ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hrdinů jsou plné hřbitovy

 

Hrdinů jsou plné hřbitovy

říká zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě Jaromír Janev

 

 

Ptal se Aleš Horáček, Foto Marek Wágner a archiv Jaromíta Janeva

 

U Jaromíra Janeva tak úplně neplatí, že zahraniční zpravodaj je novinář, kterého redakce vyslala do ciziny. Vystudoval arabistiku, po Blízkém východě se pohyboval jako průvodce, překládal z arabštiny. Pak začal spolupracovat s Českým rozhlasem. Jako jeho zpravodaj pracuje na Blízkém východě od roku 2000. O své práci říká: „Novinář by neměl být dobrodruh a nemá být žádným hrdinou. Cílem je za použití co nejmenších prostředků dosáhnout optimálního výsledku a přinést informaci přímo z místa, viděnou našima českýma očima.“

 

Jste spíš arabista, který se živí jako novinář, nebo novinář, který vystudoval arabistiku?
 

Je to mix obojího a navíc jsem ještě politolog, protože jsem se dal i na politickou geografii, kde se snažím dospět k doktorátu. Takže se ve mně mísí všechny tyto věci dohromady, což říkám se vší pokorou, protože se mi zdá, že čím víc tomu rozumím, tím víc tomu nerozumím.

 

Při práci vám tedy tyto znalosti spíš pomáhají, nebo svazují ruce?
 

Jednoznačně pomáhají, protože každý jednotlivý pohled by byl jednostranný a zavádějící. Kromě toho se dívám i očima běžného turisty, člověka a občana, čímž jsem samozřejmě taky.

 

Zpravodajství ale vyžaduje stručnost a tím i určitou povrchnost...
 

To je určitě pravda, s tím se vyrovnává někdy těžko, protože člověk by chtěl popsat situaci co nejbarevněji, a to nejde. Ale to zná každý novinář. Jednou za čas se ale dá rozebrat daleko víc třeba v rámci diskusního pořadu nebo novinového či časopiseckého článku a tím dokreslit to, co se říká ve zprávách a různých reportážích.

 

Dokážete například vysvětlit historické kořeny nevraživosti mezi muslimskými šíity a sunnity?
 
Celé to vzniklo jako politický spor v sedmém století našeho letopočtu. Šlo o to, zda bude vůdcem muslimské obce volen nejváženější člověk, nebo zda jím má být vždy někdo z potomků Alího, jednoho z bratranců proroka Mohameda. Spor se posléze vyvinul i institucionálně, takže tyto větve islámu šly rozdílným směrem. Zatímco sunnité nemají takovou hierarchii jako třeba křesťané nebo židé, šíité ji na­opak mají, jejich nejvyšším duchovním je imám s náboženským titulem ájatolláh.
 

 

Vy jste byl první novinář ze západní Evropy, kterému se podařilo získat akreditaci v Sýrii. Změnil se od té doby přístup Sýrie k západním novinářům?
 

Situace se změnila dost, a řekl bych, že trošku i naší zásluhou. Syřané pochopili, že mít u sebe západního novináře není žádné nebezpečí a že naopak čím více budou mít novináři ze Západu možnost vidět skutečnost na vlastní oči, tak tím více se západní veřejnost přestane Sýrie bát. Jsem rád, že jsme mohli být u toho.

 

Dobrá znalost arabštiny je pro vaši práci asi nezbytná, je ale pravidlem i u vašich kolegů v oblasti?
 

Spíše to pravidlem není. I když se i v České republice na univerzitách rozvíjí arabistika tak, jak jsme tomu zvyklí třeba v Německu nebo v dalších zemích Evropské unie, přece jen musíme být realisté. Důležité při této práci ale je umět jít do všech zdrojů.

 

Jako novinář se musíte pohybovat jak po Izraeli, tak po Íránu, Libanonu či Sýrii. Běžný cestovatel to řeší dvěma pasy. O vás ale musejí tamní úřady vědět, že jezdíte i do „nepřátelského tábora“. Nemáte s tím problémy?
 

Člověk musí vycházet z reality a proto musím mít i já dva pasy. Vstoupit do země s nežádoucím razítkem v pase je zkrátka zakázané a to je nutné respektovat. Ostatní je otázka snahy o objektivní přístup. Vy víte, že oni o tom vědí, ale nemluví se o tom. Tolerují to, protože pro každou zemi je důležité, když se o ní píše bez snahy ji očernit, ale ve snaze popsat reálně situaci, která tam je. Proto se domnívám, že ani jedna ze zemí, do kterých jezdím, nemá problémy s tím, že jezdím tam i tam.

 

Nyní nastíním oblast, ve které působíte: V pásmu Gazy bojují stoupenci hnutí Hamás a Fatah a sem tam sem podnikne výpad izraelská armáda, v Libanonu bojuje armáda s teroristickou skupinou Fath Al-Islám, v Iráku bojují šíité, sunnité, Američané, Al-Káida a bůhví kdo ještě. Zapomněl jsem na někoho?
 

