ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Přes deset poledníků

Přes deset poledníků

 

Dá se dojet během šestnácti dní z Moskvy do Vladivostoku, tedy vzdálenost více jak deset tisíc kilometrů většinou v drsných podmínkách? A jaké to je, prohánět se nekonečnými ruskými pláněmi, když asfaltové silnice v evropské části Ruska nahradí cesty na Sibiři a Dálném východu vysypané jen štěrkem? Zkusily si to posádky deseti Octavií Scout.


I. etapa, Moskva–Čeljabinsk


Tomáš Kovařík, Auto Tip:
 
Za čtrnáct let, co dělám v tomhle oboru, jsem absolvoval přibližně dva tisíce automobilových prezentací, ale ani jedna se nekonala v Rusku. Proto mě nabídka Škody Auto zúčastnit se jízdy kombi Octavia Scout po Rusku oslovila. Do čeho jdu, jsem ale dopředu rozhodně netušil.
 
Při první etapě přes Ural do Čeljabinska jsem během pěti dní ujel za volantem škodovky skoro dva tisíce sto kilometrů, každý den v průměru čtyři sta padesát kilometrů. Řeknete si: To je jako jet na otočku do Brna, na tom nic není. Pravda, po dálnici je to hračka, jenže to byste nesměli být asi o tři tisíce kilometrů dál na východ!
 
Evropská část cesty nepředstavuje nějaké výraznější nebezpečí, pokud jde o lidi a okolní přírodu. Oprášil jsem školní ruštinu a po dvou dnech už jsem plynně konverzoval, hodně k tomu přispěla také „družba“ s ruskými kolegy. A tak jediná starost zbyla o vozy, aby všechno vydržely, protože i ta nejhladší dálnice v Rusku je plná nečekaných výmolů a netušených děr. Prorazit u deseti automobilů denně jenom jednu nebo dvě pneumatiky byl skoro zázrak.
 
Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, pomohou klidně i ve dvě v noci, pokud jsou dostatečně střízliví. Čím dál víc na východ od Moskvy je ale patrnější chudoba a centralizace do větších měst. Na dlouhých stovkách kilometrů, většinou lesem, potkáte na silnici jenom kamiony. Ve městech lidé žijí moderním způsobem, mají veškeré výdobytky doby. Pro zajímavost: nová televize stojí stejně jako zánovní žigulík, kolem 45 000 rublů (1 rubl necelých 90 haléřů). Na vesnici jsou ale rádi, když si od nich za pár rublů koupíte kbelík brambor, med nebo sušené ryby.
 

Myslel jsem si, že mě čeká větší zábava, ve snaze dodržet harmonogram jsem ale denně trávil třeba i deset hodin za volantem, což v uzavřené koloně působilo dost depresivním a vysilujícím dojmem. Všechno jsem ale přestál, žádná „ponorka“ se u nikoho neprojevila, jako parta jsme fungovali perfektně. Příště si rozhodně udělám více času na výlety po okolí, památky a zdejší lidi…

 

   

 

 
II. etapa, Čeljabinsk–Novosibirsk
 
Antonín J. Grimm, geografický magazín KOKTEJL:
 
Ranní seznámení s městem Čeljabinsk není právě romantické. Cestu z letiště lemují nekonečné ploty gigantických továren. Kouř ze vzdálených komínů patří k pravidelnému rannímu koloritu. „Lidé dali po revoluci raději přednost špinavému prostředí, než aby přišli o práci,“ říká náš průvodce Saša. Po snídani se podíváme na památník tanku T 34 a památník raketometu kaťuša (oba se zde za druhé světové války vyráběly a městu se přezdívalo Tankograd). Poté ještě absolvujeme prohlídku muzea traktorů a tanků. Takový nápor se nedá zvládat a musí přijít na řadu vodka…
 
Odpolední nádherné slunečné počasí už ale ukazuje Čeljabinsk jako relativně příjemné město s nádhernou pěší zónou. Poslední trochu klidné chvilky. Ráno již naostro vyjíždíme směr Tumen, odkud nás čeká pět set devadesát kilometrů překvapivě slušných silnic.Velkou zastávku uděláme v Jekatěrinburgu, městu s více než 1,3 milionu obyvatel. Právě tady byl během revoluce vězněn sesazený car Mikuláš II. s rodinou a 17. července 1918 tu byla carská rodina postřílena, aby ji nevysvobodily blížící se československé legie. Na místě Ipaťjevova domu, kde k vraždě došlo, dnes stojí pravoslavný Chrám na krvi.
 
