ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA VRCHOL GRÓNSKÉHO MONT FORELU

Čeští polárníci exkluzivně pro Koktejl

 

Největší ostrov světa Grónsko tvoří po Antarktidě nejmohutnější polární pevninu na Zemi. Inuité tu žijí v osadách na pobřeží jižní a jihozápadní části ostrova. Východní pobřeží není pro trvalé obývání vhodné. Terén je zde mnohem členitější a hornatý. Žulové štíty vyrůstají k nebesům přímo od moře a divokost zdejších ledových scenerií uchvacuje každého, kdo si tu může vychutnávat nekonečné polární dny. Právě sem, na vrchol nejvyšší hory pohoří Schweizerland, 3383 metrů vysoký Mont Forel, směřovala loni v srpnu naše expedice. Výprava byla zkouškou na dobytí jižního pólu. Ten chceme jako vůbec první česká expedice zdolat na konci letošního roku.

 

VYBAVENÍ ZŮSTALO V PAŘÍŽI
V Kulusuku vystupujeme z letadla a je nám jasné, že se tu od roku 2000, kdy jsme tu byli naposledy, kromě zvýšeného počtu turistů nic nezměnilo. Stále stejná šotolinová ranvej, na které přistávající letadlo víří prach, stejná letištní hala s medvědí kůží na zdi a sedačkami polstrovanými tulení kůží, za přepážkou stále ta samá usměvavá slečna. A tak jako minule, nám i tentokrát chybí část zavazadel - čtyři lodní pytle, jež zmizely někde mezi Prahou a Reykjavíkem. Nejbližší dny trávíme čekáním na další letadla, která létají dvakrát denně, a telefonováním na všechny světové strany. Jednání místního personálu je typické pro lidi ze severu. Na jedné straně ochota pomoci lidem v nouzi a na straně druhé jejich klid, ze kterého je máloco vyruší. Nám, vystresovaným a nestíhajícím Středoevropanům, je to pramálo příjemné. Náš čas tady v Grónsku je rozplánován přesně na dny a každé zdržení musíme dohnat zvýšeným tempem na ledovci. V plánu máme sice časovou rezervu, ale to pro případ špatného počasí, a nechce se nám ji promrhat čekáním na zavazadla. Pověstný severský klid nás proto v prvních chvílích irituje, brzy se s takovýmto stylem ale ztotožníme a začne nám vyhovovat.
Ostatně po třech dnech intenzivního hledání a telefonických urgencí většina našich pytlů dorazila. Jeden vak s tuleními pásy, benzinovým vařičem a bederním popruhem tažného zařízení se našel až měsíc po návratu domů na letišti v Paříži (letiště Charlese de Gaulla, kde jsme přestupovali, je podle zasvěcených pověstné tím, že se zde ztrácejí zavazadla, takže příště dáme přednost osvědčené cestě přes Kodaň), a toto vybavení jsme si museli v Kulusuku vypůjčit. Ještě že víme, na koho se obrátit. Při poslední výpravě jsme tu čekáním na ztracené saně strávili čtyři dny. Taky jsme museli v místní samoobsluze, kde není moc velký výběr, doplnit ztracené potraviny. Zbytek času mezi návštěvami letiště jsme přebalovali a třídili věci. Člověk se snaží té hromadě harampádí dát nějaký řád, uspořádat věci podle druhu, četnosti jejich používání a nejrůznějších jiných hledisek do lodních pytlů, aby po několika hodinách práce zjistil, že už se v tom zase nevyzná a neví, kde co má. Takto to zkusí tolikrát, kolik má na to času, a pak to prostě vzdá. U našeho počínání nám kromě obrovského množství komárů asistovaly také dvě polární lišky. Jsou to nesmírně hravá, ale také drzá zvířata. Vůbec nic si z naší přítomnosti nedělaly a skotačily u hromady našich věcí. V nestřežených chvilkách se snažily ukrást nějaké to jídlo i pro sebe. Jsme prostě v místech, kde lišky dávají dobrou noc.

