ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TŘI NAHÁČI

"Jsme už hrozně daleko od vchodu, vody je málo a světlo začíná docházet. Ale chodba pokračuje stále dál do nitra solného pně! Rozhodnutí je však jasné, nesmíme riskovat návrat bez světel a vody, a tak se vracíme zpět. Víme, že nás to hned venku bude mrzet, ale snad příště, uvidíme..."

Tak takhle končí náš příspěvek o průzkumu a mapování solných jeskyní v Íránu, který byl otištěn v magazínu Koktejl 4/2000. Hned po návratu domů z poslední expedice nám samozřejmě vrtalo hlavou, jestli Jeskyně tří naháčů, která už tehdy byla třetí nejdelší jeskyní v soli na světě, končí, nebo pokračuje dále. Proto připravujeme další expedici. Probíhá nekonečné faxování s Íránem, telefonát stíhá telefonát, nakupuje se potřebné vybavení, diskutuje se o tom, na jaké materiály fotit a na jaké filmovat. Pak nastává den D.


PRVNÍ PLÁNY A PŘEKVAPENÍ

Je brzo ráno 26. 2. a my se právě hrabeme ze stanů na solném pni Namakdan nedaleko vchodu do zatím třetí nejdelší solné jeskyně na světě. Máme přes 3 km dlouhou jeskyni, mapovanou při minulé expedici od spodního vchodu (vývěru), proti směru podzemního toku. Mapování skončilo v široké, ale stále se snižující chodbě, takže předpokládáme její brzký konec - tedy vyústění do horního vchodu - ponoru. Tento názor podporuje i objev z povrchu. Asi 400 m západně vzdušnou čarou od průmětu konce mapování na povrch se nalézá mohutný kaňon, který odvádí svůj občasný tok vznikající po přívalových srážkách do ponoru o velikosti 5 x 10 metrů. Tento ponor jsme již vloni celkem sebejistě nazvali Horní vchod.


Detail solných krust, které se srážejí ze slané vody a vytvářejí pozoruhodné tvary.

Připravujeme se tedy na propojovací akci do podzemí a očekáváme, že během zhruba dvou dnů bude jeskyně celá prozkoumána a zmapována. Akce bude vedena od Horního vchodu, protože předpokládáme, že místo posledního záměrného bodu z minulého mapování bude mnohem blíže z této strany jeskyně. Dost nás mrzí, že Jeskyně tří naháčů asi končí, takže nezamícháme světovými žebříčky, ale zase jsme rádi, že práce bude hotová a my se vydáme na průzkum dalších částí solného pně. V tomto momentě nikoho vůbec nenapadá, že pravda může být zcela jiná - šokující...

Já jsem první dobrovolník pro povrch, budu hledat nové ponory a zároveň budu pro dnešek pojistkou, která sežene pomoc, kdyby se v podzemí něco semlelo. Před rozdělením mi ještě Lukáš dává minikurz ovládání GPS-ky, Kuba s Brutem kontrolují topofil, aby správně odvíjel nit a přesně měřil, a pak už vycházíme za svými úkoly. Jeskynní skupina se vrací až před půlnocí. Oproti očekávání zatím nedošlo k propojení obou částí jeskyně. Podle prvních odhadů (i když je to poněkud nelogické) se zdá, že 300 m nově zmapovaných podzemních prostor Horního vchodu nevede do Tří naháčů! Místo na východ směřují na jihozápad. Prostory jsou zpočátku hodně nízké, ale vyskytly se i větší chodby, a dokonce jeden poměrně velký dóm. Další pokračování je zřejmé, ale pouze přes nebezpečně vypadající zával v nesoudržném sedimentu. Jen Alláh v tu chvíli věděl, jak vypadá tamní podzemí.

DOBÝVÁNÍ JESKYNĚ

Ráno 27. 2. nás překvapí naprosto nečekaná návštěva. Na tábořiště přichází skupina íránských filmařů. Chtějí zde natáčet dokumentární přírodopisný snímek o jeskyních a fauně a flóře této neobvyklé krajiny. Jejich zájem o Namakdanský solný peň si zatím vysvětlujeme cíleným únikem informací z naší schůzky s představiteli z "Institutu pro turistiku a propagandu" (jak by asi zněl doslovný překlad), kterou jsme absolvovali před několika dny v Teheránu. Za další prací v jeskyni se nám tedy daří vyrazit až po poledni. Tentokráte hodláme pokračovat přímo na konci loňského mapování v Jeskyni tří naháčů.


