ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Asijští lékaři mě změnili

Asijští lékaři mě změnili, říká o sobě Miroslav Holub z Rehabilitačního centra v Semilech


Napsala  Zdeňka Jeníčková, foto archiv Miroslava holuba z cest po Asii


Posoudit, co se naučil při svých cestách, mohou spíše lidé kolem něj, především jeho pacienti, říká o sobě lékař Miroslav Holub. Dvacet šest let léčí pomocí akupunktury a hojně využívá i dalších poznatků, které získal hlavně v jihovýchodní Asii.


Kde jste byl na svém prvním studijním pobytu?
 

První stáž akupunktury jsem absolvoval na klinice profesora Antona Jayasuriyi v Kolombu na Srí Lance v září 1995. Tehdy jsem měl poprvé šanci vyzkoušet si akupunkturu jinde než ve vlastní ordinaci a bylo příjemné zjistit, že naše medicína nijak nezaostává za ostatním světem. Byli tu s námi Američané, Němci, Kanaďané a Izraelci a mnozí byli překvapeni, jak se dokážeme v otázkách medicíny orientovat. O dva roky později následovala stáž v Thajsku na čínské klinice v Bangkoku, později pak další pobyty v Číně a Tibetu.


Tyhle cesty určitě neovlivnily jen působ, jakým léčíte...
 
Navykl jsem si vnímat svět z různých pohledů, přijímat jeho zákonitosti – jsou v různých zemích tolik odlišné. I nadále se učím toleranci, snažím se o pochopení náboženských a filozofických systémů asijských zemí i o určitý nadhled nad věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Zvláště však vzpomínám na svou první cestu do Asie v roce 1995. Bylo mi tehdy 42 let, což je z hlediska východní medicíny důležité přelomové období v životě člověka. Tenkrát jsem se poprvé setkal s buddhismem. Ten zážitek prakticky ovlivnil celý můj další život. Začal jsem se zajímat o mírumilovné buddhistické náboženství, jehož zásadami se snažím řídit i dnes ve svém každodenním životě.
  

 

 

Z čeho se zrodila vaše touha po cestování?
 

Cestování mám v povaze již s ohledem na své jméno – můj jmenovec Emil přece objevoval Afriku. (úsměv) Už jako dítě jsem tajně snil o výpravách do cizích zemí. Ve škole jsem ze všeho nejvíc miloval zeměpis, asi také díky otci, který tento předmět vyučoval na gymnáziu.

 

V době totality se však mnoho šancí nenabízelo. Svou první „cestu snů“ jsem proto uskutečnil až na vysoké škole ve svých jedenadvaceti letech. Kamarád sehnal devizový příslib, bez kterého to nešlo, a stopem jsme pak spolu projeli Rakousko, Itálii, Francii a Švýcarsko. Celých dvacet dnů nás nechal tehdejší režim cestovat se dvěma sty dolary v kapse. Spali jsme pod širákem a stravovali se zpravidla jen jednou denně. Dodnes na tu cestu vzpomínám…“

 

 

 

Vám ale při cestách nešlo jen o medicínu.
 
Lákala mě neznámá krajina, odlišný životní styl, památky, lidé, kultura. Velkým koníčkem je vaření a životospráva. Řadu cest jsem proto plánoval tak, abych poznal stravovací návyky obyvatel různých zemí. Postupně jsem se vydával do stále vzdálenějších destinací – Číny, Tibetu, Nepálu, Indie, Srí Lanky, Thajska, Turecka. Tyto zkušenosti jsem později zúročil při psaní své Kuchařky.
 
Vraťme se k medicíně. Jak přistupují místní specialisté k českým lékařům?
 

Nejčastěji vzpomínám na první stáž v Kolombu, asi mi dala nejvíc. Zdejší systém zdravotní péče nabízí alternativy: léčbu jak západními, tak i východními prostředky, ke kterým patří akupunktura, bylinná terapie, masáže, ajurvéda a další podobné metody. V Thajsku se kromě akupunktury využívá různých druhů harmonizujících masáží. Indická medicína zase pracuje především s poznatky ajurvédy a tak by se dalo pokračovat. Zdejší lékaři jsou vesměs sdílní a ochotně se podělí o své vědomosti.

 

Nejdůležitější ze všeho je však vlastní praxe a pochopení filozofického systému východní medicíny, který vychází ze zcela jiných principů, než na které jsme zvyklí. Západní medicína vychovává člověka k materialistickému pohledu na svět. Asijští lékaři oproti tomu pracují s ohledem na psychiku pacienta a přihlížejí k různým faktorům vnějšího prostředí, které se na vzniku choroby podílejí. Rozlišují nemoci zpravidla podle způsobu jejich vzniku – z větru, horka, chladu. Ale třeba i z nedostatku nebo nadbytku. To je u nás pojem zcela neznámý...

 

 

 

Nemáte problémy s jazykovou bariérou?
 
