ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Byli jsme jako zajatci

Byli jsme jako zajatci
  
Napsal a vyfotografoval  Mnislav Zelený

 

 

Sedím u Gerta v jeho posadě Amor Patrio na Bolívarově náměstí v Ciudad Bolívaru, ostatně jako vždy po návratu od Yek’wanů z venezuelské amazonské džungle, a tahám z chodidel zažrané písečné blechy. Letos se mi jich nebývale urodilo, ale to se nedá srovnávat s takovými tropickými „radostmi“, jako jsou vysoké malarické horečky, které letos, bohužel, také mezi naší expedicí řádily.

 

Tento rok bylo obzvlaštní vedro a sucho a málo vody, takže zůstalo zcela bez vody i slavné Salto Angel, nejvyšší vodopád světa v národním parku Kanaima. Desítky turistů proto odjížděly z Venezuely zklamány. Já však zklamán nejsem, vlastně nikdy jsem se od indiánů nevracel zklamaný, i když letos byl zdejší pobyt obzvlášť komplikovaný a nepříznivý.

 

Loni jsem odjížděl od Yek’wanů na Cauře s tím, že mě stařešina Sedewanadö pozval na cestu do Cacuri na Alto Ventuari, odkud pochází. Právě tam sídlí šaman Francisquito, strýc jeho ženy. Sedewanadö po mně také chtěl, abych zaznamenal znalosti o léčivých a magických rostlinách indiánů. Velmi lákavá nabídka. Proto se v etnobotanické expedici nakonec ocitli botanik Vojtěch zvaný Alberto, antropoložka Lída zvaná indiány Morrocoy a Mára, jako expediční posila, znalec tropických lesů a přítel Yek’wanů.

 

Pozor, málo vody!
 
Do Puerta Ayacucha na Orinoku jsme se dostali autobusem z Río Caury přes bauxitová ložiska v Serranía de los Pijiguao. Přes výstrahy, že je letos málo vody, jsem najal velkou loď Yutaje, na které jsme i nocovali, a vypluli jsme z přístavu Samariapo. Cesta zpět prostě nebyla.
 
Čas jsme ztráceli nejen pomalou plavbou, ale i zdržováním mnoha vojenskými kontrolami. Museli jsme dokonce zastavit i na kolumbijském ostrově Isla Ratón, kde nám nakonec snědý, neodbytný četař vysvětlil, že kontroly dělají naschvál Venezuele jako odvetu za její zvýšené byrokratické kroky na společných hranicích. Když ale zjistil, že znám osobně prezidenta Kolumbie, viditelně změkl a roztál a dokonce se rozpovídal o boji s guerillou, kterou odtud teprve nedávno vytlačili.
 
Nízké vody Orinoka s mnoha mělčinami a ostrovy komplikující plavbu jsme opustili teprve třetí den a vjeli do bohatších vod Ventuari. Do cíle, Tencuy, jsme se tak místo čtyř slíbených dnů plavili pět. Stařešina Sedewanadö mezi svými soukmenovci hned ožil a začal připravovat naši cestu do Cacuri. S náčelníkem Simonem dal dohromady deset nosičů na asi dvouhodinový pochod k vrcholu vodopádu Tencua. Nahoře nás čekala indiánská dlabaná curiara, která nás dovezla k dalšímu vodopádu Osso. Tam jsme si v přístřešku zavěsili hamaky a konečně začali vařit polévku z ulovených ryb morokoto, když nás překvapil Juancito, bratr Márova přítele Jhonyho z Caury, že ještě navečer musíme přes vodopád Osso do jeho osady Wachamo.
 
Tam nás přijal Roberto, který se před časem odtrhl z Cacuri a založil si vlastní komunitu. Teprve později nám došlo proč. Brzy jsme totiž zjistli, že odtamtud odešel i Isaias, původní náčelník, a také si založil svou osadu jinde. Co se děje? Proč indiáni z Cacuri odcházejí?
  

