ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sirotci z Limbe

Sirotci z Limbe
  
Napsal a vyfotografoval  Tomáš Kubeš

 

I šimpanzi mohou pomáhat lidem. Nevěříte? Nevadí. Když se vypravíte do přímořského letoviska Limbe v Kamerunu, uvidíte, že mám pravdu.


Limbe na pobřeží Atlantiku na první pohled vypadá, že zlaté času tu jsou už dávnou minulostí. Bývalé velkolepé koloniální vily a hotelové komplexy se pomalu rozpadají, kdysi bohaté zahrady zarůstají a cedule lákající k ubytování jsou už natolik prožrané rzí, že není možné přečíst, kde se vlastně ten pravý ráj nachází. Přesto je Limbe dosud v Kamerunu považováno za luxusní letovisko a když o něm kdokoliv bude vyprávět, zasní se, i když tam nikdy nebyl. Prostě legenda.
 
Největší atrakcí města jsou pro milovníky slunečních paprsků pláže s černým lávovým pískem obklopené palmovými háji. Láva je nepřehlédnutelnou součástí, protože hned na konci městečka se zvedají zalesněné svahy monumentálního a hrozivě čnícího kráteru horstva Mount Kamerunu vysokého 4095 metrů nad mořem, který snad nikdy nevystupuje z mlhy. Poslední poměrně nedávný výbuch si dokonce ještě mnozí pamatují. Na několika místech láva přerušila silnici a dotekla až k moři.
 
Další atrakcí je proslavená botanická zahrada, založená německými osadníky, později opatrovaná Brity. K vidění je na jeden a půl tisíce stromů a bohatství květů, kterým se v tropech opravdu daří. Přes všechna tato lákadla tu ale jedno vyniká – malá zoologická zahrada, vlastně jakýsi minipark, kde jsou ošetřována a chována zvířata darovaná, vykoupená nebo jednoduše zabavená policií pytlákům v pralese nebo až na letišti.
  
 
Koto a ti ostatní
 
Jakmile zaplatíte vstupné 3000 CFA (v přepočtu asi 126 Kč, BEAC CFA – franky) ocitáte se v úplně jiném světě proti živým tržištím a bzučícím motorkám. Mezi stromy stojí rozlehlé výběhy s elektrickými ohradníky a oplocením. Nebezpečná zvířata nebo ta, která hravě utečou, jsou chována v klecích. Jsou tu šimpanzi, gorily, paviáni, kočkodani, mandrilové, krokodýli, antilopy a mnoho dalších. Hlavními obyvateli jsou však primáti, kvůli nim také vznikla myšlenka park vybudovat.
 
„Jé, mami, ti jsou úžasní, ještě chvíli,“ už zdáli slyším žadonění dětí, které nechtějí opustit jeden z nejžádanějších výběhů. Uvnitř si hrají šimpanzí miminka. Nejdříve se přetahují o papírovou krabici, pak zase zkoušejí vlézt do nádoby s vodou. Tahají se za nohu, vřeští, perou se nebo napodobují diváky. Prostě člověk se nemůže vynadívat... A malí nezbedové se předvádějí a jsou k neutahání.
 
„Máme tu pět malých šimpanzů,“ upozorňuje mě ošetřovatel James, který právě přišel. „Všechno jsou mláďata, které měla hodně špatný osud. Jednu opičí slečnu se pokoušeli pašovat pytláci v igelitovém pytli až z Gabunu, jiné miminko bylo vykoupeno z vesnice, kde bylo přivázáno na laně a sloužilo jako hračka. Většinou mají stejný osud, začíná příchodem pytláků, kteří loví šimpanze na maso. Když zabijí matku, osiřelé mládě většinou odnesou jako hračku nebo je zkoušejí prodat třeba obchodníkům se zvířaty. Většina šimpanzích dětí byla zabavena policisty nebo strážci parku,“ pokračuje James.
  
