ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KUŘÁCI OPIA A ŽIRAFÍ ŽENY

V severním Thajsku jsem navštívila několik horských kmenů, zvaných v thajštině chao khao, neboli "mountain people", tedy lidé z hor. Horské kmeny je souhrnné pojmenování pro etnické menšiny žijící v horských oblastech severního a západního Thajska. Každý kmen má svůj vlastní jazyk, stejně jako styl oblékání, zvyky a náboženství. Většina kmenů je nomádského původu a přišla do Thajska z oblastí Tibetu, Číny a Laosu v průběhu minulých dvou set let, i když některé z nich žijí na území Thajska mnohem déle. Jsou to lidé "čtvrtého světa" - nepatří k území žádné velmoci ani k zemím třetího světa. Vždy migrovali bez ohledu na státní hranice a momentální občanství, jež pobytem v té které zemi časem nabyli. Hranice jejich světa určuje jazyk a kulturní zvyklosti. Některé kmeny žijí zcela mimo civilizaci, jiné se postupně asimilují do života moderního Thajska.

Podle Institutu pro výzkum horských kmenů v Chiangmai existuje v Thajsku deset různých kmenů, ačkoliv jejich počet je možná až dvojnásobně vyšší, a populace těchto etnik je odhadována na zhruba půl milionu lidí. Kmeny se kromě jazykových a kulturních rozdílů navzájem liší hlavně oděvem, účesy a ozdobami žen.

KARENOVÉ

Mým průvodcem při návštěvě kmene Karenů byl obyvatel jedné z těchto etnických vesnic, mladík nevyslovitelného jména s přezdívkou "Bandito". Karenové jsou nejrozšířenější horský kmen v Thajsku. Většina jejich komunit se rozkládá v horách na jih od Chiang Raie.

Po celodenním pochodu takzvanou primární džunglí, která byla začátkem léta vyprahlá a jako bez života, jsme dorazili do první z karenských vesnic. Karenové, kteří si občasnými návštěvami turistů vylepšují "obecní rozpočet", mají život téměř nedotčený civilizací. Chýše jsou sroubeny ze dřeva a střechy pokryté listím, uvnitř každého obydlí je ohniště, místo na spaní a hůl na pověšení několika svršků. Podlahy jsou zvednuty asi metr nad zemí, pod nimi pobíhají prasata, drůbež a hrající si děti. K návštěvníkům se obyvatelé vesnice chovají přátelsky, ale obezřetně si udržují odstup. Snažím se prolomit bariéru kulturní odlišnosti a nabízím dětem sladkosti, mladé dívce se líbí moje spona do vlasů, a tak se s ní s lehkým srdcem loučím. Komunikace se omezuje na úsměvy a výměnu pozorností, protože Karenové až na ty, kteří odešli do města za prací, nehovoří jinak než domorodým jazykem.

Večer dostávám pozvání na jídlo do jedné z chýší. Pojídám rýžovou kaši spolu s mladou rodinou s několika dětmi, které po mně zvědavě pokukují. Hořící louče osvětluje skromný příbytek, jíme mlčky. Jedno z dětí, dospívající dívka, sedí v rohu místnosti a tiše pláče. Nikdo se nediví, nikdo se na nic neptá. V tomto stísněném prostoru jsou všichni zvyklí na sdílení emocí a nálad svých bližních.

Karenové se živí pěstováním rýže na skromných políčkách, vyvzdorovaných na džungli. Občas někdo z nich zajde do údolí a prodá ve vesnici látky, které jejich ženy vyrábějí. Lidé kmene Karenů žijí kočovným způsobem, a tak se vždy po několika letech přesunou do jiné oblasti, kde založí nová pole a postaví chýše.

Navštívili jsme tři různé komunity Karenů, jejichž život se v mnohém navzájem podobal. Každá vesnice však mluví jiným dialektem, a tak je jejich vzájemný kontakt minimální. Druhá karenská osada byla vzdálena další den chůze džunglí. Zdejší obyvatelé patří ke skupině "kuřáků opia". Několik dýmek jsme zahlédli i v první vesnici, ale zde byl tento zvyk daleko více rozšířen. Kouřili téměř všichni dospělí - někteří během dne, ale většina usedla s dýmkou do chládku své chýše až po západu slunce. Dýmku připravil nejstarší muž v rodině, a ta pak kolovala mezi všemi dospělými příslušníky rodu. Čas plynul, Karenové spolu tiše hovořili, občas se někdo zasmál. Opium je zde přirozenou součástí života, která nezpůsobuje problémy ani nerozvrací rodiny. Jen se zdá, jako by obyvatelé této vesnice žili v jakémsi pomalejším, klidnějším světě.

