ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KANČENDŽENGA: NEPOKOŘENÁ

Osmitisícové vrcholy zdolává v posledních letech s chladnou rozvahou skupina českých a moravských horolezců nazvaná Himalaya 8000: Josef Šimůnek, Soňa Vomáčková, Luděk "Bouda" Ondřej, Radek Jaroš, Martin Minařík a Josef Morávek. Vloni se celému vrcholovému družstvu podařilo zdolat nejvyšší bod Lhotse v těsném sousedství Mount Everestu. V roce 2000 padla volba na Kančendžengu - třetí nejvyšší "paní horu" na téhle planetě.

NEJPRVE BOHOVÉ

Kámen na kámen. Na dvoumetrovou hromadu. Pomalu se z náhorní plošiny mezi morénou olbřímího ledovce Khumbu splazujícího do údolí a úpatím Everestu, Lhotse a úžasné hradby Nuptse zvedá kamenný pilon. Ne moc vysoký, zato dost široký v základně. Kamení na jeho stavbu nosí každý člen expediční skupiny. Pro velmi racionálně uvažující a jednající Evropany je to činnost nezvyklá, když staví společně se Šerpy čorten - modlitební mohylu. Z jejího vrcholku nakonec zavlají modlitební barevné praporky. Každý z nich je potištěn modlícím textem, a pohne-li praporkem vítr, bohové modlitbám naslouchají. V Nepálu pofukuje alespoň trochu vítr pořád, a praporky se za Nepálce - a teď i za šest Čechů - přimlouvají u božstev hor bez ustání.

Postavit po příchodu do základního tábora čorten je už pro lidi z Himalaye 8000 stejně samozřejmé, jako pokaždé se pořádně umýt, než vyrazí na kopec. To kdyby si je božstva hor povolala, aby s nimi nezůstali jako šmudlové...

Lhakpa Dorjee Sherpa chodí kolem kamenné pyramidky a mručí. Je to bohoslužba nazvaná pujju, kterou lama žádá duchy hor, aby tolerovali snahu smrtelníků vystoupit až k jejich sněhovým a ledovým trůnům na vršcích božského Himálaje. Teď u čortenu je Lhakpa Dorjee Sherpa za buddhistického lamu. Jinak si ho všichni úžasně cení hlavně proto, že tenhle chlapík je skvělý výškový nosič a čestný sirdar - muž, který jedná za bílého sáhiba, šéfa expedice, s ostatními nosiči a často i s mírně úplatnými nepálskými úředníky.

Jen ne žádného havrana nebo lavinu, opakuje si v duchu Soňa Vomáčková, jediná ženská mezi horolezci. Hypnotizuje přitom očima vrcholek čortenu. Pevně svírá rty. Při loňské výpravě na Lhotse, právě při slavnosti pujju, nejen že uprostřed usmiřování bohů usedl na stožár uprostřed čortenu velký černý havran, ale navíc na závěr sjela s pořádně zlověstným hukotem v dálce lavina. Hrozivé, mrazivé znamení pro každého, kdo ve velkých horách byl, natož pro Nepálce, kteří v horách žijí. Tehdy se Lhakpa až do konce expedice nezbavil podvědomých obav, že se něco ošklivého chystá, neboť v jeho očích byla obě znamení bohů velmi ponurá. Přesto se na hlavní vrchol Lhotse podařilo triumfálně vystoupit.

Na úpatí Kančendžengy se pujju vydařila skvěle. Pod skoro černě modrým himálajským nebem bohové proti výpravě nic nenamítali.

I domorodý kuchař se po obřadu kolem čortenu zbavuje napětí a s otvírákem na konzervy v ruce se vrací ke svému vařiči na kerosin. Ani havranem, ani lavinou, ani čímkoli jiným zlým tentokrát bohové velkého Himálaje skupinu nevarovali. Vařič hučí, ve stanu je kvůli bublajícímu kotlíku s polévkou brzo jako v prádelně. Kuchař roztrhává další pytlíky s instantním tajemstvím. Podle něj je budoucnost jasná - počasí bude pěkné, laviny nikoho nezabijí a cesta zpátky bude krátká. A slíbené peníze taky dostane.

Zatím před jídelním stanem postávají lezci a s patrnou ustaraností pozorují masiv před sebou.

TĚCH STAROSTÍ PŘED

Zatímco podle Nepálců lze zahájit expedici tehdy, pokud během pujju bohové modlitby přijmou, podle vedoucího skupiny Josefa Šimůnka je těch podmiňujících "drobností" přeci jenom víc.