 Ostatně o velice smutných zkušenostech vypovídají i jednoduché cedule s fotografiemi přibližujícími osud goril a šimpanzů u výběhů. Třeba mládě pojmenované jako Koto, které se teď nejvíce předvádí. Do stanice přišlo v roce 2005 z vesnice, po které dostalo jméno. Matku zastřelili pytláci a mládě si odnesli jako hračku s tím, že ho případně prodají. Když se sem náhodou dostal bývalý vedoucí centra v Limbe, zastavil se v jedné prosté restauraci a čirou náhodou mu jeden vesničan nabídl mládě k prodeji. Muž ho zavedl do špinavé chatrče, kde bylo na hromadě odpadků přivázáno velkým provazem šimpanzátko. Dohodli se na určité částce a vedoucí centra odjel jakoby pro peníze, ve skutečnosti pro strážce, se kterými mládě zkonfiskovali. Spíše by se hodilo říci zachránili, protože Koto byl ve velice špatném stavu, spíše před jistou smrtí. Ještě musím dodat, že lov zvířat je v Kamerunu ilegální pouze v rezervacích a národních parcích.
 
Horory na pokračování
 
Jeden z největších výběhů obývá velká tlupa odrostlých šimpanzů. Jejich osudy jsou převážně stejné. Když člověk čte, co všechno každého potkalo, jsou to hotové horory. Většina z nich si už naštěstí dávno zvykla na nový domov. A na první pohled ve skupině funguje stejný sociální život jako v přírodě. Jen se tam, bohužel, už nikdy nepodívají. Poznali člověka až příliš zblízka nebo zažili traumata či žili v zajetí někde v luxusním domě v miniaturní kleci, kde se ani nemohli otočit. Takoví šimpanzi by ve volné přírodě nepřežili. Naopak šanci mají mláďata. I když ani tato cesta není jednoduchá a nemusí vždy dopadnout dobře. Ale za pokus to stojí, není nad svobodu v pralese.
 

Místo mě uchvátilo natolik, že jsem se zapomněl představit v kanceláři a domluvit si fotografování. V absolutní euforii jsem začal vybalovat fotoaparáty. Jenže to jsem ještě netušil, jaký se strhne poprask.

 

„Ty jsi novinář, tady nesmíš fotografovat, hned si ukliď svoje kamery,“ rozčileně supí nedaleko stojící muž. Byl to Felix Lankester, vedoucí projektu Wildlife Centre v Limbe. Smířlivě hned dodává: „Tady se sice smí fotografovat, ale ne s velkými objektivy. Pokud jsi profesionál, musíme se dohodnout.“
 
Felix nekompromisně za fotografování uvnitř parku žádá 5000 eur. Tolik peněz samozřejmě nemám a myslím, že žádný časopis by mi je ani nedal, nezbývá než se zabalit. Když už jsem na odchodu, Felixovi to přece jen nedá a smířlivě mě zve do kanceláře, kde mě seznamuje s projektem, kterému zasvětil mnoho let života. Až tady se dozvídám spousty informací o situaci v Kamerunu. Nakonec se mi daří šéfa centra obměkčit. Pomůže připojení internetu na stránky Koktejlu, kde vidí, o čem časopis vlastně je. Nakonec tedy mohu udělat pár snímků, i když pod jeho dohledem. Jak se později dozvídám, jsou totiž fotografové, kteří perfektně nafotografují záběry zvířat v Limbe a pak je vydávají za snímky z divoké přírody a prodávají je za velké peníze v proslavených časopisech. V tu chvíli začínám chápat, proč chce Felix pro své svěřence něco z toho získat. Musejí dostávat krmení a ošetřovatelé alespoň občas výplatu. Celý projekt je závislý čistě na soukromých darech a nadacích.
 
Na první pohled je také vidět, že pro většinu zdejších obětavců je péče o zvířata opravdu čistě srdeční záležitost. Kupříkladu jedna z kolegyň vedoucího projektu je bývalou ošetřovatelkou rotterdamské zoo, která zatoužila lépe poznat oblíbené lidoopy. Tak se vydala do Afriky, i když dostává plat ve výši spíše kapesného. U svých svěřenců je obětavě od rána do noci bez ohledu na další program. Sám se o tom přesvědčuji, když jednu z goril ve výběhu rozmrzelo chování samce a utekla před ním až nahoru do koruny stromu. On ale vyšplhal za ní a dorážel na ni. Všichni ošetřovatelé hlídkovali až do rána u výběhu, dokud se situace neuklidnila. Co kdyby náhodou došlo k problémům a jejich gorilám se něco stalo! Nikdy by si to neodpustili.
 
