ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VYFOŤ SI SVOU ANAKONDU

 

Vyfotit si svou anakondu nebude, jak se ukázalo, vůbec snadné. A to i přesto, že nám projela kolem nohou ještě před vstupem na území rezervace a že domorodý průvodce sliboval, že uvnitř parku ji sám viděl mnohokrát. Jednou prý dokonce i patnáctimetrovou. Ačkoliv je odhad místních poněkud vzdálen skutečnosti a je potřeba délku vydělit alespoň dvěma, i tak to musel být pořádný kousek... Anakonda je zkrátka symbolem amazonské džungle odpradávna a stejně dlouho je považována za jejího nejobávanějšího obyvatele. Snad právě proto je opředena tolika mýty a legendami. Boa, jak ji indiáni nazývají, si však své království obezřetně hlídá, a méně ostražitý návštěvník tak může velmi rychle na vlastní kůži ochutnat i onu odvrácenou stranu krásné přírody. Ostatně drama, které jsme na říčce Samiria prožili, je toho docela dobrým důkazem...

„Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ je název projektu, který připravila na tento rok agentura SMK Photo & Video Production společně s magazínem KOKTEJL, leteckou společností KLM, časopisem PHOTO VIDEO a společností Hewlett Packard. V základní tezi projektu, jenž má být ve své podstatě workshopem pro focení v extrémních podmínkách, se mimo jiné praví: „Účastníci foto-výpravy do povodí Amazonky mají mimořádnou příležitost poznat a zaznamenat jedinečnou přírodu panenského tropického deštného pralesa. Národní park Pacaya Samiria, vklíněný mezi řeky Maraňon a Ucayali v místě jejich soutoku, zcela jistě náleží k nejvzácnějším přírodním bohatstvím naší planety. Díky legislativně upravené ochraně přírody si toto území dodnes dochovalo původní porost, na nějž se přirozeně váže i mimořádně bohatá rozmanitost zvířecích druhů. Peruánská vláda chrání toto území již od roku 1940, národní park byl ale vyhlášen teprve roku 1972 a svou dnešní rozlohu, jež čítá více než 20 000 km2, získal o deset let později, v roce 1982. Původně byl zřízen na ochranu paiche čili obřího sumce ohroženého nadměrným lovem, dnes je ale rozšířené území útočištěm všech druhů fauny a flóry. Celá tato oblast v horní části amazonského veletoku navíc představuje poslední pozůstatek sladkého moře, jež se na celém území povodí Amazonky rozkládalo v dávné geologické minulosti. Jedná se tedy o unikátní oblast jak z hlediska biologického, tak i geologického. Rezervací v oblasti aluviální nížiny s několika malými pahorky (nepřesahujícími většinou 200 m nad mořem) protékají dva hlavní toky Pacaya a Samiria s početnými přítoky s desítkami jezer a jezírek. Prakticky jediný způsob dopravy je plavba v malých kánoích, tradičních plavidlech všech amazonských Indiánů. Mimořádná druhová diverzita flóry i fauny slibuje pořízení jedinečných fotografií. V rezervaci žije více než 132 druhů savců (včetně endemitů, např. růžový říční delfín (Inia geoffrensis), 13 z nich jsou primáti. Některé druhy opic jsou sice považovány za nebezpečné, avšak ohroženi můžete být jen tehdy, pokud se dostanete pod přímou ‘palbu’ kokosových ořechů, jež opice při svém hodování odhazují z korun stromů a které pochopitelně mohou způsobit ‘nemalou’ újmu na zdraví. Adrenalin všem účastníkům však jistě zvedne přítomnost černých a bílých kajmanů (Caiman crocodilus, Melanosuchus), krvelačných piraní, jaguárů, jedovatých hadů a anakond, symbolu a odpradávna postrachu celé Amazonie. Doma je tu vydra říční (Pteronura brasiliensis), největší hlodavec světa kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris) či několik druhů želv. Peru je z hlediska druhové rozmanitosti ptáků druhou zemí na světě. Jen v rezervaci Pacaya Samiria žije více než tři sta druhů opeřenců nejrůznějších barev a velikostí, bezpočet druhů hmyzu a dalších představitelů zvířecí říše. Stejnou pozornost si ale zaslouží i jedinečná flóra původního porostu tropické džungle. To vše zkrátka právem patří k největším lákadlům všech dobrodruhů, cestovatelů, fotografů. Lovit zvěř je na celém území rezervace přísně zakázáno, s výjimkou lovu ryb. A těch je tady opravdu požehnaně. Chytat je mohou účastníci klasicky na udici s prutem anebo budou jen přihlížet mistrovskému umění zdejších rybářů. Ti loví tradičně tzv. ‘flečou’, jednoduchou harpunou na dlouhé násadě. Hlavní průvodce a šéf veslařů výpravy je pověstný svým kulinářským uměním, ryby umí připravit na mnoho způsobů... Několikadenní exkurze za účasti zkušeného fotografa a školitele, tlumočnice a domorodých průvodců jsou zárukou profesionální organizace a průběhu celého foto-školení v těchto extrémních podmínkách...“ Po zkušenostech z přípravné výpravy do této oblasti však přibyl ještě další, neméně zajímavý a důležitý cíl tohoto projektu - totiž poznat a naučit se v džungli nejen fotit, ale také, a možná především přežít, seznámit se nejen s krásami exotické fauny a vegetace, nýbrž i se všemi nebezpečími a úskalími, která tu na člověka mohou číhat...

