ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zlato, whisky a šibenice

Zlato, whisky  a šibenice
 
Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani
 

Žluté keře „rabbit brush“ a stříbrného pelyňku, mírně zvlněné kopce potopené do slunečního zlata. Zaprášená hrbolatá cesta a na jejím konci město stlučené z dřevěných prken vysušených sluncem a popraskaných zimou – poněkud trýznivý pohled na domky starého zlatokopeckého města, kde násilí, neřest a smrt byly na denním pořádku.

 

Město leží v nadmořské výšce dva tisíce pět set padesát metrů nad mořem, na východní straně pohoří Sierra Nevada nedaleko Yosemitského národního parku. Panuje tady velmi drsné vysokohorské pouštní klima, v létě sužují krajinu nesmírná vedra. Ač se nám to při letním úmorném vedru nechce ani věřit, v zimě je město zapadané několika metry sněhu. Teploty klesají často až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Venku běsní surový vítr rychlostí až sto šedesát kilometrů za hodinu. A přesto tu kdysi bývalo lidem docela horko...
 
Bodie se za své doby těšilo té nejhorší pověsti na celém americkém západě. Kasina, hotely, putyky a nevěstince – pot, špína, nemravnost, rvačky, přepadení, krádeže a lež – vraždy a popravy tady byly na denním pořádku. Téměř každý den zvonil ve městě umíráček. Márnice na protějším kopci přímo u hřbitova nebyla snad nikdy prázdná. Aspoň si na to nikdo nepamatuje. Sotva se zatloukly hřebíky do jedné rakve, už aby se připravovala další.
 
Je hodně brzo ráno. Jsme tady úplně první. S trochu podivným pocitem vyrážíme mezi dřevěné, zubem času nakouslé domky. Na zemi v prachu se povalují sešláplé rezavé konzervy. Naše první kroky míří ke kostelu. Stěny uvnitř jsou holé, bíle natřené. Vzadu u oltáře ještě stojí varhany, v prostoru tři řady osezených dřevěných lavic. Na zemi leží pár dnešních mincí, sem tam dolarovka. Pokračujeme dál od domu k domu, od chatrče k chatrči. Nakukujeme do ulepených nemytých oken, která stíní roztrhané, kdysi čistě bílé krajkové záclony. Za každým se ukrývá svět sám pro sebe.
 
Příběhy opuštěných chatrčí
 
V jednom domku je vidět celou kuchyňku se vším, co v ní kdysi bylo. Ze stropu visí stará olejová lampa. V koutě stojí starý sporák s troubou – na něm velký hrnec, konvice na čaj, pánev a formička na muffiny. Na zdi je zavěšený dvojitý dřez s umytým nádobím – na kohoutku dokonce ještě visí špinavý hadr na nádobí. Na polokulatém dřevěném stole se dvěma židlemi stojí dva talíře, dvě misky, tři skleněné pohárky, uprostřed velká mísa – asi na salát. U talířů leží hliníkový příbor, vedle dírkovaná naběračka. A na třetí židli je postavená sedačka pro malé dítě. Máme pocit, jako by se každou chvíli mělo volat k obědu. Jen prachu je všude na pět palců.
 

 

Hned ve vedlejším pokoji se světlými vzorkovanými tapetami stojí úzká kovová bíle natřená postel, několik skříněk, na nich lavor na mytí, v koutě velká plechová vana. Je tu dokonce i staré rádio. Na háčcích zavěšeno pár svršků, u postele povalující se láhev.

Jinde se ze stěn zažloutlé barevné tapety už loupou. U široké kovové postele se zaprášenou matrací leží rozkopnuté boty. Na stěně visí černobílé dobové fotografie, mezi nimi se vyjímá George Washington. V dalším domku stojí uprostřed světnice proutěné houpací křeslo, vedle plátěná sedačka a u ní smotaný koberec, který se už nevešel na káru. Na starý sbalený kufr asi někdo před léty zapomněl. V jedné z místností objevujeme bedny s prázdnými láhvemi od piva – kdoví, jak chutnalo...
 
Přicházíme na hlavní třídu – Main Street. Hned na rohu stojí ještě velmi zachovalý obchod. Vše zůstalo ležet, jako by se zítra mělo prodávat. Obchod je nacpaný zbožím. Regály od shora až dolů. Uvnitř se najde, nač si jen člověk vzpomene, co by mohl uprostřed takové pustiny potřebovat. A potřebné je všechno – od nářadí až po nitě.
 
Hned na protější straně ulice stojí prostorná herna s kulečníkem, v jiném salonu leží na hracím stole barevné žetony poskládané do komínků. Nálada, jako by se dlouho do noci nalévalo. Ve vedlejším hotelu stojí vedle recepčního stolu s psacím strojem co jiného než zase kufry. Na Main Street a křižující Green Street nacházíme ještě poštu se zaprášenými dopisy, poličku s malými přihrádkami, pečlivě poskládaná závaží a váhy na balíky.
 
