ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hrátky s vlasy po japonsku

Hrátky s vlasy po japonsku

Gejša jako vymalovaná

 

Napsal Koichiro Morita, přeložila Libuše Morita, foto František Štaud, PhotoTravels.Net
  
Jsou zvláštní, rafinované a pro Evropana těžko pochopitelné. A ojedinělé na světě – staré japonské účesy. Stejně tak je zvláštní urputnost, s jakou jsou ochotni tyto složité útvary  nosit na hlavě i současní Japonci.

 

„To je tíha!“ lamentovala v úpalu letního slunce zpocená maiko (budoucí gejša) nad svým příčeskem. Kráčela prázdným úzkým průjezdem v centru města na svých dřevěných sandálech geta. Pak zastavila, otřela si kapesníkem pot z čela a dopřála si vějířem trochu čerstvého vzduchu. Ačkoli bylo její kimono z tenkého nepotivého nanotechnologického materiálu (jak říkala televizní reklama) a vyrobené prvotřídní firmou, parné vedro začínajícího léta nesnesitelně pronikalo módní látkou a nutilo ji lapat po dechu.
 
Práce gejši, svázaná tradicemi, není peříčko – uvažovala. Zvláště, když je při tom všem hlava obtížena složitým těžkým příčeskem a tělo má ovinuto nejméně dvěma vrstvami spodního prádla a kimonem. Její sandály geta na vysokých podpatcích bušily do ulice jako koňská kopyta, napodobujíce jejich klapot. Udržování tradice holt něco stojí.
 
Stejně jako u mužských účesů také vznik ženských drdolů se, jako rozvinutého umění, táhne daleko zpět do rané éry Asuka (590–710 našeho letopočtu). Ale z pohledu uměleckého provedení a náročnosti vidí téměř všichni historikové za největší vrchol úpravy ženských vlasů období Edo (1600–1867). Z tehdejší doby jsou známé nejbohatší variace, rozpracování technik, široká paleta ozdobných sponek a jiných doplňků, protože vlasové účesy nevyhnutelně jdou ruku v ruce s oděvy doby.
 

V letech předcházejících období Edo byly oficiálními účesy u císařského dvora tradiční rovné splývající vlasy. Byly oficiálním účesem po dlouhou dobu. Ženské drdoly byly proto výsledkem snahy, jak se osvobodit od oficiálního účesu a vyměnit jej za něco pohodlnějšího, lépe udržovaného a krásnějšího. Zdá se, že dodnes je jediným takovým řešením sepnutí vlasů na temeni.

●●●
 
vlasy2
 
Japonské ženské drdoly se inspirovaly mužským účesem chonmage, zvláště jeho druhem wakashu mage – účes mládí ještě těsně před obdobím Edo.  Postupem doby se rozvíjela i pestrost a kvalita účesů  žen. V jednom přehledu se jich uvádí 270–280 jen ve městě Edo. Popisuje se jejich rozšiřování dále na západ až k bývalému kadeřnickému centru země, městu Kjótu, starověkému hlavnímu městu Japonska, a do jeho okolí, kde měla svá sídla aristokratická společnost.
 

Byla to doba přechodu k feudálnímu Japonsku – jak bohatli neurození občané, začali samurajové ztrácet své společenské i ekonomické postavení a horečka vlasové módy se přenesla na hlavy řadových japonských obyvatel.

V čele této módy byly gejši, jejich učnice maiko a herci divadla kabuki. Když bylo kadeřnické umění uprostřed období Edo na svém vrcholu, každá prostá žena nosila účes s tolika ozdobami, že často tchýně vyčítaly snachám, že jejich vlasy nosí více věcí, než je sedm druhů nářadí mnicha Bankeie. Myslely tím všeobecně známou postavu obrovitého mnicha z dramatu kabuki, který pomáhal svému pánovi v době války. Nosíval tolik druhů zbraní, že když se pohyboval, zvuk všech jeho pomůcek rachotil a řinčel jako na poplach. Jeho zbraně byly známy mezi lidem jako „sedm druhů věcí“, což bylo synonymem pro „mnoho“.

●●●
 

Dvě stě sedmdesát let hospodářství v míru během období Edo poskytlo neurozeným Japoncům rychlou a obrovskou ekonomickou nezávislost a feudální režim, vedený lordem Tanumou (v japonštině „rýžové pole a bažina“) byl donucen rezignovat kvůli přebujelému úplatkářství. Nový vládce, Sadanobu Matsudaira z oblasti Shirakawa, okamžitě vydal nařízení o šetrnosti a střídmosti a zakázal obchodovat s luxusními věcmi. Ačkoli zpočátku dávali obyvatelé novému pánovi plnou podporu, jeho nezastíraná politika šetření se lidem přestávala líbit. Vyhnali ho už sedm let poté, co převzal moc.

●●●
 

V té době se nosily čtyři významnější drdoly:

Hyogo, pojmenovaný podle kraje. Byl znám mezi Japonci po celou dobu éry Edo, ale první popis pochází až z roku 1624.
 
Shimada byl pojmenován podle vysoce postavené gejši Oiran z oblasti Shimada, která tento styl zavedla a popularizovala. Byl také používán po celou dobu období Edo.
 
