ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S Miss World bych cestoval kamkoliv

S Miss World bych cestoval kamkoliv


Napsal  Michal Dvořák, vyfotografoval Marek Wágner


V Grandhotelu Pupp jsem minul Miss World Taťánu Kuchařovou, aniž bych si všiml jejích zjevných kvalit. Kráčel jsem totiž jako hypnotizovaný za Michaelem Palinem, jehož charisma okouzlilo nejen všechny diváky na karlovarském Tourfilmu, ale téměř celý svět. Organizátorům jubilejního čtyřicátého ročníku festivalu turistických filmů se povedl opravdu husarský kousek – do Česka přivedli asi nejslavnějšího cestovatele současnosti, který tu představil svou poslední knihu a televizní dokument Nová Evropa s Michaelem Palinem.


V Česku ale samozřejmě nejsem poprvé. Byl jsem tu už v roce 1986 jako běžný turista. Při procházce Prahou jsem se tenkrát zeptal svého českého průvodce, jaká je tu politická situace. Neřekl ani slovo a někam mě táhnul. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Přivedl mě ale do nějaké postranní uličky a zašeptal: „Tady můžeme mluvit, jinak je to nebezpečné.“ Loni jsem se sem vrátil po dvaceti letech při natáčení Nové Evropy a jsem rád, že lidé se už mluvit nebojí, naopak jsou velmi upovídaní.

 

V poslední době jste absolvoval náročné cesty Saharou a Himálajem. Jak vůbec vznikla myšlenka zmapovat východní a střední Evropu?
 
Východní a střední Evropa mají obrovský potenciál. Desítky let trpěly komunismem a pak se téměř ze dne na den musely zorientovat v tržním hospodářství. Navíc pro nás Západoevropany to byl téměř cizí a bájný světadíl, kam se málokdo dostal. Teď už to možné je, jsme opět součástí jednoho kontinentu a spoustu lidí samozřejmě zajímá, jak se této nové Evropě daří. Skvělé bylo, že jsme cestovali jen v sedmi lidech, což je minimální počet potřebný k tomu, aby mohl takový projekt vzniknout. V sedmi lidech se dostanete k lidem blíže než s dvacetičlenným štábem.
  

 

 

 

Podle kterého klíče jste vybíral těch jednadvacet států, které jste navštívil? Já sám bych docela uvítal Bělorusko…
 

Chtěli jsme zmapovat co nejvíce států východní a střední Evropy, ale čím dále na východ jsme se pohybovali, tím více je ono evropanství zpochybnitelné. Navštívili jsme například Ukrajinu, ale to hlavně z toho důvodu, že v Jaltě byla v roce 1945 Evropa rozdělena. Turecko jsme zahrnuli proto, že se aktivně snaží stát členem Evropské unie. Ale co se týče Běloruska, tak nějaký relevantní důvod nebyl. Ovšem vzhledem k tomu, jak rychle jsme se přesouvali během natáčení, je navštívených států přece jen dost.

 

 

 

Mnoho cestovatelů říká, že čím dále na východ cestují, tím je kraj sice chudší, ale lidé jsou vlídnější. Vnímal jste to také tak?
 

Prakticky na celém světě platí, že chudí lidé jsou přátelští a pohostinní. Často mají radost, že se o ně někdo zajímá. Bohužel ale při rychlosti, jakou jsme Evropou procházeli, jsme neměli tolik příležitostí všimnout si souvislosti mezi chudobou a vlídností. Ale to bylo také proto, že jsme se v každém státě setkali jen s úzkou skupinkou lidí a nikoliv s celým spektrem. Nicméně mohu říci, že přátelští a pohostinní byli všichni.

 

 

 

Rozhovor probíhá v době oběda a vy právě poznáváte pohostinnost a kvality karlovarských kuchařů. Na svých toulkách po nové Evropě jste určitě ochutnal desítky regionálních pochoutek. Byla mezi nimi taková, na kterou nezapomenete?
 
Ochutnal jsem už skoro všechno a máloco mě překvapí. Ale přece jen – v severním Rumunsku v oblasti Maramureşe jsem měl opravdu zvláštní zážitek z vepřového. Mají ho napíchnuté na rožni, ale odřezávají z něj pruhy toho nejtučnějšího, asi čtyři centimetry tlusté, a to vás pak nechají sníst. Potom servírují pálenku, která je ale velmi dobrá, mimo jiné proto, že všechen ten tuk rozežene po celém těle.
 
