Kalašnikov - znak dospělosti

 

Napsal a vyfotografoval Tomáš Svoboda

Před cestovní kanceláří létají stovky dravých ptáků. Jsou to luňáci a jsou nádherní.

Chvílemi prší a nad Addis Abebou se honí efektní bouřkové mraky. Luňáci nám chvílemi krouží nad hlavami, ale jakmile se zase rozprší, vracejí se na svá stanoviště na stromech. Tento výjev se neustále opakuje, podobně jako se opakují naše otázky ohledně cesty. Šéf cestovky z nás začíná být mírně hotový.

Začíná opět hustě pršet. Muslimové se v lijáku modlí přímo na ulici. Vypadají přísně a já si je ani netroufám fotografovat (jsem zde teprve krátce). Všude jsou zubožené žebrající děti, působí to krutě…

Večer si v hotelu dávám první typické etiopské jídlo. Je to inžera, jakási chlebovitá – mírně houbu připomínající – palačinka, která se namáčí do různých omáček. Mimochodem vůbec nejsou špatné.

Na krku mi již visí dva stříbrné kříže, které jsem zakoupil na trhu, a tak nějak doufám v jejich ochranu.

Těsně vedle hotelu je malý obchůdek, kde starší pán maluje obrázky s různými religiózními výjevy. Trochu jej fotím a také zjišťuji, že tuto práci dělal již jeho otec a dědeček. Rozhlížím se kolem: jeho obrazy a obrázky nejsou vůbec špatné. Malířova malá dcerka spí na lavici zachumlaná v dece, všude po zdech visí staré rodinné podobizny.

Já se ale nemohu zbavit pocitu, že je pořádně „zhulenej“. Chvilku ještě takhle jódluje, že on nám do obýváku taky neleze, když se ho ale zeptám, jestli si ho můžu vyfotit, tak jen mávne rukou a mizí v jednom z přilehlých domků. Nemohu se zbavit pocitu, že jsme se tak nějak neskamarádili...

Později hovořím  s několika místními obyvateli městečka Shashamene a mám pocit, že i oni zde berou rastafariány s rezervou, neboť jak nás informují, tito lidé až přespříliš kouří tu svou marjánku a těžko se s nimi potom komunikuje, jde to prý pouze po ránu.

Mše je velmi zajímavá, zpěv a tance ji činí extatickou a dalo by se říci i výbušnou.

Žebráci stojí před kostelem a čekají na almužnu. Je to škoda, že musíme již pomalu jít. Pieta a pokora jsou ve zdejším náboženství opravdu markantní. Etiopie je prostě boží!

Brzy ráno jsme na cestě do údolí řeky Omo. Hned za městem zastavujeme u početné skupiny místních paviánů, někteří samci jsou docela urostlí a rafinovaně na nás loudí jídlo. Jeden z nich dokonce vyskočí na kapotu auta a skrz přední sklo se nám drze dívá do očí.

Sjíždíme z náhorní planiny do údolí. Děláme malou zastávku a najednou je kolem nás několik dětí, bůhví odkud, a prodávají nám, respektive snaží se nám prodat ze dřeva vyřezané modely kalašnikovů.

Odkudsi přibíhá nádherná mladá dívka, téměř nahá, a chce se nechat za nějaký ten peníz vyfotit. Nakonec ale není nějak spokojena s honorářem, kdyby její oči mohly vraždit, jsem několikanásobně mrtvý!

Později odpoledne nás Šalamoun odváží do vesnice Erbore. I tady za fotky rozdávám mužům, ženám a dětem další a další jednobirrové bankovky.

Jistý stařík je uražený, že ode mne nic nedostal. Má na hlavě jakýsi pestrobarevný cylindr a když si po chvíli jdu sednout s kolegy na kávu, začne nás – a to docela nepříjemně – otravovat. Šalamoun jej ale velmi profesionálně „rovná“. Nakonec dávám staříkovi jeden birr. Mužík ihned někam odkvačí, nejspíš dát si medovinu, je totiž typickým místním nápojem.

Slavnost začíná pozdě odpoledne ve vyschlém písčitém korytu místní řeky a trvá několik hodin. Muži a ženy sedí ve stínu stromů a pijí domácí kvašené pivo. Dostávají se pomalu do varu. Přicházejí další muži kmene Hamarů ze vzdálenějších vesnic. Všichni mají na ramenou nezbytné kalašnikovy.

Neodmyslitelnou součástí oslavy je mrskání žen. Mladé ženy ve věku dvaceti pěti až třiceti pěti let se nechávají od místních „šuhajů“ švihat přes záda, nohy, ruce a ramena. Rány ostrými pruty jdou hluboko do masa a silně krvácejí. Ženy si do nich vtírají jíl, aby se jizvy co nejdéle hojily a byly co nejnápadnější. Dokonce se ještě při tom i usmívají! (Je to úplně něco jiného než velikonoční pomlázka u nás, to je jasné.)

V nedalekém lesíku je na menší travnaté ploše připraveno stádo místních buvolovitých krav. Den pomalu končí a začíná typický africký soumrak. Býky drží za ocasy a rohy tak, že stojí v řadě za sebou a mladík (úplně nahý) je přeskakuje jednoho po druhém. Krátce předtím na něj starší členové kmene a šaman kapali při jakémsi rituálu mléko a nad hlavou mu drželi různé klacíky.

