ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Flamengo se svatým Isidorem

Flamengo se svatým Isidorem

 

Napsala  Irena Páleníčková,  vyfotografoval  Jiří Páleníček
  
Andalusie má mnoho tváří: koně, horko, černovlasé krasavice, kytary, flamenco, býčí zápasy, sherry… Staly se symbolem celého Španělska. Jsou jím i náboženská procesí – romerías.

 

El Prado del Rey patří k takzvaným pueblos blancos, bílým vesnicím, kterými se Andalusie pyšní. Každý rok se zde koná náboženská pouť na počest svatého Isidora. „Jen přijeďte, a uvidíte,“ řekli nám při telefonátu na tamějších informacích.
 
Přijeli jsme a uviděli. Díky náboženskému procesí na počest toho, komu je zasvěcen hlavní místní kostel, jsme se několik hodin hřáli v otevřené temperamentní španělské náruči a pochopili část toho, co dělá Andalusii Andalusií. Přijet jako normální turisté autem, určitě bychom viděli totéž, ale prožili bychom stěží polovinu. My jsme přijeli na kolech. Jak se říká  „na těžko“, tedy osm kilometrů náboženského procesí jsme prošli i se svým stanem, spacáky, vařičem a vším nezbytným i zbytným, co s sebou cykloturisté dokáží táhnout na šestiměsíční putování. Určitě jsme byli nepřehlédnutelní. Byli jsme pro ně stejně exotičtí jako oni pro nás. Vzájemné sympatie a vzájemná zvědavost.
  
 
Opravdu to takhle začíná?
 

Poprvé jsme se seznámili v sobotu večer. Přesná data a hodiny nejsou pro žádný jižní národ příliš závazné, a tak jsme raději přijeli o den dřív. Prado není příliš velké a jediný konkrétní údaj, který jsme o něm zjistili dopředu, je, že městská privilegia mu udělil král Karel III. v roce 1759. Počet obyvatel jsme nezjistili ani před procesím, ani po něm. Všechny úřady se dva dny připravovaly a měly moc práce na podávání informací, pak se dva dny slavilo a všechno bylo zavřené a den měly na vzpamatování se. „V pondělí bude celé město spát,“ smáli se účastníci romerie s plnou sklenkou v ruce. „Musíme v klidu vystřízlivět!“

 

Jedno z mnoha dnes tak populárních bílých městeček a vesnic stojí podobně jako ostatní na kopci, který pro cyklistu představuje pět kilometrů slušného stoupání. Ještě zadýchaní se ptáme, co se bude večer dít. Nerozumějí nám – nedivím se, být Španělem, taky občas nebudu své španělštině rozumět. Ptám se tedy jednoznačně: „Večer – fiesta – kde?“ Trochu udiveně opíší rukou oblouk: „Toda la ciudad – No přece celé město.“ Jak jednoduché...
 
Míjíme radnici, hotel, benzinku, pěší zónu, pečlivě udržovaný park, hasiče (jsou žlutí), první pomoc, pár barů, jednu samoobsluhu, která ani tady není označená – proč taky, místní vědí, kde je. Konečně jsme na náměstí s dočasným podiem korunovaným obřími reproduktory. Kdy asi spustí?
 
Z kostela svatého Isidora právě vytahují svého světce na dvoukoláku s obřími koly. Vůz je pěkně těžký, ozdobený květinami a zeleninou, mužům dá pořádnou práci nasadit páru volů postroj. Pomalu vycházejí, kněz, ministranti, monstrance, dva bubeníci a středověcí pištci zároveň bubnují a pískají. Šedivé kalhoty, široký pás, bílá košile, španělský klobouk s rovným širokým dýnkem a na něm stuha s nápisem Romería San Isidor. Průvod jde důstojně, pomalu, na náměstí postává pár lidí. Za hodinu obejde centrum a vrátí sochu svatého na oltář. Jsme zklamáni. To je úvod ke slavným andaluským poutím?
 
V neděli ráno jsme za deset minut osm opět na náměstí. Lidí už je víc, přijíždějí první nazdobené a očíslované kočáry (nejvyšší číslo jsem postřehla 46). První jezdci na koních, i některé malé děti jsou v jezdeckém. Koně působí vedle našich kol obrovsky. Nazdobené bryčky a žebřiňáky jsou plné košů a termosek s jídlem a pitím. Na těch větších, tažených traktory, stojí i jídelní stoly a lavice, dokonalá pojízdná restaurace. Většina žen má na sobě oblečení ve stylu flamenca, mají ho dokonce i matrony postávající ve dveřích domů podél trasy, kudy půjde průvod. Doprava je zastavena a Isidor znovu vytažen z kostela.
 