PŘES POUŠTĚ A VELEHORY DO AMAZONSKÉHO PRALESA
Z peruánské metropole Limy, jež, ač se to nezdá, leží uprostřed vyprahlé pouště na pobřeží Pacifiku, se na palubě malého boeingu vydáváme na východní svahy And do míst, kde se horská krajina postupně mění v hustě porostlý terén připomínající onen pomyslný „zelený koberec“ tropické džungle, do městečka Tarapoto. Odtud však bez většího otálení pokračujeme dál do zhruba sto kilometrů vzdáleného přístavu Yurimaguas. Třebaže nás usměvavá černovláska v místní dopravní agentuře ujišťovala, že cesta je upravená a jízda terénním autem nepotrvá déle než čtyři hodiny, skutečnost byla poněkud jiná. Ačkoliv jsme si po letitých zkušenostech z pobytu v této zemi už přivykli brát všechny informace takříkajíc „s rezervou“, téměř vždy jsme překvapeni. Cesta pochopitelně trvala hodin bezmála devět a terénní auto se svému označení blížilo naposledy před deseti lety. Pneumatiky ojeté tak, že už dávno nebylo možné rozeznat nejen původní vzorek, ale i jejich výrobce, v nákladním prostoru se na plastových přepravkách se slepicemi, pytli brambor a juky tlačí skupinka asi dvou desítek cestujících, po stranách vozidla, aby se jízda řidiči skutečně vyplatila, je přivázaný trakař a obří pneumatika z prapodivného traktoru. V kabince určené pro pět osob se kromě nás krčí dalších šest lidí i se svými zavazadly. „Ještě doplnit palivo!!“ zavolá kdosi. Mladík pohotově nasaje ústy do hadice ponořené do plechového kbelíku benzin a rychle ji vsune do otvoru nádrže, řidič odhodí cigaretu, zatroubí na okolní postávající zvědavce (co kdyby si to některý z nich rozmyslel a ještě přistoupil?), a jede se... Jestliže byly všechny náklaďáčky a podobné pick-upy, které jsme cestou míjeli, plné, pak ten náš byl nejplnější. Ostatně to dokazovaly i obdivné pohledy kolem stojících zvědavých domorodců a troubení všech protijedoucích vozidel. Jako by všichni chtěli říct: „Seš fakt dobrej, kolik toho uvezeš...“ Nebudu čtenáře zdržovat popisováním útrap z nekonečného trmácení strašlivým terénem po bahnité, rozbředlé „silnici“, neboť cíl naší výpravy a koneckonců i tohoto článku je jiný a hlavně jinde... Co je však podstatné, je zjištění, že tudy cesta pro účastníky výpravy „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ nepovede a že do městečka Yurimaguas, jak se nám podařilo zajistit, doletíme během půl hodinky malou cessnou.

S KRÁVAMI, SLEPICEMI A BANÁNY
To pravé tropické klima. Teplotu přesahující třicet stupňů a bezmála stoprocentní vlhkost pociťujeme na každém kroku a jen zvolna jim přivykáme. S povděkem jsme proto přivítali hotelový pokoj s ventilátorem v jednom z yurimaguaských hostelů, který jsme poznali už během naší minulé cesty.
