ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poslední útočiště Inků

Poslední útočiště Inků

 

 
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL  MARTIN MYKISKA
 

Klučina Mojses (Mojžíš!), který se kolem nás motá, varuje, ať nepokračujeme po blátivé cestě, které zde říkají silnice. Nyní v období dešťů je cesta dál moc nebezpečná. V sedle na ni padají kameny a hrozí sesuvy. Mojses nás ještě upozornil na hmyz v trávě. Jeho kousnutí je prý smrtelné. Nejdřív v zasaženém místě vyhnije maso, když je to v ruce, udělá se díra, že je vidět skrz. Mojses se pokusil vosičku na měkkém podkladu zabít nejprve nohou, pak kamenem. Nebohý tvoreček se hýbal, kroutil a pokoušel odlézt, dokud nebyl kompletně na maděru…

 

 

 

Řídíme se Mojsesovou radou a místo po silnici vyrážíme úzkou stezkou do svahu. Je třeba vystoupat dvě stě metrů do čtyř tisíců metrů nad mořem. Pak sestoupit do divokého kraje východního úbočí And, porostlého horskými pralesy, které skrývají tajemnou Vilcabambu.
 

Právě tady, v horských pralesích Peruánských And, přežíval ještě celých čtyřicet let po španělském ovládnutí říše Inků zbytek inckého státu. Španělé dlouhou dobu vůbec netušili, kde Vilcabamba leží. Nakonec ji však objevili, dobyli a po „konečném řešení incké otázky“, tedy odvlečení posledního inky na popraviště, místo upadlo v zapomnění. Ruiny pohltila džungle tak dokonale, že na tom byli na počátku 20. století moderní archeologové stejně jako zpočátku Španělé – vůbec netušili, kde Vilcabambu hledat.

 

Když bylo v roce 1911 objeveno Machu Picchu, svou nádherou a úchvatnou polohou v divoké krajině dokonale splňovalo romantické představy o Vilcabambě. Nezpochybnitelnému mystériu Machu Picchu podlehl i jeho objevitel Američan Hiram Bingham.
 
Nejznámější jihoamerická památka tak byla dlouhou dobu omylem považována za Vilcabambu a bývá tak dokonce zmiňována méně seriózními zdroji dodnes. Nic to nemění na faktu, že pravá Vilcabamba už byla jednoznačně lokalizována v ruinách položených daleko od Machu Picchu, na místě zvaném Espíritu Pampa, tedy Pampa duchů. Cesta sem z Cuzca trvá i dnes při částečném použití motorové přepravy pět i více dní. Z toho poslední tři dny je k dispozici jen a pouze úzká rozbahněná pralesní stezka…
 

 

 
ROVNOU DO PEKLA
 

Na vrcholku sedla potkáváme skupinu vesničanů, s naloženými koníky právě zdolali sedlo z druhé strany. Vezou na trh brambory. Stejně jako lidé, které jsme potkávali v horách včera, působí prostě a ohromně vstřícně. Všichni nás zcela samozřejmě zdraví podáním ruky! Že by divočina lidi sbližovala?

 

Prší a my míříme dolů. U malého políčka brambor se krčí primitivní bouda, střechu kryje sláma. Z domku vychází proužek bílého kouře a splývá s mlhou. Snový kraj – jen já a můj společník a kulisa pastvin, jednoduchého domku a pro zvýraznění plastičnosti trsy temně modrých lupin podél cesty. V dáli se z mraků vynoří zatravněný ostroh jako létající ostrov ve vzduchu. Pasou se na něm tři koně… Potrhaná mračna přelévající se po zelených pastvinách působí, jako bychom už brzy měli dorazit na úplný kraj světa. Konec světa se nekoná, nádherný vysokohorský ráj se brzy změní v zelené peklo.
 
Trvalo několik hodin pochodu, než se pod námi otevřelo hluboké, pralesem zarostlé údolí. Jdeme nad ním, nyní už zase po oné „silničce“, a vidíme, že Mojses měl naprostou pravdu. Místy cesta působí, jako by se měla každou chvíli sesunout do hlubiny. V nejhorším úseku našlapujeme mezi puklinami v jílovitém bahnu s opravdu hodně zatajeným dechem. V následující vesničce nám domorodci radí, kudy dál, abychom se nemuseli vracet po silnici, protože odbočku do údolí jsme minuli. Mimochodem, silnice končí právě v této vesnici a jen co přejde doba dešťů, bude opět – jako každoročně – zprovozněna…
 
Za mrholení tedy míříme na dno údolí, které by nás mělo vést až k Vilcabambě. Bez rady místních bychom byli v té mlze ztraceni. Jaké pocity asi měli Španělé, když tudy roku 1572 postupovali na Vilcabambu – prakticky do neznáma?
 
