Archiv vydání magazínu Koktejl

Hrátky s vlasy po japonsku

Gejša jako vymalovaná

V letech předcházejících období Edo byly oficiálními účesy u císařského dvora tradiční rovné splývající vlasy. Byly oficiálním účesem po dlouhou dobu. Ženské drdoly byly proto výsledkem snahy, jak se osvobodit od oficiálního účesu a vyměnit jej za něco pohodlnějšího, lépe udržovaného a krásnějšího. Zdá se, že dodnes je jediným takovým řešením sepnutí vlasů na temeni.

Byla to doba přechodu k feudálnímu Japonsku – jak bohatli neurození občané, začali samurajové ztrácet své společenské i ekonomické postavení a horečka vlasové módy se přenesla na hlavy řadových japonských obyvatel.

V čele této módy byly gejši, jejich učnice maiko a herci divadla kabuki. Když bylo kadeřnické umění uprostřed období Edo na svém vrcholu, každá prostá žena nosila účes s tolika ozdobami, že často tchýně vyčítaly snachám, že jejich vlasy nosí více věcí, než je sedm druhů nářadí mnicha Bankeie. Myslely tím všeobecně známou postavu obrovitého mnicha z dramatu kabuki, který pomáhal svému pánovi v době války. Nosíval tolik druhů zbraní, že když se pohyboval, zvuk všech jeho pomůcek rachotil a řinčel jako na poplach. Jeho zbraně byly známy mezi lidem jako „sedm druhů věcí“, což bylo synonymem pro „mnoho“.

Dvě stě sedmdesát let hospodářství v míru během období Edo poskytlo neurozeným Japoncům rychlou a obrovskou ekonomickou nezávislost a feudální režim, vedený lordem Tanumou (v japonštině „rýžové pole a bažina“) byl donucen rezignovat kvůli přebujelému úplatkářství. Nový vládce, Sadanobu Matsudaira z oblasti Shirakawa, okamžitě vydal nařízení o šetrnosti a střídmosti a zakázal obchodovat s luxusními věcmi. Ačkoli zpočátku dávali obyvatelé novému pánovi plnou podporu, jeho nezastíraná politika šetření se lidem přestávala líbit. Vyhnali ho už sedm let poté, co převzal moc.

V té době se nosily čtyři významnější drdoly:

Kogai je ozdobná vlásenka, která se začala používat někdy v éře Muromachi (tedy v letech 1333–1573), ale nepravidelně. Na počátku nového účesu byla pomůcka kogai, malá tyčinka ohnutá do tvaru písmene V, na kterou byly splývající vlasy namotány a připevněny na temeni.

Když se stala tato móda populární, vlásenka se zvětšila, aby udržela stále větší drdoly. Některé kogai byly dlouhé až čtyřicet centimetrů. Mohly by snad podpírat i drdol o velikosti čapího hnízda jakožto nadměrný výtvor účesového umění a estétství.

Pak se ale objevil nový druh estétství – hledání skryté vnitřní krásy. Na rozdíl od oslnivých kombinací zářivých barev, naprosto oblíbených na zevnějšcích z dřívějšího období Edo, se začaly objevovat jemné, tlumené barvy, jako například čtyřicet osm různých barevných variací hnědé barvy. Vznikl tak nový trend zvaný ichi neboli módní, šik. Z dámských účesů se ztratila rafinovanost a zdobnost a populárnější byla strohost, kterou někteří považovali až za ošuntělost a stylovou nedbalost. Ale jiní to považovali za znovu nalezenou kulturu prostoty a nenucenosti.

Objevila se nová kultura uměleckých účesů, když odstranila boubelatost a část vlasů podél tváří mohla nyní volně splývat. Nový styl byl nazván gejša Tatsumi podle gejši bavící hosty ve čtvrti Fukagawa města Edo.

Rafinovanost kadeřnického umění se poté soustředila na čisté vlasové linie na krku žen zvednutím na záhlaví, aby se zezadu zcela a zřetelně odhalily šíje.

V té době otevřelo nové Japonsko i pláže pro plavce. Byl to zvláštní pohled na dámy, oděné do jednodílného plédu v délce do půlky kolen, jak se s obrovským účesem těžce usazeným na vršku hlavy šplíchají ve vodě. A navíc ještě měly slaměné, vysoké, krempami lemované klobouky ještě vyšší než jejich účesy! Noviny pak psaly: „Ó, jak neohroženě se ona vrhá do vod, oděna jen do tenkého negližé, které se zapíná pouze vepředu.“

Tradici historických dámských účesů však i v dnešním Japonsku nepřetržitě udržují gejši a dívky maiko. Ani ne tak česáním vlastních vlasů, spíše pomocí paruk.

Stejná maiko, která dříve kráčela ulicí pod žhnoucím sluncem, nyní sedí na patách na malé bavlněné rohožce v místnosti Tatami se slaměnými rohožemi, ve velkém Japonském domě, což je velmi precizní japonská restaurace. Trochu odpočívá, než začne její denní práce, která zahrnuje servírování saké, tradiční japonský tanec, hru na shamisen (kytaře podobný hudební nástroj) a zpěv.