U DLOUHOKRKÝCH

"Long necks" je turistický název pro horský kmen z tibetsko-barmské etnické skupiny, která žije v severozápadním Thajsku při hranicích s Barmou. Už cesta z Chiang Raie do hlavního města provincie Mae Hong Son byla předzvěstí zvláštního setkání. Pahorkatina se změnila v exotické stolové hory, džungle byla na rozdíl od řídkého porostu v krajině Chiangmaie neproniknutelným pralesem.


"Žirafí ženy" jsou příslušnice thajského kmene,
který je vládou dotován jako součást kulturního
dědictví země.

Z Mae Hong Son pokračovala cesta k dalšímu z horských kmenů, který jsem se chystala navštívit. Vesnici "žirafích žen", jak se také přezdívá tomuto kmeni, jedinou svého druhu v Thajsku, nebylo lehké najít. Po asi dvou hodinách jízdy z Mae Hong Son však nakonec prašná silnička vyústila v improvizované parkoviště s informační tabulí a budkou pro prodej vstupenek. Tento na první pohled bohem zapomenutý kmen je totiž chráněn a dotován thajskou vládou jako součást kulturního dědictví země.

Obydlený skanzen, do kterého vcházíme, má zvláštní atmosféru. Lidé jsou k fotografování neobvykle vstřícní a evidentně jsou na občasné návštěvy turistů zvyklí. Ženy sedí před chýšemi ze dřeva a z palmových listů a vyrábějí "tradiční suvenýry" či vyšívají. Mužů je zde málo - buď jsou za prací v nedalekých vesnicích, anebo (a to častěji) polehávají v chládku uvnitř svých obydlí. Turistické informace na tabulích jsou kusé, navíc psané kostrbatou angličtinou, a tak zkoušíme komunikovat s domorodci. Jedna z žen, která sedí před chýší a pozoruje skupinku turistů se stejným zájmem, s jakým si prohlížíme domorodce my, je viditelně potěšena, když se s ní dáváme do řeči. Má tak možnost uplatnit svou angličtinu, kterou na rozdíl od ostatních obyvatel alespoň trochu ovládá. Thajsky nerozumí - její rodina, stejně jako většina ostatních obyvatel vesnice, přišla před lety z horských oblastí Myanmaru, odkud je vyhnala válka. Usadili se v Thajsku, kde pro ně vládní podpora znamenala konec kočovného života. Peníze, které od thajské vlády pravidelně dostávají, jsou trochu umělou snahou o udržení zvláštní tradice "dlouhých krků".

Přesný původ a důvod tohoto zvyku není znám. Barmské kmeny tak pravděpodobně původně uchovávaly "rodinné úspory", které byly při častých přesunech nejbezpečnější přímo na těle. Naše průvodkyně však tvrdí, že tento zvyk je čistě estetického rázu a symbolizuje ženství. Pokud se tím míní ženství jako úděl i symbol utrpení a obětování, tak je to na první pohled pravda. Těla žen jsou touto zátěží deformována a omezena v pohybu, v dospělosti dosahuje zátěž na krku až pěti kilogramů. První kruhy jsou dívkám nasazovány už v útlém dětství, kolem čtvrtého roku, a během několika let je jim přidávána další zátěž. Kruhy si ženy nikdy nesundávají, a tak je svalstvo pod nimi po čase zcela ochablé a ozdoba se stává nutnou součástí těla. Z fyziologického hlediska neznamená postupné nasazování kruhů skutečné prodloužení krční páteře, ale naopak stlačování hrudního koše směrem dolů. Ženy tedy vypadají, jako by měly dlouhý krk, ale ve skutečnosti jde o deformaci hrudníku.

Naše průvodkyně si však ani v nejmenším nepřipadá deformovaná. Tradice je pro ni tím, čím pro nás nošení prstýnků anebo propichování uší. Tvrdí, že práce, spánek ani hygiena nejsou touto ozdobou nijak ztíženy. Navíc, jak se smíchem tvrdí, práci zastávají většinou ženy - a to, co vidím, tomu odpovídá. Estetické funkci těchto ozdob odpovídá i fakt, že kruhy, které zdobí i deformují ženský krk a údy, nejsou vyrobeny z nijak drahého kovu, a tak rozhodně nepředstavují žádné bohatství.

I přes podivnost existence v živém skanzenu si příslušníci kmene "dlouhých krků" uchovali svou hrdost. Většina z nich se chová tak, jako by jim občasná přítomnost turistů ani nevadila, ani je neuváděla v nadšení. Jsou nositeli a udržovateli zvláštní vymírající tradice, bez níž by byl svět chudší. Zdá se, že jsou si toho vědomi.



Další články o lidech z této oblasti:
Lidé Zlatého trojúhelníku (Jana Patková)
Za horskými kmeny (Vladislav T. Jiroušek)
rozhovor s Do Aun Schan Su Ťij, nositelkou Nobelovy ceny míru
Jezerní lidé (Vladislav T. Jiroušek)

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group