Spíše pytláci než obchodníci
 
Smyslem celého projektu v Limbe je pomoci zvířatům, která jsou zabavena úřady při pašování, pytlákům nebo také obchodníkům se zvířaty. I když ti už díky zpřísnění pohybu chráněných druhů nejsou tak velkým problémem. Nejhorší je lov. Maso je poměrně žádané a řada lidí je i dnes přesvědčena, že čím více lidoopů zemře, tím lépe. Ve střední Africe se na talíři ocitají všechny druhy opic. A šimpanzi jsou považováni za opravdovou lahůdku. Proto se středisko zapojuje do kampaně proti takzvanému bush meat, tedy doslova masu z divočiny. Svou roli tu sehrává také osvěta – návštěvy v zoo mohou přiblížit místním obyvatelům život těchto zvířat zblízka a zároveň ukázat, že výnosnější než lov může být naopak turistika. V pohraničních oblastech dokonce fungují projekty, kdy lidé se šimpanzi objíždějí školy, ukazují zvířata a představují je z jiného úhlu, než jsou venkované zvyklí.
 

Protože k tomu je třeba i dost peněz, funguje v Limbe zajímavý dobrovolnický projekt – každý může přijet a pomoci. A to nejen jakoukoliv finanční částkou, ale také prací. Většina takových nadšenců, kteří se rozhodli bezplatně pomoci, pochází převážně ze západní Evropy. Od každého se vybírá účastnický poplatek 500 eur na měsíc. Peníze se využívají přímo na stravu pro chovaná zvířata. Dobrovolníci se za to mohou starat o zvířata a trávit s nimi i svůj volný čas mimo rámec svých povinností. Hlavním bonusem je právě exkluzivní přístup do výběhu šimpanzích miminek. Ta touží po každém dotyku a jakmile vidí svého ošetřovatele, ihned mu běží vstříc a radostně se mu věší na ramena. Nic úžasnějšího jsem neviděl – obyčejnou touhu po blízkosti, lásce, prostě jako všechna jiná mláďata, ať lidská, nebo zvířecí.

 

Jedna z dobrovolnic z Německa mi v Douale vyprávěla, že pracovala ve velké nadnárodní firmě a cítila se celá vysátá. Pak jí někdo poradil, ať se podívá na stránky o projektech v Kamerunu. Teď je tu už třetí měsíc a právě tady znovu našla smysl života a načerpala novou energii. Možná by se mnozí psychologové divili, jak jí pomohl každodenní kontakt se šimpanzi.
 

Podobné dojmy měla i jedna z dobrovolnic z Holandska, která získala dočasný domov právě v Limbe. Byla tady dokonce o měsíc déle než Němka a když jsme se bavili o návratu do Evropy, vypadalo to, že dokud bude na kontě dostatek peněz na další pobyt tady, určitě neodjede.

 

Lidé, kteří se snaží pomáhat při záchraně opičích sirotků v Africe, se vlastně mohou vzájemně obohatit, naučit se pokoře k přírodě a třeba si najít i své místo na cestě životem.

 

Bohužel to však nemění nic na faktu, že záchranné stanice jsou vlastně jen drsným a smutným připomenutím zvěrstev, kterých se na zvířatech dokáží dopustit lidé.

 

 

 

 

 

Mají už jen padesát let
 

I když jsou šimpanzi jedni z nebližších příbuzných člověka, nechováme se k nim příliš dobře. Likvidujeme jejich životní prostředí v takovém rozsahu, že podle odhadů odborníků budou do padesáti let vyhubeni. K tomu, že nemají kde žít, se přidávají ještě další důvody, a to ilegální lov a šíření nemocí.

 

Přímo alarmující jsou čísla z Nigérie. Populace šimpanzů i v samotných rezervacích poklesla za poslední tři roky o 50 procent.


Bližší informace o záchranné stanici v Limbe najdete na stránkách www.limbewildlife.org, kde si rovněž můžete domluvit případný pobyt na místě.
  
Listopad 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group