ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK CHUTNÁ BAJKALSKÁ DIVOČINA?

 

Je jim sedmnáct a mají za sebou první expediční zkušenost: měsíc v pravé sibiřské divočině. Tři gymnazisté z Jablonce nad Nisou, Jana Menšíková, Jan Antonín a Vojtěch Abraham se nebáli jít proti proudu. Namísto západu jim učarovala hranice opačným směrem. Nenechali nic náhodě. V přírodovědecké soutěži Avuanga se poprali o svou šanci odletět sedm tisíc kilometrů na východ a na vlastní kůži ochutnat jedinečný a zatím téměř nedotknutý kout světa - sibiřský Bajkal. Jana, Honza a Vojta zvítězili a zaslouženě strávili u břehů nejhlubšího jezera světa bezmála čtyři nezapomenutelné týdny prázdnin.

Na záda si naložili dvacetikilový batoh a prošlapali s ním panenské kouty bajkalské přírody. Dostali se do přísně chráněných míst, kam se běžní cestovatelé nikdy nepodívají. Deset dní vychutnávali pocit samoty na neosídlených a přísně chráněných Uškaních ostrovech, kde se v nejhojnějším počtu vyskytují sladkovodní tuleni bajkalští. Ve dne v noci proleželi hodiny nad útesem, pod nímž tuleni odpočívali, a pozorovali je. Potom na vlastní kůži okusili neprostupné bajkalské hory. Lezli po skalách, brodili se řekou, bloudili v zarostlé tajze, drali se klečovitou tundrou, máčeli v bažinách. Místy se drápali nahoru s batohem na zádech po čtyřech, razili si cestu v neprostupném terénu a hledali ten správný směr.

Stálo je to dost sil. Přesto nelitují.


TAK TOHLE JE SIBIŘ?

Po cestě z udusané hlíny, která nese jméno Karla Marxe, se líně vleče několik krav. Na moment zmizí v oblaku prachu. Červená sajdkára, která je právě minula, přibrzdí u jednoho z tmavých dřevěných domků s typickými modrobílými okenicemi. Středně velká čuba neurčité rasy bojácně stáhne ocas mezi nohy a bez rozmýšlení proklouzne škvírou pod vraty. Tři kozy, které hledají u protější dřevěnice něco k snědku, se ani neotočí. Jedna z nich se drze opře předními kopyty o vysoký neprůhledný plot a s chutí ukousne zelenkavou větvičku, která trčí ven.

Tak tohle je Sibiř?

Tiše pozorujeme tu pouliční podívanou. Mlčky, zato plnými doušky hltáme prazvláštní atmosféru prašné cesty lemované nepřístupnými dřevěnými hradbami z tmavých latí.

Expedice Avuanga směr Bajkalské jezero začíná.

Bajkal. Kolikrát to jméno za poslední rok zaznělo? A pak to konečně přišlo. Pondělí 17. července, devět ráno: z ranveje pražské Ruzyně startuje Boeing 737. Na palubě šest členů expedice Avuanga. Tři z nich, sedmnáctiletí gymnazisté z Jablonce nad Nisou, Jana, Honza a Vojtěch, mají měsíční výpravu do divoké přírody u břehů nejhlubšího jezera světa za odměnu. V konkurenci sta dalších tříčlenných týmů zvítězili v přírodovědecké soutěži Avuanga, projektu, který pro studenty všech středních škol s maturitou v celé České republice připravilo ostravské ekologické sdružení Vita, Studio Yorick a mezinárodní ochranářská společnost Amba project, jež se věnuje vědecké a ochranářské práci na Sibiři a Dálném východě. Právě díky Amba projectu teď může trojice jabloneckých studentů a jejich tříčlenný doprovod na vlastní kůži okusit, jak chutná bajkalská divočina.

Mají na dosah místa, kam je běžným cestovatelům vstup zakázán: nedotknuté Uškaní ostrovy - čtyři kusy pevniny zamknuté uprostřed nekonečné bajkalské hladiny. A pak hory, jež se zvedají přímo z vody: téměř dvoutisícový Svatý nos a ještě o pár set metrů mohutnější Barguzinský hřbet.

"To jsou žiletky," hlásí Vojta, když se i s Honzou a Janou při první příležitosti vrhají na pláži v Usť-Barguzinu do ledových bajkalských vln. Voda nemá víc než okolo osmi stupňů Celsia. Její průměrná celoroční teplota nepřesáhne čtyři stupně. Pětadvacet dní nám bude tahle voda osvěžením v horkém dni, lázní po namáhavé cestě i bezednou studnou, ze které budeme denně pít.