Ulice i hospůdky stále žijí komunálními volbami, které se před několika dny v celém Peru odehrály. Usměvaví kandidáti slibují na plakátech voličům jako všude - bezpečí, práci, jistotu... Lidé srovnávají vládu prezidenta Alejandra Toleda s bývalým „vůdcem“ Albertem Fujimorim. Zdá se, že je pro přísně katolickou zemi skandál současné hlavy státu s nemanželským dítětem méně stravitelný než korupční aféra „čina“, jak všichni Peruánci shodně označují potomka japonských přistěhovalců Fujimoriho. Rostoucí inflace i kriminalita navíc stále zvyšují hlasy volající po návratu exprezidenta z japonského exilu. Lidé hodnotí i kandidáty na své starosty a místostarosty a dost se podivují nad tím, že gringos z Čech se namísto aktuální politické situace zajímají o anakondu kdesi v pralese...
Zase ty plovoucí bedny! Naděje, že se během dvou let, kdy jsme byli v Peru naposledy, něco změnilo, se ukázala být opravdu jen bláhová. Přeplněné lodě si navíc před několika dny vybraly svou daň. Na sousední řece Ucayali jedna z nich už nevydržela nadměrný náklad na palubě a skončila na dně řeky. Několik desítek lidí se utopilo. Poněkud zaskočeni touto zprávou jsme se přece jen nalodili a vydali na celonoční plavbu do vesnice Lagunas. Zde však nutno pro všechny zájemce o účast v příští výpravě dodat, že i této strastiplné cesty na přeplněné lodi plné banánů, krav a stovek cestujících budou ušetřeni. Malé amazonské čluny se střechou a silným motorem zvládnou totiž cestu rychleji a bezpečněji...

ZA BRANAMI REZERVACE
Vesnici Lagunas na pravém břehu Huallagy jsme poprvé navštívili v roce 2000, kdy jsme v Jižní Americe natáčeli první díl volného televizního cyklu „České stopy... ve světě“, věnovaný jezuitskému misionáři z Čech Samuelu Fritzovi. Ani tady se během dvou let, zdá se, nic nezměnilo. Opuštěným a nejchudším dětem, které nacházejí útočiště na zdejší misijní stanici, jsme přivezli batoh plný hraček. S otcem José Luisem jsme spolupracovali již při našem natáčení před dvěma lety a rozhodli se v mezích možností jeho misii finančně podporovat. Lagunas byla totiž jednou z nejchudších vesnic, jaké jsme v Amazonii měli možnost poznat. Minimálně dvacet procent populace je negramotných a téměř všichni jsou bez placené práce. Nedostávají se finance prakticky na nic a domorodcům většinou chybí snaha svůj život změnit. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ může tak alespoň pro některé znamenat příležitost k výdělku a část z jeho zisku jistě pomůže dětem z misie.
Od misionářů, kteří jsou navíc ve vesnici nejen nejvzdělanějšími, ale především spolehlivými lidmi, jsme získali doporučení na nejlepšího znalce národního parku Pacaya Samiria, hlavního cíle naší cesty. Slovo dalo slovo, Erberto se jevil jako skutečný odborník, a tak jsme stanovili brzkou ranní hodinu následujícího dne, abychom společně na trhu nakoupili zásoby jídla a vyrazili...
Trh začíná v Lagunas každý den ještě před svítáním. Vesničané se shromáždí na širokém prostranství poblíž centrálního náměstí a každý se snaží prodat zbylou část své úrody. Zpravidla toho ale mnoho neprodají, neboť téměř každý si na okolních políčkách potřebnou juku a banány vypěstuje. Kupní síla je tu navíc vinou mimořádně vysoké nezaměstnanosti minimální. „Ryby si ulovíme sami, potřebujeme jen rýži, olej a pár banánů,“ radí nám Erberto, a tak jsme s nákupem brzy hotovi. Poněkud složitější je to s dopravou ke vstupnímu místu do rezervace, které je odtud vzdáleno více než 10 kilometrů. Po silném nočním lijáku se nás zdejší „rikšáci“ (majitelé motorových tříkolek) zdráhají po bahnité pěšině dopravit, a tak nakonec s povděkem přijímáme dřevěný dvoukolák tažený pohublou klisnou Klarisou. Její majitel má osm dětí, a proto si tuhle příležitost k výdělku navzdory těžko sjízdnému terénu nenechá ujít.