Zmínil jste rumunskou pálenku – pro východní Evropu je typické, že téměř každý národ má nějakou svou tradiční kořalku. Chlubili se vám hostitelé svými samohonkami?
 

Ano, v každé zemi. A ochutnával jsem. Je to součástí pohostinnosti, lidé vám při setkání většinou nabídnou nějaký místní nápoj a je velmi obtížné říci ne. Myslím si, že bych své cestopisy vůbec nemohl natáčet, kdybych byl abstinent a vegetarián, protože to je to, co zahajuje komunikaci. Byl bych vlastně vyhnancem. V nové Evropě jsem ale byl překvapen, kolik toho lidé vůbec mohou vypít.

 

 

 

Měl jste za sebou cesty po Sahaře a Himálaji, což muselo být náročné fyzicky. Byla náročnost putování po východní Evropě právě v ochutnávání místních kořalek?
 

Vzhledem k tomu, že při putování Saharou či Himálajem jsme procházeli islámskými zeměmi, tak bylo velmi obtížné se někde napít. Bylo vlastně jedno jediné místo, kde jsme dostali pivo, a to bylo v hotelu v Islámábádu v Pákistánu. Šli jsme po takovém tmavém dlouhém schodišti, na jeho konci stál podivný muž s velmi uhrančivým, pochmurným pohledem a já pomalu ztrácel šanci na spasení. Ale nabídl nám pivo! Ovšem bylo mírně řečeno nevalné kvality. Nicméně při putování novou Evropou jsem měl velmi vysoké nároky, ovšem skloubit pití a práci někdy zkrátka nejde. Musíte zpracovat materiál a druhý den už jste zase jinde, kde je pohostinnost opět stejná. Abyste ale získal dobrý materiál, je potřeba se s lidmi občas napít a užít si, ale pak hodně relaxovat.

 

 

 

Nejen zabíjačku jste v Rumunsku zažil. Prohlédl jste si také Ceauşescův Palác lidu a hrad, ve kterém přebýval Vlad III., údajný Drákula. Které sídlo na vás působilo hrůzostrašněji?
 

Jednoznačně Ceauşescův palác, protože oproti Drákulově mýtu to bylo skutečné. Je to hned po Pentagonu druhá největší stavba na světě, dnes ji obývá rumunský parlament, ale stejně není využito všech tisíc místností.

 

 

 

V Budapešti jste navštívil Muzeum nacistického a komunistického teroru. Panují ale názory, že lidé by se už měli s historií smířit a vyrazit kupředu nezatížení tragickou minulostí. Co by na to řekl Michael Palin-historik, a co Michael Palin, který se nedávno vrátil z východní Evropy?
 

Rozhodně bychom měli z historie vycházet, protože zapomínáme strašně rychle. Stále začínáme války, které nic neřeší. Násilí v posledním století bylo v Evropě poměrně rozšířené a je nutné to lidem neustále připomínat. Je potřeba se s historií smířit a hlavně ji pochopit. Teprve pak se můžeme poučit.

 

 

 

Rozhovor točíme v době, kdy se už třetí den sčítají hlasy z ukrajinských voleb a kdy se vlastně rozhoduje o orientaci Ukrajiny buď na západ, nebo k Rusku. Vy jste se setkal s dcerou Julie Tymošenkové. Jak vidí mladá ukrajinská generace budoucnost své země?
 

Můj názor je samozřejmě ovlivněný tím, že jsem se setkal s úzkou skupinkou lidí, kteří jsou silně prozápadní a liberální. Ale v Ukrajině je zřetelně vidět, že čím východněji se pohybujete, tím více lidé tíhnou k Rusku. Třeba Ľvov je prozápadní, ale v Char,kovu by naopak lidé uvítali užší sepětí s Ruskem. Tento problém ale řeší také například Moldávie, kde je obyvatelstvo také rozdělené. Poslední volby na Ukrajině ukazují, že síly jsou poměrně vyrovnané a obě skupiny se musejí respektovat. Bude velmi obtížné stanovit směr, jakým se Ukrajina vydá, ale bude také záležet na tom, jak se k tomuto státu bude chovat Západ a Evropská unie a na druhé straně Rusko.