Rozrůzněnost je daleko větší, ale nemusíme to komplikovat. Koho kromě odborníků u nás zajímají skupiny, které mají třeba sto dvě stě členů? Problémů je samozřejmě daleko víc, ale myslím si, že ty ústřední, které se tím vším prolínají, jsou na jedné straně vztah k Palestině a na druhé straně vztah sunnitů a šíitů. To jsou dva nejzákladnější problémy, které byly třeba v Iráku vždycky, ne jak se dnes snaží zejména muslimové tvrdit, že problémy vznikly s pádem Saddáma Husajna a americkou intervencí. Byly tam vždy, ale byly potlačeny právě silou ze strany Saddáma Husajna a strany Baas. Ovšem co je lepší, to samozřejmě nikdo neví, to ukáže až budoucnost. Ale v každém případě je pravda, že s odstraněním diktátu to najednou všechno vyvřelo, jako když se otevře papiňák.

 

Válečné zpravodaje vždy chránila vesta se zřetelným označením Press. Platí to i na Blízkém východě, kde již bylo několik novinářů uneseno?
 

Já jsem si dřív vestu bral, ale zjistil jsem, že je to naprosto zbytečné. Musel jsem ji mít, pouze když jsem byl v Iráku dvakrát u amerických jednotek, které to vyžadují. Pokud je novinář v oblasti zkušený a ovládá arabštinu, tak pokud se někde vyloženě nestřílí nebo nebombarduje, je vesta spíš na obtíž, stejně jako helma. Člověk tím na sebe jen přitáhne pozornost. Já razím zásadu být na místě, kde se něco děje, jen nezbytně nutnou dobu, a pak rychle pryč do bezpečí. Protože hrdinů jsou plné hřbitovy.

 

Nemůžu se nezeptat, jestli jste se dostal do situace, kdy šlo opravdu do tuhého...
 

Mockrát. Například v Iráku jsme byli s americkými jednotkami ve městě Tádží. Přišlo upozornění, že u brodu, přes který kolona občas jezdí, dělali nějací lidé něco s nějakými dráty. Pyrotechnici pak našli před brodem padesát kilogramů a za brodem pět set kilogramů trhavin. Já jsem byl v prvním voze, takže bychom to schytali jako první. Ve chvíli, kdy by nám ostatní přijeli na pomoc, odpálila by se druhá nálož. Díky té informaci jsme se podruhé narodili.

Byl jsem ale také na místě chvíli po sebevražedných atentátech radikálů v Izraeli, viděl jsem na zemi ležet mrtvé babičky s vnučkami. To jsou hrozné zážitky. Na druhou stranu jsem ale také byl v Gaze, když tam dopadaly bomby z izraelských letadel, která prováděla, cituji izraelského vojenského mluvčího, preventivní bezpečnostní operaci. Takže vím, že kromě radikálů umírali také civilisté a že bolest na jedné i druhé straně byla stejně velká.

 

Nedávno jste byl ale také například v nejsevernější, kurdské autonomní části Iráku, kde asi život vypadá jinak, než jak jej známe třeba ze záběrů z Bagdádu a okolí...
 

To je nebetyčný rozdíl. Já jsem byl několik dnů v Bagdádu a to už je dnes město, kde se člověk ze Západu nemůže normálně pohybovat. V kurdské autonomii je až na výjimky všude klid, život tam běží naprosto normálním způsobem. Na každém kroku vidíte nové stavby, sídliště i továrny. Já jsem v roce 1992 v rámci sil OSN strávil půl roku v kurdské autonomii, když začínala. Viděl jsem, jak bylo tehdy ještě vše nejisté. Je až neuvěřitelné, co Kurdové za dobu své autonomie dokázali. Oni si nesmírně váží toho, že mohou žít podle svého, a snaží se ukázat celému světu, že si zaslouží rozhodnout si o své budoucnosti.

 

Jak se tedy obecně žije na Blízkém východě? Podle denních zpráv se zdá, že tu jde člověku každý den o život...
 

My máme někdy představu, že celý region hoří, ale ono to tak opravdu není. Ani v samotném Iráku, i když se tam situace zhoršuje každým dnem. Až se to občas zdá divné, ale lidé si opravdu zvyknou na všechno, nic jiného jim totiž nezbývá. My máme výhodu, že můžeme po určité době odjet. To oni většinou nemohou. A tak se i v této situaci snaží žít normálním životem. Třeba jak jsme mluvili o té kurdské autonomii, tak někteří lidé odtud posílají své děti studovat do Bagdádu, protože bagdádská univerzita má v arabském světě dodnes váhu. Na druhou stranu, třeba v Mosulu probíhají útoky a jsou mrtví a ranění, o kterých se ani nedovíme, protože tam nastálo nikdo ze zahraničních médií není, a toho utrpení je tolik, že na to ani nedojde.