Průvod zahajují dva bubeníci, pak malý kluk vede voly táhnoucí Isidora ozdobené pestrými střapci a bambulemi. Řadí se i ostatní vozy a pomalu se dávají do pohybu. Nejhezčí vůz tažený koňmi, traktorem a nejhezčí vozítko vybírá speciální porota. Doufám, že poslední kategorii vyhrála terénní čtyřkolka místního řezníka, která nám na závěr pouti nabídla plátky šunky. Bojíme se zmatku v průvodu, který by mohla způsobit naše kola. Nevyhodí nás s koly? Nebudou se koně plašit? Několikrát si necháme vysvětlit cestu a jedeme napřed do polí mimo město a čekáme.
  
Jako by o nic nešlo
 

Ano, nic se neděje. Ticho, ptáci, prašná cesta, žádná auta. Svět spí. Přichází osamělá postava. Je z Tenerife a mluví trochu anglicky. „Jdou pomalu, popíjejí, pak malá bohoslužba, odpočinek… Tak já jdu napřed,“ varuje nás. Pak pomalu projde dvojice ve slamácích a na kolečkách táhne velkou termosku. Tři kabaleros v bílých košilích jedou na tradičně osedlaných koních opačným směrem – do Prada. Jejich sedla zdobí perleť a složité gravírování. Profrčí policajti. Prach se usadí a někde bučí krávy, kdesi kokrhají kohouti, za kopcem přecinkalo stádo ovcí, kukačka. Svět se vrátil o padesát, nebo sto let zpět?

 

Pak se konečně ozvou bubny, píšťala a zaržání koní. Kolem nás voní bylinky, které jsem rozšlapala, když jsem lezla na plot. Ještě netuším, co nás čeká. Ani ve snu bych si to nedokázala představit. Teď už to vím. Stejně i to, jak se má tancovat flamenco. A není možné psát o andaluské romerii, fiestě (svátek) nebo ferii (trh), a nepsat o flamencu. 
  
Vášeň zvaná flamenco
 
Má ho v sobě každý obyvatel Andalusie. V každém je kapka cikánské krve s jejím rytmem, kapka africko-maurské krve s jejím temperamentem plus mnoho dalšího. Flamencoví historici poukáží na stopy kultury fénické, řecké a římské a připomenou i starodávné byzantské zpěvy, židovský a starověký hinduistický hudební systém, odraz indických tanečních gest. Flamenco odráží celou historii území, které se dnes nazývá Andalusie. Jsou v něm kultury všech národů starého světa, které jí prošly.
 
Počátky i sám původ slova flamenco jsou opleteny legendami a nejasnostmi. Neví se například, zda první údajný zpěvák flamenca, Tio Luis de la Juliana, skutečně žil. Něco ale jisté je, například že už v roce 1740 vnučka nejstaršího cikána z Triany tancovala na dvorech bohatých Sevillanů. Tento zápis se obecně považuje za první historický doklad o existenci flamenca. Oblast vzniku je jasná, trojúhelník mezi chudou sevillskou čtvrtí Triana a městy Jerez a Cádiz na jihozápadě Andalusie. Jisté je i to, že ke konci 19. století ho tancovala už celá Andalusie a že se roku 1922 konala první soutěž flamencových zpěváků. Tanguillo, fandango, malagueña, tango, alegrías, buleria a další názvy jednotlivých typů a stylů flamenca z různých končin Andalusie se staly pojmem. Dnes jejich sláva a obliba stoupají, zakládají se speciální kluby (peña) a stalo se součástí andaluské kultury stejně jako gitanos, Cikáni, pro které španělstina na rozdíl od češtiny žádný opis nepoužívá.
 
„Splynuli jsme s nimi a oni s námi,“ řekli nám v Cádizu. „Kdo žije v Cádizu, je Cádizan, víc nás nezajímá. Jen v Granadě mají své speciální čtvrti.“ Speciální čtvrti a speciální jeskyně, kde je k vidění prý to nejlepší flamenco z celého Španělska. To „pravé“, nefalšovaně cikánské, jsme viděli i v Cádizu. Skládá se ze zpěvu, tance a hudby (původně se jen zpívalo). Hudbu obstarává kytara, doprovod pro tanec i tleskači. Rytmus vyklepávají podpatky tanečnice, popřípadě kastaněty.
 

Ženské oblečení se svými výstřihy, vypasováním po kolena a několika řadami širokých kanýrů až k zemi sluší Španělkám nejen v Andalusii, kde je dnes andaluským národním krojem, který se (na rozdíl od českých a moravských) nosí při každé slavnostnější příležitosti. Převládalo i na procesí. Pod ním měkké jezdecké holinky nebo boty na vysokém podpatku, ve kterých ženy dokázaly ujít oněch osm pro nás tak nezapomenutelných kilometrů po polní cestě vedoucí nahoru a dolů po sluncem rozpálených kopcích.