 

 

 

Ukrajina i Moldávie jsou státy, které se osamostatnily relativně nedávno. Vnímal jste ten poměrně čerstvý pocit národní hrdosti?
 

Ano, například na Ukrajině je jedna skupina lidí hrdá na to, že jsou Ukrajinci, a druhá skupina na to, že jsou ukrajinští Rusové. Bude proto opravdu zásadní, jak s tímto faktem vláda nebo kdokoliv jiný naloží. Evropa je nejen otevřeným trhem, ale jsou tu nové státy, které se stávají její součástí a chtějí ukázat, že mají svou identitu a kulturu. Takže Evropa nebude jen o velmocích, ale také právě o těchto nových sebevědomých státech. Je třeba je poznávat, například cestováním. To sice na vážné otázky neodpovídá, ale je důležité, že je vyvolává.

 

 

 

Zažil jste i v Evropě pocit strachu, o kterém se pak v teple u krbu krásně vypráví? Jako například když jste letěl kdysi ultralightem nad Pokarrou?
 

Let nad Pokarrou  byl jeden z mých nejhorších zážitků vůbec. Byl jsem tři tisíce metrů vysoko s ruským pilotem, který byl očividně blázen, a šílel jsem strachy. V nové Evropě jsem nic tak hrůzného nezažil. Ale přece jen – v Polsku jsem dostal povolení řídit parní lokomotivu. Je to snad jediné místo v Evropě, kde je to možné. Ale nejhorší bylo, že jsem ji řídil za plného provozu s pasažéry za sebou! Jel jsem z Poznaně asi šedesát mil s plným vlakem! A ovládání vlaku nebylo jako psaní na klávesnici, byly tam samé páky, kterými se hýbalo velmi těžce. Nadřel jsem se. Byl to hrozivý, ale také úžasný zážitek. V Turecku jsem se také učil tancovat balet. To bylo jednak hrozivé, ale také zahanbující, zvláště pro členy mé rodiny. Hlavně před dcerou se docela stydím.

 

 

 

Před lety jste se v Indii setkal s dalajlamou a v Polsku jste během posledního natáčení navštívil dalšího nositele Nobelovy ceny za mír Lecha Wałęsu. Jak na vás zapůsobil? Jsou si tito bojovníci za svobodu v něčem podobni?
 

Oba pánové mají společné to, že hrají roli mezinárodního státníka a promlouvají k veřejnosti. Tím ale podobnost končí. Dalajlama byl od počátku velmi milý, humorný a byl připravený a ochotný k rozhovoru. Naopak pro Lecha Wałęsu to byl jen další rozhovor v řadě a tak k němu i přistupoval. Byl velice neukázněný, četl si u toho noviny a věnoval nám pramalou pozornost. Ale na konci rozhovoru jsem popřál hodně štěstí jeho dceři, která zrovna soutěžila ve StarDance, a v té chvíli se změnil, jako když mávnete proutkem. Byl milý, přátelský a otevřený, a dokonce se i smál. Je důležité, aby i bozi občas sestoupili z piedestalu a vzpomněli si, že pracovali jako elektrikáři v loděnicích.

 

 

 

Po České republice vás provázela Miss World Taťána Kuchařová a zastavili jste se také zde v Karlových Varech. Jak na vás působily místní prameny a léčebné kúry?
 

Bylo to surrealistické. Občas vyzkouším lázně nebo masáže, ale tady jsem dostal kúru komplexní. Bylo zajímavé, jak jsem se soukal do velkého plastového pytle, který pak začali plnit kyslíkem. Už si nepamatuji, k čemu to bylo, ale k něčemu určitě. Jinak Taťána byla skvělou společnicí a byl jsem překvapen, že se ke mně přidala, protože Miss World má na práci spoustu jiných věcí. Všechno ale vyzkoušela se mnou a musím říci, že bych s ní cestoval kamkoliv.

 

 

 

Vaše cestopisy hltají miliony lidí po celém světě. Letos jste získal čestný titul Doktor písemnictví, byl jste zařazen mezi třicet nejlepších komiků všech dob, ale jako jediný žijící mezi deset největších cestovatelů. Čím to, že se vám tak daří?
 

