty fotografií byly vždy jiné, společné měly pokaždé jedno – vysokou štíhlou postavu královny, její ušlechtilé rysy obličeje a elegantní držení těla. Tehdy nás napadlo, že obě dívky se možná vůbec neotáčely za námi, jak jsme se pošetile domnívali, ale že jejich pohledy mohly směřovat dál, tedy s největší pravděpodobností k sídlu královské rodiny a potažmo i k oknům, za nimiž možná bydlí jejich urozená vzdálená příbuzná, která se k nim nehlásí. Byly jí tak podobné...

 

 Říjen 2007

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group