Desetitisícový Usť-Barguzin je město vesnického typu na jihovýchodním břehu Bajkalu, kde leží Burjatská republika. Vedle tmavých Burjatů, etnika se všemi asijskými rysy, tu žije v dřevěných domcích také mnoho evropských Rusů, kteří se sem kdysi přijeli podívat a už zůstali. Bajkal jim učaroval.

Když jsme se jej poprvé dotkli my, pochopili jsme proč: nekonečná modrá pláň, kde je od severního k jižnímu cípu více než šest set kilometrů, tedy asi tak daleko jako z Aše do Košic. Na obzoru v oparu mohutné kopce hor, které Bajkal ze všech stran střeží. A někde mezi nimi, uprostřed jezera, chráněné Uškaní ostrovy - první cíl expedice Avuanga.

CHLEBA SE ŠPEKEM A SÍLA SAMOTY

Je hodinu před půlnocí, třetí den cesty, když železná loď jménem Sándor Petöfi naráží na mělčinu při břehu Dlouhého ostrova, druhého ze čtyř Uškaních ostrovů. Jejich území patří mezi tak zvané zapovědniky Zabajkalského národního parku (z ruského "zapovědnaja zona"), tedy přísně chráněná místa, kam se bez zvláštního povolení tamních ochranářů nikdo nedostane.

Ujdeme sotva pár kroků, když Honza Antonín mlčky ukáže k zemi. U nohou nám leží bez hnutí dvě tulení mláďata. "Dotáhli jsme je sem z druhé strany ostrova dnes ráno," vysvětluje slovenský biolog Peter Vršanský, který na ostrovech studuje spolu s dalšími třemi Slováky pod hlavičkou Amba projectu chování a život tuleně bajkalského (článek o tomto výzkumu jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č. 9, 1999). "Nevíme, proč zemřeli. Už tu byli vědci z Irkutsku. Vzali vzorky pro laboratoř. Možná je to nějaký virus," dodá nad mrtvými těly, kterým už krkavci vyklovali oči z důlků a pomalu se pustili i do vnitřností.

Kruté seznámení.

"Budete je s námi pozorovat. Každé dvě hodiny je potřeba počítat, kolik jich je na kamenech a kolik plave ve vodě. A pak uděláte herbář zdejší flóry," dostávají druhý den ráno Jana, Honza a Vojta své výzkumné úkoly. Okamžitě vyrážejí na druhý konec ostrova k tulenímu odpočívadlu. Cestou už se po očku ohlížejí po květinách rostoucích kolem.

Krůček po krůčku sestupují z mírného svahu dolů k vodě. Musejí opatrně: tuleni sice špatně slyší, ale vyplaší je každý rychlejší pohyb a nadto výborně cítí. Dva mladíci a dívka se obezřetně přiblíží až na samý okraj útesu a užasle hledí dolů. Na černých balvanech se tu vyhřívá asi patnáct tuleňů. Dalších šestnáct plave okolo.

Přikrčení v trávě hltají tu královskou podívanou: skupinka tuleňů si labužnicky vychutnává hřejivé odpolední slunce. Podřimují, občas se slastně protáhnou či podrbou na břiše, nebo jen tak znuděně zívnou. Na balvanech naoko líná neohrabaná stvoření, která vypadají komicky. Pod vodou mrštné vodní šelmy, praví dravci.

Celých deset dní, kdy jsme dočasnými obyvateli kilometrového Dlouhého ostrova, vstřebáváme plnými doušky tu nepředstavitelnou sílu samoty. Sedm tisíc kilometrů od domova a desítky kilometrů od jakékoli civilizace. Odkázáni jen sami na sebe.

"Vařit se nebude. Nefouká žádný vítr a zbytečně bychom vyplašili tuleně," ohlásí expedici jednou ráno Peter Vršanský. Trvá to dva tři dny: pokud oheň, tak nanejvýš večer, někdy ani to ne. Přes den pouze chleba, kterého zbývá už jen pár bochníků. Mažeme na něj ostrou sibiřskou hořčici, krájíme špek, přikusujeme cibuli a česnek. Zapíjíme vodou z Bajkalu. Honza se pokouší rozmíchat ve studené vodě francouzskou polévku ze sáčku. "Nic moc," zhodnotí, ale dál sytí prázdný žaludek.

"Sbalte si věci, pokud připluje nějaká loď, pokusíme se nastoupit," hlásí desátý den ráno šéf expedice Zbyněk Pavlačík. Naposledy spočítat tuleně, naposledy pohled na vzdálené kopce Bajkalského hřbetu na západním břehu jezera. Pramení tam Lena.

