ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LEDOVÝ MAGNET

"Dejte mi psy a zimu - a zbytek si můžete nechat!" Tato slova napsal dánský polární badatel a etnograf inuitských kultur Knud Rasmussen (1879-1933). Muž, který podnikl nejdelší cestu, jakou kdy člověk podstoupil na saních tažených psy. Její délka činila 18 000 kilometrů, tedy téměř polovinu obvodu Země. Jeho slova si vzali k srdci čeští musheři (jezdci se psím spřežením), byť jejich cíle byly neskonale skromnější. České milovníky psů severských tažných plemen a jízdy se psím spřežením přivábil drsný finský sever.

EXPEDICE INARIJÄRVI 2000


Václav Faust a jeho zadák - sibiřský husky Bendži

V pondělí 6. března "obsadilo" pražské náměstí Jiřího z Poděbrad dvanáct aljašských malamutů, sedm sibiřských husky, dvě pomalovaná expediční vozidla a sedm členů musherské expedice Inarijärvi 2000 - Jindřich Zelenka, Ctirad Tyroler, Václav Faust, Milan Urban, Pavel Židov, Jiří Motyčák a Zdeněk Klečka. Čeští poutníci 9. března přesně v 15 hodin přejeli severní polární kruh, magický bod, který Středoevropanovi dokáže rozbušit dobrodružné srdce. A úderem půlnoci dorazila expedice do městečka Inari. Konečně skončila cesta za volantem. Teploměr ukazoval minus 25 stupňů Celsia, leč dobrodruhům přišel odpočinek ve spacácích vedle auta docela vhod.

Ráno se před Čechy a jejich psy rozprostřela vodní plocha laponského jezera Inari, nyní pokrytá ledem a sněhem, o výměře větší než 1300 km². Z jezera vystupuje mnoho ostrovů a ostrůvků, a na mnohých budou naši dobrodruzi nocovat.

"10. března za malým hotýlkem u sněhové bariéry připravujeme nezbytnou musherskou výstroj na trail přes jezero Inari. Místní obyvatelé nás se zájmem pozorují. Psím spřežením tady již dávno odzvonilo, supertechnika ovládla i daleký sever. Americká auta, japonské sněžné skútry a malá letadla, která přistávají na jezerní ploše, ovládly finskou dopravu. Jediným pozůstatkem dávných dob drsného severu zůstal nůž, který tu má skoro každý u pasu." (z deníku V. Fausta)

Po poledni tři spřežení a čtyři běžkaři konečně vyrážejí. "Snažili jsme se najít tu správnou skútrovou cestu," vysvětluje Václav. "Bez ní se zde se spřežením v tuto roční dobu nedá nikam dojet. Minete-li skútrovku, máte problém na krku (nebo v botách): proboříte se vrstvou sněhu do vody, a když jí máte asi po kolena, pak teprve narazíte na pevný led. To jsme si bohužel hned na začátku vyzkoušeli a dost nás to vyděsilo. Při minus dvaceti je to o strach."

Svůj první tábor postavila expedice na malém ostrově při západu slunce. Nejprve je vždy třeba nakrmit psy. Pořádnou dávku granulovaného krmiva s kusem tuku je nutno přelít slušnou dávkou vlažné vody. "Voda je nesmírně důležitá," vyvětluje Václav. "Dehydrovaný pes za jízdy chňape po sněhu a nesoustředí se na práci." Muži zase hltali instantní polévky jako o závod, aby jim ta dobrota nezmrzla. Vždyť teploměr ukazoval minus 27 °C. "Brzo jsme zalezli do stanů," vzpomíná Václav Faust, "vysvlékli se do spodního prádla a zalezli do spacáků. Když máte kvalitní výbavu, tak jsou i noci pod mrazivým polárním nebem příjemné."

Ráno vyměnili musheři spacáky za péřové bundy a spěchali prohlédnout psy, nocující v záhrabech. "Byli v pohodě, až snad na fenečku Sáru," vypráví Václav. "Sára si nechala kvalitní kožíšek doma a ve Finsku doháněla, co se dalo. Byl pěkný slunečný den a pořádný mráz, přesně tak jsem si sever doma nad mapou představoval. Zpočátku jsme pejsky moc nehonili a nechávali je rozkoukat. Nedozírná bílá pláň byla pro ně něčím novým, ostatně to platilo i pro nás. Tábor jsme postavili už odpoledne, za silného nárazového větru."

