ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zdivočelá Barma

Zdivočelá  Barma
  
Napsal a vyfotografoval  Tomáš Svoboda
 

V Barmě, juntou přejmenované na Myanmu (Myanmar je anglický přepis tohoto jména), to už několik týdnů vře. Opozice, především mniši, se postavili proti vládnoucí juntě, která dusí zemi. Demokratizaci země naštěstí přejí i okolní státy a mocnosti. Mohla by zlepšit život obyvatel, ale také otevřít zemi se spoustou krásných památek turismu.

 

 

 

Cizinec v Myanmě? Lidé se jich bojí. Pozdravit cizince, znamená riskovat velmi přísné tresty vládnoucí junty. Již toto vypovídá za mnohé. Vojenské vedení pracovalo v zemi řadu let velmi rafinovaně. Podporuje buddhismus. Ještě než začaly nepokoje, byli vidět v místní televizi například pravidelně vysocí armádní důstojníci a generálové, jak bez přestání nosí různé finanční dary chrámům a přátelsky hovoří s mnichy. Je ale nutno dodat, že památky jsou v Myanmě většinou udržovány vskutku v perfektním stavu. Pomáhá tomu i fakt, že i ten nejchudší dá Buddhovi poslední, co má.

 

 
Byl jsem v Myanmě ještě předtím, než zde vypukly rozmíšky mezi vojáky a mnichy a návštěvu jsem měl velmi přesně naplánovanou, i když jsem cestoval sám. Všude jsem potkával chrámy. Jsou snad úplně všude. Krajině tak na mnoha místech dominují vysoké špice různých chrámů, jejichž zvonky se neustále ozývají v nárazech mírného vánku.
  

 

 
Na sever země
 
Mandalay na severu země je starou britskou pevností a nacházejí se zde památné jeskyně. Zajímavostí je most U-Bein celý z týkového dřeva. Je to nejdelší dřevěný most na světě. Všude kolem se rozprostírají zatopená pole, mezi nimi se rozvalují vodní buvoli a chvílemi to vypadá, jako by se procházeli po vodní hladině. To místům dodává ještě posvátnější nádech.
 

Na mostě se rýsují proti zapadajícímu slunci siluety lidí vracejících se domů z práce. Všude kolem mne žvýkají betel, jejich zuby to velmi výstižně dokazují. Zkouším to také, ale nic zvláštního necítím.

 

V okolí Mandalay je ohromná spousta různých chrámů a můžete v nich bloudit celé dny. Jejich okolí je poměrně bažinaté, je zde spousta rozvodněných říček. To znamená spoustu ryb a hlavně úhořů. Vím, co říkám, protože si je pravidelně dávám k večeři s čili a s rýží. Tito malí úhoři jsou hlavním chodem ve většině místních restaurací.
 
Můj průvodce se ode mne nehne ani na okamžik a stále mi něco vysvětluje, jako například proč jsou zde lidé tak chudí, že to vláda myslí všechno dobře a tak dále a tak dále. Jeskyně jsou od Mandalay zhruba dvě hodiny jízdy autem. Nacházejí se v jakési rokli a vstupy jsou tvořeny honosnými fasádami chrámů s pestrými omítkami. Něco podobného můžete vidět například v jordánské Petře.
 
Je tu jen pár lidí. Vstupy do jeskyní hlídají různí starší invalidé. Dovnitř s námi jde řada malých dětí, většinou děvčátka, která mají ozdobené obličeje jakousi krémovou barvou z pryskyřice jednoho místního druhu stromu. Této ozdobě tváře, kterou můžeme vidět u dětí po celé Myanmě se říká myanemský make-up. Mandalay je také městem nejrůznějších kulinárních specialit a oblast je známá velmi kvalitní řemeslnou výrobou. Turista tak tady může nakoupit nádherné šperky ze zlata a stříbra vypracované s použitím drahých kamenů či polodrahokamů, mramorové sochy a sošky. Místní specialitou jsou nádherně malované skříňky a pohárky. „Návody, jak je vyrobit, byly před dávnými časy uloupeny až v daleké Číně,“ hrdě mi vysvětluje jeden z průvodců místní uměleckořemeslné výrobny.
 
Jako div světa
 

Do slavného chrámového komplexu Pagan se dá dojet na lodi. Cesta trvá téměř celý den. Už z dálky zdejší věže vypadají trochu jako les a ještě úchvatnější pohled nabízí místo zblízka. Je to jeden z divů světa.

 

Provází mne mladý student z Rangúnu, který mluví velmi obstojně anglicky. Po několik dní každý den brzy ráno a k večeru spolu vylézáme na částečně se rozpadající vrcholky chrámových věží a já se kochám pohledem kolem.
 