Tady začalo naše dobrodružství - výhled ze vstupu do Jeskyně tří naháčů.

U vchodu se převlékáme a nadšeně pronikáme do podzemí. Plán je jednoduchý: dojít, kam až to půjde, a pak mapovat cestou zpátky. Končíme však až nečekaně brzy - asi 200 m od vchodu - u takzvané Plavačky, což je první úzký prostor v jeskyni, který je částečně zatopený asi 300 m dlouhým mělkým jezerem. Vloni zde pro další postup stačilo plavání na hladině nadnášející solanky asi 30 cm pod jeskynním stropem. Teď je však situace jiná. Podzemní jezero dosahuje až ke stropu. Zprvu jsme poněkud zaskočeni, ale pak padá jasné rozhodnutí. Jelikož jezero končí směrem ke vchodu nasypanou hrází, prokopeme kanál a jezero trochu vypustíme. Po krátkém Lukášově a Brutově počítání se ukazuje, že k tomu, aby hladina jezera klesla do příštího rána o potřebných 20 cm (zhruba prostor pro hlavu nad hladinou), bude potřeba vykopat kanál minimálně 25 cm hluboký a 40 cm široký. Máme sice jen polní lopatku, ale po několika úvodních kopnutích a zahrabáních se zdá, že to nebude velký problém. Po chvíli práce ve 27stupňovém horku a 70% vlhkosti jsme zcela zaliti potem. Velmi rychle se daří prokopat 3 m dlouhý kanál v sypké části hráze. Pak ale vyvstává problém. Zhruba 80 cm od začátku jezera je původně sypká sůl tak zpevněná, že ji lopatkou nelze kopat. Bez cepínu to nepůjde.

Kopání s cepínem jde hůř, než jsme čekali. I přes naše usilovné snažení postupujeme doslova po centimetrech. Navíc odletují nebezpečné ostré solné štěpinky. Zhruba po dvou hodinách už zbývá jen asi 15centimetrová hrázka, ale zkrustnatělý lem těsně kolem jezera je neuvěřitelně odolný. Hrázkou již začíná prosakovat solanka, která se při kopání rozstřikuje a pálí v očích. Problém řešíme igelitovým pytlíkem mezi brýlemi a čelem. Nakonec se ale dílo daří. Několika mocnými údery odlamujeme zbývající sůl, a voda začíná proudit z jezera ven. Je to nádherný pohled, který natáčíme na kameru.

Venku už je tma. Těsně před táborem potkáváme utrmáceného Kubu, který nám sděluje významnou novinku. Pravděpodobně našel definitivní ponor do Tří naháčů. Mělo jít o hrozivou díru v 80 m hlubokém kaňonu situovaném severovýchodně od Horního vchodu. Velký ponor prozkoumáme o několik dní později. Stojíme nad ním a jsme ohromeni celkovou divokostí krajiny. Před námi, kam až můžeme dohlédnout, se vine asi 500 m dlouhý a až 80 m hluboký kaňon, který je zakončen stometrovou kolmou stěnou, pod níž zeje ústí Velkého ponoru. Černý portál zhruba kruhovitého tvaru má průměr přes 20 m a je částečně zavalen velkými bloky horniny. Velikost jeskynního vchodu je ještě zdůrazněna rozměrným vstupním dómem, jehož pokračování dále do jeskyně je bohužel znemožněno uloženými sedimenty.