Silným zážitkem je pro mě ostrý průjezd městem během dopravní špičky za asistence policejního žigulíku. Krajina ale vypadá monotónně – nekonečné pláně vpravo, vlevo, před vámi. Občas vás za volantem nesmí rozhodit člověk přenášející kmeny přes silnici, cyklista na dálnici v protisměru, poutače u pumpy s cenami benzinu tam, kde zatím jsou pouze rozestavěné základy.
 
Cesta do Omsku další den jako by kopírovala tu první. Březové háje, mokřady, louky a rovina všude kolem. A tím je třeba ujet 700 kilometrů! Kolona deseti scoutů se občas řítí i sto sedmdesátkou za hodinu. Občas míjíme blátivou odbočku do vesničky. V jedné zastavujeme a jsem překvapen kvalitou místní samoobsluhy – vše od potravin, oblečení, několika druhů vodky až po holínky. Proti době komunismu velké zlepšení. Při příjezdu do města Omsk se divím Jágrovi, že zde trávil čas hraním hokeje. Po prohlídce centra ale měním názor. Je nádherné, s dominantní katedrálou sv. Mikuláše, a v obchodech jsou k vidění hlavní světové značky módy, elektroniky a automobilek.
 

Poslední den a opět sedm set kilometrů. Provoz je slabý, kvalita silnic stále překvapivě dobrá. Zastavujeme na benzínce a dáváme si tradiční ruskou stravu – pirohy, boršč, maso, volské oko, těstoviny, salát, čaj. Cestou míjíme i několik bouraček. Není se moc co divit. Určitě více jak polovina ojetých aut dovezených z Japonska má řízení na pravé straně. Trochu hazardu při předjíždění se musí občas projevit.

 

 

 

III. etapa, Novosibirsk–Irkutsk

 

 

 

Petr Hanke, Lidové noviny:
 
Třetí etapa trvala tři dny a měli jsme za úkol projet z Novosibirsku až k jezeru Bajkal, tedy více než dva tisíce kilometrů. Představoval jsem si území nikoho, dlouhé přejezdy terénními stezkami a zašpiněná šedivá města bez aut. Jaké to bylo překvapení, když jsme s kolegy vystoupili z letištní haly v Novosibirsku. Parkoviště bylo přeplněné nejnovějšími japonskými auty a život se tu alespoň na první pohled neliší od evropských zvyklostí.
 
Stejné překvapení připravil i první den cesty. Jeli jsme po širokých silnicích se solidním značením. Připadal jsem si jako doma, třeba na spojnici mezi Mostem a Chomutovem. Jen občasné průjezdy menšími vesnicemi ukazovaly skutečné podmínky života v Rusku. Jen metr od hlavní silnice totiž asfalt mizí a zůstává jen hlína.
 
Druhý den byl o poznání náročnější. Měli jsme ujet více než tisíc sto kilometrů, ovšem to jsme ještě netušili, že asfaltová silnice se začne brzy měnit na bahnitý tankodrom. Někdy se jednalo pouze o úzký pruh chybějícího asfaltu, jindy i o několik desítek kilometrů. Po těchto silnicích cestují v Rusku naprosto všichni, tedy jak nákladní a osobní auta, tak třeba i čtyřčlenná rodina na motocyklu Ural se sajdkárou, která nás v jednom z rozbahněných úseků suverénně předjela.
 
Při cestě se během průjezdu několika městy ukázalo, jak takřka neznámým pojmem je v této obrovské zemi ekologie. Kouřící komíny továren umístěných přímo ve městech nebo v bezprostřední blízkosti. Zážitkem byl také průjezd kolem údajně největší hliníkárny na světě asi čtyři sta kilometrů před Irkutskem. Nad sebou vytvářela temný mrak a zápach se nesl několik kilometrů na všechny strany.
 
Podobně jako někteří kolegové před námi, i my jsme byli zastaveni místní policií za nesmyslný přestupek. Po nezbytném vyhrožování o vyhoštění a zákazu přístupu do Ruska stačila pouze kožená peněženka Škoda Auto k tomu, aby všech pět zastavených Octavií Scout mohlo pokračovat dál v cestě.
 

Na konci cesty bylo odměnou přenádherné jezero Bajkal. Bylo zřejmé, že místním lidem bylo zcela jedno, jaký je v současnosti politický režim jejich země, natož kdo je u vlády. Vždyť Moskva je odtud vzdálená více než šest tisíc kilometrů. Život zde má svá vlastní pravidla, ale i tak bylo jasné, že moderní civilizace pronikla i sem.

 

 

 

IV. etapa, Irkutsk–Vladivostok

 

 
Petr Jansa, ČRO 1, Motožurnál:
 

Čtvrtá etapa. Nejdelší a asi nejkrutější. Za šest dní čtyři tisíce tři sta kilometrů. Cestou necestou. Přes jeden a půl tisíce kilometrů po rozestavěné Transsibiřské magistrále z Čity do Vladivostoku. Nikdo nevěděl, kdy se asfalt změní v prach a kamení. Popsat tenhle týden by zabralo pomalu půl Koktejlu...