 

 
Žádné uvítání
 
Cacuri je jedna z největších yek’wanských komunit, má skoro tisíc členů. Už na první pohled nás při příjezdu sem zarazily jakési avenidy s řadami elektrických sloupů veřejného osvětlení, železné zrezivělé molo dávno už zapomenuté a napůl utopené, které asi zažilo lepší časy. Nahoře nad řekou nás vítá obrovská churuata (indiánský dům) o průměru snad třiceti metrů a možná největší mezi Yek’wany. Ubytování nakonec získáme v opuštěné chatrči s plechovou střechou na 4. avenidě, jak se pochechtáváme. Všude cítíme chlad, velký odstup, žádné vítání. Necítíme se dobře. Teprve teď mi docházejí slova náčelníka Denyse z Caury, který mne před cestou do Cacuri varoval. Prý tam nikoho nepřijímají a nikomu nedovolují pobyt, natož nějaký výzkum léčivých rostlin.
 
Volají mne na jednání do churuaty, kde sedí nebo se houpá v hamakách několik desítek indiánů v různých čepičkách a tričkách s reklamními značkami, ale i s politickými hesly a podobiznami prezidenta Cháveze. Nikdo se netváří vstřícně, dokonce ani sám Sedewanadö, který nás sem doprovázel, aby bylo naše přijetí snadnější. A pak se asi dvě hodiny o čemsi dohadují. Často slyším své indiánské jméno a z gest Sedewanada tuším, jak za náš pobyt bojuje. Zřejmě marně. Stále nechápu, kdo tu má hlavní slovo. Každou chvíli vede debatu někdo jiný.
 
Konečně mohu něco říci i já, překládá mladý indián. Asi hodinu hovořím o svém čtyřicetiletém vztahu k indiánské kultuře a že i nyní přicházím se svými přáteli v dobrém, poznat jejich život a zaznamenat jej pro budoucí pokolení včetně poznatků o léčivých rostlinách. Pak jsem jakoby interpelován mnoha indiány a jsem víc a víc zděšen, když se mi představují i se všemi funkcemi, které zastávají. Jsou tu kulturní, sociální a výchovní promotoři, stařešinové, kazikové, prezidenti, předsedové PUAMA (politická strana Partido Unido de Amazonas) či PVT (politická strana Partido Popular de los Trabajadores), představitelé jakési indiánské firmy (???), nemluvě o prezidentovi celé komunity, který je ale právě nyní v Puerta Ayacuchu. Odpovídám na spousty dotazů a stále mi není jasné, kdo Cacuri řídí. Každopádně to už není normální indiánská struktura společnosti s náčelníkem, stařešiny a šamany. Nevraživost spojenou s naším zájmem o medicinální rostliny naopak velmi chápu. A výsledek? Byl předem jasný. Nikam nesmíme chodit, nic fotografovat a jedině díky tomu, že je na náš odlet do Puerta Ayacucha závislý Sedewanadö, nemusíme okamžitě odejít.
 

„My nikoho nepřijímáme, ani turisty, ani vědce. Máme špatné zkušenosti. Jednou tu byl francouzský antropolog, který tu cosi studoval, a nasliboval zato leccos, ale pak navždy zmizel. Publikoval si a zneužil naše znalosti...,“ vysvětlili mi. Je to krach naší expedice, ale chápu je. Vzpomněl jsem si na rok 1972 a počáteční neúspěch u Kofánů v Ekvádoru. Tehdy se mi podařilo situaci po týdnu zvrátit. Ale tady?

 

Přežijeme vůbec?