Celé to skákání trvá pouhých třicet vteřin. Cestou zpět jde mladík chvilku vedle mne, celý rozzářený a šťastný. Právě byl totiž přijat do klubu mužů. Brzy bude také nosit na rameni svůj vlastní kalašnikov…

Večer loudím v kempu po kuchařích nějaké zbytky, nebyl totiž čas jít na nákup. Dostávám kozí guláš a je senzační (svolávám požehnání na hlavu kuchaře, Afričané rozhodně vařit umějí – tedy když se jim zrovna chce).

Již jsou tři hodiny v noci, všude houkají sovy a tu a tam zaslechnu kvákání nějaké té etiopské žáby. Také jsou slyšet zvuky dřevěných zvonců volně potulujících se krav.

Ráno vstáváme všichni pozdě, zjišťuji, že spousta stanů, které původně stály vedle mého, se v noci o několik desítek metrů přemístily – prý jsem strašně chrápal.

Jedeme do vesnice kmene Karo a cestou děláme krátkou fotografickou zastávku. U cesty totiž postává rodina kmene Bena, právě zabili krávu a porcují ji. Byla prý nemocná, a tak se ji snaží prodat kolemjdoucím alespoň jako maso pro psy.

Náš Šalamoun mluví šesti místními kmenovými nářečími a zná se zde snad s každým. Inu Šalamoun…

Chvíli ještě zůstáváme, náčelník po mně loudí něco proti bolení hlavy, dávám mu dva aspiriny a po chvíli raději jedeme pryč, neboť již nikdo nemá v kapse ani jeden birr. (Za každou fotografii se zde tvrdě platí, proč vlastně také ne, člověk má alespoň tak trochu pocit, že těmto chudým lidem finančně vypomůže.)

Kolega Hiro je právník z japonské Ósaky, má s sebou bezva digitální kameru, natáčí snad skoro všechno a musím dodat, že velice zručně. Je mu pětatřicet a má velmi roztomilou a úsměvnou angličtinu. Je to docela zážitek jej pozorovat, jak s typickou japonskou korektností komunikuje s místními obyvateli.

Nocleh v městysi Jinka. Raději volím ubytování v levném místním hotýlku, nemohu se totiž tak nějak zbavit pocitu, že mně do stanu vleze nějaká jedovatá potvora.

Hned brzy ráno všichni tři překvapivě zjišťujeme, že přistávací dráha letiště se nachází přímo ve středu města a vytváří tak jakoby hlavní náměstí (!).

Později ten mladší zjistí, že ztratil dvacet pět birrů a doma dostane co proto, začíná natahovat… Možná to hraje. Ale dávám mu nějaké peníze, o něco málo víc, než ztratil, a je zase všechno v pořádku.

Vyměňuji starší hodinky – které jsem si za tímto účelem z Prahy při­vezl – za dýku, jejíž pouzdro je nádherně zdobené korálky. S tím kulišáckým prodejcem jsem to usmlouvával snad půl hodiny. V Jince večeříme mleté maso s čočkou, zítra totiž maso v restauracích k dostání nebude, neboť středa a pátek jsou v Etiopii postními dny a berou se zde opravdu vážně.

Několik kilometrů před cílem se dozvídáme, že vesnice Mursiů je opuštěná, neboť momentálně je kmen na válečné stezce s jiným obávaným kmenem, Bodie. Konflikt si již vyvolal několik mrtvých a proto se Mursiové stáhli ze svých vesnic do křovinatých prostor v buši.

Na zpáteční cestě (těsně před Jinkou) narážíme na další skupinku Mursiů. Sedí v chládku pod stromy a odpočívají. Jdou stejným směrem jako my – na trh. Ženy mají jednu zajímavou zvláštnost: dávají si totiž do rozřízlého spodního rtu jakýsi kulatý talířek z pálené hlíny. Čím jsou starší, tím více se zvětšuje průměr talířku, může mít až 18 centimetrů!

Metčiko se nachází na návrší kopce a chvíli hledáme cestu zpět, neboť cest a cestiček je zde bezpočet.

Kolega Hiro natáčí na video jakéhosi staříka, který hraje na prapodivný hudební nástroj se strunami. Já se snažím vyfotit malé děvčátko pod velkou tabulí, na které je napsáno: „Ženy nikdy nepostrádaly talent, pouze příležitost!“

Po chvíli si všimnu, jak se po návsi sune Hiro, v ruce videokameru a v očích výraz jakési nepřítomnosti. Za ním svižně belhá onen stařík – v ruce hůl – a za ním asi tak sto dětí. Později se Hira ptám, jak celou situaci vlastně dořešil, a on mi odpověděl typicky asijským způsobem: „Nakonec mne to celé stát jen jeden birr. Ten stařík ale být velice chytrý, jedno z jeho chytrých oček mne neustále sledovat!“ (Vyřešit takovou situaci pouze jedním birrem, tomu tedy říkám úspěch!)

Zpátky v Arba-Minch: noc plná hvězd. Popíjím červené etiopské víno zn. Gouder a zvuky afrického buše se pomalu zintenzivňují…