JAK TO BYLO S INKY
 
Všeobecně se má za to, že konec incké říše nastal rychle poté, co v listopadu roku 1532 skupina mužů v čele s Franciskem Pizzarem zajala a v srpnu roku 1533 popravila v Cajamarce nejvyššího inku Atahualpu. Téhož roku vstoupili Španělé do Cuzca, jmenovali loutkového vladaře – nejvyššího inku Manca. Ten se sice po čase vzbouřil, ale celkový vývoj to už nijak zásadně neovlivnilo, dravá evropská kultura měla navrch. Vše se z dnešního hlediska, kdy víme, jak to dopadlo, lehce hodnotí. Španělé ale byli obklopeni cizím lidem ve vysokohorském terénu, s jehož rozměry neměli z Evropy zkušenosti. Andské indiány se snažili spoutávat postupně, nejdříve mírnějšími způsoby a později těmi nejdrastičtějšími – represemi a zastrašujícími popravami přežívajících potomků inkova rodu a dalších významných rodin dřívějších vládnoucích kruhů.
 
Roku 1569 přijel do Peru nový místokrál, Francisco Toledo. Přímočarý, možná poctivý, ale tvrdý, necitelný a velmi důsledný muž měl dokončit konsolidaci jihoamerického panství Španělska. Jedním z hlavních záměrů tohoto období bylo přestěhovat indiány do měst, aby byli lépe ovladatelní a bylo snazší je obrátit na křesťanskou víru.
 
Tou dobou vládl inkovskému státečku ve Vilcabambě už devět let velmi schopný panovník, inka Titu Cusi. Ústupky a vstřícnými gesty se mu podařilo dosáhnout příměří s mocnými sousedy: nechal pokřtít svého syna, později i sebe (ač se dál držel svých pohanských zvyků), do Vilcabamby pozval dva misionáře a osobně nad nimi držel ochrannou ruku, vykonal formální akt poddanství španělskému králi, ukončil výpady proti španělským osídlencům. Nicméně nikdy neopustil své hájemství, nikdy se nedostavil „na návštěvu“ do Cuzca a na podobné návrhy odpovídal vždy velmi neurčitě. Asi dobře věděl proč…
 
Jeho úspěšnou mnohaletou diplomacii ukončila nečekaná smrt. Následník, jeho bratr Tupac Amaru, byl tvrdý stoupenec incké kultury a pohanského náboženství a přerušil styky se Španěly, kteří navíc o smrti inky Titu Cusiho ani dlouho nevěděli. Když byl indiány dokonce zabit Toledův vyslanec, získal Toledo konečně pádný důvod napadnout do té doby mírumilovný stát, díky inkově diplomacii formálně podléhající španělské koruně a s „křesťanským panovníkem“ v čele… Brzy se na cestu vydala „skvělá armáda dvou set padesáti vynikajících Španělů a profesionálních vojáků, samí nebojácní a oslňující, dobře oblečení a vyzbrojení, chrabří a stateční muži“ – jak popsal ve své knize Dobytí říše Inků, jednom ze základních děl o dobývání Peru, John Hemming.
 
Armáda postupovala rychle. Navzdory několika bitkám s Inky brzy dosáhla významného inckého sídla ve Vitcosu. Odsud je třeba vystoupat vzhůru do čtyřtisícového sedla, překonat vodní předěl a pak už jen klesat do deštných horských pralesů.
 
HORSKOU DIVOČINOU
 

Na samém dně údolí jsme se dostali k divoké rozvodněné říčce. Podél ní se klikatila dobře patrná cestička. Vegetace kolem rychle houstla. Stromy jsou nyní plné mechů, lišejníků, epifytů a parazitických rostlin.