ZRÁDNÁ ŘEKA
Docela malebná amazonská vesnička Santa Rosa, čítající asi dvě desítky rodin, je posledním obydleným místem ještě před hranicemi parku. I když, nutno dodat, ty jsou vymezeny jen strážními budkami u každého splavného toku, jenž vtéká do chráněného území a je v podstatě jedinou přístupnou komunikací. Nejinak je tomu i tady na břehu říčky Tibilo. V malém přístavu je už pro nás připravena kánoe, klasická loď vydlabaná z jednoho kusu kmene, a Erberto dává pokyn, abychom se nalodili. Když jsme se vší bagáží „usedli“ do vratkého plavidla, zbývalo od jejího okraje k hladině sotva pár centimetrů. První varovný signál, jemuž jsme však v natěšené náladě nevěnovali přílišnou pozornost. Ostatně, na podobných kánoích jsme už v minulosti urazili hezkých pár kilometrů. Erberto i Vláďa se chopili pádel a odrazili od břehu. Díky nočnímu lijáku hladina rychle stoupala, ke spadlým větvím a stromům přibyly další kmeny. Kalný proud řeky navíc zesílil a ještě více plavbu po silně meandrujícím toku komplikoval. Za jedním z mnoha prudkých zákrutů se před námi náhle objevil další spadlý strom, jehož obrovská koruna tentokrát přehradila celé koryto říčky. „Tak tohle neprojedeme,“ vyštěkl Vláďa a pokusil se o záchranný manévr. Bohužel přesně v opačném „rytmu“, než zvolil Erberto. Zcela odlišný způsob evropského a indiánského pádlování pak dokončil „dílo zkázy“. Hlasité zapraskání, a během okamžiku byla kánoe plná vody... Silný proud nás strhl a zatlačil zcela pod vodu. Naštěstí se nám podařilo proplavat na druhou stranu stromu, tedy za jeho kmen. Kánoe odplula a my jsme zůstali uvězněni ve spleti větví a liján, jež nás nekonečné chvíle nechtěly pustit. Jako by chtěly potrestat naduté gringos, kteří přišli s foťáky a kamerou „lovit“ v jejich království. Stahovaly nás pod hladinu, a tak jakákoliv snaha o tempa byla zbytečná. Ve své ženské hysterii jsem už cítila anakondu, jak se omotává kolem mého těla, zatímco Vláďa stačil ještě vykřiknou, že jsou to „jen“ větve. Kolika vodákům i v Čechách už ale byly právě ony osudné. Erberto, který seděl na přídi, naštěstí stačil uniknout a plaval zpět proti proudu, aby nám pomohl. Každá vteřina však jako by trvala celou věčnost... Najednou jako bych se odrazila od země a mohla volně plavat. Otáčím se a s hrůzou sleduji, jak Vláďa v pravidelných intervalech mizí pod hladinou. Erberto je už naštěstí na dosah ruky. Konečně se dotýkám jeho dlaně, táhne mne ke břehu... To už je „nad vodou“ i Vláďa. Podařilo se mu holýma rukama odervat pod hladinou větve plné trnů. Už za chvíli má prsty oteklé a jen stěží jimi hýbe. Jak nepodstatné je to ale v tuhle chvíli! Díky bohu, pomyslím si a pomalu se drápu z vody. Břeh je však pro trosečníky zcela neschůdný, hustý porost nedovoluje udělat jediný krok... Silný proud, který sice všechno způsobil, naštěstí nepřilákal žádnou anakondu ani kajmana. Ještě si rychle vyzouvám botu, abych „prozkoumala“ svůj kotník. Něco mne totiž ve vodě kouslo. Naštěstí se ukázalo, že to byl jen dlouhý trn, který pronikl silnou látkou a bolestivě mě zranil. Co budeme dělat? Cesta neprostupným lesem zpátky je nemyslitelná a naše kánoe už dávno zmizela z dohledu. Turisté tuto část parku zpravidla nenavštěvují a rybáři ze Santa Rosy odjíždějí na lov vždy na několik dní. Erberto se rozhodl dostát svým povinnostem průvodce i za cenu vlastního života a znovu se vrhl do běsnící řeky. Byl si totiž stejně jako my vědomá, že kánoe je naše jediná záchrana. Naštěstí