ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HANNOVERSKÁ CESTA KOLEM SVĚTA

"Nichts ist doofer als Hannover," - "Není nic fádnějšího než Hannover," - říkávají někteří Němci o metropoli Dolního Saska. Město totiž leží v rovině a na konci války bylo z 85 % zničeno spojeneckými nálety. Přesto nabízí těm, kdo se umějí dívat, spoustu půvabů, zvláště teď, kdy se kvůli světové výstavě odělo do nového hávu. Má spoustu zeleně, barokní královskou zahradu, půvabné historické centrum s několika cennými kostely a starou radnicí - vše pečlivě rekonstruováno - a je kulturním centrem širokého dosahu. Navíc má onen typický mladistvý šarm univerzitního města, kde za večera ulice neosiří, nýbrž ožívají. Možná k pomluvám přispěl spíš fakt, že zdejší obyvatelé mluví ze všech Němců nejspisovněji.

Jediné, co budete dlouho hledat, je kavárna - obyvatelé severu Německa totiž holdují spíše posezení při pivu než při kávě. Na návštěvníky ovšem jedna exkluzivní - Expocafé - čeká hned u nádraží. Pražáky jistě pobaví, že jezdecká socha krále Ernsta Augusta před nádražím je asi obdobným místem dostaveníček jako náš svatý Václav - i Hannoveřané se scházejí "pod ocasem" (unterm Schwanz).


Dvě lanové dráhy spojovaly všechny čtyři cípy výstaviště Expo s neuvěřitelnou rychlostí a ohromnou kapacitou.

SVĚTOVÉ VÝSTAVY TO MAJÍ TĚŽKÉ

Hannover je po Frankfurtu nad Mohanem nejvýznamnějším veletržním městem, nicméně tou pravou injekcí k oživení jeho slávy se stala teprve světová výstava na prahu nového tisíciletí. Přesto se k ní mnozí dlouho stavěli kriticky a někteří obzvláště zapálení odpůrci jí škodí dodnes.

Už když před deseti lety dolnosaská metropole pořadatelské privilegium získala, nevnímala to veřejnost ani zdaleka jednoznačně jako vítězství. Tábor odpůrců byl přibližně stejně silný jako tábor příznivců. V samotném Hannoveru trvaly spory plné dva roky, než v červnu 1992 získali sympatizanti výstavy v lidovém hlasování těsnou většinu. Přitom hospodářsky je výstava pro město nepochybně přínosem - mimo jiné znamená nové investice do infrastruktury a tisíce pracovních příležitostí.

Hannover se stal po Berlínu druhým největším staveništěm sjednoceného Německa. Dokonce ještě v předvečer zahájení nikdo nevěřil, že se za noc všechen ten stavební nepořádek dá vůbec odstranit. Ráno po něm přesto nebylo ani památky. Ledva však skončil stavební mumraj, vystřídala ho obava z dopravního kolapsu pod očekávaným náporem sta tisíc návštěvníků denně. Výsledkem všeobecné hysterie bylo, že na zahájení sice přijelo 150 tisíc hostů, ale druhý den už jen polovina a třetí den pouhá desetina tohoto počtu! Média zareagovala jako obvykle - po třech dnech už hovořila o fiasku a nevyčíslitelných ztrátách v důsledku údajně nadsazených cen vstupenek (69 DM na dospělou osobu a den, mimoto různé slevy, od července mají děti do 12 let přístup zcela zdarma!). Kdykoli však žurnalisté dali slovo samotným platícím návštěvníkům, nikdo z nich vynaložených peněz nelitoval a za jedinou ztrátu by považoval výstavu nenavštívit. Blíž už totiž Expo hned tak nebude - za pět let byste kvůli němu museli vážit cestu až do Japonska a za deset let do Jižní Korey.

Z dlouhé řady více než 60 světových výstav jich zase nebylo tolik, jež by se do dějin zapsaly zlatým písmem. Své místo tam jistě najde ta první, kterou uspořádal viktoriánský Londýn v roce 1851, a samozřejmě pařížská výstava z roku 1889, pro niž postavil ing. Eiffel svou proslulou věž. V paměti nadlouho zůstala i pařížská výstava z roku 1900, na níž se lidé prvně vozili po pohyblivých chodnících a která přerostla v bujnou lidovou veselici.

Ve 20. století udivovaly výstavy pokročilou technikou, ale jako kulturní události širšího dosahu lze označit asi jen tři: Expo Brusel 1958, Montreal 1967 a Ósaku 1970. Poslední výstavě, pořádané po 22leté přestávce v Seville, chyběla dle názoru mnoha odborníků spojující myšlenka. Lisabonská výstava před dvěma lety byla specializovaná zase příliš úzce - na oceánografii a mořeplavbu. Konala se vlastně k uctění 500. výročí památné plavby Vasca da Gama kolem mysu Dobré naděje do Indie.