 

JINAK NEŽ PO MOŘI TO NEJDE
Letiště a osada Kulusuk leží na stejnojmenném ostrůvku odděleném od pevniny několikakilometrovým průlivem. Cesta do správního centra východní části Grónska, městečka Ammassalik (na starších mapách je toto městečko uváděno pod názvem Angmagssalik), trvá motorovým člunem přibližně tři čtvrtě hodiny. My však máme namířeno mnohem dál, do 70 km vzdáleného fjordu Nagtivit kangertivat. Z tohoto místa jsme začínali v roce 2000 naši cestu napříč Grónskem. I letos vyrážíme ze stejného místa, ale tentokrát nemáme namířeno na západ, nýbrž na sever. Cesta do fjordu trvá přibližně čtyři hodiny a za pěkného počasí je to nádherný zážitek. Člun se proplétá bludištěm menších ker u pobřeží, na volnějším moři zase míjíme kry velké jak panelový dům. Někdy voda vyhloubí do takových ker obrovské jeskyně. Kry se blyští na slunci, až bolí oči, a nádherně kontrastují s modrozelenou barvou moře. Kromě obrovského množství ptáků je možné zahlédnout i tuleně, při troše štěstí dokonce velrybu.
Ledoví velikáni z dálky působí majestátním dojmem a zblízka až nahánějí hrůzu. Přesvědčili jsme se o tom v momentě, kdy Eskymák, který nás vezl, v blízkosti několika takových zastavil, aby z kanystru dotankoval palivo do nádrže. Loď se začala povážlivě kymácet a vlny nás pomalu, ale neúprosně hnaly na jednu z těch obrovských ker. Rozrážely se o ostré hrany kry a představa naší malé drcené loďky nám moc klidu nepřidala. Když se Eskymák, balancující s třicetilitrovým kanystrem v ruce na vršku hromady našich věcí, snažil dolít benzin do nádrže člunu, vypadal, že každou chvíli opustí loď. Hrozilo, že budeme bez kapitána a bez paliva, ale Eskymák přijímal nástrahy této části světa s obdivuhodným klidem.

 

NA GRÓNSKÉM LEDOVCI
Hned první den na ledovci najíždíme na denní režim osvědčený z předchozích expedic. Vstáváme ve čtyři ráno, dvě hodiny trvá snídaně a balení věcí. V šest se vyráží. Pochod máme rozdělený do etap hodinu a půl dlouhých, v nichž se vždy po půl hodině střídáme v prošlapávání stopy. Za den zvládáme čtyři nebo pět etap podle náročnosti terénu. Večer musíme ještě navařit čaj na druhý den a hurá na kutě. Takto to jde den za dnem.
Máme naplánováno, že budeme postupovat od jižní části pásu hor až k Mont Forelu odhadem 250 kilometrů. Zpáteční trasa povede přímo na východ k pobřeží samotným centrem pásu obrovských štítů a hlubokých ledovcových údolí. Po zdolání několika sedel a vzdálenosti asi 150 kilometrů dorazíme do fjordu, kde Rasmussenův ledovec pomalu mizí ve vodách Grónského moře.
První dny nás doprovází nádherné počasí: modrá obloha a slunce zářící více než 20 hodin. Scenerie jako z pohádky. Denně postupujeme 20, někdy 25 kilometrů, dokonce jsme dohnali časovou ztrátu. Někdy máme pocit, že se dá na lyžích běžet a 130 kilogramů těžký náklad není žádnou zátěží. Saně jedou, lyže kloužou, my postupujeme. Ještě několik dnů po odchodu od pobřeží vidíme obrovské kry „toulající“ se po mořské hladině. Hory na východě, moře na jihu a nekonečná bílá pláň na západě. Prožíváme neuvěřitelné chvíle. Odloučeni od veškeré civilizace, jenom sami tři a nikdo jiný. Žádná silnice, město, lanovky, prostě nic, co narušuje čistotu přírody. Panenská a nedotčená je krajina, po které my, snílci, kráčíme. Smysly vnímají vše, co nás obklopuje, krásu, ale i nebezpečí a zrádnost ledovce. Na úrovni vnímání, schopnosti předvídání a reálného posouzení dané situace a taky na vědomém přijímání určitého rizika závisí náš úspěch, naše životy. Ledovec dokáže připravit překážky, ze kterých běhá mráz po zádech. Pád do ledovcového potoka, když se při přeskoku utrhl břeh, byl jen takovým přátelským upozorněním.
Naším nejtěžším soupeřem jsou trhliny: všech velikostí, hloubek a obrovské četnosti. Moc dobře mi z těch trhlin není, ale musíme přes ně. Je jich tu spousta a všechny jsou kolmo na náš směr. Kdybychom měli přechod přes každou jistit, nikam se nedostaneme. Navíc jistit člověka jedoucího s více jak 100 kg těžkými saněmi je hloupost. To žádný jistící bod nemůže vydržet, zvláště když je zbudován v odpoledním roztátém sněhu. Kdyby se vytrhl, spadl by do trhliny i ten, co jistí. Přetahovat odděleně saně a člověka také nelze, protože saně samotné lze jen těžko kočírovat. Takže nezbývá než se rozjet, makat co nejrychleji přes mostek a nepřemýšlet nad tím, jaká hloubka je pod námi. Věřit, že to vyjde i tentokrát...