Nedaleko leží hora Popa s miniklášterem velmi šikovně vybudovaným na strmém skalisku. Cestu po příkrých schodech ale znepříjemňují opice. Je jich spousta a jsou zpropadeně drzé. Obtěžují, bojím se, aby mi něco neukradly. Já osobně horu Popa za východu slunce neviděl, ale jeden švédský turista mi tvrdil, že kvůli tomuto zážitku se vyplatí jednu noc tu přespat. Já naproti němu měl zase jiný zážitek – cestou zpět jsem viděl obřího škorpiona. Můj průvodce mi přitom samozřejmě rezolutně tvrdil, že v Myanmě žádní nejsou.
 
V Paganu jsem také měl možnost zažít oslavy narozenin Buddhy. Vždy po setmění chodili věřící do chrámů a pálili tu svíce a vonné tyčinky před některou z mnoha soch Buddhy. Někteří Buddhové jsou pokryti pestrobarevnými sklíčky na způsob mozaiky. Stačí jen několik svíček a rozzáří se mnoha barevnými světýlky. Je to úchvatné. Jen mi v té příjemné a mírumilovné atmosféře připadá trochu zvláštní, že se mne lidé nejen bojí pozdravit, ale raději se na mne ani nedívají.
 
Soutěž s balony
 
Bonbonkem mé cesty měla být slavnost balonů. V menším městě Taungyi jsem byl ostatně právě kvůli ní. Je to vlastně dva dny trvající soutěž. Přes den soutěží děti s menšími balony o průměru zhruba dva až tři metry a večer pak celé vesnice s balony o průměru sedm až osm metrů. Ty dětské jsou většinou ve tvaru různých zvířat jako například: dvě ryby, kráva, tři vepři…
 
Večer, když se setmí, skutečně celá vesnice naprosto sehraně napouští z hedvábí ušitý balon horkým vzduchem. Pod balonem visí košík vyrobený z plechových pásků a v něm je trocha žhavého uhlí. To znamená, že balon může delší dobu letět sám. Jak se zvětšuje, vesničané na něj postupně zavěšují různobarevné lampionky z bambusu. Formují na balonech různá písmena a obrazce.
 
Když jde balon nahoru, pod kotlík se žhavým uhlím se zavěsí lehké konstrukce – opět z bambusu – které nesou další světélka. A jako kdyby to ještě nestačilo, některé balony vynášejí na oblohu bengálské ohně a jak letí temnou oblohou, odpadávají z nich jiskry, sršící ohně a světlice. Za jeden večer jsem takto viděl vzlétat až osm balonů! Ceny za první místo v této soutěži jsou značné. Mezi námi – vzrušující podívaná je, i když balon začne hořet a nakonec spadne.
  
 
Kočičí akrobaté
 
Můj další průvodce, tentokrát po městečku Taungyi, je chlapík menší postavy se zuby naprosto zničenými neustálým žvýkáním betelu. Anglicky nemluví vůbec, v pantomimě je ale skutečným mistrem. Je také úžasně bystrý a mám z něj pocit, že by mohl být průvodcem kdekoliv na světě. Taungyi je zajímavý především místními trhy a horaly tmavší pleti, s často zajímavou fyziognomií.
 
Chlapík mě doprovází i k jezeru Inle, které bohužel v poslední době zarůstá chaluhami, prý s tím nejde nic dělat. Obyvatelé okolí vyvinuli pro tuto oblast typický, ale jinak zcela svérázný způsob veslování – pomocí nohou. Přímo uprostřed jezera stojí na sloupech starý dřevěný klášter. Žije zde jen asi deset mnichů, ale klášter je vyhlášen další místní specialitou – zhruba posledních třicet let tu mladí mniši učí kočky různým akrobatickým kouskům. Obecně se uvádí, že kočky nerady poslouchají. Ale zde, v oáze Buddhova klidu, se to vůbec nezdá být problémem. Kočky proskakují různými kruhy a obroučkami, za což dostávají drobné sušené rybičky, kterými je chrám zásobován místními rybáři.
 
Jeden mladý mnich chvíli pozoruje, jak náruživě fotím, a pak mi řekne: „Pro vás jsou asi tyto záběry velmi důležité viďte?“ Kývnu. „Tak dobře, budu tedy pokračovat, víte, já mám spoustu času!“ A kočky hopsají a hopsají…Dobrá nálada mi pak vydržela i v nedalekém chrámu Naung Schwe. Je také celý z týkového dřeva a údajně jedním z nejstarších v celé Myanmě vůbec.
 
Další oslavy Buddhy
  
Oslavy Buddhy naplno probíhaly i v oblasti Pindaya na sever od jezera Inle. Lidé křepčí a jásají… také hojně nosí do chrámů dary. Neopomíjejí se i opíti! Kupuji si v nedalekém obchodě místní kořalku, je to vlastně dost nekvalitní rýžová pálenka. Až budete někdy v Myanmě, pozor na ni.
 

