ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jak řádí Santa Clausové

Jak řádí   Santa Clausové
 

Napsali a vyfotografovali  Igor Jícha, člen závodního týmu, a Marek Wágner, fotograf magazínu Koktejl

 

 

  

Víte, kde se od Vánoc k Vánocím skrývají Ježíškové, Santa Clausové, dědové Mrázové a různí skřítkové nadělující po světě dárky? Kdo ví, příběhů, které hledají odpověď na tuhle otázku, je spousta, žádný ale nedává přesnou odpověď. Jen jedno je jisté – Santa Clausové z celého světa si první víkend v prosinci dávají sraz ve Švýcarsku.


Přesněji v malém horském středisku Samnaun. Vloni se tu červenobílé kabátky vyrojily na svém Clau Wau už pošesté, aby změřily síly o titul mistra světa v klání Santa Clausů. Soutěžilo čtrnáct týmů z různých zemí. V každém čtyři Santové, respektive případně i nějaká ta paní Santa Clausová.
  
 
Překvapení? Spousta
 
Když jsme v pátek večer přijeli do Samnaunu, říkali jsme si, zda všechno není velký omyl. Mohou si Santové dávat dostaveníčko skutečně v tak malém městečku? V centru jen jedna dlouhá ulice a malé náměstíčko. Navíc Samnaun nevypadal ani moc předvánočně, ani svátečně, jen sem tam ležela nějaká zbloudilá vločka sněhu (loňská zima na něj byla skoupá i ve Švýcarsku). Že jde o oblíbené horské středisko, kam v zimě obvykle míří řada lyžařů, připomínal jen bílý svah nad domy. Podezřívali jsme ale místní, že sem sníh před víkendem uměle nafoukali. Jak se ukázalo později, bez něj by klání Santa Clausů skutečně ztratilo kus ze svého kouzla.
 
Ještě večer jsme se zastavili v informačním středisku a pak na setkání novinářů. Mezi nimi byla i Katja, shodou okolností novinářka z Rakouska. Právě ona způsobila, že nakonec bylo všechno jinak, než jsme si představovali.
 
Ráno nás čekala hned dvě překvapení. Včerejší poklidné městečko bylo ráno vyzdobené, všude spousta lidí a hemžící se červené kabátky. No a pak se při snídani objevila u našeho stolu Katja: „Z našeho čtyřčlenného týmu jeden Santa Claus vypadl. Bez něj budeme ze soutěže vyřazeni ještě dříve, než všechno začne,“ začala mě přemlouvat, zda bych nevypomohl, i když jsem z Čech. Kolega Marek měl totiž jiný úkol – fotit. Kdo by nechtěl zkusit být alespoň na chvíli Santa Clausem?
 
V červeném kabátě
 
Navlékl jsem si tedy kostým, nalepil fousy a pak hurá do průvodu. Projde celým městečkem po hlavní ulici mezi spoustou stánků se svařeným vínem a různým šňapsem na posilněnou a rozehřátí, a vlastně slavnostně zahájí celé santaclausovské klání. To už ale mezi spoustou diváků v ranním chladnu podupávala u hlavní ulice komise složená z mistra světa ve snowboardu Fadri Mosci, mistryně světa v lezení po ledových stěnách Petry Müller a expertky přes lyžování Jaqueline Hangl. Prvním úkolem soutěžících Santa Clausů bylo zaujmout co nejvíce porotu a – protože ta dala i na diváky – tak samozřejmě všechny kolem.
 
Každý tým si na to připravil nějaké překvapení. Někteří se snažili získat si sympatie rozdáváním švýcarek, jiní rozlévali raději už rovnou alkohol, nabízeli sýr, další vsadili na koláčky a bonbony, protože červenobílé mužíčky a ženušky přijela do Samnaunu povzbuzovat i spousta dětí. Všichni kolem tleskali a povzbuzovali své favority. Konec konců, tahle soutěž měla hlavně pobavit, ne ukázat, zda mají Santa Clausové svaly. O tom snad v Samnaunu nikdo z přítomných ani nepochyboval – roznášejí přece pytle plné dárků.
 