 

ZASE POTÍŽE SE SANĚMI
Naše vybavení nám způsobuje nemalé potíže, i když nás výrobce opakovaně ujistil, že jeho saně jsou konstruovány do grónských podmínek a že s nimi nebude žádný problém. Dokonce nám na naši žádost zesílil vaničku saní, aby se neopakovala situace z minula, kdy jsme saně v přední partii prorazili o tvrdý led a nezadržitelně se do nich hrnul sníh. Zesílením se sice zvýšila váha, ale co je těch pár kilo navíc oproti váze nákladu 130 kg. I když saně mají ideální tvar, a jak se ukázalo, také dostatečnou pevnost, jejich slabinou je upnutí tažných ojí, které už na první pohled působí v porovnání s vaničkou fórově. Kloub spojující vanu saní a tažné tyče se láme už po několika desítkách kilometrů. „Je to hrozný pocit, když se hned čtvrtý den stane něco takového a člověk si uvědomí, že se s tím bude muset otravovat celý měsíc,“ říká Jirka. Cestou k Mont Forelu se tažné zařízení rozpadlo jen na jedněch saních, ale cestu zpět, kdy byl terén náročnější, nevydrželo ani jedno tažné zařízení. Denně opravujeme, montujeme a svazujeme, bohužel nemáme dostatečně vybavenou pojízdnou dílnu, abychom nahradili ocelové lanko dokonalým spojem, a tak musíme improvizovat s tím málem, co jsme si vzali. Tím jsou metry provázků různých tlouštěk, drát a pár šroubků. Využití poškozených nebo na první pohled úplně zničených a tudíž zdánlivě nepotřebných dílů je také dobrým cvičením naší kreativity. Naštěstí nic nevyhazujeme. Za prvé nechceme znečišťovat ledovec odpadky, a tak si vše vezeme zpět do civilizace (kde je sice místní popeláři stejně hodí do moře, ale s tím už nic nezmůžeme), ale hlavně člověk nikdy neví, co se mu kdy může hodit. Vše, co vymyslíme, se znovu zpřetrhá nebo zlomí, musíme se tedy obrnit trpělivostí, zatnout zuby a znovu montovat. Musím říci, že se opravdu hodilo téměř vše, jak jsme postupně vylepšovali jednotlivé modely kloubů našich saní. Celých pět týdnů až do posledních dnů bylo nářadí v neustálé permanenci.