 

Existují v Česku o Blízkém východě ještě nějaké zkreslené představy?
 

My máme někdy sklon posuzovat, že na území Blízkého východu žijí samí teroristé a že muslimové jsou všichni radikálové. Ono to tak ale vůbec není. Drtivá většina těch lidí jsou pokojně, mírově orientovaní lidé, kteří mají podobné starosti, jako máme my. Lidé, kteří se dostanou většinou do zpráv a do titulků, to jsou lidé z malých radikálních skupin, které často vznikly proto, že se některé věci neřeší. Jako například otázka palestinské státnosti. A pokud se tato otázka nevyřeší, tak problémy tam budou vždycky a budou možná ještě ostřejší nežli doposud.

 

Zpravodajství odtud přinášíte od roku 2000, takže můžete srovnávat. Jak se za tu dobu tato oblast změnila?
 

Ve dvou směrech. Za prvé, celý vývoj situace vedl lidi k tomu, že se více přimkli k náboženství. Vidíte daleko více zahalených žen. Vidíte, že lidé se vracejí k tradicím, drží daleko více půst, chodí daleko více do mešit a podobně. Na druhé straně vidíte daleko větší příklon části veřejnosti k našemu způsobu života. I třeba v samotném Íránu určitě mnohého překvapí, že zatímco za reformního prezidenta Chatámího bylo poměrně výjimečné, že ženy měly vlasy zahalené jen z části, a bylo to především v severní části Teheránu, tak dnes, za z našeho pohledu konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, se šátky posouvají stále dál, a to ve všech městech Íránu. Příklon k západnímu způsobu života u mladých je patrný. Například i coca-colu, považovanou dříve za symbol globalizace a podpory Izraele, dnes vidíte na všech místech Íránu, a dokonce se vyrábí v jednom z posvátných míst šíitského islámu v Mašhadu.

 

Máte při své práci čas také obdivovat památky a přírodu Blízkého východu?
 

Já se snažím lidem u nás přiblížit, že ten region, pokud jednou bude opravdu klidný, bude opravdový ráj pro turistický ruch. Už dnes je to vidět v Egyptě, v Tunisku, naši turisté znají i Maroko. Ale těch míst k poznávání je ještě strašně moc. Třeba v Iráku je řada míst ze Starého a Nového zákona, Babylon se mi poštěstilo navštívit několikrát. V Sýrii je zas například místo hrobu Ábela, Ummajovská mešita, vlastně první mešita, do které vstoupil papež, a hned kousek od ní i jedna malinká šíitská mešita Pani Rukaji a kousek od Damašku mešita Pani Zainab, krásně barevné, s výjevy z koránu a zdobené písmem. V Libyi snad nejzachovalejší římská města ze starověku Leptis Magna a Sabrata, v Libanonu starořímské město Baalbek. Stojí za to navštívit také íránskou čajovnu nebo nejrůznější arabské lázně. Teď mám silný zážitek z Persepolisu v Íránu, kde vlastně byla Perská říše ve své nejrozvinutější podobě. Jedete tam ze Šírazu, kde máte zahrady, nad jejichž vyvážeností a uměním střihu stromů a keřů by kdekterý evropský zahradní architekt zajásal. A takhle bych mohl pokračovat o každé zemi.

 

Teď, když si spolu povídáme, jste na dovolené na poklidné Moravě. Nezapomněl jste se po těch sedmi letech pohybovat v českém prostředí, chodit na pivo, nadávat na fotbal a politiku?
 
Především jsem rád, že jsem se svojí ženou a dětmi, protože vlastně celý můj pracovní pobyt jsem venku bez rodiny. Užívám si toho, že všichni mluví česky, že si mohu dát dobré české pivo, že si mohu dát výborné moravské, ale i české víno. To jsou věci, které člověku venku chybí. A já se těším, že už se na konci tohoto roku vrátím ze svého postu a zase si budu chvíli užívat české reality, samozřejmě z té dobré části a zřejmě i z té druhé. To už je úděl.
 
 

 

Jaromír Janev (* 1961 v Ústí nad Labem)

Vystudoval ekonomiku a arabistiku, nyní studuje politologii.


Původně pracoval především v arabském světě jako průvodce v cestovním ruchu, překládal a tlumočil do arabštiny a do angličtiny.

Spolupracoval s některými deníky a s brněnskou pobočkou Českého rozhlasu.


Od roku 2000 zaměstnanec Radiožurnálu, na konci roku odjel na Blízký východ, kde pracuje dodnes jako zpravodaj Českého rozhlasu.


Mezi jeho koníčky patří cestování, studium orientálních kultur, sport a film, včetně méně známé produkce. Ženatý, čtyři děti.

 
Září 2007

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group