Začíná to nejméně půl roku před odjezdem sháněním peněz. Na podobný - jak on sám znechucen omíláním slova "expedice" říká - zájezd je třeba shromáždit nějakých 55 tisíc amerických dolarů. Především od sponzorů. Nebývá to snadná patálie. Potom, když už se datum odletu v dáli času ozývá, shromažďuje se materiál: mačky, péřové bundy, krémy na obličej, karimatky, repelenty na cestu tropickým lesem, vysílačky a... A celá kuchyň. Nenahraditelným a také patřičně sebevědomým je v tomto okamžiku Luděk "Bouda" Ondřej. Jen on dokáže shromáždit s nevysvětlitelnou intuicí desítky kilogramů trvanlivých potravin i surovin tak, že když ho jako vrchního provianťáka vyzkouší přímo v základním táboře náhlou mlsotou stižený horolezec, sáhne někam do pytlů a tahá poklady: plechovku s pivem, kyselé rybičky, vepřovou kotletu.

A pak přijde Nepál! Krásný i špinavý. Orientálně poutavý i nepochopitelný. Vzorově tolerantní i odpudivě prolezlý korupcí. A s onou korupcí je třeba před osvobozujícím odjezdem do hor svést boj. A k tomu vítězný. Je totiž nutné zajistit si povolení k přístupu ke kopci. Platí se. Povolení na určité lezce na určitý termín na určitou horu. Platí se hodně. Skládá se záloha na "odpadky" - peníze, které nepálská vláda buď vrátí, nebo nevrátí, to podle toho, jestli jste podle zástupce úřadů nechali po sobě v základním táboře nějaký svinčík, nebo ne. Platí se například při pokusu o Mount Everest 2000 dolarů.

ŠERPOVÉ TO MYSLÍ DOBŘE

Dalekohledem se dívá dlouhé minuty Josef Šimůnek na dvě postavičky šerpských nosičů, jak si to metelí po kopci dolů. Něco se děje. Ráno se přeci rádiem domluvili, že nosiči, kteří přespali v prvním výškovém táboře, půjdou s lany, sněhovými kotvami a ledovcovými šrouby zajistit cestu do druhého tábora. A buď ve dvojce rovnou zůstanou, nebo sestoupí do prvního tábora. Ale určitě se nemluvilo o sestupu až na základnu. A teď ten spěch!

Josef se snaží z každého pohybu obou domorodců vyčíst událost, příčinu, důvod, proč dva zkušení Šerpové tolik spěchají dolů. Na vysvětlení ale bude muset čekat ještě tak dvě tři hodiny. Dříve se sem nedostanou.

Pro všechny případy zatím Soňa, zdravotní sestra výpravy, mobilizuje lékárnu. Jeden na horách nikdy neví. Uvažuje, zlomenina to nebude, to by nešli tak rychle. Možná omrzliny, ale žádnou zvláštní zimu nehlásili. Možná ztráta materiálu, někdo spadl i s lany a vším někam do trhliny. Nebo že by problémy s výškou? Pro jistotu se hned začínají vařit litry čaje.

Už jsou tady. Oba v pořádku a s úsměvy na tvářích. Žádná katastrofa, žádná nehoda. Jenom jim prostě došlo lano, ještě než se do druhého tábora dostali, a když sestupovali do jedničky, shodli se na tom, že bez lezeckého zajištění na kopci stejně nejsou nic platní a v základním táboře se vaří přeci jenom lépe. A tak přiběhli na večeři.

Čtyři dny poté míří do druhého tábora, tou dobou už hotového, Bouda. Vynáší si teplé oblečení na očekávaný vrcholový útok. Má batoh pěkně nacpaný, možná nějakých sedmnáct kilo, ale jde se mu dobře. S ubývajícím kyslíkem ve vzduchu a už dost nízkým atmosférickým tlakem žádný problém nemá. Jediná "blbá" věc je mlha. A dost houstne. Bouda je na stezce mezi dvěma tábory ten den sám. Stopy ve sněhu dávno zavál vítr, a tak cestu značí jenom občas zapíchnuté trasírky, bambusové proutky. Jak mléko mlhy houstne, není vidět od jedné trasírky k druhé. Chvílemi se ale bílá netečnost rozfoukne a na chvíli v tom ničem blýskne do oka druhý nejbližší tenký proutek. Honem si zafixovat směr a vyrazit. Ale žádný spěch. Rychlost vehnala už hodně lezců do záchvatu horské nemoci. Takže pěkně pomaličku. Jenomže kde je ta trasírka? Minuty kloužou kolem. Krok, krok. Bambus nikde. Vrátit se? Zkusit to trochu tady stranou? Jsou tu trhliny! Jsem tu sám. Sám. Když budu moc hledat a chodit kolem, zdupu si sníh tak, že kdybych se rozhodl pro návrat, po které stopě jít? Tak ještě kousek. Určitě tímhle směrem? Nestočil jsem? Miliony výčitek a pochyb. Adrenalin. Ztratit se sám v největším masivu ze všech osmitisícovek... Trasírka. Tady je! Vydechnout a počkat, až vítr zase mlhu trochu rozfoukne...