 

Z DENÍKU
Je pátek 8. 8. 2003 a nějak se mi stále hůře vstává. Vůbec jsem neslyšel budíka a probudil mě až Pavel Krupička. Vyrážíme přesně podle rozvrhu v šest hodin. Dnes se honí mraky a fouká vítr. Na ztvrdlém povrchu se jde skvěle a za první část pochodu urážíme 7 km, což je rozhodně jeden z lepších výkonů. Po rychlé svačince vyrážíme dál, abychom co nejvíce využili pevného povrchu. Po deseti minutách přestává táhnout jedna strana postroje, což je neomylný signál, že zase prasklo lanko. Opravuji to a plynule u toho nadávám. Bohužel, když po hodině znovu vyrážíme, je povrch už zase změklý a začíná trápení. Dneska jsem byl tak naštvaný, že jsem málem volal Alexovi, což je výrobce saní z Norska, abych si na něm vylil zlost. Zabránila mi v tom jen vybitá baterie našeho telefonu...
Středa 13. 8. Stoupáme do takového kopce, že co chvíli musím jít stromečkem, abych to vůbec vytáhl. Hurá, je tu zase chvíli rovina! Klidný pochod ale trvá ani ne půl hodiny. Vlevo se objevuje vršek zaledněného kopce a z jeho vrcholu jdou hvězdicovitě trhliny na všechny strany. Tedy i kolmo na náš směr. Je už odpoledne a sníh je dost natátý, vůbec nedrží. Teď má člověk věřit sněhovým můstkům, přes které chodíme. Jdeme potichu a dost sklíčeně. V takovýchto chvílích už nikdo ani nenadává. K atmosféře ještě přispívá počasí, je pod mrakem, dusno a vedro. Úplně ze mě lije pot, nevím, jestli strachy nebo vedrem. Asi obojí.
Křižujeme a proplétáme se mezi trhlinami, občas za prvním průchozím spadne můstek, a ostatní musejí hledat jinou cestu. Někdy místo toho, aby se člověk odrazil, tak mu do sněhu zajede víc jak z poloviny hůlka. Jenže v tomhle ani člověk neví, jestli je nad trhlinou nebo ne. Držkuju... Zachraňuje nás jeden z kloubů mých saní, který opět prasknul. Tohle se stát ve chvíli, kdy člověk musí zabrat a táhnout, aby saně přeskočily trhlinu, tak nevím, kde by i se saněmi skončil. Jestli se nezmění počasí, čeká nás noční pochod...
Pátek 15. 8. 2003. Největší nevýhodou nočních pochodů je, že si člověk v té zimě pořádně neodpočine. Jen do sebe hodí pár soust, lok čaje, chvilku posedí, a zase dál, aby moc neprochladnul. Odměnou za noční pochody je východ slunce. Hory v pozadí, kterým dominuje majestátní Mont Forel, se barví do ruda a oranžova, vše je nádherně kontrastní. I malé hrbolky na sněhu vrhají dlouhé stíny. Celý jev trvá jen chvíli, ale vlije do zmožených svalů novou energii. Toto jsou chvíle, pro které má cenu tady být. Nedbáme zmrzlých rukou, fotíme a filmujeme jak o život...

 