NEČEKANÉ OBJEVY

Ráno jsme zvědaví, jak dopadlo naše vypouštění. Je to víc než dobré. Voda klesla prakticky přesně o 20 cm a stále ještě pomalu odtéká. V plné výstroji se noříme do solanky. Je to paráda. Na krápnících v odpuštěné Plavačce jsou od stojaté hladiny narostlé talířkovité útvary, námi zvlněná voda pleská někde ve tmě v bocích o snižující se strop. Jsme ve Třech naháčích. Po pěti stech metrech plavání, plazení a prolézání odebírá Brutus vzorky vody a měří za naší asistence teplotu a vlhkost. Následují další plazivky, Menhirový dóm, Dóm u sta upírů, Studna, chodba s velkými netopýry, bahnitá plazivka, obrovské prostory Namakdan highway, a pak už děsivá Azadího plazivka. Po 2,5hodinové úmorné cestě s těžkými speleovaky plnými pitné vody a jeskyňářského vybavení jsme na konci dosud zmapovaných částí jeskyně. Začínáme ihned mapovat. Po nových 250 metrech Azadího plazivky nevěříme vlastním očím. Místo původně předpokládaného snižování chodby a konce jeskyně, respektive propojení se systémem Horního vchodu, se dostáváme do dalších prostor. Mysleli jsme, že větší chodby než Namakdan highway (40 x 100 m při výšce 4 m) už tahle jeskyně může těžko ustát, ale mýlili jsme se. Prostory, ve kterých stojíme, nás ohromují a naplňují radostí, že je tu stále co objevovat.


Dóm za vstupním jezerem: husté "lesy krápníků", jejichž konce jsou zahnuty ve směru převládajícího proudění vzduchu.

Jedná se o dva propojené dómy o celkové rozloze asi 100 x 200 m při výšce stropu mezi 3 až 8 metry. Strop je prakticky dokonale rovný, krásně barevně pruhovaný, místy pokrytý sítí až několik centimetrů širokých a patrně několik metrů hlubokých prasklin. Oba dómy jsou skoro bez výzdoby, pouze o něco výše nad řečištěm položené okrajové části jsou pěkně vyzdobené korodovanými krápníky. Nalézáme také zajímavé staré chodby, které se v důsledku pohybů soli kdysi uzavřely a zmáčkly tak původní krápníkovou výzdobu v masu jemně zrnité bílé soli. Na mnoha místech ve starších chodbách narůstají na vyschlé bahno stébelnaté krusty soli a sádrovce, do kterých se boříme až po kolena. Jinde hustě pokrývají zem zvláštní maximálně 2 cm velké roztřepené keříčky soli, u kterých si nedokážeme představit, jak mohou vznikat. Obcházíme obvod dómů a vždy, když nacházíme nějakou odbočku, tak ji někdo z nás plazí prozkoumat.

Jsme již značně unavení, ale navzájem se motivujeme k dalšímu postupu. Z dómů se dostáváme do chodby s aktivním podzemním tokem. Vzpřímená chůze nám vydrží asi 200 m a pak je opět nutné lézt po kolenou. Nakonec se zase objevují plazivky. Když už to vypadá, že bude nedostatek morálu prodírat se dál (bylo přeci jen nutno počítat se zpáteční cestou, teď už více než 4 km dlouhou), objevuje se malý dómek, pak ještě jeden a nakonec ještě jeden, nejmenší. Pohybujeme se nyní chodbou, která má úplně rovný strop, ale je prakticky zaplněna sedimentem. Původně musela být široká přes 50 m, ale teď je možno postupovat pouze úzkými průlezy vytvořenými několika rameny příležitostných meandrujících toků. Většinou končí neprůlezně. Pomalu docházíme k rozhodnutí, že mapování ukončíme.

Cesta zpátky je hodně krušná. Přes velké dómy to ještě jde, ale bahnité plazivky jsou kruté a velmi namáhavé. Chvílemi se zastavujeme, jen tak ležíme a odpočíváme. Zkoušíme také metodu občerstvování (dobíjení sil), která spočívá v krátkém asi patnáctiminutovém spánku. Brutus říká, že to drsní jeskyňáři dělají, ale Brutus toho někdy napovídá hodně...

Je již další den, jedna hodina ráno, když se po 15,5hodinové jeskynní směně dostáváme ven. Odhadem máme 1300 m nových chodeb.

PODZEMNÍ GALEJE

Chystáme dlouhou a namáhavou akci. Do Jeskyně tří naháčů chceme sestoupit Studnou, abychom ušetřili nepříjemný a pomalý postup zatopenými vstupními částmi jeskyně. Na dně trychtýřovité prohlubně u ústí asi čtyřicetimetrové Studny začínáme připravovat slaňování. Nejprve kopeme zářezy, do nichž zasazujeme pevnou dřevěnou kládu, která bude jedním z jistících bodů. Druhé jištění zařizujeme přes obrovský blok soli, který leží v zadní části prohlubně. Jsme spokojeni, jak je to jednoduché a přitom maximálně bezpečné. V další fázi Brutus slaňuje přes ohyb závrtu do ústí studny a pracně vyvrtává otvor pro ledovcovou skobu, na které pak budeme přesedat na kolmé slanění na dno.