O kus dál na Green Street směrem ven z města stojí dvouposchoďová školní budova. Lavice, tabule, křídy, houba, skripta narovnaná na učitelském stole, sešity pokryté prachem, mapy různých světadílů, americká vlajka... Pokračujeme dál, od jednoho okna k druhému, od budovy k budově, od chatrče k chatrči... a mezi tím kadibudky – některé se musejí už podepírat. Na každém kroku se objeví něco, co si zaslouží podrobnější prozkoumání. Vše podněcuje fantazii ve vymýšlení osobních životních příběhů, které se odvíjely na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
 

 
Zlato uprostřed pustiny
 
Oblast Bodie začala zlatokopy zajímat, až když se vyčerpaly zásoby zlata na západních svazích Sierry Nevady. Okolo roku 1859 se někteří vydali s nadějí dál na východ, aby „spatřili zlatého slona“, jak se tenkrát zlatu říkalo. Při hledání objevili zlatou žílu Comstock u Virginia City. Hledání v okolní pouštní pustině se rozeběhlo plným proudem.
 
Zlato v oblasti Bodie Bluff našel spolu s dalšími třemi kopáči zlatokop Waterman S. Body (známý také jako William Bodey). Podle něho bylo později pojmenováno i celé zlatokopecké město. Body si svého nálezu ale moc neužil. Zahynul vyčerpáním ještě téhož roku v listopadu, když se společníkem Blackem Taylorem ve sněhové vánici přiváželi zásoby na zimu.
 
Za velmi krátkou dobu se zpráva o „zlatém slonu“ roznesla a do Bodie se začali hrnout zlatokopové a dobrodruzi z celého širokého okolí. Osada se rozrůstala velkou rychlostí ve skutečné zlatokopecké město. V roce 1879, v době největšího rozkvětu, zde žilo přibližně deset tisíc lidí, kteří obývali na tisíc dvě stě budov.
 

K nepřehlédnutí je poměrně zachovalé stavení s prosklenou verandou. Dům patřil Jamesovi Stuartovi Cainovi, který do města přišel, když mu bylo dvacet pět let. Dovážel do Bodie dřevo potřebné při stavbě dolů. Vybudoval spolu s partnerem Thomasem Holtem také železniční dopravu. Později si s Joe Maguirem pronajal kousek půdy a začal sám těžit. Během devadesáti dní získal zlato v hodnotě
devadesáti tisíc dolarů. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších majitelů zlatonosných pozemků.

Doly Standard Mill (dříve zaregistrované pod jménem Bunker Hill Mine) leží na východním kopci kousek nad městem a patřily různým majitelům a společnostem.
 
V době rozkvětu se v celkem třiceti dolech vytěžilo měsíčně zlato v hodnotě čtyři sta tisíc dolarů. Za celou dobu se vydolovalo na dvě stě třicet tun zlata za devadesát až sto milionů dolarů! Přičemž plat zlatokopa u společnosti Standard činil jeden až čtyři dolary za den. Oblast dolů je nyní velmi nebezpečná, a tak je přístup k nim pro veřejnost uzavřen.
 
Jak ale tehdy mohlo někoho vůbec napadnout kopat v takovéto pustině! Kde nic, tu nic, a najednou zlato – kousek pod povrchem! A kolik zlata ještě asi ukrývají suchou trávou porostlé okolní kopce, kde přesně a kolik tun? A jsou vůbec na světě ještě poklady takovýchto rozměrů? 
 

 
Špatná whisky, ženy a šibenice
 
Tenkrát, v té těžké době, zlatokopové po úmorné každodenní práci plné potu a vyčerpání hledali zapomnění v alkoholu. Těžce vydělané peníze utráceli v knajpách, pivnicích, restauracích, barech a opiových doupatech. Pivo a špatná whisky tekly proudem. Ve městě bývalo kdysi na šedesát pět různých salonů. Dámy noci jako Rosa May, Beautiful Doll, Emma Goldsmith a další noc co noc „pracovaly“ na Boneza Street, v blízkosti čínské čtvrti, v řadě jednopokojových chatek.
 
Z čínské čtvrti v severní části města téměř nic nezbylo. Obývaly ji dříve stovky obyvatel. Město ve městě nabízelo různé služby – od obchůdků po prádelny nebo herny a penziony. Stála tady dokonce i taoistická svatyně. Opiový pokoj byl přístupný Číňanům i bílým. Velmi důležitý byl prodej dřeva, kterého nebylo v krutém zimním období nikdy dostatek. Nejkrutější snad byl přelom let 1878–1879, kdy spousta nově příchozích umrzla.
 