uvázla nedaleko odtud... Starost o bagáž se v prožívané euforii ze záchrany vlastního života odsouvala kamsi na vedlejší kolej. Pak ale bylo potřeba uvažovat racionálně. Co teď? Budeme pokračovat, nebo se vrátíme? „Všechny věci byly přece ve vodotěsných obalech. Nemohlo se jim nic stát,“ uvažujeme společně. Ejha! Kamera s celým příslušenstvím uložená ve speciálním vodotěsném kufru sice přežila bez nejmenší úhony, ostatní části naší technické výbavy už ale takové štěstí neměly. Foťák, nejdůležitější součást celého „fotoprojektu“, je zničený. Vodotěsný vak prohrál boj s ostrým trnovím spadlého stromu. Nebyl důvod zůstávat. Vydali jsme se na cestu zpět... Tak tedy skončil příběh první. Nutno však jedním dechem dodat, že při vší smůle nakonec přece jen se šťastným koncem. Přežili jsme a uvědomili si i rizika výpravy, o nichž bychom si bez prožitého dramatu mysleli, že jsou vhodná jen do hollywoodských trháků `a la Krokodýl Dundee. Ačkoliv jsme v Amazonii strávili už řadu měsíců a dost možná si i neskromně mysleli, co všechno o ní víme, ukázala nám prvně i svou odvrácenou tvář. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ přesto nekončí. Chtělo by se spíše říci „právě proto nekončí“. Získaná zkušenost nám totiž pomohla jej připravit lépe a pečlivěji tak, aby všichni odvážlivci, kteří se výpravy i po přečtení tohoto článku budou chtít zúčastnit, poznali jen tu první, vlídnou tvář neskutečně krásné amazonské přírody.

POUČENÍ
Po návratu do vesnice jsme společně s Erbertem začali naše zkušenosti a poučení konkretizovat. Co tedy můžeme udělat, aby se situace už neopakovala, a jak zajistit maximální bezpečí všem účastníkům? Odpovědi přicházely nad detailní mapou celé oblasti postupně. A trvalo dlouho, než jsme si o dalším osudu projektu řekli „ano“. Souhlas byl však podmíněn hned několika „ale“. Především není letní období (od listopadu do května) pro tuto část parku nejvhodnější. Cestovní agentury ve městě Iquitos, jak jsme zjistili, inzerují sice turistické exkurze v průběhu celého roku, avšak nabízejí k návštěvě pouze okrajové severní a východní části parku v povodí řeky Pacaya, jež je vlastně bývalým korytem Ucayali. Více než osmdesát procent všech návštěvníků, kteří sem během jednoho roku zavítají, vstupuje do parku právě z této strany a využívají veškerý komfort, který se jim tu nabízí, tzn. dvoudenní dopravu z Iquitos na luxusním parníku s obytnými kabinami, uměle postavené vesnice s hotýlky apod. Jejich invaze na motorových kánoích spolu s početnou skupinou rybářů, kteří sem den co den vyrážejí z okolních vesnic, však zatlačuje plachá zvířata dál do vnitrozemí, mimo dosah i toho největšího teleobjektivu. Ačkoliv nezaručujeme všem účastníkům doslovné naplnění názvu celého projektu „Vyfoť si svou anakondu...“, přece jen trváme na vstupu ze západní strany, která je všemi odborníky shodně považována za nejklidnější a z hlediska živočišné říše nejzajímavější. Je však potřeba mít na paměti, že z pohledu zvířat, pro něž je povodí řeky Samiria domovem, jsme navzdory ušlechtilým cílům a beze zbraně přece jen vetřelci. Mnohá z nich pak mohou v pomyslném boji při náhodném setkání s lidmi zvítězit. Největší nebezpečí zcela jistě představují smrtelně jedovatí hadi. V celé oblasti jich žije na čtrnáct druhů, a tak jsme se vydali za jejich poznáním. Je to ta nejlepší cesta, jak se strachem, jejž přirozeně vzbuzují ve většině z nás, bojovat a jak se nežádoucího kontaktu s nimi vyvarovat.