Bambusem tyčkovali cestu Šerpové. Když šli oni, bylo vidět dobře. Nebylo těch klacíků potřeba dávat moc, pár jich dokonce přinesli zpátky do kempu...

I KOSMONAUTI PŘECI MUSÍ

...na záchod. Jak je to s tímhle na nejvyšších kopcích?

V základních táborech často a hojně navštěvovaných hor, jako třeba nejvyššího Everestu, které se navíc nacházejí v národním parku Sagarmatha, dělají nepálské úřady velké obstrukce. Každá expedice si musí s sebou přinést a v kempu postavit takový stan, stánek o základně ani ne metr na metr se špičkou navrchu, a pod ním vykopat díru a do té díry zasadit kanystr s uříznutým vrškem, a do toho kanystru... Ale doporučuje se to nejpozději do půl desáté ráno, potom totiž vše na pár hodin rozmrzá.

To není všechno, jednou za pár dní přijde do základního tábora nosič speciálně vyslaný vládou a ten si taky přinese kanystr a odebere z tamtoho kanystru a odhadne, kolik asi tak toho nabral, a podle toho dostane za odnos peníze.

Pod "Kančou" tomu tak ale není. Jednak je to sem z nejbližší nepálské civilizace dva tři dny cesty, a jednak je tady Himalaya 8000 v téhle roční době sama. V takových případech spoléhá Nepál na slušnost svých návštěvníků. Nastupuje tedy lopatka a na odpadky, které hoří, zvláštní ohniště.

Jenomže horolezec není pořád jenom v základním táboře. Často velmi obveselujícím tématem bývá mezi horolezci trumfování se, kde to koho přepadlo. Vysoko na body vede v rámci Himalaye 8000 Bouda. Jeho líčení nenadálé potřeby těsně před koncem ledové stěny, kdy musel nejprve zafixovat sebe, potom batoh, potom ledovcové zbraně, potom opatrně, aby mu nic nesletělo, se i v bezpečnostním úvazku mírně přiodstrojit... "Hodina," končí Bouda své líčení. Ale ti, kteří ho znají, znají i pokračování. Když totiž Bouda po napínavé hodině všechno zvládl, stoupal ještě dvě tři minuty stěnou..., a octl se na nádherné, prostorné, bezpečné a pohodlné skalní plošině...

VÍTR

Byl to vítr, kdo doslova vyhnal skupinu českých horolezců ze svahů Kančendžengy.

Začalo foukat, když bylo všechno připraveno k vybudování čtvrtého výškového tábora, který se měl stát zároveň útočným. Odtud měli lezci vyrazit k pokusu o vrchol třetí nejvyšší a zároveň snad nejobtížnější hory světa.

Myriády ocelově ledových jehliček a lomcující poryvy výškového hurikánu. Zmítající se stany. Fackující kapucy přes nechráněná místa obličejů a stany mizející před očima pod sněhem a ledem. Supermrazivý vichr jako by se hnal od vrcholu dolů.

Nikomu se nechce dolů. Ale nahoře zůstat nelze. Na nějaké stoupání není ani u těch nejkurážnějších pomyšlení. Jen se dostat v pořádku dolů. A s sebou pobrat, co jde.

Nakonec na stěně "Kanči" pod ledem zůstávají za oběť dva stany a spousta lan. Dolů.

Ještě tři dny se dívají horolezci ze základního tábora se zakloněnými hlavami nad sebe na vrchol hory, na dokonale modré nebe a na zvířené obláčky sněhu ve výšce nad 7000 metrů. Ty obláčky znamenají, že tam teď zuří pekelný mrazivý uragán.

Letošní pokus o zdolání Pěti pokladnic sněhu nevyšel. Možná si bohové nepřáli být na svých nejposvátnějších místech rušeni. Znovu bude pod Kančendžengou prosit bohy česká skupina možná za dva, možná za tři roky. Ještě předtím ale chce Himalaya 8000 požádat o náklonnost ducha hory K2.
březen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group