Ten den také vstupují mladí chlapci jako novicové do kláštera. Je jim okolo šesti let, jejich hlavičky jsou čerstvě oholené. Je na nich vidět, že se jim brzy bude po rodičích stýskat. Je mi jich trochu líto.

 

V Pindayi je také spousta posvátných jeskyní. Zpočátku mne moc nenadchly, nádherně barevná je ale okolní krajina. Všude kolem se prostírají žlutooranžová políčka, co přesně zde pěstují, se mi nepodařilo zjistit. Můj průvodce neustále žvýká betel. Sedím vedle něj, pozoruji krajinu a pokouším se mu vysvětlit, že bych si velmi rád vyfotografoval malé děti, které v rybníce „jezdí“ na vodním buvolu. Po chvíli na tento výjev skutečně narážíme (k mé nemalé radosti). Fotím jako blázen a děti se na buvolu vesele předvádějí. Dokonce i můj průvodce se začíná usmívat a na chvíli přestává žvýkat. A to je co říci.
 
Pod dohledem
 
V Rangúnu cítím, že město je daleko více pod vládní kontrolou než ostatní města či provincie. Všude kolem visí výrazně barevné billboardy s výzvami jako: „Společnými silami do boje proti drogám!“ nebo „Pryč s kapitalistickými vydřiduchy!“ a podobně. V Rangúnu je ještě jasně znát vliv Britů, kteří kdysi toto území ovládali. Jsou zde také velké hřbitovy britských vojáků z druhé světové války. Tu a tam lze také zahlédnout starý tank. Všude kolem bují vegetace a město je nádherně zelené.
 
Nejpozoruhodnější na celém Rangúnu je ale obrovský chrám – Schwedagon. Vstupné je vysoké a na rozdíl od jiných míst Myanmy je tu také spousta cizinců. Místní uctívají Buddhu, cizinci si je fotí. Chrám Schwedagon je jako celá řada staveb po celé Myanmě téměř celý pokrytý tenkými zlatými destičkami. Dovedete si jistě představit, jak takový chrám se při západu slunce rozzáří…
 
Poblíž Rangúnu, východně, stojí velmi pozoruhodný chrám či klášter takzvaných uctívačů balancujícího kamene. Jmenuje se to zde jinak – kyaiktiyo.  Jde o mohutný kámen, který naprosto neuvěřitelně, dalo by se také říci záhadně, udržuje rovnováhu na nevelkém skalisku. Všude kolem je propast. Žádný div, že Barmánci považují toto místo za nejposvátnější ze všech. Když se vyšplháte až nahoru ke kameni, budete sice odměněni úchvatným výhledem, ale cesta vás asi trochu zklame. Všechny schody či zídky kolem jsou totiž velmi nevkusně okachlíkovány a samozřejmě nechybí ani nesčetné stánky s coca-colou. Kámen je celý pokryt plátkovým zlatem a ráno u něj vždy medituje skupinka mnichů.
 

Dříve nebylo možné dostat do Myanmy vízum déle než na týden. V době, kdy jsem tam jel, to bylo až na jeden měsíc. Situace je teď komplikovanější, ale budoucnost určitě bude této zemi přát. Je taková, jako asi bylo Thajsko ve třicátých letech. Hamburgerová civilizace se jí zatím vyhnula.

 

 

 

 

Barmští mniši se postavili juntě

 

Jeden z nejkrutějších režimů na planetě čelí narůstajícímu hněvu obyvatel... Mniši opustili klid klášterů a razantně vstoupili na „světskou“ scénu. Ve městě Pakokku tamní „svatí muži“ na několik hodin zadrželi vládní úředníky, kteří se do kláštera přišli omluvit za střelbu do vzduchu při potlačování protestů předchozí den. Mnichy násilná akce vlády pobouřila a zadrženým činitelům zapálili vozy... Vláda se do ulic bojí vyslat vojáky, jelikož by tím mohla popudit už tak rozhněvané Barmánce. Místo toho se v posledních týdnech v ulicích vyskytl nápadně vysoký počet „metařů“. Vláda povolala i jakousi domobranu Swan ar Shin. Členové jsou vycvičeni na boj proti „rozvracečům státu“, na veřejnosti se pohybují v civilu a za svou činnost dostávají apanáž.    
12. 9. 2007 – MF DNES, iDNES

 

 

 

 

Barma: junta odstřihla opozici telefony

 

Barmská vojenská junta přerušila telefonické spojení padesáti aktivistům a organizacím, kteří nesouhlasí s její politikou... Opatření má zastavit už týdny trvající protivládní protesty, které začaly po prudkém zvýšení cen pohonných hmot.              
15. 9. 2007 – (ČTK)