Hodně mluvím. Důležité je také být ve správnou chvíli na správném místě.

 

 

 

Neláká vás zkusit ještě něco dalšího, třeba astronomii?
 

Astronomii ani ne, ale chtěl bych se naučit hrát na nějaký hudební nástroj, chtěl bych umět dobře vařit a také mluvit cizími jazyky. To jsou tři obrovské mezery, které mám a které chci zaplnit. Třeba se to jednou všechno naučím, ačkoliv si myslím, že už je pozdě. Navíc už mám cenu za celoživotní přínos, takže už jsem vlastně život skončil.

 

 

 

Vy jste říkal, že milujete umění a jídlo a to z vás dělá ideálního cestovatele. Stále vás to táhne do světa za uměním a jídlem?
 

Ano, jsem prostě zvědavý. Rád poznávám nová místa, nové kultury, nové lidi. Mám rád tu atmosféru kamarádství mezi lidmi u stolu plného jídla. Když někam cestujete, tak musíte také vědět, co hledáte. Abyste to mohl ocenit, tak to musí být uchopitelné, což je klasické umění, architektura. Pracuji teď na programu o cestování prostřednictvím umění, což je také velmi dobrý způsob, jak se seznámit s danou zemí.

 

 

 

Už jste napodobil cestu Philease Fogga, šel jste po stopách Hemingwaye. Pokuste se charakterizovat novou Evropu, protože za pár let možná půjde někdo po stopách Michaela Palina, aby přinesl svědectví o tom, jak se Evropa místy mění.
 

Cesta byla velmi vzrušující, protože každá země byla jiná. Procestovali jsme více zemí než při putování Saharou i Himálajem dohromady. Objevovali jsme ale podobnosti v historii a kulturách států východní Evropy, které byly dříve méně zřetelné kvůli rozdělení Evropy. Před pádem komunismu nebylo snadné informace o těchto zemích získat, ale putování nám otevřelo oči. Evropa – to není jen název nějakého kontinentu, ale popisuje země a lidi, kteří mají mnoho společného, mají podobné znaky, jsou si velmi blízcí i vzdáleností, která je poměrně malá. Proto by spolu měli vycházet, měli by si porozumět a pomáhat. V současnosti vidím záblesk naděje, že pokud se nám podaří vyřešit stávající konflikty, tak za tisíc let by se právě díky komunikaci mezi lidmi a spolupráci mohla celá Evropa změnit k lepšímu.

 

 

 

Exkluzivní rozhovor s Michaelem Palinem vznikl v rámci filmového festivalu Tourfilm 2007 v Karlových Varech.

 

 

 

 

 

Michael Palin (*1943)

 

Vystudoval moderní dějiny na oxfordské univerzitě, ale brzy se začal plně věnovat činnosti umělecké, konkrétně psaní scénářů a herectví. Komediální hry psal nejprve pro bristolskou televizi, později po založení legendární kabaretní skupiny Monty Python’s Flying Circus také pro BBC. Palin se pravidelně objevoval ve skečích i filmech, které tato komediální skupina produkovala. Byl také nominován na cenu BAFTA 1983 za autorství písně Every Sperm Is Sacred z filmu Monty Python: Smysl života. Tuto cenu pak získal v roce 1988 za roli ve filmu Ryba jménem Wanda. K cestování se Palin dostal v roce 1980, když natočil pro BBC dva díly seriálu o britské železnici. Na jeho počest nese dodnes jeden britský rychlovlak jeho jméno. Později BBC Palinovi nabídla, aby stejně jako Phileas Fogg obešel svět za osmdesát dní. Sedmidílný seriál Cesta kolem světa za 80 dní byl hotov v roce 1989. Následovaly cestopisy Od pólu k pólu (1992), Kolem dokola (1997), Hemingwayovo dobrodružství (1999), Sahara (2002) a Himálaj (2004). Kniha Michael Palin’s New Europe vyšla v září v nakladatelství Weidenfeld & Nicolson a brzy se dočkáme jejího překladu. Sedmidílný filmový dokument vysílal kanál BBC 1 v primetimu a už teď je jisté, že jej uvede i Česká televize. Michael Palin získal řadu významných ocenění, mimo jiné mu britská královna propůjčila titul Velitel Řádu Britského impéria.
  
Listopad 2007

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group