 

Bajkal, kde etapa začínala, potvrdil svoji pověst nádherné přírody. Voda křišťálově čistá, průhledná a zvláštně voňavá. Možná by stálo za to vzduch z Bajkalu vyvážet do smogem zamořených měst. V Ulan-Ude zase setkání s Mongolskem. Hlavní město Burjatské republiky je sídlem Mongolů, kteří utekli ze své domoviny na sever. Mezitím se krajina mění doslova před očima. Za jediný den jsme projeli Finsko, Skotsko, Pyrenejský poloostrov a Mongolsko... Navštívili buddhistický klášter a zase dál. Míjíme leteckou základnu, na níž jsou ve střehu poklidné traktory, co v minulosti opětovaly palbu neškodných čínských kombajnů. Hranice s Čínou jsou na dohled.
 

A za Čitou to přišlo. Asfalt skončil a před námi nekonečná stavba. Proti nám se prachem řítí jedno zabalené auto (proti poškození) z Japonska za druhým a komu by se chtělo věřit větě: „Extrem? Buďe!“

 

A byl. Původně plánované ubytování v Jerofjei Pavlov nevyšlo, a tak čekáme, kde složíme hlavu. Přes tisíc kilometrů v prachu. Ubíjející cesta, kdy za hodinu zdoláte třeba jen třicítku kilometrů, a potom noční jízda do bílé zdi prachu více než stokilometrovou rychlostí. Adrenalin a napětí na maximu. Na několik metrů člověk jenom hlídá kameny v cestě. Stejně se to nedaří. Tedy, ne všem. Odnesl to jeden ráfek, je třeba vyměnit kolo a zase dál.
 
Je daleko po půlnoci, když konečně zastavujeme. Tři sta kilometrů jsme neviděli lidské obydlí. Mobilní telefon bez signálu, není divu, ale ani satelitní si nedokáže najít svoji družici. Jen krásná krajina zjizvená stavbou dálnice. Čeká nás noc na báze. Taťjána a její dcery nám uvaří polévku a něco k snědku a hurá do postele.
 
A je ráno. Přes noc se rozpršelo a bílý prach se změnil na černou. Nepráší se, ale to je jediná výhoda. Rozbitá cesta se stálými objížďkami. Voda stříká do stran a hledat schůdnou cestu dá zabrat. Auta překvapivě drží a lidé také. Míříme opět do civilizace. Večer nás čeká Blagovesčensk. Opět hotel. A pak Chabarovsk a Vladivostok. Mezitím se silnice občas zase mění v prach. Pouze přemostění jsou vyasfaltovaná, mezi nimi zase jen kamení. Práší se jak baronu Prášilovi od rtů. Foťák je zralý do čistírny, stejně jako my. Stačí chvilka nepozornosti a podvozek dostává úder pod pás. Těch ran, co všech deset Scoutů schytalo… Největším překvapením tak je jejich stav v cíli, po ujetí více než deseti tisíců kilometrů: ani rozhozená geometrie.
 

Nejkrásnější zážitek? Nádhera měnící se krajiny. Mít peněz jako Bill Gates, pak by stálo za to si pořídit nějaký ten pozemek o rozloze pár set kilometrů čtverečních. I když, v zimě -50 °C? To nedokáže změnit ani miliarda dolarů. A zklamání? Ani ne. Rusové si tak trochu dělají, co chtějí. Na druhou stranu, policie je všudypřítomná. Rusko potvrdilo, že je zemí neomezených možností. Má své problémy, jako například korupci, o které neradi mluví, nedostatek pracovních příležitostí, ale ruské srdce je široké jako jejich země.

 

 
Co je SCOUT EXPERIENCE


Trasa rallye vedla od 4. do 19. srpna z Moskvy do Vladivostoku. Na trase se projíždělo osmnáct velkých měst – Moskva, Rjazaň, Penza, Tol’jati, Samara, Ufa, Čeljabinsk, Jekatěrinburg, Omsk, Novosibirsk, Kemerovo, Krasnojarsk, Irkutsk, Ulan-Ude, Čita, Blagoveščensk, Chabarovsk a Vladivostok.

 


Rallye se jelo v běžných sériových automobilech Škoda Octavia Scout vybavených motorem 2,0 FSI o výkonu 110kW, se 6stupňovou mechanickou převodovkou a pohonem na všechna čtyři kola.

 


Všechny automobily dojely bez technických problémů a vážnějších závad, kromě defektů pneumatik a drobných škrábanců na laku karoserie.
  
Listopad 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group