Ze solného masivu, v němž je ukryta Jeskyně tří naháčů, vytéká meandrující říčka lemovaná sněhově bílými krustami soli.

Na dno Studny se s našimi věcmi dostáváme v pravé poledne. Postupujeme do zadních částí jeskyně a pomocí videokamery a dvou halogenových světel napojených na akumulátory filmujeme nejzajímavější partie jeskyně. Po filmování vždy rozkládáme fotografické nádobíčko - aparáty, stativy a blesky. Ve třech je nasvětlování složité a musíme ho dobře promýšlet. Hodiny ubíhají a nastává nový den. Začíná na nás padat únava. Pohybujeme se pomalu a malátně. Dochází to tak daleko, že při odpočinkových zastávkách, schouleni na bahnitém dně, na chvíli neplánovaně usínáme. Obrazově dokumentujeme nejzajímavější místa: krápníky ve Sněhové chodbě, Vodopád a prostory Namakdan highway. Potom se raději rozhodujeme, že na Megadómy za Azadího plazivkou se budeme muset vydat ještě jednou. Otáčíme se tedy k ústupu. Pod Studnou zanecháváme některé věci pro pozdější práci a pokračujeme nejhorším úsekem jeskyně. Je to opravdové maso. Drobná zranění pálí v solance jako čert a bolestivě otékají. Do tábora se dostáváme ve 4 hodiny ráno.

Další sestup. Do jeskyně se už nikomu nechce. S malým elánem se dostáváme do Namakdan highway a s ještě menším elánem pronikáme oběma plazivkami do Megadómů, kde má probíhat hlavní díl naší práce. Střídavě prolézáme a mapujeme odbočky, zpřesňujeme mapu, ale především se snažíme provést fotografování těchto v soli těžko uvěřitelných prostor. Kontrolujeme také úplný konec jeskyně, kam jsme se dostali při naší poslední návštěvě, a objevujeme tam ještě několik desítek nových metrů, které hned mapujeme. Neprůlezně nízké plazivky znemožňují propojení s Velkým ponorem a prodloužení jeskyně.

Nastává nový den. Po několikahodinovém maratonu fotografování je zase čas na nějaký ten průzkum. V Megadómech zbývají již jen dvě, ovšem dosti nadějná místa. První je asi 0,5 m vysoká a přes 4 m široká chodba s aktivním přítokem, směřující od okraje Megadómů někam na západ. S vypětím vůle vyrážíme mapovat. Zpočátku lezeme po kolenou, ale brzy uleháme na břicho a plazíme. Nejprve v mokrém písku, potom v bahně a nakonec, jako by toho nebylo dost, ve vodě s bahnitým dnem. Chodba je v těchto místech tak nízká, že se občas musíme hodně vtisknout do měkkého bahna, abychom prolezli dále. Slané bahno je strašlivě lepkavé, takže posun vpřed je velmi namáhavý. Už nemáme vůbec sílu plazit se dál, přestože je jasné, že chodba pokračuje. Zanecháváme tedy v poznámkách otazník a plazíme zpět do velkého dómu. Až okolo páté hodiny ranní se dostáváme ke Studni. Tady se do nás pouští zima, protože jsme mokří a venku je asi o 15 °C méně než v jeskyni. Postupně transportujeme věci Studnou na povrch. S pýchou a potěšením hodnotíme situaci: je osm hodin, v jeskyni jsme strávili 23 hodin a celková akce (i s přesunem) byla tedy férová čtyřiadvacetihodinovka.


Zmapovaná a tudíž známá část Jeskyně tří naháčů. Po sečtení záměr všech chodeb a odboček vychází délka jeskyně na 5010 m, čímž se řadí na druhé místo v délce světových solných jeskyní.

POSLEDNÍ KŘEČ

Poslední průnik do Jeskyně tří naháčů. Před námi je díky četným zraněním a nastřádané únavě asi nejděsivější akce. Je potřeba vyfotit a nafilmovat přední, částečně zatopenou, leč krásně vyzdobenou partii jeskyně. Z prázdných kanystrů na vodu vyřezáváme plovoucí přepravní nádoby pro vybavení, které se nesmí ani trochu namočit v solance.