Katsuyama mage dostal název podle mladé gejši jménem Katsuyama a nosil se od roku 1657 až do konce éry Edo.
 
Kogai Mage byl vytvořen jednou z dvorních dam císařského paláce a popularizován zejména v letech 1684–1704.
 
Jak drdoly vznikly? Dáma se po hodinách práce u dvora odebrala do svých pokojů, aby si odpočinula. Vyhrnula si vlasy a sepnula je vlásenkou kogai, tyčinkou podobnou jídelní hůlce. Protože oficiálním účesem u dvora byly splývavé vlasy, krátká přestávka s odhalenou šíjí ochlazovanou vánkem byla považována za malý poklad. Tento jednoduchý účes byl kouzelnou úlevou pro dvorní dámy a postupně pronikl mezi neurozený lid ve městě.
 

Kogai je ozdobná vlásenka, která se začala používat někdy v éře Muromachi (tedy v letech 1333–1573), ale nepravidelně. Na počátku nového účesu byla pomůcka kogai, malá tyčinka ohnutá do tvaru písmene V, na kterou byly splývající vlasy namotány a připevněny na temeni.

Když se stala tato móda populární, vlásenka se zvětšila, aby udržela stále větší drdoly. Některé kogai byly dlouhé až čtyřicet centimetrů. Mohly by snad podpírat i drdol o velikosti čapího hnízda jakožto nadměrný výtvor účesového umění a estétství.

●●●
 
Během poslední fáze období Edo viděli lidé umění krásy i v tak deformované módě, jakou bylo nošení kimona z prosté bavlny na vrchní straně, ale s podšívkou z vysoce kvalitního ozdobného hedvábí uvnitř. Byla to obrana před zákonem o šetrnosti, který začal platit, ale zároveň tak chtěli dát najevo zjevnou rozhazovačnost jinak a nenápadně.
 

Pak se ale objevil nový druh estétství – hledání skryté vnitřní krásy. Na rozdíl od oslnivých kombinací zářivých barev, naprosto oblíbených na zevnějšcích z dřívějšího období Edo, se začaly objevovat jemné, tlumené barvy, jako například čtyřicet osm různých barevných variací hnědé barvy. Vznikl tak nový trend zvaný ichi neboli módní, šik. Z dámských účesů se ztratila rafinovanost a zdobnost a populárnější byla strohost, kterou někteří považovali až za ošuntělost a stylovou nedbalost. Ale jiní to považovali za znovu nalezenou kulturu prostoty a nenucenosti.

●●●
 

Objevila se nová kultura uměleckých účesů, když odstranila boubelatost a část vlasů podél tváří mohla nyní volně splývat. Nový styl byl nazván gejša Tatsumi podle gejši bavící hosty ve čtvrti Fukagawa města Edo.

Aby byly účesy pevné, používala se na vlasy většinou míza vonných stromů smíchaná s trochou oleje. Vlasy byly natvrdo stmeleny tak, aby držely tvar spolu se spoustou dalších vlasových, dřevěných, papírových, želvovinových a jiných účesových výplní.
 

Rafinovanost kadeřnického umění se poté soustředila na čisté vlasové linie na krku žen zvednutím na záhlaví, aby se zezadu zcela a zřetelně odhalily šíje.

Netrvalo ale dlouho, a ulicemi města Eda kráčely i ženy se západními účesy, jako byl „italský“ a „Margareta“ (všechny vlasy staženy v záhlaví do kulatého uzlu a pak byly zakryty ozdobnou látkou).
 
Účes Margareta přišel do módy v roce 1885.

V té době otevřelo nové Japonsko i pláže pro plavce. Byl to zvláštní pohled na dámy, oděné do jednodílného plédu v délce do půlky kolen, jak se s obrovským účesem těžce usazeným na vršku hlavy šplíchají ve vodě. A navíc ještě měly slaměné, vysoké, krempami lemované klobouky ještě vyšší než jejich účesy! Noviny pak psaly: „Ó, jak neohroženě se ona vrhá do vod, oděna jen do tenkého negližé, které se zapíná pouze vepředu.“

Tradici historických dámských účesů však i v dnešním Japonsku nepřetržitě udržují gejši a dívky maiko. Ani ne tak česáním vlastních vlasů, spíše pomocí paruk.

●●●
 

Stejná maiko, která dříve kráčela ulicí pod žhnoucím sluncem, nyní sedí na patách na malé bavlněné rohožce v místnosti Tatami se slaměnými rohožemi, ve velkém Japonském domě, což je velmi precizní japonská restaurace. Trochu odpočívá, než začne její denní práce, která zahrnuje servírování saké, tradiční japonský tanec, hru na shamisen (kytaře podobný hudební nástroj) a zpěv.

Její tvář je namalována bíle, rudá rtěnka ostře ohraničuje její rty jako mimovi a její ramena jsou úzká jako ramena dítěte, zdálo by se, že břímě, které nese, tedy udržování jedné z japonských tradic, je na její křehkost příliš těžké. Ale její usměvavé oči ujišťují, že by mohla nést na svých ramenech cokoli.
 
Únor 2008

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group