ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tam kde zabili CHe Guevaru

 

Tam kde zabili CHe Guevaru
 
Napsal a vyfotografoval Martin Mykiska

 

„Když ho přivedli, měl tvář strhanou, unavenou. Vypadal strašně smutný a byl sklíčený a hrozně otrhaný. Neměl ani boty. Jeden voják pro něj chtěl nějaké sehnat, ale nepodařilo se mu to, protože měl strašně velkou nohu a lidé tady jsou malí,“ vzpomíná paní Lourdes, která byla jako malá holčička u toho, když vojáci přivedli do její vesnice revolucionáře Ernesta Che Guevaru.

 

O den později, 9. října 1967, ho v zapadlé bolivijské vesničce La Higuera vojáci zastřelili. Poněkud rozpačitý konec argentinského „bojovníka za lepší svět“ s konečnou platností ztvrdil Guevarovu slávu hrdiny a mučedníka padlého za své ideály. Vesničce La Higueru způsobila jeho poprava snad změnu jedinou: od základů otřásla klidem a jednoduchým světem vesničanů, uvyklých monotónnímu rytmu polních prací. Na první pohled se zde jinak nezměnilo takřka nic. Osada v horách jihozápadní Bolívie zůstává i dnes nadále zapadlá, chudá a těžko přístupná.
 

 
Jako prokletí?
  
Občas do La Higuery přijede nějaký cizinec, nejčastěji z Argentiny, Che Guevarovy rodné země, aby uctil krajanovu památku. Místní jsou pak nuceni znovu vzpomínat a vyprávět, „jak to tenkrát bylo“. Činí tak vcelku vstřícně, smířeně, někdy trochu s lehkým odstupem, jindy se zápalem. Vyprávějí většinou nezištně (řeknou si maximálně o pár drobných), ale překvapivě podrobně, jako by k události došlo před několika týdny, a ne před čtyřiceti lety.
 

„Neměli ho zabíjet, byl to hodný člověk. A my jsme mu nerozuměli, báli jsme se (bolivijských úřadů, vojáků, pozn. autora),“ řekla také paní Lourdes, dnes učitelka v nedalekém městečku Pucara, kam se z La Higuery provdala. „Che zůstane břemenem zdejších lidí – že mu tehdy nikdo nepomohl. Vždyť chtěl pomáhat chudým, bojoval za nás a nakonec i položil život. Ale tady to tenkrát nechápali…“

Jak poznamenal jeden novinář, lidé z vesnice La Higuera, jejíž jméno v překladu znamená „fíkovník“, jsou příliš konzervativní (pro bolivijský venkov velmi typické), vůči světu příliš podezíraví a když se zamýšleli nad svými životy, snad se jim nikdy nelíbila jediná věc: jméno jejich vesnice. Kristus kdysi podle Nového zákona proklel rostlinu fíkovník. Che Guevarovou smrtí se podle vesničanů toto prokletí naplnilo i v jejich vísce.
 
Vzhledem k tomu, jak často je z nejrůznějších úhlů pohledů přetřásán Che Guevarův komplikovaný život – jednou oslavně, podruhé se zatracováním – je s podivem, jak málo se toho o La Higueře ví. Její jméno sice citují mnohé cheguevarovské materiály i turistické průvodce, ale když tam člověk zamíří, vůbec neví, co očekávat. Veřejná doprava neexistuje, taxíky-speciály jsou na šedesátikilometrovou pouť po prašné cestě velmi drahé, nejlepší je zvládnout trasu po částech a na závěr využít vlastní nohy. Odměnou je možnost zblízka poznat působivou krajinu, ve které „profesionální revolucionář“ svedl svůj poslední boj.
 
Do La Higuery putuji s mladým argentinským novinářem Dariem, kterého jsem cestou potkal náhodou. Díky tomu s ním mohu tak trochu prožívat i argentinskou hrdost na krajana, který většinu života prožil mimo svou vlast. Dario o velikosti Che nepochybuje, obdivuje ho nekriticky, což v Argentině není nejspíš problémem ani pro novináře, protože značná část argentinské populace za ikonou jménem „Che“ pevně stojí. 
  
