ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Šance pro lesní lidi

Šance pro lesní lidi
  
Napsaly  Radana Čechová a Zuzana Skarnitzlová,  vyfotografovala  Radana Čechová

 

 

Jmenují se Delima a Selina. Jsou chloubou jedné rezervace na ostrově Borneo. Orangutani. Krásná sebevědomá zvířata s hlubokým pohledem. Malajci jim říkají lesní lidé. Protože je právě šest hodin ráno, začínají se probouzet.

 

 

 

Orangutanů neboli lesních lidí (v malajštině orang – člověk, muž, utan – les) žije v rezervaci Semenggoh na území Sarawaku na ostrově Borneo celkem dvacet tři. Přímo v rezervaci se jich narodilo devět a zdejší podmínky lze velmi dobře srovnat s divokou přírodou. Ostatní sem byli převezeni buď z lesa zranění, nebo byli vykoupeni od majitelů, kteří je týrali nebo nelegálně drželi v zajetí. Zlomená zvířata se ošetřovatelé snaží co nejrychleji, ale šetrně vrátit k přirozenému způsobu života.
 
 
Podobný osud měla i Delima. Jako sirotek žila v zajetí coby atrakce jednoho krutého majitele. Trpěla tak celé dva roky, než pro ni přišlo vykoupení v podobě rezervace. V současné době je jí už dvacet dva let a je už podruhé matkou. Prvním dítětem je Anuar a narodil se před devíti roky. Teď se stará o Selinu, která přišla na svět před třemi roky.
 
Zní to jednoduše: Přivezou samičku, spáří se se samcem, a potomek je na světě. Pak mohou následovat další. I ve volné přírodě ovšem samice orangutana porodí jedno mládě tak za sedm až osm let. Většinou bývá toto období ještě delší. Po nějaké době strávené v zajetí se pak rozmnožování těchto zvířat stává ještě problematičtějším. Samice dospívá kolem dvanáctého roku, prvního potomka však mívá až o dva tři roky později. Delima a její ošetřovatelé dokázali, že úsilí a snaha pochopit život kolem může přinést nejúžasnější odměnu.
 
Všechno od začátku
 
Na začátku musela Delima, stejně jako ostatní nově příchozí orangutani, projít vyšetřením a žít chvíli v kleci, což pro ni vlastně ale bylo prostředí, které znala. Postupně se učila, jak přežít ve volné přírodě. Každý den ji dozorci brali do džungle, kde poznávala to, co ji nestihla naučit vlastní matka: jak lézt po stromech, jak se houpat ve větvích a jak shánět potravu. Trvalo to asi dva roky a ošetřovatelé se jí museli věnovat každý den. Pak konečně mohla být vypuštěna do rezervace a užívat si svobody.     
  
Od listopadu do března se teď Delima živí sama, shání potravu v džungli v rezervaci. V ostatních měsících roku orangutanům ošetřovatelé dávají na speciální vysoká krmítka banány, papáju, sladké brambory a pomeranče. Občas jako pamlsek i slepičí vajíčka, protože vejce ptáků jedí v divočině běžně. Delima si chodí pro potravu v devět ráno a potom ještě jednou odpoledne po patnácté hodině. Za celý den spořádá asi dvacet kilo potravin. Musíme do toho započítat i několik brouků, med, mravence a ostatní hmyz, který najde v korunách stromů. Mimo sezonu orangutani zhubnou ze svých běžných sedmdesáti kil asi na padesát, tady v rezervaci si drží svou stabilní váhu. 
  
Koruny stromů jsou pro orangutany domovem, tráví zde většinu života. Stromy potřebují bezpodmínečně k životu. Probíhá v nich i páření a jde doslova o akrobatický kousek. Samec i samice jsou tváří k sobě, stejně jako většina lidí, na rozdíl od nich ale při milování neleží ani nestojí na zemi. Visí ve větvích za své dlouhé paže, které dosahují rozpětí až dvě stě čtyřiceti centimetrů.
 
Orangutani nemají žádné místo, kde by se setkávali. Žijí spíše osaměle. Výjimkou jsou samice s mláďaty jako Delima a Selina, které tráví veškerý čas spolu. Spí na stromech a bydlení střídají. Většinou si zařídí dvě až tři skrytá hnízda, a jejich stavění, to milují. Tahání větví různých velikostí, banánových listů a dalších rostlin v jejich podání připadá spíše jako nějaká velmi zábavná hra.
 