PSÍ A CHLAPSKÉ SÍLY

Nazítří se chlapi už rozhodli prověřit své i psí síly. "42 kilometrů od nás byl na podrobné mapě zakreslen záchytný srub," vzpomíná Václav. "S lyžaři jsme se domluvili, že do něj odvezeme veškerou výstroj a část cesty se jim vrátíme na pomoc. Naše spřežení běžela jako o závod mezi ostrovy zasněženou nádherou. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Ten, kdo to vymyslel, asi nikdy nestál na sáních a neměl před sebou smečku upalujících psů. Zachumlaní do péřovek lámeme jeden kilometr za druhým stále směr sever. Dojeli jsme stádo sobů, které nám křižovalo cestu. Psi měli amok, patrně si mysleli, že jsme je vzali na lov. Sobi byli našimi dopravními prostředky tak okouzleni, že zastavili a mlčky přihlíželi. Odpoledne jsme našli srub, vyložili věci... a tradááá čičiny! - jeli na pomoc běžkařům. Pejsánkové měli večer v pacičkách 58 kilometrů. Slušný výkon!"


Aljašští malamuti připoutaní na stake outech nedaleko otevřeného záchytného srubu

Ráno musheři napájejí svoje tahouny vodou s porcí medu a tuku. "Med dodává energii a tuk ji drží," tvrdí Václav. Další etapa bude měřit 35 kilometrů. Jindra, Radek a Václav vyrážejí první, chtějí dojet na smluvené místo, postavit tábor a navařit polévky pro běžkaře. "Nekonečná bílá pláň - cesta stejná jako předešlý den," vypráví Václav Faust. "Haskouni a malamuti cupitají na jistotu a šetří síly. Odpoledne jsme rozbili tábor, vpodvečer dorazili bežkaři. Ticho tábora přerušil štěkot mého leadera - jedenáctileté fenečky, která cizího člověka rozpozná na sto honů. Z dálky se k nám přibližovali tři lyžaři, táhnoucí půlky. Kluci z Pyrenejí nám hned lámanou angličtinou sdělovali svoje zážitky. Španělská a česká expedice u jednoho ohně za polárním kruhem - to je fajn zážitek. Ve 22.30 hodin nám hovor přerušila aurora borealis - severní záře. O ní jsme dosud jenom četli a slýchali, ale že je to tak velké a impozantní světlo, to jsme fakt netušili."

Ráno probudilo muže a psy mrazem minus 22 °C a bílou tmou. Hustá mlha vytvořila z krajiny bílé neviditelno. "Slibujeme běžkařům, že je po celý den potáhneme za sáněmi," vypráví Václav. "Španělé vyrážejí na západ, my na sever. Jindra a já připřaháme po jednom běžkaři, na Radka zbyli dva. Před námi je 30 kilásků bílé tmy. Všechno má svůj konec, i tento nekonečný den. Táboříme v otevřeném srubu s finským půlkařem, který cestuje sám. V plechovém kbelíku máme zase jednou šanci spáchat společnou hygienu. Fenečka Sára spí v bedně na dřevo a vypadá spokojeně. Spokojení jsou ovšem i psi, kteří nocují v záhrabech venku. Je minus 25 °C, a oni se tam vyvalovali jak někde na pláži."

Na expedici se 16. března rozhněval laponský bůh větru Bieggagaleš a ne a ne se udobřit. Expedici čeká "jen" 24 kilometrů na sever. Vítr, sníh a sněhové návěje jsou silným protivníkem. "Zaplať pánbůh za ty péřovky," horuje Václav Faust. "Byly naším brněním proti mocnému nepříteli. Tábor jsme postavili v nejsevernějším cípu jezera. Kameraman Zdeněk Klečka nám smutně sdělil, že došla moravská slivovice. Bylo to jako přijít o dobrého kamaráda. Taková slivovička vám ráno vypálí červa, přes den vyčistí čočku fotoaparátu, večer vám podpálí táboráček. Když jdete na kutě, vydezinfikuje vám prasklé puchýře a v noci umrtví bolavý zub. Ve 23 hodin se s námi přes mobilní telefon spojuje Radiožurnál. Povídám si s redaktorem o naší cestě za vytí psů, které vyrušilo pípání přístroje. Informuji, že nám dochází zásoba chleba. O slivovici mlčím, nechci, aby s námi trpěl celý český národ."