TAJGA, TUNDRA, BAŽINY

"Vstávejte, za hodinu jedem," burcuje výpravu čtrnáctý expediční den vedoucí Pavlačík. Plán je zřejmý: po ostrovech přijdou hory. "Cíl prvního výšlapu je tady," dodá a ukáže prstem na bezejmenný vrchol pohoří Svatý nos, které ční přímo z Bajkalského jezera.

Do výšky 1831 metrů nad mořem nás doprovází sám Jevgenij Ovdin, šedesátiletý znalec přírody, dříve profesionální lovec, dnes ochranář a jedna z hlavních postav Zabajkalského národního parku. Po boku mu jde Nura, jeho půlroční fenka sibiřské lajky - plemene, které má v rodokmenu pravé vlčí geny.

Cesta na vrchol vede přímo vzhůru. Batohy brzy těžknou na zádech. Jak stoupáme, hlína pod nohama se postupně mění v suťovinu a ještě výše v žulový masiv. "Vodu," ozývá se stále častěji. Nejvíce sil má Nura - radostně pobíhá okolo, jako by se laskala s místy, odkud pocházeli její předkové.

"Tundra," zajásá Vojta, když se výprava kvečeru vyškrábe na hřeben. Namísto skalnatých srázů je nahoře krásná plošina s mechovištěm. Tam nocujeme. Nad hlavou ledabyle poházené stovky hvězd a souhvězdí.

"Vydržíte toho hodně," pochvaluje si ochranář Ovdin, jen co druhý den večer sestoupíme zpátky k jezeru. V nohou pětadvacet kilometrů a dohromady tři tisíce metrů převýšení.

"Tohle už zvládnete hravě," podává nám Ovdin mapku s trasou na dalších pět dní: Barguzinský hřbet.

Jako průvodce jde tentokrát jeden z řadových zaměstnanců parku, osmadvacetiletý Kolja Bilkov. Sotva vstoupíme do lesa, sáhne do krosny pro kulovnici. Nabitou zbraň pak celých pět dní svírá ve svalnaté pravačce. "Na medvěda bych ale nevystřelil. Mohl bych ho leda zranit a zraněný medvěd je to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Podobně jako matka s medvíďaty," říká na vysvětlenou. U pasu se mu houpe dlouhá těžká dýka. Ostrá ocelová čepel slouží jako nůž, mačeta i sekyrka. Stejně dobře s ní krájí chleba, jako seká břízky, když není kudy přebrodit řeku.

"Hele, co mám," ozve se třetí den cesty po hřbetu, když se výprava na chvíli zastaví na jednom ze sedmi stanovišť padesátikilometrové trasy. Honza drží v ruce medvědí lebku. Ležela poblíž srubu v trávě.

Pátý den nás cesta svede z hor zpátky k bajkalským břehům. Před očima pohoří Svatý nos. Za zády Barguzinský hřbet, kde jsme minulou noc spali. Obojí jsme si prožili na vlastní kůži. Za sedm dní, kdy jsme putovali horami, jsme našlapali osm desítek kilometrů.


Stálo to za to. Stoprocentně. Viděli jsme přírodu Sibiře. Tajga, tundra - to u nás není.

"Stálo to za to. Stoprocentně. Viděli jsme přírodu Sibiře. Tajga, tundra - to u nás není," říká Honza.

"Zažili jsme všechno: vodu, hory, tajgu, tundru, skály, bažiny," doplňuje Zdeněk Jakubka z ostravské Vity. Před sebou ústí Velkého Čivirkuje, řeky, kterou jsme tam nahoře viděli pramenit. Malý nesmělý pramínek se proměnil v silnou a dravou řeku, aby dole konečně splynul s nekonečným Bajkalem.

Scházíme k vodě, spokojeně zouváme těžké boty a pečeme na ohni ryby k večeři. A pak nám to pomalu dochází: tohle je konec. Zbývá už jen jediná cesta: domů.




EXPEDICE AVUANGA STARTUJE DO DALŠÍHO ROČNÍKU

Studujete střední školu a zajímáte se o studium biologie a ochranu přírody? Chcete letní prázdniny strávit na atraktivní přírodovědecké expedici v tisíce kilometrů vzdálených končinách? Jste připraveni vytvořit tříčlenný tým kamarádů, který se bude pídit po informacích, jež rozhodně nenajdete ve svých učebnicích, a pak ještě podstoupit tvrdou fyzickou a psychickou zátěž? Pak Vám nabízíme jedinečnou příležitost! I v letošním školním roce jsme totiž pro Vás připravili přírodovědeckou soutěž, jejíž vítězové vyhrají účast na velmi zajímavé expedici. Loňští vítězové, trio studentů Jana, Honza a Vojta z Jablonce nad Nisou, strávili necelý měsíc v překrásném prostředí sibiřského jezera Bajkal, kde prožili nezapomenutelné chvíle. Více se dozvíte v reportáži v tomto čísle magazínu Koktejl.