EXPO 2000 A EKOLOGIE

Právě s onou všespojující myšlenkou se snaží na prahu nového tisíciletí přijít Němci. S precizností sobě vlastní a věrni ekologickým ideálům posledních třiceti let učinili stěžejním motem výstavy harmonizující spojení "Člověk - příroda - technika", tedy nikoli řevnivý boj kdo z koho, vystižený kdysi heslem "Poručíme větru, dešti", nýbrž důraz na provázanost a vzájemné obohacování.

Ke cti pořadatelů budiž řečeno, že letos prvně nebyla pro Expo zastavěna "zelená louka", nýbrž využilo se již stávajícího veletržního výstaviště, které bylo pouze rozšířeno ze 100 na 160 hektarů. Uvážíme-li, že je to přibližně plocha maličkého Monaka, nezdá se to sice mnoho, ale na únavu to bohatě stačí. Německé dráhy poskytují návštěvníkům značné slevy jízdného, také České dráhy organizují výhodné zájezdy lehátkovými vozy. Přesto se právě železniční doprava - nejekologičtější ze všech dopravních prostředků - stala na počátku června obětí sabotáže odpůrců výstavy...

Protestovat proti technickému pokroku je pošetilé. Rozumnější je zapojit ho do služeb člověka, k harmonizaci narušeného životního prostředí. Velkolepé technologické projekty předvádějí na výstavě nejen vyspělé státy, od nichž se to očekává, ale i země zaostalé, o nichž jsme zvyklí čítat a slýchat zprávy vesměs apokalyptické. Tak třeba Zambie využila vodní rostlinu, která zaneřádila její řeky, k výrobě nábytku. Eritrea vám zase hrdě předvede, jak zefektivnila tradiční pece, aby šetřila stále drahocennější dřevo. Země trpící suchem se pokoušejí zlepšit své zavlažovací systémy apod. Tyto pokusy jsou po pravdě řečeno působivější než obří Tematický park, kde vás zahltí technikou a našlapete tu celé kilometry, anebo japonské veleprojekty včetně okázalé dětské hry na záchranu planety, přičemž právě Japonci jsou ti, kdo likvidují poslední stáda velryb.

Dokladem toho, že i technicky náročná show může mít estetickou úroveň a přitom encyklopedickou náplň, je třeba "mediální zahrada" v německém pavilonu anebo Planeta vizí, kde procházíte z rajské zahrady do budoucnosti a nalézáte tam archeologické vykopávky z naší současnosti. V pavilonu Duálního systému, který se v Německu zabývá recyklací odpadu, vás nalákají hlavně na působivě zhudebněné tornádo, ale přitom se jaksi mimochodem dozvíte i leccos z biologie a fyziologie, o spotřebě vody v různých zemích, o nadprodukci obalové techniky po jediné snídani a k jakým neblahým koncům nás až může naše nerozvážnost v hromadění odpadu přivést.

MULTIKULTURNÍ SMĚSICE

Co ale činí Expo vůbec nejlákavějším, je neuvěřitelný propletenec ras, kultur a náboženství, který se vám tu předkládá. Expo je jakousi zhuštěnou miniaturou dnešního světa, a tím i nesmírně zajímavou učebnicí, která na vás nechrlí pouze data, nýbrž působí na všechny vaše smysly. Kde jinde si na tak malé ploše můžete osahat dosud nevídané přírodniny, sošky upomínající na dávné kulty a rituály, pozorovat zblízka lidi žijící jinak tisíce kilometrů daleko, zazpívat si s nimi a zatančit anebo ochutnat, co mají zrovna pod pokličkou.

Každý den má některá ze 155 zúčastněných zemí svůj národní svátek, kdy prezentuje svou kulturu a zvyky obzvlášť intenzivně. Při zahajovacích ceremoniálech můžete spatřit i nejednoho monarchu. To ovšem neznamená, že by v tyto dny ostatní umělci zaháleli. Spíš se vám stane, že nebudete vědět, kam dřív - zda zůstat na ohlášeném programu pod širým nebem, anebo se nechat unášet různými pouličními představeními. Někdy můžete pravda utrpět i lehký šok - když se třeba proti vám vyřítí horda Marokánců na koních a metr od vás všichni vystřelí do vzduchu. Docela jinak vás zamrazí při pohledu na 30metrový sloup, kolem něhož se na dlouhých lanech točí čtyři Mexičané a jejich kněz jim k tomu na vrcholku - bez jakéhokoli úchytu! - píská na píšťalu tak bezstarostně, jako by stál někde na pasece.