SEVERSKÁ TUNDRA

Výprava opustila zamrzlé pláně jezera Inari a pokračovala dále do oblasti Sevettijärvi, kde už začíná království severské tundry. Jízda tu byla pestřejší - chvíli po hladině zamrzlých jezírek, chvíli lesíky. "Připadali jsme si jako na horách, jsou tam dokonce i pětimetrové kopce," líčí Václav Faust. "Po té věčné jezerní rovině něco nádherného. Utábořili jsme se poblíž srubové osady Sevetti. Večer jsem s Radkem vyrazil na průzkum. Oknem jsme nakoukli do místního lokálu, a byl přesně takový, jak jsme si představovali. Celičký ze dřeva a nakoupíte v něm alkohol, nápoje, jídlo, noviny, prostě všechno, co zrovna potřebujete."

Putování expedice se 18. března opět stočilo k jezeru Inari. Muže a psy čekala cesta tundrou, která je měla přivést na západní stranu jezera. Běžkaři byli vyčerpáni, humoru a sil jim očividně ubývalo. "Není se čemu divit," vysvětluje Václav. "Tolik dní se honit za psím spřežením dá do těla i dobrým sportovcům. Celý den na běžkách a večer namísto vyhřáté chaty a grogu - jen zmrzlý sníh, třeskutý mráz, vítr; a v tom všem stavět stany, vařit jídlo a ošetřovat bolavé nohy. Pár kilometrů od nás vedla silnice z Norska do Inari. Provoz určitě nebude velký, ale ráno se běžkaři pokusí dojet do cíle stopem." (To se jim také bez větších obtíží podařilo. - pozn. aut.)

Dne 19. března Jindřich, Ctirad a Václav zapřáhli psy a před nimi bylo do Inari nejkratší cestou rovných 100 kilometrů. Teploměr ukazoval pouhých minus 7 °C a muži se obávali nepříznivé změny počasí. Psi pelášili jako o závod a všechno se zdálo být v pohodě. "Na otevřené jezerní ploše, kde nevidíte nic než bílé nekonečno, se odpoledne proti nám vyvalila černá mračna," vzpomíná Václav. "Vítr do nás udeřil zběsilou silou a psům kvapem ubývaly síly. Zkusili jsme se schovat za sáně, ale všechno bylo marné. Jindra s Radkem studovali mapu a já zoufale hledal po kapsách aspoň ždibek čokolády. Kluci objevili na mapě nalevo od nás malý ostrůvek, tak honem tam! Psy jsme uvázali mezi pár stromků, které na ostrově rostly. Když jsme zalézali do stanů, bylo všem třem jasné, že jestli tohle peklo do rána nepřejde, budeme tu muset čekat."

První jarní den přivítal mushery zuřivou vichřicí. A to znamenalo čekat. Psi se choulili ve sněhu, chlapi vařili ve stanu poslední zbytky instantní kávy. "Ještě 45 kilásků, a pak si lehnete na slámu," sliboval Václav psům zahrabaným ve sněhových jámách. "Kolem desáté hodiny nastala změna," líčí Václav. "Černé mraky se počaly trhat a nesmělé sluneční paprsky se letmo dotkly jezera. Neváhali jsme ani vteřinu, sbalili tábor a začali zapřahat. Psi vyrazili jako vystřelení z praku. Ve 14 hodin jsme dojeli do Inari, kde už nás čekali běžkaři. Dokázali jsme to! Objeli jsme jezero a přidali ještě něco navíc! Radostně jsme si tiskli rukavice a psům tlapky. A to prý čeští psi vydrží na severu stěží tři dny. Máme to ale chlapíky!"