 

„Takže jsme vaši zajatci?“ konstatuji po dlouhém jednání. Všichni se tváří zle, Sedewanadö také uhýbá očima. „Zajatci nejste, ale…“

 

Rozhoduji se jednat s jednotlivými indiány zvlášť, ale kdo tu vlastně vládne? Setkávám se s Yarumarem. Říká, že je kulturní promotor a já nechápu, k čemu taková funkce je a kde se tady v džungli vzala. Šeptem mi začíná odkrývat složitosti zdejší situace: „Většinu má v Cacuri politická strana PUAMA, menšinu pak PPT, ze které jsem i já.“
 
Zírám. Politické strany vtrhly do Amazonie! Co tu hledají? Už nejde o zlato, stříbro, smaragdy, diamanty, vzácné dřevo, ani o uran či wolfram, ale „pouze“ o hlasy? Nebo to spolu všechno souvisí? Samozřejmě, strany bojují o volební hlasy a chudáci indiáni netuší, která v tom bělošském světě vlastně bije. Je to největší hrůza, která se zde možná děje po Velké konkistě, jež mezi indiány zanesla konspiraci, nedůvěru, zlobu, boj o pochybnou moc a drobty z volebního guláše. Ten sem bělošští politici občas přivezou a všude kolem vidíme výsledky jejich nesmyslných projektů nemajících s indiánskou kulturou nic společného: železné molo, nefungující sloupy elektrického osvětlení, rezavějící pluhy, které se tady nedají použít, ohrady po stádech dobytka, které indiáni vybili a snědli, protože ho neumějí chovat, a tak dále. Začínám chápat, proč z Cacuri odcházely skupiny indiánů a proč mi sám Yarumara naznačil, že chce časem také odejít a se svými příbuznými založit vlastní komunitu.
 

Jak mají indiáni rozeznat, kde je v politice pravda a lež, když se v tom mnohdy nevyznáme ani my sami? Tvůrci politické invaze vytrubují do světa, že teprve nyní jsou indiáni rovnoprávní, protože mají volební právo. To, že se tím ničí jejich právní normy, nikoho nezajímá. To, že tisíce let žili v pohodě a v klidu bez bělošské politiky, také nikoho nezajímá. Tomu se říká pokrok? Spíš vodítko na jejich krky.

 

Yarumara mi naznačuje, že se pokusí náš zákaz vycházení změnit, když mu vyjdu vstříc. Nechápu v čem, ale přikyvuji. Náš Sedewanadö si zase stěžuje, že tu jedí pouze mañoko, maniokovou mouku s vodou, a jen se dohadují. „Žádné ryby jako na Cauře, žádná zvěř, jen politikaření,“ stěžuje si.
 
HAD JAKO VYSVOBOZENÍ
 
Nakonec Yarumara přijde, že nás provede tam, kam chceme. Naše klauzura je prý zrušena. „Můžeme opravdu všude, i na Cerro Paru?“ pochybuji, neboť se jedná o jejich posvátnou horu. Tiše a konspirativně přitakává. Zřejmě mu to schválil jen někdo z indiánské komunity, ale buď jak buď, my odpoledne skutečně poprvé vyrážíme do pralesa za léčivkami. Alberto je nadšen a hned leze na několik stromů, čímž si vysloužil obdiv všech a přezdívku „mono“.
 

Pak rádiem náhle přichází zpráva o smrtelném uštknutí mladého Yek’wany na horním Orinoku a situace se mění. Yarumana mne zve do churuaty, kde jsou všichni muži. Jeden po druhém přichází před kazika Yavariho sedícího na bobku s nádobou mezi nohama a omývajícího ruce a nohy indiánům.

 

„To je magická ochrana před kousnutím hadů,“ vysvětluje mi Yarumara, „a dělá se vždy po každém úmrtí. Pak se nesmí tři dny do lesa.“
 
Také mně Yavari omývá nohy a ruce, což mi připadá jako akt uvolnění vztahů mezi námi. Když jde o život, indián pomůže všem, i svým nepřátelům. Za pár dní ale všichni vesnici opouštějí, protože musejí kácet prales pro svá políčka manioku. Nikdo je pochopitelně nezastaví, jde o jejich existenci. Jsme bez průvodce. Naštěstí se nám nabízí Asisa, který s námi celé dva týdny chodí po savanách i lesích a vyhledává léčivé rostliny. Stále však velmi konspirativně, ale je to možná i obava, aby mu tu slušně honorovanou práci někdo nepřebral.
 