Krátce nato můžete porovnat, jak rozdílné je pojetí tance i hudby v jihovýchodní Asii. Indická chrámová tanečnice má všechen svůj rytmus v nohou, ale vnímat budete hlavně její svůdné pohyby rukou a pohledy, jež by slabší jedince dokázaly dohnat k zločinu. Korejci naopak sázejí spíše na poddajnou zdvořilost než na erotiku, zato vás přikovají do sedadel svou trpělivě stupňovanou všestranností, s jakou dokážou zároveň tančit, hrát na buben a ještě usměrňovat vlající dlouhatánskou stuhu na klobouku. Indonéské tanečnice jako by tvořily jakýsi přechod mezi oběma výše jmenovanými, ale s vějířem občas zacházejí vpravdě chlapsky. Panamské tanečnice vás o kus dál zatáhnou doprostřed lidové veselice, brazilský karneval můžete potkat přímo na ulici (oficiální časy vystoupení stejně nikdy nedodrží). U jezera (s nohama ve vodě) můžete zvolna jihnout při pohledu na polonahé tahitské krásky a o hodinu později už se svíjet třeba v rytmu černošských bubnů anebo spočinout na islámském odpočivadle, pozorujíce při čaji nebo kávě polozahalené břišní tanečnice, případně ruch pravého arabského bazaru v sousedství. Nemusíte nakupovat, stačí se dívat, poslouchat a vdechovat jemné i kořeněné vůně Orientu.

EXOTICKÉ RITUÁLY

Uzbecká čajovna trochu připomíná turistickou noclehárnu - čaj vám tam naservírují přímo do postele se stolečkem. Po návštěvě mongolské či kyrgyzské jurty pochopíte, proč v nich Jára Cimrman nedoporučuje defenestraci - až na výjimky nemají okna. Tady si vás nikdo ani nevšimne, zato Egypťané vás zahrnou prospekty a ještě k vám vyšlou faraonského synka, jen aby vás nalákali na půvabné napodobeniny starých maleb na papyru, nebo alespoň na skarabea pro štěstí. Ekvádorský šaman z vás zase bude kouřem a zaříkadly vyhánět zlé duchy.

V Oceánii se dokonce můžete přichomýtnout k rituálu pití kavy. Nejde ovšem o nám důvěrně známé "kafe", nýbrž o domorodý nápoj ostrovanů z Tongy, který obsahuje drogu, jež by měla oživit vaše malátnějící kroky. Nedělejte si ale naděje na nějakou obdobu hašišového happeningu - v jinak poměrně liberálním Německu dosud nejsou povoleny ani měkké drogy, a tonžská kava je proto silně ředěná, navíc velmi trpké chuti. Sám rituál pití však za vidění rozhodně stojí a končí velkou taneční merendou Polynésanů s Evropany. Popovídáte-li si pak s německým dovozcem kavy, dozvíte se i něco o problémech smíšeného manželství: například že on chce zpátky do Oceánie, zatímco jeho tonžská manželka si nemůže vynachválit německý pořádek a skvělou nabídku zboží a ani slunce a jižní moře jí moc nechybějí.

S docela jinými těžkostmi se potýká sbor černých bubeníků a tanečníků z chudého Burundi. Město je nechává zdarma přespávat ve stanovém táboře v městském parku a na letenku se jim složili bývalí belgičtí kolonizátoři. Jaký to rozdíl oproti dávné výstavě v Bruselu roku 1897, kde černoši z Konga sloužili jako cimrmanovský živý obraz a mnozí z nich své pózování na chladném severu zaplatili životem. Ostatně i burundská tanečnice si stěžovala na hannoverské chladné noci, zatímco my tenkrát v červnu horkem nemohli spát.

S narůstajícími vedry přibývalo na výstavišti i vodních ploch k osvěžení. Vítaným osvěžením uprostřed horké exotiky byla i modrá (a stále mokrá) krychle Islandu - snad právě z tohoto důvodu trůní zcela mimo všechny evropské pavilony. Uvnitř skýtá příjemný chládek a uklidňující filmovou projekci vrcholící vytrysknuvším gejzírem. Kanadská zpívající fontána vám zase trochu připomene tu mariánskolázeňskou anebo pražskou Křižíkovu, ovšem v malém. Venezuelský stánek se sice zpozdil s expozicí o tři týdny, ale o to více upoutá svým exteriérem ve tvaru rozvírající a zavírající se orchideje.