„Poté, co se Che Guevarovi s Castrem a malou skupinkou bojovníků podařila revoluce na Kubě, nebylo pro něj nic nemožné, měl obrovské sebevědomí,“ obhajuje Dario Guevarův nápad vykřesat nové ohnisko světové (nebo aspoň latinskoamerické) revoluce v zaostalé a málo obydlené Bolívii.
 

 
Proč právě Bolívie
 
Proč si Che vybral právě Bolívii, se někdy vedou dohady. Podle obhájců jeho odkazu (tedy zejména lidí z latinskoamerických intelektuálních levicových a prokubánských kruhů) to vyplývalo z jeho revolučních teorií a vizí. Měla výhodnou polohu v srdci Jižní Ameriky, vhodnou pro šíření revoluce do zemí kolem. Autoři, kteří se snaží Guevaru studovat s větším nadhledem, upozorňují na mnohem širší a komplikovanější souvislosti. Například kdyby měl Che úspěch, rozptýlila by se americká pozornost zaměřená výhradně na Kubu. A kdyby byl fatálně poražen – a od jisté doby bylo jasné, že k tomu dojde – nebylo by učiněno nic pro jeho záchranu. Ubyly by starosti s  nekonformním, nezvladatelným revolucionářem… Fidel Castro byl a je v této záležitosti naprosto neprůhledný. Vedle toho ale existují i spekulace, že za odmítnutím pomoci či větší účasti bolivijských komunistů stál tehdy i Sovětský Svaz. (Viz knihu Compañero – život a smrt Che Guevary od mexického spisovatele Jorga G. Castañedy, vydáno i u nás.)
 
Éře Che v Bolívii předcházela dlouhá kariéra „latinskoamerického profesionálního revolucionáře“, jejíž jakkoliv podrobnější líčení přesahuje možnosti této reportáže. Ve stručnosti snad stojí za připomenutí, že po kubánské revoluci zaujal Guevara místo v Castrově vládě, současně ale osobním příkladem a maximálním nasazením v praxi propagoval své sny o spravedlivé – rozumějme beztřídní – společnosti. Vedle toho ale také stál za tvrdými opatřeními při upevňování vlády, včetně poprav odpůrců revoluce, a vytvořením pracovních táborů. Nakonec se ministerského křesla vzdal a začal teoreticky i se zbraní v ruce podporovat různé protiimperialistické bojůvky po světě. Zajímavý je jeho osobnostní konflikt s tehdejšími představiteli Sovětského svazu. K velmoci, ke které se Kuba postupně přimkla, ztratil důvěru, když Sověti při karibské krizi stáhli rakety umístěné předtím na Kubu, aniž by to s Kubánci konzultovali. Guevara by nejspíš Americe neustoupil, ať by to znamenalo cokoliv…
 
Tady všude se bojovalo
 
Putování do La Higuery začíná ve městě Valle Grande. Odtud stoupáme táhlými svahy na vrchol širokého horského hřebene. Sehnali jsme taxíkáře ochotného svést nás za rozumnou cenu alespoň část cesty. Obklopuje nás velebný kraj táhlých plochých kopců a hřebenů, mezi nimi hluboká údolí porostlá křovinatým bušem. Brzy jsme v mracích či mlze, krásné výhledy do dáli se otvírají jen zřídka. Spíše teď nevidíme nic, vozidlo tone v mlze tak husté, že musí hodně zpomalit, aby nevyjelo na klikaté cestě někam do srázu…  Z vrcholku za městečkem Pucara (jediné lidské osídlení na cestě do La Higuery!) pro nás začíná pěší úsek. Naštěstí většinou z kopce.
 

Sama slavná vesnice leží v táhlém, nádherně zeleném svahu obrovského hlubokého údolí. Svah je poměrně členitý, plný roklin, postranních údolíček a ostrých hřebínků. Ani jsme se nenadáli, a už posloucháme nedaleko La Higuery první svědectví o Che Guevarově posledním boji.