Bohužel. Je to obrovský handicap naší generace, která měla omezený přístup k cestování a učila se hlavně ruštinu. Anglicky jsem se naučil jen tak, že se domluvím, ale nejsem například schopen odborně komunikovat. Využívám proto tlumočníků. Na Srí Lance byla naší vynikající průvodkyní lékařka Jitka Gunaratna, která zde dvacet let žila a pracovala. Jako běloška a navíc blondýna budila vždy velké překvapení mezi místními obyvateli, když na ně mluvila sinhálsky. Znalost místního jazyka a zvyklostí je vždycky obrovskou devizou. V Turecku nás provázela další Češka, která se zde provdala a znala dobře místní poměry a kulturu. V Tibetu jsme měli tibetského, nikoliv čínského průvodce, což bylo pro kontakt s lidmi také důležité…
 
Vy jste se ale nesetkávali jen s kolegy – lékaři. Jak na vás působilo chování běžných lidí?
 

Mám jen samé dobré zkušenosti. Naštěstí jsem se nesetkal s nikým, kdo by nám chtěl škodit nebo nám naši cestu nějakým způsobem znepříjemnil. Svou otevřeností jsou známí především Thajci, ale také chudí lidé ze Srí Lanky vás vítají s otevřenou náručí. Indové se s vámi začnou bavit třeba na ulici. Po chvilce vám obvykle nabídnou nějakou službu, poradí vám, kde se ubytovat, kam se jít dobře najíst nebo co si kde zajímavého koupit. Odmítnete-li je, nezlobí se na vás, a hlavně se nevnucují. Což nelze říct například o Turecku. Tady se musíte vyhnout hlavně očnímu kontaktu s obchodníky. Dokáží pak být skutečně neodbytní. Hezké vzpomínky mám na Tibeťany. Jsou to nesmírně hodní, ale také velmi smutní lidé – prakticky cizinci ve své okupované vlasti…

 

 

 

Tibet je takový výjimečný svět...
 

To ano. Živě si například vzpomínám na opuštění našeho autobusu na prašné Friendship Highway ve výšce 5300 metrů nad mořem v sedle Tsuge-La tibetském Himálaji: pohled na okolní hory, velmi řídký vzduch, bolest hlavy, suchost sliznic a rychle nastupující únava po několika krocích. Dalším, spíše emotivně nepříjemným zážitkem byla přítomnost ozbrojených čínských vojáků v tibetských klášterech. Nutí chodit tibetské věřící kolem sochy Buddhy obráceně – proti směru hodinových ručiček – jako symbolický důkaz nadvlády. Také vojáci v Potale ve Lhase působili velmi rušivě. Člověk si jasně uvědomil převahu čínské armády nad prostou bezbranností Tibeťanů.

 

Na pobyt v Tibetu mám však i řadu krásných vzpomínek. Bydleli jsme v nejvýše položené oblasti naší cesty v Tingri – malebné vesničce ve výšce asi čtyři a půl tisíce metrů nad mořem. Přijížděli jsme při západu slunce a pohled na Mt. Everest, Makalu a další velikány byl úchvatný. Po večeři jsme se kolem půlnoci vraceli do jednoduchých chatek a nad sebou jsme měli nádherné nebe. Hvězdy v tomto křišťálově průzračném vzduchu svítily tak intenzivně, že jsme měli chuť vztáhnout ruku a některou z nich chytit. Tak se zdály blízko. Po chladné noci, když jsme vylézali ze spacáků a navlékali na sebe všechno, co jsme měli s sebou, jsme viděli úchvatné divadlo – když první ranní paprsky ozářily vrcholky hlavního hřebene Himálaje. Po dobu několika minut se před našima očima měnila barva zasněžených vrcholů z jemně růžové přes ohnivě červenou až po různé odstíny žluté, to když se slunce vyhouplo nad obzor. V záři slunečních paprsků jsme se nádherně zahřáli a pak jsme již jen tiše a pokorně vnímali tu všudypřítomnou krásu…

 

 

 

A co humor, nechyběl vám při těch cestách?
 