Také druhý ročník soutěže je určen pro všechny studenty středních škol zakončených maturitou, ale pozor, tentokrát už nejenom pro studenty z České republiky, ale současně i ze Slovenska. Cílem organizátorů totiž mimo jiné je navést studenty ke spolupráci na mezinárodní úrovni. Do Mongolska tak vyrazí dva tříčlenné týmy, jeden z České republiky a jeden ze Slovenska.

Cíl expedice - Mongolsko. Vítězné týmy o letních prázdninách opět vyjedou tisíce kilometrů východním směrem, avšak tentokrát do severozápadní části exotického Mongolska. Cílem bude horské jezero Chup-su-gul a nedaleké pouště, ve kterých se nalézají unikátní fosilní naleziště - od skvěle zachovaných exemplářů desítky milionů let starého hmyzu až po zbytky dinosaurů. Fosilie budou také jedním z hlavních pracovních témat pro studenty, jejichž úkolem bude pod vedením špičkových vědců popsat jeden fosilní živočišný druh. Scházet pochopitelně opět nebude minimálně týdenní výlet do hor, pozorování nedotčené přírody Mongolska, návštěva pouště Gobi a další zajímavosti.

Expedice bude mít pro svou práci náležité vybavení. Jako základna bude sloužit speciální vozidlo Tatra v expedičním provedení, jehož hlavním řidičem bude zkušený "dakarista" Tomáš Tomeček, které má na svém kontě několik cenných skalpů z nejtěžší rallye na světě, Paříž-Dakar. Expediční Tatra vyjede z České republiky se zásobami a vybavením po vlastní ose, vítězné týmy se do oblasti určení patrně dopraví částečně letecky a částečně vlakem.

Podmínky účasti v soutěži:
- vytvoření tříčlenného týmu, ve kterém musí být vzhledem k psychické a fyzické náročnosti aspoň jeden muž
- v době expedice (červenec-srpen 2001) minimální věk 17 let
- bezvadný zdravotní stav
- písemný souhlas rodičů

Pokud splňujete tyto podmínky, hledejte na svých školách plakát se zadáním otázek a dalšími podrobnými pokyny.

Každého čtvrt roku budete na tomto místě nacházet v magazínu KOKTEJL aktuální informace vztahující se k soutěži. Nezapomeňte si proto zajistit únorové číslo! Pokud chcete vědět, jak probíhal výběr loňského vítězného týmu, zalistujte v magazínu Koktejl 9/2000, kde na toto téma naleznete podrobnou reportáž.

Přejeme Vám hodně úspěchů a nezapomenutelných zážitků!!!


Organizátoři soutěže: AMBA Project, Sdružení Vita a Studio Yorick.

Generálním sponzorem ročníku 1999-2000 byla akciová spol. Třinecké železárny, sponzorem PST Ostrava, a. s. a soutěž dále podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR.



Ptáme se Ing. Jiřího Ciencialy, CSc., předsedy představenstva a generálního ředitele Třineckých železáren, a. s.:

Proč se Třinecké železárny rozhodly expedici Avuanga podpořit? Co je přesvědčilo?

Třinecké železárny dlouhodobě svou průmyslovou činností ovlivňují životní prostředí v okolním regionu. Péče o zlepšení kvality životního prostředí je proto součástí jejich strategie. Zlepšování stavu okolní přírody, zvláště v posledních několika letech, dokumentuje, že značné finanční prostředky, které Třinecké železárny do technologických akcí vložily, přinášejí své ovoce. Součástí přístupu k ekologické problematice je otevřené informování veřejnosti a také podpora smysluplných akcí, které mají ekologický podtext a jsou zaměřeny hlavně na mladou generaci. Projekt Avuanga se nám jevil jako zajímavý a nevšední, a proto jsme se rozhodli ho podpořit.

Co to pro TŽ znamená - v čem to má smysl, postavit se za takovou věc? Jaký pocit z toho máte vy osobně? Není vám líto, že už nejste středoškolák a nemůžete se také zúčastnit soutěže a odjet na měsíční expedici třeba na Bajkal?

Chtěli jsme mladým lidem ukázat, že i taková průmyslová firma, jakou jsou Třinecké železárny, může podpořit takovou soutěž, která sice nemá přímou souvislost s hutní výrobou, ale oslovuje některé mladé lidi se zájmem o stav našeho okolního prostředí. A stav životního prostředí není naší firmě rozhodně lhostejný. Na druhou část otázky je má odpověď lakonická. Trochu závidím skupince vítězů soutěže, která měla možnost naplnit své záliby v odlehlých končinách exotické přírody Bajkalu.
listopad 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group