Co na to osel
 
Prvním skutečným úkolem ale bylo ukázat, že pro Santa Clause není žádný komín problémem. Dokonce ani s pytlem na zádech nebo v ruce. Organizátoři soutěže proto jeden speciální postavili na náměstíčku. Byla to spíše taková věž, na kterou museli soutěžící vylézt a zazvonit na zvon nahoře. Samozřejmě to pěkně klouzalo, protože boty měli

Santové spíše ke kostýmům, tedy pro parádu, než na skutečné sportovní výkony. A tak sem tam někomu k radosti diváků ujela noha nebo i spadl. Naštěstí byli soutěžící jištěni lanem, jinak kdo ví, kdo by roznášel na Vánoce dárky...
 

A pak čekal na soutěžící osel. Úkolem bylo nalákat ho, aby ušel určitou trasu. Zpočátku zabíraly mrkve, cukr nebo jiné pochoutky. Ke konci už jich ale měl v sobě tolik, že na ně jen znuděně civěl. Soutěžní družstva tak příliš rovné podmínky neměla, ale o to více se bavili diváci. I my jsme museli osla různě strkat, tlačit a přemlouvat, aby se vůbec hnul. Někteří Santa Klausové ho i plácli. Jenže osel je osel.

 

Proti oslovi pak vypadal jakýsi houpací kozel, podobný dětskému houpacímu koníkovi, docela nevinně. Jenže tak jednoduché to nebylo ani s ním – s každým houpnutím se musel soutěžící dostat dopředu, aby ujel určitou trasu. Počítal se čas a kozlíci jako naschvál různě zahýbali, klouzalo jim to a tak vůbec....
 
Hlavně se bavit
 

To už byl ale čas oběda a tudíž přestávka. Lidé posedávali na zahrádkách v křesílkách s kožešinou pod teplomety, komentovali výkony Santů a tipovali, kdo dnes získá hlavní cenu, což byl šek na čtyři tisíce švýcarských franků. Samozřejmě u toho popíjeli a užívali si zdejší skvostnou náladu.

 

Klání pak pokračovalo zdobením marcipánových srdcí šlehačkou, cukrářskými kuličkami a spoustou dalších ozdob. Přiznám, že v té chvíli už jsme měli takovou náladu, že nikdo z nás ani necítil zimu. Dokonce ani Katja, která pod červeným kabátkem měla jen červené minišaty (a díky tomu byla zřejmě nejfotografovanějším Santa Clausem na soutěži).
 
Vše vyvrcholilo večer, kdy jsme se všichni přemístili na svah nad městem. Teprve tehdy jsme pochopili, proč na něm místní potřebovali sníh. Byl osvětlen loučemi a se spoustou Santů vypadal neskutečně pohádkově.
 
Závodící Santové dostali dva poslední sportovní úkoly: Nejprve vystrkat jednoho nahoru na svah na saních a aby to nebylo tak jednoduché, tak jen jednou nohou, druhou musel mít každý na ližině. Přes cestu ještě ležely různé překážky ze svázaných větví, které bylo třeba objet. Vše na čas.
 
Pak si jeden z týmu nazul mačky a musel vyběhnout nahoru po sjezdovce. Tam předal štafetu dalšímu a ten sjel dolů po nafukovací matraci. A pak ještě jednou, protože tým byl přece čtyřčlenný a vystřídat se museli všichni... Jak se ukázalo, byla to docela zrádná disciplína. Ti nejrychlejší byli sice brzy dole, ale protože se více rozjeli, skončila jejich matrace daleko za startem a pak ztráceli čas, než doběhli zpět a předali mačky dalšímu.
 

Závěrečnou disciplínou byla scénka. Moc jsem svým rakouským kolegům nerozuměl, tak jsem se nabídl, že odříkám básničku. Pro komisi a diváky to byl asi šok, když jsem coby člen rakouského týmu spustil česky Nerudovo Jak lvové bijem o mříže. Kdo ví, proč jsme skončili uprostřed výsledkové listiny...

 

Radost až do rána
 
Samozřejmě, že setkání Santa Clausů večerem nekončilo. Ještě si museli vyříkat své zážitky a využít posledních volných chvil, než začnou jejich skutečné vánoční povinnosti. Protože v červených kabátcích bylo docela teplo, rojili se tedy v Samnaunu až do rána.
 
Ráno se pak opět potvrdilo, že jsme ve Švýcarsku. Jako by se v horském městečku den předtím nic zvláštního nedělo. Všude uklizeno, naprostý pořádek, prostě docela obyčejná neděle. Santa Clausové si svou chvilku přece už užili – objeví se nejdříve až za tři týdny na Vánoce a pak zase napřesrok.
  
Prosinec 2007

 

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group