 

Klopýtáme po vlhkých kamenech či kloužeme v blátě, vedle hučí rozvodněná říčka. Občas míjíme vesničany s koníky s náklady brambor, byznys tady nenaruší ani období dešťů. Stezka se nenápadně stáčí do svahu, dno údolí klesá a najednou je říčka hluboko pod námi. Horské srázy jsou zavaleny mraky, které se jen občas trhají a odkrývají tajemné výhledy do protisvahů, do vertikálního světa bujné horské vegetace. Je to mysterium. Často procházíme zeleným tunelem. Když právě neprší, padají na nás kapky zbylé po posledním dešti. Naštěstí se začíná projevovat nižší nadmořská výška, cítíme závany vlahého vzduchu a tušíme, že brzo nebude naše promočení, ač nepříjemné, nějakou zvláštní překážkou. Současně stoupá vlhkost – brzy bude jedno, jestli prší, nebo ne…
 
Najednou uprostřed divočiny potkáváme pralesní „silničáře“, partu mužů, kteří typickými zahnutými motyčkami z inckých dob čistí kraje stezky, aby cestička nezarostla. Na zabahněných nohou jen sandály, ústa plná listů z koky. A opět jsou dobrosrdeční, ochotní, rádi se chvíli pobaví. Řeknou si o drobný peníz za foto­grafování, ale není v tom ani náznak nějakého vzteku či frustrace, jak to často bývá v navštěvovanějších oblastech. O kus dál jsme narazili na druhou část party. Jejich úkol byl těžší, kus stezky se zřítil, a oni na úkor pralesa a horního svahu rozšiřují to, co z ní zůstalo.
 
Cesta svahem znamená neustálé klesání a stoupání do bočních údolí či rokliček. V nejnižších místech je třeba překonávat potoky, někdy po kamenech, jindy po neuvěřitelně chatrných mostcích. Přes menší potoky jsou přetaženy dvě tři klády na obou stranách zatížené kameny. Přes jednu zlověstně hučící říčku vede místo mostu příšerná konstrukce, která má odolávat odplavení při každoroční velké vodě. Několik různě tlustých a kluzkých kmínků. Přelézáme po čtyřech, malinkými krůčky a opatrně, aby nám nepřepadly batohy přes hlavu a nestrhly nás dolů…
 
Večer nás v tábořišti Zapateros čeká jednoduchá, děravá stříška z vlnitého plechu. Stavíme pod ni stan, který nás bude chránit před dotěrným hmyzem a vodou. A pak další den cesta, která se místy dokonce mění v koridory bahna, pod vodopády přeskakujeme potok po kamenech. Jinde přecházíme přes ohromný sesuv – jako by někdo mačetou odsekl horní vrstvu, pod ní zůstalo podmáčené oraniště plné vyčuhujících kamenů a rozbrázděné četnými stružkami vody, vše o sklonu až šedesáti stupňů. Je vidět až na dno údolí, říčka odsud působí jako nepatrný potůček…
 
A další den zase dál a dál, až se před námi náhle otevře výhled do bočního údolí, či spíše obrovské kotliny položené vysoko nad sousedním hlavním údolím. Nádherné místo, obklopené strmými řetězci hor a poměrně skryté. Na dně kotliny je vidět několik domků, několik vymýcených pastvinek či políček. Espíritu Pampa pod námi! Jsme unavení a promočení na kost, přesto nás zaplavuje blaho: Bájná Vilcabamba na dohled!
 
PROČ INKOVÉ PODLEHLI
 
Inkové se už předtím dopustili některých osudových omylů. Další provázely i španělský postup na Vilcabambu. Možná neodhadli pravý záměr a nepředpokládali, že se Španělé pustí za nimi až do pralesů. Dosud se jim přece podařilo před Španěly utajit tamní nerostné bohatství a zchudlý incký trůn již také příliš cenností ke drancování nenabízel.
 
Možná se ale také projevila neschopnost Titu Cusiho nástupce, který byl vychováván spíš jako incký kněz než vládce. Na jednu stranu tedy nebyl schopný a asi ani ochotný jednat s křesťany, a na druhou stranu mu chyběla vladařská předvídavost, rozhodovací či organizační schopnosti. Indiánští bojovníci vyklízeli jednu pozici za druhou, jejich protiútoky byly chabé a navíc se zcela nepochopitelně vůbec nesnažili využít převahy v nepřehledném terénu. Španěly napadali v místech, kde neměli větší šance na úspěch, zatímco místa vhodná ze strategického pohledu k obraně příliš nebránili… Indiáni Španěly dokonce ani nezastavili v té chvíli, kdy museli sesednout z koní a pokračovat pěšky.
 
Trvalo tak jen osm dní pochodu, než Španělé vstoupili do prakticky opuštěné Vilcabamby, kterou Inkové před ústupem sami částečně vypálili. Španělé tedy dosáhli svého cíle jen zčásti – inka a jeho nejbližší byli stále na svobodě, hrozba jejich návratu nebyla zažehnána. Tentokrát ale šli dobyvatelé za svým cílem důsledně. Brzy byla po okolí dopadena a zajata řada významných představitelů posledního inckého státu a nakonec, opět s notnou dávkou štěstí a díky spolupráci s místními indiány a jejich udáním, dopadli Španělé v pralesích po dalším asi stokilometrovém putování samotného nejvyššího inku Tupaca Amaru a jeho ženu.
 