„Bylo mi tenkrát patnáct. Armáda byla zrovna támhle naproti. Viděl jsem tam vojáky. Po boji měla mnohem více ztrát než Che Guevarova skupina. Mnohým z partyzánů se podařilo utéct,“ začal muž mávat rukama směrem do roklinek pod námi, jakmile jsme zmínili cíl naší cesty. Jako by si to chtěl pro sebe opět připomenout. Krajina kolem najednou obživla, dozvídáme se, kudy táhli vojáci, kolik jich zhruba bylo, odkud se ozvala střelba poprvé a odkud naposled… Jako by byly vzpomínky v mužovi uloženy pevně, do detailů a nadosmrti. Vypráví zcela klidně, navenek bez emocí, i když možná nějaké rozechvění z něj je cítit. Pak dopovídal, rozloučil se a nepatrnou stezičkou v keřovitém porostu zmizel směrem k domovu.
 

 
Dodnes bez elektřiny
 
První, co člověka udeří do očí v La Higueře, je atmosféra opravdové zastrčenosti, ztracenosti. Stavení jsou většinou oprýskaná, cesta je velmi hrbolatá, podél ní přerostlé keře. Osada působí takřka opuštěně. Den už se krátí, kráčíme k centru. Domky se rozestupují v prostranství s oploceným parčíkem, uprostřed stojí mezi stromy malý pomníček Che. Už dávno tady ale není hlavním – nalevo nad parčíkem je na betonovém piedestalu obrovská busta Che s romantickým pohledem upřeným kamsi do dáli… Líbit se to může snad jen milovníkům umění reálného socialismu… Zde, v takové díře, působí monument jako pěst na oko. Kromě busty lze La Higueru od ostatních po okolí roztroušených vesnic odlišit velkým množstvím různě pojatých portrétů Che Guevary na zdech chatrčí.
 
Už se smráká, místní učitel nám povoluje postavit stan pod stříškou otevřené vybetonované tělocvičny místní školy. Vydali jsme se hledat něco k jídlu – do jediného obchůdku, jehož temná místnůstka je vybavena i k posezení. Chabé světlo zajišťuje slabá plynová lampa, zdi jsou polepené podobiznami Che a podobnými motivy, mezi nimiž se rozhodně nijak neztrácejí rudé hvězdy… Kolem jediného kostrbatého stolu sedí několik zpola nasvětlených postaviček, které vrhají po stěnách dlouhé stíny. Pravá konspirační atmosféra hodná kraje, kde spřádal své revoluční plány a snažil se agitovat Che Guevara.
 

Prodavačka nejprve sdělila, že nemá vůbec nic, ale pak slíbila, že někde sežene pár brambor a vejce a připraví je s volským okem. Jinak obchůdek nabízí jen sušenky, praženou kukuřici a sladké limonády…

Po jídle se naše skupina, která zahrnuje další dva Argentince putující po stopách Che, přesunula do jiného doupěte. Několik mladých snědých obličejů tam upřeně pozoruje akční film v černobílé televizi. Učitel žákům přerušil podívanou, slíbil nám ukázat nějaký dokument o Che. Po něm pokračuje hollywoodská produkce, ale ne dlouho. Brzy se vybila baterie, na kterou se po celou dobu jelo. Elektřina tu není. Vesnici pohltilo ticho a tma a šlo se spát...
 
Vesničané se Che báli
 

Muž, který někam odváží prodat několik kanystrů oleje, byl také očitým svědkem někdejších pohnutých událostí a věnuje nám pár minut svého vzácného času.