Ohrožený pohled z výšky
 
Ve výšce se orangutani páří, vychovávají potomky, schovávají se, hledají potravu, spí. Ze stromů slézají jen výjimečně a neradi. Proto má kácení pralesů tak katastrofické následky pro orangutaní populace. WWF (World Wild Fund – Světový fond na ochranu přírody) uvádí, že v průběhu posledních sta let klesl počet orangutanů na světě o devadesát jedna procent.
 

Postupná likvidace lesů se nevyhýbá ani Borneu. Pralesy ustupují palmovým plantážím. Kvůli palmovému oleji (vývozcem číslo jedna je Malajsie) je ročně na Borneu vykáceno přes milion hektarů pralesa. Nejde přitom jen o legální kácení. Lidé stromy ničí také zcela v rozporu se zákonem především kvůli prodeji dřeva a nebo kvůli stavbě cest do dříve nedostupných míst. Snáze se sem pak dostanou i pytláci.

 

„Naštěstí se vláda snaží situaci změnit, zákonodárci schválili řadu zákonů na ochranu zvířat. Dříve byly ohrožené druhy chovány ilegálně, nyní je většina takových případů podchycena.
  
Největším problémem je, že byla zničena a spálena místa, kde se orangutani přirozeně vyskytovali, a i když přežili, nebyli schopni se dále rozmnožovat, neměli se kam vracet pro jídlo a uhynuli,“ tvrdí Jen Sangel, manažer wildlife centra (centra pro divoká zvířata). Navzdory tomu, že orangutany i ostatní zvířata chrání přísné zákony, jsou tito krásní tvorové stále loveni pro maso. Jejich pomalé ladné pohyby a nedostatek plachosti z nich dělají velmi snadné cíle. A s malými orangutany se pak sprostě obchoduje. Než vyrostou, slouží jako domácí mazlíčci pro zábavu zbohatlíkům v mnoha zemích Asie. Má se za to, že například v Chaj-pej, hlavním městě Taiwanu, je populace orangutanů na kilometr čtvereční větší než v jejich přirozeném domově. Protože se orangutani rozmnožují velmi pomalu, nepřirozená smrt každého z nich má vážné důsledky.
  
 Orangutaní populace potřebuje na to, aby se zotavila, hodně let. Statistiky ukazují, že zvýšení úmrtnosti jen o pouhé jedno procento by mohlo způsobit to, že během třiceti let vyhynou.
Přesně určit, kolik orangutanů vlastně ve volné přírodě žije, je těžké právě proto, že žijí nenápadně vysoko v korunách. Odhaduje se však, že na Borneu jich je asi dvacet tisíc, zatímco na Sumatře asi sedm tisíc. Obě populace orangutanů – sumaterská a bornejská – se oddělily před více než miliony let a obě se vyvinuly samostatně. Laik rozdíl mezi nimi na první pohled ovšem nepozná. Stručně lze ale říci, že bornejský orangutan je větší, tmavší a osrstěnější.
 
Oranžoví přátelé
 
Delima a Selina, stejně jako ostatní orangutani, nepijí jako jiná zvířata. Tekutiny získávají z jídla, z listů, pijí mléko z kokosu. „Někdy jim dáváme běžné mléko, aby měli kalcium a další vitaminy,“ doplňuje Jen Sangel. Pijí také dešťovou vodu, ale zmoknout se jim moc nechce. „Jsou velmi inteligentní, například když prší, přikryjí se banánovým listem, jako by měli deštník,“ vysvětluje Jen Sangel.
 