BOSÉ NOHY A HADÍ KÁMEN
Na celou oblast amazonského pralesa připadá největší diverzita plazů obývajících naši planetu. Jen v peruánské Amazonii je dosud známo více než 150 druhů plazů, přičemž k nejpočetnějším zástupcům náležejí ještěrky (47 druhů) a hadi (92 druhů). Čtrnáct z nich, kteří obývají i oblast Pacaya Samiria, může být pro člověka životu nebezpečných. K nejobávanějším patří čtyři druhy zmijovitých, tzv. Jergón (Bothriopsis taeniata, Bothrops atrox, B. brazili a B. hyopropus), Naca Naca a největší jedovatý druh, jenž může dosáhnout až tří metrů délky, Lachesis muta, místními nazývaný Shushupe (čteno „šušupe“). „Nejčastější příčinou úmrtí zdejších obyvatel bývají vedle tradičních nemocí a špatné výživy právě otravy po uštknutí jedovatým hadem,“ říká otec Marcelino z lagunské misie, jedním dechem ale dodává: „Víte, řada zdejších lidí se chová ke svému zdraví a životu nezodpovědně. Nechávají růst vysokou trávu v bezprostřední blízkosti svých domů a chodí na svá pole do okolních lesů bosí. Přitom právě tam je největší pravděpodobnost kontaktu s jedovatými hady...“ Ačkoliv se v Peru vyrábí a distribuují účinná séra, pro většinu vesničanů jsou nedostupná. Především kvůli vysoké ceně a zejména příliš vzdálené lékařské péči. Čas přitom hraje v případě uštknutí rozhodující roli. Ačkoli nám lékař v iquitoské regionální nemocnici tvrdil, že všechna zdravotní střediska v oblasti disponují potřebnými séry, realita je přece jen poněkud jiná. Lékaři v Lagunas je například nemají, jsou drahá a navíc musejí být skladována do 8 ̌C, což je v tropických podmínkách bez chladicích přístrojů nemyslitelné. Zdá se však, že by situace vesničanů nemusela být neřešitelná. Jistou šanci dává totiž těmto lidem „hadí kámen“. Pravda, vědci v Limském institutu Ministerstva zdravotnictví, jenž vyrábí pro celou zemi séra, jsou k účinnosti této metody poněkud skeptičtí, jiný názor ale panuje mezi lékaři v Amazonii a pochopitelně u samotných výrobců onoho kamene. Hadí nebo také černý kámen však ve své podstatě kamenem vůbec není. Jde vlastně o silně hygroskopický uhlík vyráběný ze stehenní kosti krav či býků. „Černý kámen se na americký kontinent dostal z Afriky, kde s jeho používáním začali misionáři,“ říká ing. Gerevara, jediný současný výrobce tohoto tradičního „léku“ v amazonské části Peru. „Nejprve je potřeba zbrousit kost tak, aby zůstala silná jen asi půl centimetru. Upravené části skeletu ve tvaru obdélníčků se pak položí na rozpálený plech obložený uhlím a poté se rychle zchladí v dešťové čili vlastně destilované vodě. Pomocí jednoduchého testu - přiložením vzniklého „kamene“ na rty - zjistíme, zda je hotový. Pokud se sám na rtech udrží, je vhodný k použití...“ Na otázku, zda je tato metoda účinná proti jakémukoliv jedu i množství, ing. Gerevara pohotově odpovídá: „Ano, v Limě jsme získali lékařský atest a jedna doktorka se dokonce nechala dobrovolně uštknout, aby účinnost kamene dokázala...“ Třebaže nepanuje mezi odborníky jednotný názor na účinnost této jednoduché metody, pro zdejší domorodce to může znamenat často jediný způsob, jak si pomoci. „Nejprve je potřeba okamžitě zasažené místo očistit a rozříznout mezi oběma otisky hadích zubů. Rychle přiložit kámen na ránu a silně přitlačit. Kámen odpadne sám, jakmile všechnu krev s jedem vysaje. Někdy to může trvat dvě hodiny, nebo také dva dny,“ vysvětluje ing. Gerevara. Výhodou může navíc být nejen velmi nízká cena, ale i univerzálnost použití. Zatímco peruánské „Zdravotnické centrum“ (Centro de salud) produkuje dva druhy séra podle dvou základních typů hadího jedu, a je vždy proto důležité rozeznat, kterým z nich jsme byli zasaženi, kámen účinně reaguje na oba, prý dokonce na všechny typy jedů produkovaných nejrůznějšími druhy zvířat. V každém případě je ovšem nutné vyhledat lékařskou pomoc, byť je vzdálená i mnoho hodin jízdy či plavby. Jak nám totiž potvrdili lékaři v Iquitos, účinek hadího jedu ovlivňuje řada okolností - místo na těle, které bylo zasaženo, množství vypuštěného jedu, celková tělesná dispozice nemocného apod. V mnoha případech mohou totiž lidem ještě dodatečnou aplikací séra zachránit život... Je jistě v tuto chvíli namístě ujistit všechny účastníky příští výpravy, že budou všichni vybaveni hadím kamenem a k dispozici budou i účinná séra.