Vyrážíme v poledne. S maximálním sebezapřením se noříme do solné lázně. Peklo nastává prakticky okamžitě. Celé tělo pálí jako ďas. Při přípravě jsme sice vymýšleli různé způsoby ochrany, ale ani Kubovy igelitové zábaly kombinované s kobercovkou nepomáhají. Procedura fotografování nad vodou je delší než obvykle, protože všechny věci neustále utíráme a sušíme. Při focení prostor s vodní hladinou vždy čekáme, až se hladina přestane vlnit, aby se v ní krápníky dobře odrážely, a konečně nejobtížnější je postavení modelů, kteří musejí nehybně stát ve vodě a tvářit se, jako by jim to bylo příjemné. Dokumentujeme hustou krápníkovou výzdobu, nebo naopak holé jeskynní stěny s dobře viditelnou strukturou soli, zatopené chodby, plavání ve vodě atd., atd., atd. Poslední zastávkou je nejvyšší prostora v jeskyni. Vysoký dóm, který má krápníkovou výzdobu pouze ve vstupní části, jinak je jeho strop tvořen odkrytou páskovanou solí. Tady už jsme opravdu úplně hotoví. Nejenže odřeniny pálí tak, že už nikdo nechce do vody, ale i únava přesahuje rozumné meze. Je před půlnocí a my se vydáváme na zpáteční cestu. Je to opravdu horor. Jak se blížíme k východu, tak z nás únava pomalu padá a my myslíme jenom na to, jak být co nejrychleji venku ze slané vody. Tam, kde to jde, běžíme poklusem. Před vchodem do jeskyně ze sebe strháváme mokré overaly plné slaného písku a sušíme odřená těla. Je to nádherná úleva. Při usínání v táboře pociťujeme mimořádné uspokojení, že se podařilo skoro vše, co jsme v Naháčích naplánovali, a hlavně, že už sem minimálně tento rok nepolezeme!

Po pečlivém sečtení záměr všech chodeb a odboček nám vychází délka jeskyně na 5010 m, čímž se zařazuje na druhé místo v délce světových solných jeskyní. Zatím nejdelší solná jeskyně Malham Cave (délka 5685 m) se nachází v Izraeli. Oproti té naší má však jednu velkou nevýhodu. Je již dlouho detailně prozkoumaná a zmapovaná. Takže my se snad můžeme těšit na další překvapení, která na nás v íránském podzemí čekají.




SOLNÝ PEŇ (DIAPIR)

Studovaná krasová oblast se nachází v jižním Íránu na solném pni Namakdan na ostrově Qeshm v Perském zálivu. Sůl se zde usazovala během svrchních prahor a spodních prvohor, ale teprve během druhohor a třetihor začala ve formě solných pňů vystupovat na povrch. Solné pně v Perském zálivu jsou tvořeny sedimentárními sekvencemi složenými především ze soli kamenné a dalších evaporitů, dále karbonátových hornin, pískovců a kyselých vulkanitů. Zrnitá horninová sůl je silně zvrstvená a zvrásněná a obsahuje příměsi okolních hornin. Na povrchu vystupují pně jako kruhovitá hornatá tělesa, většinou o průměru 5-10 km. Jejich výška závisí na aktivitě (tj. na rychlosti, se kterou stoupají vzhůru) a může přesáhnout i 1 km.

EXPEDICE

V únoru a březnu 2000 uskutečnili studenti geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ve složení Jiří Bruthans, Michal Filippi, Lukáš Palatinus, Jakub Šmíd a Michal Vašíček již čtvrtou expedici do Íránu. Hlavním cílem expedice pojmenované NAMAK 2000 (namak = persky sůl) bylo pokračovat v průzkumu, mapování a dokumentaci solné Jeskyně tří naháčů. Těsně před odletem zkosila Michala Vašíčka nemoc, takže první část expedice probíhala ve čtyřech. Michal se ale intenzivně léčil a připojil se o týden později - spolu s "externími členy" Petrem Jakešem a Jaromírem Herskovičem, kteří přijeli natočit dokument o naší expedici a solném krasu.



Podrobné informace o expedici lze nalézt na internetové adrese http://www.natur.cuni.cz/~namak/
Cestu expedice podpořila KLM

únor 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group