A jak se chovají? Podobně jako u člověka to záleží na jejich náladě. Někdy jsou rozzlobení nebo nejsou v dobrém rozpoložení, jindy zasnění či vesele řádí. I když jsou sebevědomí a rozhodně nepatří mezi nejplašší, mají rádi soukromí. „Když rodila jedna samice, tři dny se s malým schovávala. Pak mi ho ale přišla ukázat. Udělala to, protože mi věří. Znají mě velmi dobře, vždyť je krmím tak dlouho! Je fascinující, když mládě krmíte, když mu dáváte mléko. Chová se úplně jako lidské mimino. Je to krásný pocit,“ říká jeden z krmičů, Dominic Bin Kelundek, a vesele dodává: „Jako krmič pracuji již sedm let a nepřipadá mi to nebezpečné. Musíte se naučit, jak se s takovým zvířetem zachází, jak se k němu chovat. Nesmíte jim ublížit. Musíte jim dávat neustále najevo, jak moc je máte rádi.“ Jen jizva na jeho pravé noze, teď již zakrytá tetováním, prozrazuje, že ne vždy jde všechno hladce. „To už bylo dávno. Úplně na začátku, když jsem do centra přišel. Chtěl jsem se dostat blíže k mláděti a jeho matka mě kousla do nohy. Ale vůbec se jí nedivím,“ říká Dominic.
 
Spíše než agresivita převládá u orangutanů lehká zlomyslnost. Kradou různé věci, pokud je necháte nestřežené. Na barvě jim nezáleží, nejsou jako býci, které fascinuje třeba červená. V oblibě mají fotoparáty. Chvíli si s nimi hrají a pak je odhodí, většinou z výšky tak dvaceti metrů. Tím pro ně přestanou exi­stovat – stejně jako pro vás.
 
Pokud přijde do centra najednou mnoho lidí a navíc jsou hluční, jsou orangutani nervózní. Ale člověka napadá orangutan jen naprosto ojediněle. „V našem centru se to nestalo nikdy. Ale musíme dbát na to, aby návštěvníci nepřišli do blízkého kontaktu se zvířaty, aby je nekrmili a nevystavovali se tak nebezpečí,“ říká Dominic. „Myslím, že jsou tady šťastní. Stává se, že je vypustíme do volné přírody a oni se nám sem vrátí. S tím se nedá nic dělat. Zvířata, která jsou schopna se o sebe postarat sama, posíláme do jiných podobných center s přírodním prostředím po celé Malajsii. Například do Matang Wildlife Centra v národním parku Kubah, kde pak žijí volně v přírodě.“
 

Den pomalu končí, je půl osmé a slunce se blíží k zelenému horizontu. Delima se Selinou jsou opět ve větvích ve svém hnízdě deset metrů nad našimi hlavami a chystají se ke spánku. Když bude velmi jasná noc, ještě se na chvíli probudí a stejně jako my se budou dívat na měsíc. Ony spokojeně v objetí, my s otázkou, co všechno nás, lidi, s nimi spojuje a kolik času ještě zbývá, abychom se naučili respektovat naši planetu a všechno, co na ní žije.

 

 

 

 

 

Jací jsou lesní lidé

 


Orangutani se svou inteligencí velmi blíží podobně jako šimpanzi člověku.

 


Dělí se na dva druhy, bornejský (Pongo pygmaeus) a sumaterský (Pongo abelii). Orangutan bornejský žije pouze na ostrově Borneo, kde je chráněn v několika rezervacích a národních parcích (např. Semenggoh, Sepilok, Tanjung Puting).

 


Orangutani mají z lidoopů nejkratší nohy a nejdelší ruce. Jsou to samotáři, ale navzájem spolu komunikují různými výkřiky. Nemají přísné hranice teritoria. Jeden kilometr čtvereční může obývat až 5 orangutanů.

 


Mláďata žijí s matkou asi do 12 let. V zajetí se dožívají v průměru více než padesáti let. Orangutani se řadí mezi nejohroženější druhy zvířat na zemi.

 

 

 

 

 

Nejrozsáhlejší v Malajsii

 


Sarawak má jednu z nejrozsáhlejších a nejlépe chráněných sítí rezervací v Malajsii. Tvoří ji 18 národních parků, 4 azyly pro divoká zvířata a 5 přírodních rezervací.

 


Všechny tyto rezervace mají dohromady rozlohu zhruba pět set tisíc hektarů, což je území asi osmkrát větší než Šumava.

 


Semenggoh Wildlife Rehabilitation Centre bylo založeno v roce 1972. Několik prvních orangutanů sem bylo umístěno v roce 1973.

 


První mládě, které se v centru narodilo, byla Analisa. Má potomka Anaku. Nejstarší matkou a nyní již i babičkou je Seduku (35). Největší a nejdominantnější orangutan se jmenuje Richie a je mu 26 let.

 

 
Listopad 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group