TROCHA DIPLOMACIE NIKOHO NEZABIJE

V pavilonu Srí Lanky jsme chtěli personál potěšit znalostmi získanými přes spolužačku naší dcery. Náš pozdrav "vanakam" (dobré ráno) však vyvolal reakci velmi chladnou. Ouha, pozdravit řečí hinduistických Tamilů vládnoucí buddhistické Sinhálce zjevně nebyl ten nejdiplomatičtější tah. V Eritreji už jsme byli moudřejší a Etiopii raději nechválili.

Zato nás překvapilo a potěšilo těsné sousedství Izraele, Sýrie a Palestiny ve společné asijské hale. Palestinci nás kupodivu zahrnuli prospekty o bibli, jako by chtěli podpořit stánek Svaté stolice na opačném konci výstaviště. Nezdálo se, že by tu docházelo k sebemenším konfliktům - snad by to mohla být předzvěst bolestně se rodícího campdavidského vyrovnání...

Geografické hledisko bylo ve výstavištním místopise dodržováno jen málokde. Nepál měl původně sousedit se Spojenými státy, avšak po jejich odřeknutí si parcelu pronajal pivní stánek mnichovského Oktoberfestu. "Kdybychom to byli věděli, tak bychom sem vůbec nešli," nechali se slyšet jinak tolerantní Nepálci. Uklidnilo je až vysázení hustého a vysokého živého plotu. Je pěkný, ale skoro zbytečný - pivní stánek totiž pro malou návštěvnost skomírá na úbytě, kdežto Nepálci mají ve svém chrámu stále plno. Na uvítanou vám tu udělají červenou hlinkou puntík na čelo. Možná je to pro ně nenápadná denní statistika návštěvnosti a zároveň reklama, ale v jejich krásném templu s bazénem vám bude rozhodně dobře. V bhútánském chrámu zase budete žasnout nad technikou stavby (jako pojidlo je použita kravská kůže!) i nad živými himálajskými mnichy.

SNĚŽNÝ MUŽ A NAŠE PRAMÁTI

Další památky z horských oblastí najdete na stanici lanovky. Reinhold Messner tam připravil nejen přízrak yettiho, ale i rekonstrukci fešáka Ötziho z mladší doby kamenné, jehož mumie byla v roce 1991 nalezena v jihotyrolském údolí Ötztal.

Za pozůstatky nejstarší ženy světa - 3,2 milionu let staré Lucy - musíte na opačný konec výstaviště, do půvabného stánku Etiopie. Starou dámu, přesněji její kosterní pozůstatky, tam najdete v originále! Její potomky můžete pozorovat jednak při vaření v domorodé kuchyni, jednak při tanci a muzicírování.

Jordánci vás nedaleko odtud zaujmou jak uměleckou expozicí pod širým nebem, tak suvenýry ze sypaného, různě zbarveného písku. Hojné návštěvnosti se těší také věrné napodobeniny dvou velkých arabských staveb - středověkého hliněného výškového domu z Jemenu a palácového komplexu Arabských emirátů.

Za touto pohádkou jako z Tisíce a jedné noci na vás čekají evropské pavilony. Každý z nich má co nabídnout, ale mně osobně se nejvíc líbil ten maďarský a interiér řeckého a chorvatského. Nizozemsko proti své přirozenosti překvapilo výškou svého pavilonu i množstvím zeminy a rostlin, jež do něho přestěhovalo. V polském "ožil" Bělověžský národní park a solný důl Lubljanka, v českém zase karlštejnská kaple svatého Kříže (jak to souvisí s motem Expa, se mne ale neptejte).

Tradičně pospolu najdete země skandinávské, včetně těch konečně svobodných, zvaných "pobaltské" (jakkoli pobaltské jsou s výjimkou Norska všechny). Kdo očekává ze severu chlad a melancholii, bude překvapen vtipem a nápaditostí jejich expozic. Nesmírnou pohodu zažijete ve veselé Belgii, kde si po souboji s neživým davem a po náročné kolotočové jízdě příjemně odpočinete na "zaručeně pravých" sedátkách slavných belgických cyklistů.

A pokud byste samou únavou ze sedel už padali, pak je pro vás ideální společná hala "zbytkových" evropských států: Lucembursko vás vyšle na cestu do vesmíru vsedě, Lichtenštejnsko ke svému Liechtensteinu - světelnému kameni - přistavilo opravdu pohodlné pohovky a krásy Rakouska na filmovém plátně si můžete vychutnat vyloženě vleže. Tahle cesta kolem světa zkrátka stojí za to.
říjen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group