PRVNÍ ČEŠI NA MONT FORELU
Mont Forel, nejvyšší vrchol Schweizerlandu, byl vidět už ze vzdálenosti sto kilometrů. Ověřili jsme si to podle navigačních přístrojů a map. Byl to opravdu on. „Nikdy bych nevěřil, že na tak obrovskou vzdálenost lze vidět horu nepřesahující výšku 3500 metrů,“ podivuje se Roman. Pod horou jsme dokonce o dva dny dříve. Majestátní Mont Forel je jako strážní věž na rozhraní hor a ledovcového plata. Na západ se táhne nekonečná pustina a na východ nesčetné množství štítů, vrcholů a horských hřebenů. Pod kopcem jsme nakonec zůstali čtyři dny. První jsme strávili ve stanech, protože hustě sněžilo. Nucený odpočinek nám po dvou týdnech pochodu přišel vhod. Druhý den jsme využili na průzkum severovýchodní stěny, pokryté až na vrchol ledovcem. Třetí a začátek čtvrtého dne jsme věnovali fascinujícímu a adrenalinovému výstupu a ještě náročnějšímu návratu do bezpečí stanů. Celý výstup a sestup zpátky ke stanům zabral 23 hodin. Museli jsme zdolat více než 700 výškových metrů ledovcové stěny, trhliny, séraky a laviny. Závěrečných sto výškových metrů bylo horolezeckou fantazií. Extrémně strmý svah vyžadoval naprostou koncentraci na každý krok, na každé zaseknutí cepínu. Tři na jednom laně vystupujeme na vrchol v sedm hodin večer. Oproti plánu se výstup protáhl o několik hodin. Je jasné, že dolů půjdeme v noci. Mraky halí vrcholovou „čepici“, jen občas se nám podaří v okénkách bílého závoje potěšit se pohledem na okolní štíty. Jsme první Češi, kteří vychutnávají tuto atmosféru, ale ještě moc nejásáme, sestup bude mnohem náročnější. Po dvou hodinách na vrcholu opět následuje sedmihodinové slaňování, které vyžaduje víc než maximální pozornost. Ráno o půl sedmé dorážíme zpátky ke stanům, šťastní a unavení. Spíme po zbytek dne.
„Promítají se mi rozhodující okamžiky posledních hodin: laviny, uklouznutí a šťastné vyváznutí. Stále si uvědomuji, že ke každému kroku výstupu je třeba přistupovat s respektem a do poslední chvíle být ve střehu. Stačí chvilka nepozornosti a radost se náhle může změnit v tragédii,“ charakterizoval své pocity Roman po návratu ke stanům těsně předtím, než upadl do spánku.

 