 

Těžko říct, co víc vířilo prach – kopyta koní, nebo ženské sukně? Bylo to jako sen, jako bychom se ocitli na dávném obraze starých španělských mistrů. Čas se zastavil a běžel zpět. Kam se poděla konzumní společnost a obří centro ­comercial, která vyrůstají u všech španělských měst? Kde zůstala auta a televize se svými seriály? Cestou se valil roztančený dav...
 
Pak se nekonečná živá barevná roztančená linka zastavila. Voli dostali volno a schovali se do keřů, vůz se svatým Isidorem se naklonil na stranu do příkopu. Bylo třeba namíchat do velkých dvoulitrových stříbrných konvic na čaj další várku oblíbeného rebujito, což je mix sherry fino (suché sherry) se 7up a ledem, aby bylo po cestě co nalévat. „Není ani tak silné ani kyselé jako fino, prostě je akorát na procesí,“ vysvětlili nám jeho oblibu. Sladké sherry je určeno na vývoz a v Andalusii se moc nenosí.
 
Lidé se hrnuli do stínu. Moc ho nebylo, proto tancovali i na slunci, v prachu cesty, na dvoře osamělého domu, u kterého se zastavilo. Nemohli si pomoci, měli flamenco v sobě. Pod sluncem a s věčnou sklenkou pití v ruce měli jedinečnou šanci žít. Žít flamencem a pro flamenco. Žít pro tento okamžik a pro sebe. Olé! Ať žijem! Vamos! Jdem na to! Jdem tancovat! 
  
Náboženský mejdan
 

„Vámos! Pojeďte taky! Přidejte se k nám!“ zvali nás okolojdoucí a jedoucí. Zmizel obvyklý postoj – nedivit se, nevyptávat se, nebýt nemístně zvědavý. Napili se, otevřeli se, otevřeli svá srdce i své přepravky s jídlem a své láhve. „Napijte se!... Že nemáte skleničku?... Vezměte si tuhle!“ a už nám věší na krk ten skvělý a praktický vynález – plastový pohárek v koženém pouzdře na šňůrce. Napili jsme se. Mnohokrát. Dostávám čisté nemíchané sherry z tradiční kožené láhve se zvířecí srstí navrch od páru jezdců.

 

Pomalu projíždějí vozy nazdobené kanýry, umělými květinami i kokakolovým slunečníkem. Kolem projíždějí i tři kabaleros, jezdci. Mají plné sklenice. Tak proto se španělský kůň vodí jen levou rukou! Ne že pravá kdysi musela držet zbraň, v Andalusii musí být volná pro pohár s vínem! Pro dnešní den jsou nejen kabaleros, vysoko nad ostatními, jsou to španělští grandi, šlechtici. Předvádějí své jezdecké umění, kroky zpět a do strany – španělská jezdecká škola v praxi.
 
Další vůz mi nalévá něco světlého, sladkého a alkoholického. Červená vína jako by přestala existovat. Dostávám plastový talířek s bramborovým salátem. Pomalu se suneme s procesím. Zastávky na jídlo a pití jsou stále častější a delší. Kdo potřebuje namíchat rebujito, zastaví svůj povoz klidně vprostřed cesty. Ostatní čekají. Cesta je zablokovaná. Zpočátku policie podnikne pár pokusů udržet cestu průjezdnou a chod poutě plynulý. Marně. Mám podezření, že později odjela domů, přesedlala na koně a i ona si na krk pověsila pouzdro se skleničkou. Jeden osel se mírně plaší. Pak si musejí zase odpočinout voli. Další krátká bohoslužba. A zase flamenco, přímo na cestě mezi kočáry. Ze všech povozů k nám natahují ruce – olivy, obložený chleba, manzanilla s ledem, bramborová omeleta, třetinka piva, malé řízky (v obalovací směsi je znát česnek).
 
V půlce cesty míjíme Salina de Hortales. Ti, co jdou poprvé, by v těchto Slaných pramenech, známých již Římanům, měli být „pokřtěni“. Místo toho jsme nakrmeni dalším řízkem a obloženou houskou. Ochutnáme i grilované krevetky. Míjí nás dvojice tlačící vozík ze samoobsluhy.
 
Jsou dvě hodiny, voli konečně dotáhli Isidora na velkou louku pod košaté duby. Vítají ho stovky stolků, židliček, grilů a lidí, kteří sem přijeli auty. Z reproduktorů zní moderní hudba, atmosféra se mění. Otáčíme proti proudu dojíždějících vozů, my tady s koly do tmy zůstat nemůžeme, natož do rána, kdy se budou vracet poslední účastníci procesí.
 
Dobíhá nás udýchaná studentka angličtiny, která si s námi po cestě povídala. „Nezlobte se, dřív jsme nemohli zastavit, tady máte na cestu studené pivo. A kdybyste se rozhodli ještě vrátit, pamatujte si, že ve voze číslo dvanáct je pro vás vždycky připravené jídlo a pití,“ volá ještě na rozloučenou a schová ji prach traktoru ověšeného lidmi.
  
Listopad 2007

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group