FINSKÁ TAJGA 2000

Finský sever přitahuje české mushery jak ledový plamen arktické můry. Nezávisle na první expedici působila v Laponsku další, tentokrát česko-slovenská musherská výprava. Ve finském městě Nurmes se mistrovství Evropy v "midu" psích spřežení (závody na střední vzdálenosti) zúčastnil mistr republiky v "longu" (závody na dlouhé vzdálenosti) Jaroslav Bulva a Slováci Daniel Filo a Jozef Oráč. Na evropském šampionátu se jelo třikrát po šedesáti kilometrech a jistě není bez zajímavosti, že Daniel Filo vybojoval stříbrnou medaili. Bezprostředně po závodech se trojice musherů s osmnácti psy plemene aljašský husky přemístila do města Kuusamo asi sto kilometrů pod severní polární kruh, aby zde zahájili svou výpravu na sáních dlouhou 1600 kilometrů.

Troje sáně, každé tažené šestispřežím aljašských husky, musely vézt veškeré vybavení pro pobyt v zimní přírodě za polárním kruhem. Nejtěžší složkou bylo bezesporu krmení pro psy - zhruba 200 kilogramů granulovaného krmiva Fitmin Profi a 200 kilogramů hovězího a vepřového tuku. Nezbytnou součástí výstroje se staly sněžnice. "Bez nich se člověk často zabořil více jak po pás do prašanu," informuje Jarda.

V KRAJI VLČÍCH SMEČEK

Po překonání hory Valtavaara (492 m n. m.) zamířila musherská výprava do národního parku Oulanka. Trail s hlubokým sněhem vedl klikatým údolím mezi skalami, stále bylo nutno objíždět vodopády a nezamrzlé peřeje. "Dano jel vepředu," vzpomíná Jarda Bulva, "a za jedním z ohybů byla volná peřej. Když ji spatřil, jeho první psi se už bořili do ledové vody. Okamžitě dal povel: doleva! - a psi rychle vyjeli na břeh. Takřka v poslední chvíli, Dano byl totiž se sáněmi již po kotníky ve vodě."

Po zdolání Oulanky pokračovala výprava přes pohoří Salla tunturi a Poro puisto (Sobí pustina) na sever. Muži si nemohli odpustit ještě velký okruh do Suomo hills u jezera Kemijärvi.

Dalším cílem expedice byl finský národní park Urho Kekkonen, kde žije více jak 20 000 sobů, mnoho vlčích smeček, medvědi, rosomáci a losi. Cestou výprava zdolala pohoří Sorsatunturi a vystoupila na nejvyšší kopec Sorsa (629 m n. m.). Jejich cesta vedla v těsné blízkosti ruských hranic, které jsou vyznačeny dosti nezřetelně. Jednou musheři udělali chybu v navigaci a dokonce přenocovali ve srubu ruských pohraničníků.

Svoji trasu absolvovala expedice zhruba z 80 procent po skútrových cestách, kde byl denní průměr 80-100 kilometrů. Zbylou cestu musheři museli doslova prošlapávat v hlubokém prašanu.

A kritické body výpravy? "Nepříjemné byly tři dny, kdy byla obleva a hustě pršelo," vypráví Jaroslav Bulva. "Psi i lidé byli dokonale promočeni a pěkně nám to lezlo na nervy. Jinak bylo vlastně vše v pohodě. Měli jsme jen jeden dvoumístný stan, já jsem spával ve vaku svých přejezdových sání. I při minus třiceti se to dalo zvládnout bez problémů. Měli jsme s sebou benzinový vařič, ale použili jsme jej pouze třikrát. Jinak bylo všude možno rozdělat otevřený oheň. Finské předpisy to na mnohých místech umožňují. Přestože jsme jim dávali opravdu značně zabrat, naši trénovaní psi neměli problémy. Spávali v záhrabech; když jsme použili záchytných otevřených srubů, brali jsme je dovnitř. Krmili jsme je půl kilogramem granulované stravy s přídavkem půl kilogramu hovězího masa nebo vepřového tuku a množstvím vody. Každé ráno bylo nutné psy namasírovat, prohlédnout jim tlapky, případně jim je namazat mastí či obout speciální botičky - samozřejmě podle terénu." Za pětadvacet dní zdolala výprava mushingem úctyhodných 1600 km.
únor 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group