„Jednoho večera v devět hodin dva míšenečtí vojáci… uviděli, že nedaleko hoří táborový oheň. Přibližovali se k němu opatrně, až přišli na místo, kde se inka Tupac Amaru a jeho žena zahřívali. Přistoupili k nim a ve snaze nerozčílit je projevili mnoho taktu…(Později) dorazil kapitán Martín García de Loyola spolu s Gabrielem de Loarte a zbytkem vojáků a ti inku zatkli,“ píše také Hemming.
 
Ani pro inku nebyl jednoduchý vynucený pobyt v nížinném pralese bez zázemí, na jaké byl zvyklý. Navíc putoval s těhotnou manželkou, kterou miloval, a proto postupoval pomalu po malých úsecích. Možná proto se nakonec „raději svěřil do rukou těm, kdo po něm pátrali, než aby se ukrýval v džungli, v níž ho pronásledovali. Proto se vzdal Španělům,“ píše Hemming.
 
Tolik španělské kroniky o posledních okamžicích posledního svobodného inckého vladaře. Tady takovou neslavnou epizodou skončil slavný incký stát, který ovšem svých posledních třicet pět let existoval jen ve velmi omezené formě, která nemohla Španěly vážněji ohrozit. Přesto budila Vilcabamba po tu dobu u Španělů posvátnou hrůzu. Její dobytí pak pro porobené indiány znamenalo ztrátu poslední kapky naděje na osvobození z evropského područí.
 
KONEČNĚ VILCABAMBA
 
Ze sluncem ozářeného ostrohu nad Pampou duchů nám zbýval poslední sestup širokou a opět blátivou cestou. Do blízkosti ruin Vilcabamby dorážíme již za tmy a na jejich průzkum si proto necháváme následující den.
 
A pak se prales rozestupuje a my konečně stojíme před otevřeným prostranstvím s mnoha očištěnými a zčásti zrekonstruovanými zídkami. Skupiny ruin před námi vytvářejí dva shluky malých budov s dobře patrnými obvody. Na vysokém majestátním stromu je přibita strohá cedule: Bienvenidos a Espíritu Pampa – Vítejte v Pampě duchů.
 
Atmosféra pověstného historického místa nás ihned pohlcuje. Fantazie pracuje naplno. S úctou prohlížíme na pohled ničím výjimečné kusy zdiva… O kus dál v pralese nacházíme úžasné místo. Zdejší ruiny nejsou očištěny nijak důkladně – jsou prorostlé kořeny, přímo z prostoru bývalé místnosti vyrůstá mohutný strom, vše v mihotavém zelenavém stínu vzrostlého pralesa. Pohodu ruší jen četní moskyti, nedovolující člověku v klidu jen tak usednout a pokochat se romantickými výjevy bájné Vilcabamby.
 
Poslední incká bašta upadla brzy po svém dobytí v úplné zapomnění na několik set let. Když se zde v roce 1911 objevil Hiram Bingham, nepřipustil, že by se mohlo jednat o pravou Vilcabambu. Kvůli zbytkům střešních tašek a ruinám místo zasadil až do doby španělské kolonizace, považoval je za zbytky zaniklého španělského statku. Svůj omyl nikdy nepřehodnotil. Teprve pozdější výzkumy prokázaly, jak je lokalita v Pampě duchů významná.
 
Jemným, ale podstatným důkazem přitom už asi byla zmínka kronikáře Martína de Murúa, který doprovázel vítězné tažení Španělů a byl přítomen příchodu Španělů do Vilcabamby. Murúa mimo jiné napsal: „Inkové tu měli stupňovitý palác, krytý střešními taškami.“ Takto jednoznačně zmíněné střešní tašky nebyly do dnešního dne nalezeny v žádné jiné archeologické lokalitě z doby Inků. Ale Inkové v té době převzali i jiné prvky evropské kultury, například chovali krávy.
 

Díky své poloze a tropickému klimatu nejspíš nikdy nebude znovu a znovu zarůstající Vilcabamba na pohled tak strhující jako Machu Picchu či jiné horské stavby Inků. Ovšem její mysterium – mysterium posledního útočiště Inků ukrytého v divokých horách – bude do odlehlé oblasti Peru asi vždy lákat dobrodruhy, snílky či romantiky, kteří touží spatřit legendami opředené místo na vlastní oči.

 

 Září 2007

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group