„Jako první se zde objevili dva Kubánci, přišli si do vesnice koupit koku. To bylo 25. září 1967. Na druhý den přišla celá skupina,“ začal líčit muž v plstěném klobouku a ošoupaném oděvu osudové dny. „Lidé se rozutekli, měli strach. Jeden z partyzánů začal volat: Neodcházejte, neodcházejte, přátelé, my vám neuděláme nic špatného, vraťte se.“ Pak si partyzáni složili batohy a zbraně tady, jen kousek odsud, a lidé se k nim pomalu přiblížili a obklopili je. Jeden z bojovníků, takový vysoký, jim řekl: Chceme vás poznat. Byl to Che Guevara, to jsem ale tenkrát ještě nevěděl. Od jedné ženy koupili pečené maso za šedesát bolivianů. Pak si chtěli poslechnout bolivijskou muziku a říkali, že se jim moc líbí. Zdrželi se ten den dlouho.“
 
Che Guevara se svými soudruhy pak přišel do vesnice ještě několikrát, chtěl se s lidmi spřátelit, ale oni se báli. Všichni věděli, že ho hledá armáda, tak dávali partyzánům jen najíst. Che se při návštěvách vždy ostražitě rozhlížel po okolí. O něco později si už netroufli ani přijít do vesnice, ale někdo z vesničanů jim jídlo nosil dál. Po širším okolí už po nich pátralo hodně vojáků, smyčka se uzavírala. Pak ale někdo z vesnice úřadům prozradil, že partyzáni jsou právě v okolí La Higuery.  Vzpomíná, že do vesnice přišla spousta vojáků, snad dva tisíce. Pomalu začali obkličovat místo, kde se povstalci schovávali. Pak se z dálky ozvala střelba a o hodně později vojáci dovedli do vesnice zajatého Che a jeho poslední nejvěrnější, kterým se nepodařilo prostřílet k útěku. Zavřeli je do školy.
 
Škola jako popraviště
 
Vojáci nejprve nařídili vesničanům školu vyklidit, právě se zde vyučovalo. „Řekli, že ji musejí použít jako vězení,“ vzpomíná opět paní Lourdes. „Che přivedli do naší třídy. Učitelka i my jsme byli tak rozrušení, že jsme neuposlechli rozkaz vojáků okamžitě a zůstali, i když tam už Che přivedli. Tušil, že bude zabit, a tak požádal vojáky o poslední přání – že se chce chvíli dívat na děti, na nás. Splnili mu to, ale zakřičeli na něj, aby s námi nemluvil, že člověk jako on (jimi považovaný za kriminálníka) nemá právo mluvit s dětmi. Che se na nás chvíli díval a pak nás vojáci z třídy vyhnali. Do školy potom nikdo kromě hlídky nesměl vkročit. Všichni vesničané ale zpovzdálí sledovali, co bude, každý měl strach.“
 
Vyprávění paní Lourdes pak doplnil jiný Bolivijec: „Později (druhého dne dopoledne, pozn. autora) jsem viděl vojáky, jak jdou s pivem kolem našeho domu. Tam vzadu se opili – oni totiž nebyli schopni Che zastřelit střízliví. Všichni se to báli udělat. Opilí pak vešli do školy a ozvalo se pár střel. Následují den tělo Che odvezli vrtulníkem a vojáci odešli. Lidé ve vesnici se začali bát. Říkalo se, že přijdou strašlivě rozzuření bojovníci z Kuby a celou vesnici vyhodí do povětří, protože někdo z místních Che zradil a nikdo mu nepomohl…“
 

Z tehdejší školičky je dnes malé muzeum. Na požádání ho otevře místní indiánka – když ji ovšem seženete, často bývá na poli. Stěna, dříve vytvářející těsnou dvoutřídku, byla stržena. Na zdech velké místnosti, která tak vznikla, jsou rozvěšeny nástěnky líčící život Che a jeho druhů, mnoho fotografií, mapička. Levá část je více holá a podlaha prázdná. „Tady zabili Che, tady umřel,“ ukazuje správcová muzea, trpělivě čeká, až si vše prohlédneme a pak zarachotí klíče a bývalé učebny opět potemní. Dario mlčí a já s ním. Legenda Che je v primitivních podmínkách vesničky La Higuera obzvlášť působivá.

 
Říjen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group