Sedewanadö je spokojen, že my jsme spokojeni, ale stále mi uniká šaman Francisquito. „To víš, pořád někde obchází, to je jeho práce…,“ mysteriózně vysvětluje chování svého příbuzného Sedewanadö. V takto narušené komunitě se kvapem zapomíná na bylinné lektvary, i když indiáni mají ze svých čarodějů stále strach. Většina ale více věří našim barevným pilulkám. Je to jednodušší než hledat po lesích bylinky.

 

Přichází šaman
 

Konečně Francisquito přichází. Jeho vytahané a proděravělé ušní lalůčky pro šamanské ozdoby hovoří samy za sebe.

 

„Francisquito, jak léčíš bylinkami?“ ptám se ho. Usmívá se a vrtí hlavou. Sedewanadö překládá: „Kdepak, bylinky nepoužívá, léčí sáním, foukáním a kouřením tabáku. Právě mi také vysával místo, kde mne před časem kousla mapanare.“

 

„A…?“ nedám se.

 

„…vysál mi z rány její zub, podívej se.“ A opravdu mi ukazuje jedovatý zub hada. „Cítím se mnohem lépe, bolesti ustoupily…“

 

Francisquito je čistý šaman, žádný léčitel s bylinkami. Za ním sedí na kolečkové židli Antonio Yaramal. „Také on byl piachi, ale špatný a zlý,“ říká mi potichu Sedewanadö a pokračuje: „Byl zlý jako jeho syn Horacio Yaramal. Když mu někdo nebo jeho příbuzným odporuje, zabije ho. Má na zahrádce také spousty jedovatých rostlin.“ Antoniovi je prý přes devadesát let a nemůže už chodit. Zdravím se s ním: „Antonio ty jsi byl piachi?“

 

Kývá a usmívá se.

 

„A pil jsi červený nápoj?“ jdu rovnou k věci.

 

„Ano, ayuku,“ zavzpomínal, „a létal jsem, létal,“ mává rukama.

 

Ptám se tedy na nápoj kaahi a dozvídám se, že je tak posvátný, že se ho nikdo z indiánů, kdyby ho náhodou našel v lese, nesmí ani dotknout.
 
Blíží se konec pobytu a najednou se všichni indiáni uvolňují a každý chce s námi spolupracovat. Alberto je zavalen hromadami větví a listí a do noci při svíčce je identifikuje. Moroccoy dokonce natáčí rituální zpěvy, o čemž se nám ještě před několika dny ani nezdálo. Zpívá nám je sám náčelník Yavari. Každou chvíli nám někdo něco přinese – cukrovou třtinu, banány k smažení i k jídlu, papáje, ananasy i alkoholický nápoj z manioku yarake. Alberto nosí do kuchyně palmové ořechy. Mára mezi palmami nachází ty pravé, obsahující lahodné výhonky, a tak můžeme pod úplňkem slavit i jeho narozeniny. Bídný jídelníček nám také vylepšil a z obyčejných placek kasave vytvořil topinkové kasave s vrstvou česneku.
 
A vraťte se
 

Z Puerta Ayacucha přiletěl do Cacuri i prezident indiánů Sajamäjödö. Vedu s ním krátký, ale důležitý rozhovor, v kterém mne kupodivu pochopil a získal jsem si jeho důvěru. Ještě v noci tak vydal pokyn, aby nám všichni ve všem vycházeli vstříc. Poslední dny tak stály skutečně za to a kupodivu – všichni se ptali, kdy se vrátíme! To byl nepochybný úspěch. Dokonce i sám zlý čaroděj Horacio kroužil kolem naší chatrče, ptal se, kdy přijedeme a pak si náš příjezd tiše zaklínal: „…otro ano, otro ano, otro ano…“

 

 
Září 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group