ZPÁTKY DO BEZPEČÍ
Teď už nás čeká „jen“ návrat k pobřeží. Musíme projít 150 kilometrů přímo středem celého horského pásu. Ledovec se zde jako had prodírá údolími, přelézá horská sedla. Sledujeme jeho stopu, někdy nám umožní využít sklonu svahu a sjíždět se saněmi jako sjezdaři ve „vajíčku“, pak naopak nastaví tisíce ledových hrbolů, výmolů a fantastických mohyl. Často je nutné přenášet náklad, hledat optimální průchody. Dřeme několik hodin denně a postupujeme jen o „pár“ metrů. Ale každou hodinou se přibližujeme k cíli, k moři, zeleným mechům a třpytícím se potokům. Únava se v nás kumuluje, ale to nic nemění na atmosféře, která ovlivňuje soudržnost našeho malého kolektivu.
Neděle 24. 8. 2003. Míříme do místa, kterému přezdíváme náměstí. Je to obrovská plocha, kde se stéká mnoho ledovců. Podle mapy se jmenuje Femstjernen. Kromě Pařížského ledovce, po kterém jdeme my, sem přitékají další čtyři ledovce: Kristian Gletscher, Champs Elysees Gletscher, Kattilersorpia (France Gletscher), tím budeme pokračovat, a Juragletscheren. Je tu na relativně malé ploše soustředěno mnoho proudů a tlaků z různých stran. Povrch podle toho také vypadá. Samá díra, samá trhlina a podél každého toku ledovce jsou vždy kamenné morény.
Asi v polovině dne začíná hotové peklo. Roman hned na začátku přetrhl tažné lanko, když se mu při přejezdu z jedné muldy na druhou zapíchly do jedné z muld saně a on setrvačností pokračoval stále vpřed. Tak už nejsem největším smolařem jen já.
Jsme v oblasti těch největších muld, mezi kterými se proplétají trhliny všemi směry. Jediné štěstí je, že je povrch vytátý, je to čistý led. To má výhodu, tím je povrch dobře čitelný, takže to není tak nebezpečné, spíš jen fyzicky hodně náročné. Nejhorší byla asi třetí etapa, při které jsme urazili jen 0,9 km vzdušnou čarou. Většinu pasáží jsme chodili ve třech s jedněmi saněmi a i tak jsme měli plné ruce práce - postrkovali, brzdili a všemožně je jinak přidržovali, aby saně zůstaly na můstcích a nespadly do temnot hlubin. Každou část jsme tedy absolvovali třikrát. Na konci každé etapy jsme se úplně vyčerpaní zhroutili. K večeru máme to nejhorší za sebou, stavíme stany na rovnějším místě. Při pohledu vpřed je nám jasné, že to ještě minimálně zítra nebude jednoduché. Dál naštěstí nevidíme...
Pondělí 25. 8. 2003. Klouby u saní máme zlomené a spravované už všichni. V takovémto terénu trpí jak materiál, tak lidé. Přecházíme po vysněžených polích ledovce. Najednou Pavel, který prošlapává cestu, mizí pod saněmi. Zezadu to tak alespoň vypadá. Když jsem přiběhl blíž, Pavlovi koukala ze sněhu jen hlava a ramena s roztaženýma rukama. Visel na postroji saní, které naštěstí zůstaly na pevném povrchu. Taháním za saně zpět jsme ho také společnými silami dostali zase nahoru...
Čtvrtek 28. 8. Jsme pod sedlem, o němž se Roman, který v těchto místech byl už v roce 1996, vyjádřil, že bude nejtěžší. Musíme se z výšky 900 metrů vyšplhat až na 1400 m n. m. na zhruba čtyřech kilometrech. Dohoda je jasná, vzhledem k možnosti pádu séraků nebo propadu sněhových můstků půjdeme po ránu tak dlouho, dokud se tam nedostaneme. Výstup se skládá z mnoha krátkých krpálů a následných plošinek, kde se terén trochu srovnává a kde je možné si odpočinout. Ke všemu je třeba ještě kličkovat mezi trhlinami. Nejprve jdeme po rampě pod největším ze séraků, pak se ale sklon přiostřuje, takže další část absolvujeme zase ve třech s jedněmi saněmi. Nakonec zbývá přetraverzovat obrovský sněhový most z jedné strany ledovce na druhou. Odteďka bychom to podle Romana už měli zvládnout. Zbývá nám sjet ze sedla a po Knud Rasmussenově ledovci až k moři...
Posledních šest kilometrů neseme všechno na zádech, každý úsek natřikrát. Ledovec je absolutně bez sněhové pokrývky, jenom ostrý led, spousty kamenů, trhlin a ledových výmolů. Druhého září stavíme stany na pobřeží. Stihli jsme to tak akorát. Jako mávnutím proutku se krásné léto mění v ubrečený, zamračený podzim.
Tady ve fjordu na nás dýchá jiný svět, život je vidět ve vodě i na stráních kopců. To nejkrásnější, nejúchvatnější máme na konec: cestou zpět do civilizace trasu naší lodi protínají dvě velryby grónské, obrovští kytovci. Patnáct minut za nimi po fjordu křižujeme sem a tam a ony s námi hrají na schovávanou. Nemohu se nabažit pohledu na úchvatná těla těchto obrů. Když je to přestane bavit, jednoduše zajedou pod hladinu a mizí. Arktida je prostě nádherná.

 

 