Vybavuji si další zážitek, který se váže k indickému Váránasí. Vlak, kterým jsme se přesouvali do Ágry, měl odjíždět o půl páté odpoledne. Měl však zpoždění a nikdo na nádraží nebyl schopen podat přesné informace. Optimistická varianta zněla, že snad odjedeme před půlnocí. Díky průvodkyni pro nás otevřeli čekárnu určenou pouze pro matky s dětmi, neboť všichni čekající Indové se obvykle povalují vedle velkých zavazadel celé hodiny na dlažbě nádražní haly nebo na betonovém nástupišti. Když jsme se usadili uvnitř, dostali jsme obrovskou chuť na pivo, což je v zemi hinduistů, kde prakticky vládne prohibice, velký problém. Najal jsem si proto se dvěma kamarády rikšu a vydali jsme se do města. Po chvilce jízdy uhnul řidič do úzké uličky a zastavil před domem se zamřížovanými dveřmi a okny. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Uvnitř muž zapálil svíčku, otevřel několik chladicích boxů a – my uviděli desítky druhů piva. Měli jsme za sebou tři týdny cestování a teď jsme si rázem připadali jako v ráji. Koupili jsme asi deset láhví, uložili je do rikši a vrátili se zpět na nádraží. Ostatní nás oslavovali jako hrdiny. Zlatavý mok však brzy došel, proto jsme vyslali dva nejmladší členy výpravy pro novou zásilku. To už se však stmívalo a nákup se zkomplikoval, protože před obchodem stál policista a rozháněl chtivé zákazníky typickou dřevěnou tyčí. Náš kolega Luděk k němu se svými bezmála dvěma metry přistoupil a zřejmě dost zapůsobil. Obdrželi jsme další zásobu piva... 

 

 

 

Jak to vypadalo s ubytováním?
 

Bydlení je vždy ten největší problém. Na prvních toulkách Evropou jsme například přespávali v autě, někdy v kempech. V Asii jsou možnosti velmi různorodé. V Číně a Tibetu odpovídá ubytování evropským poměrům a zvyklostem, v chudém Nepálu to bylo o něco horší, ale stále ještě přijatelné. V Indii se najdou krásné komfortní penziony v zahradě, ale i hotýlky vedle hlučného lunaparku, kde v koupelně musíte spojit dva obnažené dráty, aby se vám u stropu rozsvítila žárovka. V tropickém Thajsku a na Srí Lance se bydlí v otevřených budovách bez oken a dveří, ale mají zde i prvotřídní pětihvězdičkové hotely za velmi přijatelné ceny.

 

 

 

A jaké zkušenosti máte s jídlem?
 

Stravování je kapitola sama o sobě. Na cestách Evropou mě zpočátku provázela igelitová taška s domácími zásobami, později jsem si dovolil skromné restaurace a pizzerie. V Asii se můžete někde stravovat přímo na ulici – jídlo je čerstvé, chutné a lákavé. Je třeba pouze zvážit, zda vám hygiena v té které zemi nezpůsobí zdravotní potíže. Například v Indii se dá jíst na ulici pouze na vlastní nebezpečí s obrovským rizikem nákazy. Hygienická úroveň běžných restaurací v Číně, Tibetu, Nepálu, na Srí Lance i v Thajsku je vcelku srovnatelná s Evropou a jídlo je tu zpravidla velmi levné. Samozřejmě zde připravují zejména tradiční pokrmy, ale třeba v Thajsku můžete navštívit i německou nebo americkou restauraci, kde vám nabídnou vídeňský řízek nebo steak. V Tibetu pro nás byly opravdovou pochoutkou kynuté knedlíky momo, plněné špenátem nebo mletým masem, vařené v páře. Na Srí Lance pak vynikající karí z různých druhů zeleniny, které se jí rukama. V Číně byl zážitkem kantonský kotlík, kdy si připravíte jídlo sami na způsob švýcarských fondue a konzumujete je hůlkami. Chutnaly mi také indické placky, které jsou nejen přílohou k ostrým jídlům, ale fungují zároveň i jako jakási lžíce k nabírání. O jídle bychom mohli mluvit ještě hodně dlouho…

 

 

 

Plánujete nějakou další cestu?
 

V době, kdy právě čtete tuto reportáž, budu zřejmě cestovat Francouzskou Indočínou. Navštívím jižní i severní Thajsko, Laos, Vietnam a Kambodžu.

 

 

 

Tato výprava bude jistě další cennou inspirací…
 

O tom nepochybuji. V této souvislosti bych rád závěrem ocitoval několik slov z díla americké psycholožky Doreen Virtue, Ph.D.: „Každá naše cesta nás nevyhnutelně změní. Po návratu domů už nejsme tím, kým jsme byli dřív. Naše zkušenosti, znamení, která spatříme, a lidé, které potkáme, nás mění hluboko uvnitř. I když můžeme vyprávět rodině o své cestě, ve skutečnosti jsme jiní, než jsme byli předtím, co jsme se na ni vydali…“

 

 

 

 

 

MUDr. Miroslav Holub

 

Aktivně cestuje již téměř dvacet let. Kromě cest za poznáním absolvoval odborné lékařské stáže převážně v zemích jihovýchodní Asie. Získané poznatky využívá při své praxi v Rehabilitačním centru v Semilech. Veškeré postřehy ihned po návratu přetváří do podoby poutavých cestopisných reportáží, které pravidelně prezentuje na veřejnosti. S oblibou je také doplňuje o zajímavá specifika místní kuchyně a stravování. Témata přednášek například byla: Jak jsem prožil Srí Lanku, Po prašných cestách Tibetu, Nepálem do Indie, Madeira – ostrov květin a mnoho dalších.
  
Prosinec 2007

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group