Jiný druh nebezpečí může představovat anakonda, třebaže k útokům na člověka prakticky nedochází. Boa, yacumana, Madre de aguas (matka vod) nebo také anaconda (Eunectes murinus) je největším hadem Amazonie a nejmohutnějším tvorem svého druhu na světě, který může dosáhnout délky i více než sedm metrů. „Díky legendám a mýtům mívají zdejší domorodci až fantastickou představu o těchto hadech. Vyprávějí si o anakondách dlouhých dvacet i více metrů. To je samozřejmě nesmysl. Nejsou známy exempláře větší než deset metrů, zpravidla ty největší mívají sedm až osm metrů...,“ říká dr. Pekka Soini z Institutu pro výzkum peruánské Amazonie, zoolog a herpetolog pocházející z Finska, jehož láska k exotické fauně přivedla do Amazonie už před více než třiceti lety. Ostatně, dvacetimetrové hady slibují k vidění v rezervaci Pacaya Samiria i někteří agenti cestovních kanceláří v Iquitos. Oné mytické, často až démonizované představy domorodců využili zcela jistě i tvůrci amerického trháku Anakonda, jenž sice naplňoval sály kin po celém světě, avšak s biologickou podstatou tohoto zvířete neměl nic společného. Přesto nás poněkud vyděsil nedávný případ, jejž nám vyprávěli biologové v iquitoském zooparku, o dvou rybářích, kteří byli anakondou na řece napadeni. Stalo se to prý nedaleko městečka Nauta v místě soutoku Ucayali a Maraňonu. Jednoho z rybářů osmimetrová bestie stáhla pod vodu a jeho druh už mu nedokázal pomoci. Herpetolog z amazonského institutu však jen nevěřícně zakroutil hlavou, když jsme si k němu přišli zprávu ověřit. „Víte, někdy se toho v novinách napíše...“ Ať už se tragický případ skutečně stal, či to byla jen další reklamní upoutávka podobná té, která obletěla svět před premiérou zmiňovaného filmu, je potřeba pohlížet na anakondu jako na velmi silné a tedy i nebezpečné zvíře a respektovat její pudové chování v přírodě. Anakonda obývá řeky, jezera, bažiny a zatopené oblasti povodí Amazonky. Obecně jsou známy dva druhy - Boa negra (černá) a Boa amarilla (žlutá). První z nich bývá větší, vyniká velikou silou a žravostí, a je proto považována za nejobávanějšího tvora celé oblasti. Přes den se často sluní ve větvích nad vodou, za soumraku a v noci loví - převážně ryby, ptáky, různé savce, ale i kajmany a želvy, zvláště oblíbené jsou kapybary. Anakonda bez potíží udusí a spolkne i 50 kg těžkou kořist, kterou pak tráví několik týdnů. V posledních desetiletích představovala její kůže výnosný obchodní artikl, její tuk je hojně využívaný v domorodé medicíně. Dnes je však zařazena na listinu ohrožených druhů zvířat.

NA POSLEDNÍ CHVÍLI
I když je národní park Pacaya Samiria největším na území Peru, zároveň druhou největší chráněnou oblastí v celé Amazonii, a jen těžko najde v Jižní Americe srovnání, visí i nad ním Damoklův meč. Důvod je nasnadě. Nafta. Prakticky celá oblast peruánské Amazonie je potenciálním ložiskem této cenné suroviny. Na řadě míst již těžba probíhá a ropovod vede v těsné blízkosti severozápadního okraje rezervace, podél Maraňonu. Prospektoři nadnárodních koncernů se nevyhnuli ani přísně chráněné oblasti národního parku Pacaya Samiria. „Jestli se v budoucnu začne v této oblasti těžit, bude to znamenat úplný zánik vzácné fauny i flóry,“ říká s neskrývanou lítostí ředitel parku. V oblasti kolem jezera Pastococha v severozápadní části už hledači černého zlata intenzivně pracují. Pokud se přírodovědcům a ekologům nepodaří tuto vzácnou část své země ochránit před vidinou obrovských zisků z prodeje žádané suroviny, pak národnímu parku mnoho času nezbývá. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ tak možná probíhá doslova na poslední chvíli...
únor 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group