GRÓNSKÝ LEDOVEC
Grónský ledovec je po antarktickém ledovci druhým největším pevninským ledovcem na světě. Zabírá plochu celkem 1 813 000 km2, což je asi 14krát více než Anglie, a ve svém nejtlustším místě je více než 3 kilometry silný. Jeho rozloha kolísá v závislosti na teplotě okolního prostředí. Prestižní časopis Science, jehož údaje převzala i CNN, uvádí, že povrch grónského ledovce se nyní kvůli globálnímu oteplování ztenčuje rychlostí více než 1 metr za rok.
V Grónsku je ovšem další ledovec, Ilulissat, který se považuje za „nejpohyblivější“ světový ledovec. Dokáže „popoběhnout“ o 25-30 metrů za den při šířce čela 10 kilometrů. Čelo ledovce je místo, kde ledovec na svém nejnižším bodě končí. Právě tady vznikají atraktivní snímky modře ledových stěn hroutících se do vod ledovcových lagun nebo oceánu. Extrémní skok Ilulissatu byl 600 metrů za 24 hodin nebo 4,7 km za týden. Jen tento „malý“ ledovec ročně vyprodukuje 35 km3 nového ledu.
Přitom nový sníh se mění v led na severu Grónska v nadmořské výšce 200-400 m, na jihu 1600-1800 m. Původní firn se během putování ledovce dostává do hlubších částí ledových vrstev, kde se mění ve stále pevnější led. Na konci ledovcových jazyků (splazů) jsou ledovcová čela, kde dochází k odtávání ledu. „Podmínky pro odtávání ledu jsou ovšem i na styku ledovce se skalním podložím, kde působí tlak samotného ledu a vyšší teploty. Teplota ledu je totiž v povrchových vrstvách centrální části ledovce kolem -30 ̌C, ale do hloubky a k okrajům se teplota ledu zvyšuje (směrem k nule, pozn. red.),“ píše Radek Mikuláš v přírodovědném časopise Vesmír, kde mimo jiné uvádí odhadované stáří grónského ledovce 7 milionů let (při geologickém datování často dochází k rozdílným údajům, přední český geograf dr. Votýpka odhaduje stáří grónského ledovce na 3 miliony let, pozn. red.). Právě grónský ledovec se ve vědeckém světě proslavil v průběhu mezinárodních projektů GISP (Greenland Ice Sheet Project) ve druhé polovině 80. let 20. století a GRIP (Greenland Ice Core Project) na začátku let 90. Tehdy se vyvrtala ledová jádra, jejichž analýza paleoklimatologům pootevřela dveře k pochopení klimatu před desítkami tisíc let. Jde o to, že v ledu byly zamrzlé bublinky tehdejší atmosféry. Podrobným rozborem se zjistily koncentrace jednotlivých plynů, což ukázalo, jak se v porovnání s dneškem atmosféra změnila. Takže i tisíce let starý led posouvá lidské poznání kupředu.
napsal Topí Pigula

 

GRÓNSKO
Největší ostrov světa, ležící severovýchodně od Kanady. Patří pod dánskou správu.
Grónsko bylo již asi 4000 let před Kristem osídleno předky Inuitů, kteří jej nazývají Kalaallit Nunaat, a migrace tohoto obyvatelstva ze Severní Ameriky pokračovala až do roku 1000 našeho letopočtu. Pro Evropu Grónsko objevil Erik Rudý v 80. letech 10. století, ale historické prameny připouštějí i dalšího Seveřana, Islanďana Gunnbjörna. Ten dorazil do Grónska údajně už počátkem 9. století. Grónsko nepodléhalo žádné jiné zemi až do roku 1261, kdy přešlo pod norskou vládu. Dánsku připadlo roku 1397. Za druhé světové války měli Američané na ostrově se strategickou polohou na cestě do Evropy rozmístěny vojenské základny. Roku 1979 byla rozšířena autonomie Grónska a roku 1985 Grónsko oficiálně vystoupilo z Evropského společenství.
Z celkové rozlohy 2 175 600 kilometrů čtverečních je více než 80 % plochy pokryto ledovcem. Díky tomu je půda v podstatě neobdělavatelná. Drsné klima, které je dáno tím, že většina ostrova leží na sever od severního polárního kruhu, nepřeje ani osídlení. Grónsko mělo v roce 2003 pouhých 56 385 obyvatel a populační růst je jen 0,1 %. O místních Inuitech se často píše, že jsou ohroženi alkoholismem. Ochránci životního prostředí napadají zemi za lov velryb a tuleňů.
napsal Topí Pigula
květen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group