Na hlavní třídě stála jedna ze dvou bank. Bodie Bank se rozpadla, do dnešní doby z ní zbylo jen zděné jádro s vypancéřovaným obrovským trezorem. Na rohu dvou ulic stojí ještě dnes městské vězení. Poctivě postavená pevná dřevěná budova s mohutnými dveřmi obitými kovovými hřeby, v malých oknech silné železné mříže. V tom polopouštním vedru je odtud cítit opravdový pověstný chládek. Udává se, že se z věznice za celou dobu podařilo utéct pouze jednomu muži. Většinou se ale justice se zločinci moc nemazlila. Nejeden z nich byl bez velkých soudních procesů jednoduše a rychle pověšen. Někdy byl totiž dav tak rozlícený, že k popravě došlo velmi rychle a věšelo se na tom, co bylo zrovna po ruce. 

O kus dál se nachází márnice – morgue. Za špinavými skly je vidět několik bíle natřených rakví. Za márnicí byla kdysi obrovská budova, do které by se prý vešlo až na sto koní. Bylo v ní uloženo velké zvedací lešení, které sem tam sloužilo jako šibenice.
 
Hřbitov pak leží na kopci na západ od města. Uvnitř byli pochováváni jen „spořádaní a vážení lidé“. Sem byly roku 1957 přeneseny Bodyho exhumované ostatky a nad hrobem umístěn žulový náhrobek. Venku za plotem se pohřbívali vrazi, zloději, zločinci, děvky a Číňani – většinou bez náhrobku i kříže. Pouze široko daleko proslavená „dáma noci“ Rosa May se dočkala jakési úcty. Sice leží mimo hřbitov, ale její upravený hrob zdobí světlý masivní náhrobek s vyrytým křížem, kolem květiny a plno drobných mincí – ještě teď potvora „vydělává“.
 
Zkáza zlatého města
 

Celému městu dominuje metodistický kostel z roku 1882. Přežil ničivé požáry a přírodní katastrofy jako jediný svatostánek. Po poslední mši v roce 1932 byl vyrabován. Zmizel i obraz zobrazující jedno z deseti přikázání – nepokradeš. 

Miners Union Hall poblíž sloužila jako společenský sál. Dnes se tu nachází malé muzeum, kde jsou uloženy některé dobové předměty – oblečení, šněrovací boty, klobouky, věci denní potřeby, staré omšelé fotografie, různé spisy. Za sklem je vystavena dokonce i červená lampička a fotografie nemravné Rosy May. Stěny zdobí obrazy a americká vlajka. Ve dvou rozích jsou vystavené dva honosné černě lakované a prosklené pohřební vozy.
 
V okolí se nacházely také slévárna, velký sklad, pivovar, Silver Mill Mine a fabrika vyrábějící kyanid. Velká nemocnice stála na protilehlém svahu kus nad hřbitovem. Důlní stroje byly nejdříve poháněny parou, topilo se dřevem. Jelikož bylo drahé, přišel Tom Legget s tím, že je možné přenášet pomocí drátů na velkou vzdálenost elektrickou energii. Vodní elektrárna pak byla spouštěna ve dvacet kilometrů vzdáleném Green Creek v listopadu 1892 a znamenala tehdy velký technický pokrok. Sloupy elektrického vedení postavili inženýři úzkostlivě do jedné řady, obávali se, že elektřina neumí zabočit.
 

Počátkem devatenáctého století se objevilo v Bodie první auto. Ještě dnes je vidět na Main Street starou benzinovou pumpu Shell, vedle naleštěný tmavě modrý náklaďák. Benzin byl dopravován z nedalekého Carson City. Pětigalonové plechovky se po vyprázdnění rozvinuly a používaly jako střešní krytina.

Velký požár zachvátil Bodie 25. července 1892 a zničil téměř všechny domy vnitřního města. A o šest let později shořela Standard Mill i s budovami dolů. Práce byla obnovena již za čtyři měsíce, ale výnosy ze zlatých dolů postupem času stejně nezadržitelně klesaly a ve třicátých letech proto většina obyvatel město opustila. Poslední velkou a konečnou ránu mu zasadil 23. června 1932 malý chlapec, když si v hospodářské budově jedné hospody hrál se zápalkami...
 
V Bodie zbylo pouhých deset procent budov. „Všichni moji kamarádi odešli. – Nikdo tu nezůstal, aby si se mnou připil. Nechali mě tu samotného jako bloudícího ducha,“ píše se na jednom časem zežloutlém papíru bez podpisu. Dnes jsou v Bodie ulice už klidné – bez krve a násilí, bez potu a hádek, bez neřesti. Jen poušť a krutá zima tu zůstaly, na jejich krutosti se vůbec nic nezměnilo.
 
Říjen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group