 

 

 

 

Tichý protest mnichů děsí barmskou totalitní juntu

 

V sílící kampani proti totalitní juntě v Barmě trvající několik desetiletí nedělají buddhističtí mniši nic. Doslova... V čím dál tím větším počtu klášterů po celé Barmě se mniši v šafránových rouchách odvolávají na 2500 let starý buddhistický rituál a odmítají přijímat od členů vojenské vlády a jejich příbuzných almužny a vykonávat pro ně jakékoli náboženské služby. V hluboce věřící buddhistické zemi, jakou Barma bezesporu je, je tento bojkot brán velmi vážně. Ten, kdo nedává – nebo nemůže dávat – almužny, se nedobere k podstatě, která jej nakonec dovede k dosažení nirvány čili vyvázání z cyklu reinkarnací... Bojkot se podobá křesťanské exkomunikaci... Bojkot nabral na síle od úterka. Mniši ho zahájili poté, co se junta odmítla veřejně omluvit za to, že vojáci před dvěma týdny varovně stříleli nad hlavy mnichů a některé z nich zbili při pokojném protestu ve městě Pakokku. Zákaz patrně vzešel z Mandalay, domova tří set tisíc mnichů a střediska jejich tradic. A rychle se ústně rozšířil od města k městu.
21. 9. 2007 – (ČTK, Reuters)

 

 

Barmští vojáci zarazili internet

 

Barmská vojenská junta se včera snažila všemi silami ukončit masové protesty buddhistických mnichů proti režimu. Zároveň se režim snažil „odstřihnout“ všechny kanály, jimiž do světa proudí informace o nepokojích. Zprávy o protestech v Barmě, jež patří k nejuzavřenějším režimům na světě, se zatím dostávaly do světa díky exilovým novinářům a jejich utajeným kontaktům. Obyvatelům se dařilo posílat ven informace doplněné fotografiemi přes internet a občas třeba maskované jako elektronická přání a pohlednice... Blokováno je mnoho blogů a opoziční aktivisté mají odpojené mobilní telefony. Zpomalena byla také rychlost internetového připojení, takže je prakticky nemožné posílat fotografie. Junta zároveň včera vyhlásila zákaz vstupu k pěti hlavním buddhistickým klášterům v zemi, k hlavním ohniskům protestů... Barma přiznala pouze deset obětí nepokojů, podle zpráv disidentských skupin už je však obětí několik stovek.                                                             
29. 9. 2007 – MF DNES, iDNES

 

 

 

 

Většina Barmánců byla mezi diváky

 

 „Myslím, že už je po všem,“ tvrdí dobře informovaný evropský diplomat, který zná poměry v Rangúnu. Události posledních dnů lze přirovnat k fotbalovému utkání: většina Barmánců sice fandila svému týmu, tedy mnichům a aktivistům, ale do hry nezasáhla. Důvod? Prostě existenční strach. Konec nebezpečí pro vládu již vyhlásila i armáda, jejíž vůdci údajně nepokoje sledovali na monitorech, ukryti v novém hlavním městě Ney Ti To. Jiní komentátoři si přesto nejsou jisti, zda jde skutečně o konec nepokojů. Především geograficky blízké země ve sdružení ASEAN nyní cítí šanci demokratizovat zemi, která sdružení dělá největší ostudu, a to přesto, že do této organizace vstoupila až na konci minulého století. 
02. 10. 2007 – MF DNES, iDNES

  

 

Tisk: Barma tajně spaluje oběti protestů

 

Barmská armáda údajně pálí těla obětí zářijových protestů v krematoriu na severovýchodě Rangúnu. Podle očitých svědků zatarasili vojáci příjezdové cesty k městskému krematoriu a celou oblast hlídají. Z komínů prý neustále vychází dým. Informaci přinesl britský list Sunday Times. Místní prý v noci vídali náklaďáky přikryté plachtami, které jezdí směrem do oblasti, kde leží krematorium. Hrůzné zvěsti mluví o tom, že vojáci zaživa hází do pecí i těžce zraněné... Mniši patří k jádru demonstrantů právě proto, že jejich nauka ctí mír. Pohoršilo je cynické násilí na mniších a buddhistických laicích. Vojáci, kteří formálně vzývají Buddhu, proti jeho největším stoupencům nelítostně zasáhli. Sedm z nich zatkli, velké většině z nich přikázali odejít z klášterů do rodných měst a vesnic... Vylidnila se tak centra tradiční vzdělanosti. V zářící pagodě shlížející na město Mandalay zůstal jediný mnich. Zato tu včera postávalo několik policistů a před svatyní byly vystaveny fotografie generálů, kterak se modlí a přinášejí dary do svatyně.  
08. 10. 2007 – iDNES
  
Prosinec 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group