ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Místo bylo i v harému

Místo bylo i v harému

 

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš
 
Pokud ještě existují na světě kouty, kde si člověk může připadat jako dávný cestovatel, až na pár drobností, pak je to Čadské jezero.

 

Vodní hladina se jen tak mírně čeřila a slunce hladilo svými paprsky nehybný rákos. Připomínalo to obyčejný rybník někde v jižních Čechách, kde poletující vážky a komáři čekají na svoji podvečerní pastvu. Občas nad hlavou přeletěla volavka a nebýt černých vesničanů okukujících cizince, asi by se tato chvíle mohla odehrát kdekoliv na světě.
 
Jenže my jsem byli ve vysněné zemi u břehů pověstného Čadského jezera. Kterýkoliv cestovatel by dal cokoliv jen za to, aby mohl spatřit hladinu kdysi nedostižného jezera ukrytého na jihu Sahary. Bylo odjakživa pojmem, který něco znamenal, a i dnes se k jezeru nejezdí na dovolenou. Možná je to dobře, protože potom by jezero podlehlo komerčnímu tlaku. Na druhou stranu však bilharzióza, rozšířená v Africe, odrazuje i ty nejodvážnější. Ostatně i sebevětší plavec by si jezera příliš neužil, protože hloubka dosahuje někde jen půl metru a rochnit se v bahýnku se asi nikomu nechce.
 
I v agenturních zprávách
Mnozí si možná vybavují jezero ze zpráv v médiích, které pravidelně referují o jeho vysychání. Na mapách ze 60. let mělo Čadské jezero plochu srovnatelnou s rozlohou Belgie. V současnosti se uvádí pouze tisíc pět set kilometrů čtverečních oproti původním dvaceti šesti tisícům. Největší sucho tu bylo v roce 1908 a 1984, kdy nezbyla kapka vody. Pro oblast to znamenalo pohromu, většina obyvatel v okolí jezera, tedy asi dvacet milionů lidí, se živí převážně rybařením.
 
Vodní hladina se mění podle vydatnosti srážek a období. Za sucha značně ustupuje, naopak v listopadu a prosinci je největší. Jezero poznamenávají i klimatické změny a stále větší spotřeba vody. Pro porovnání ještě jeden údaj: podle odborníků bylo Čadské jezero v pravěku velkým vnitrozemským mořem, které zabíralo úctyhodných tři sta třicet tisíc kilometrů čtverečních.
 

Musíte do paláce

Možná si všichni představují jezero jako jednolitou plochu. Na čadské straně se ovšem jedná o neuvěřitelnou spleť ostrovů, ostrůvků a bažin. Mnohé mělčiny jsou zarostlé papyrusem a po hladině se rozprostírá mnoho plovoucích ostrovů plných vegetace. Naopak na severnější části blíže k Sahaře přímo zasahují do vody duny.
 
Vodní hladina leží na území čtyř států – Čadu, Kamerunu, Nigeru a Nigérie. Tedy, kdo by chtěl prozkoumat celé jezero, potřebuje poměrně dost času na získání neobvyklých víz. „Musíte k sultánovi do Kinassaramu pro svolení,“ radí nám místní učitel mluvící anglicky. „Jinak to pro vás bude těžké. Ale sultán má rád cizince, můžete bydlet u něj v paláci,“ dodává nám naději.
 
Pravdou je, že dostat se k jezeru bylo velice obtížné. Nikdo nám nechtěl půjčit auto a pokud ano, částka za to byla astronomická. Prý v okolí řádí bandité. Naštěstí se stopem (placeným) po celodenním snažení dá ujet i dlouhých sto čtyřicet kilometrů. Naštěstí mnoho kontrolních stanovišť uchlácholila naše razítka a průkazy. Všudypřítomná byrokracie je striktně vyžaduje a navíc je třeba přidat trochu drzosti. Ostatně, že tu bandité zřejmě řádí, napovídala protijedoucí kolona Francouzské cizinecké legie. Špinaví vojáci s připravenými samopaly pokuřují a oddychují, jako kdyby bylo po boji.
 
I když se na první pohled těžko věří, že tu někdo loupí. Lidé jsou vesměs přátelští, hodně vlídní a neuvěřitelně pohostinní. Kdo by si však chtěl popovídat ve francouzštině, má smůlu. Pochodil by snad jedině u úředníků. Hlavním dorozumívacím prostředkem jsou kmenové jazyky a arabština. Několik arabských frází pochycených na minulých cestách tak každého obměkčují. Kupodivu se tu mluví i anglicky, a to díky přistěhovalcům a obchodníkům z Nigérie. Mají tady velký vliv, dokonce se tu stále častěji počítá a účtuje v nigerijských nairách místo středoafrických franků obvyklých a platných v Čadu.
 

Opravdový sultán

Poslechli jsme radu a už sedíme v naplněné velké kánoi s poměrně moderním motorem, která po menší rvačce mezi pasažery vyjíždí na dvouhodinovou plavbu po jezeře. Cestující bojovali o místo a slevu, protože jakýsi dobrák vybral s předstihem cestovné, i když k posádce nepatřil.
 
Západ slunce je tím nejlepším okamžikem, kdy si zrcadlící se hladina hraje s paprsky. Motor tiše vrní a okolo nás se odehrává přírodní představení, které hltáme plnými doušky. Někdy se loď jen stěží proplétá mezi vegetací, která dokonale prorůstá i poslední místa, kudy se ještě dá proplout. Obdivuji kormidelníka, že v tom labyrintu papyrusu dokáže najít pravou cestu.
 

Pro místní je na rozdíl od nás plavba rutinou, ale jakmile vytáhnu fotoaparát, je osazenstvo lodi ochotno nás málem i vyklopit. Fotografovat v Čadu je vůbec velice obtížné. Je k tomu oficiálně potřeba povolení, a i když ho máte, neobejde se to často bez velmi vzrušené výměny názorů, hádek a postrkování.

Když však nocí klopýtám bahnitým přístavem mezi stejně velkými kánoemi, nechce se mi věřit pohádce o sultánovi. Že by mohl žít v takovém hnízdě? Tři bídné obchůdky, kde se nedá ani nic koupit k jídlu, osvětlují pouze dvě petrolejky. Ochotní průvodci nás ale vedou do sultánova paláce. Zprvu vypadá jako trochu větší dům z nepálených cihel, ale hned za branou se otevírá prostorný dvůr a další dům. Plechová střecha potvrzuje bohatství. Ve svitu baterky mě zaujaly tři paraboly satelitu. Opravdu musí jít o mocného muže. Za chvíli se rozbíhá agregát a tajemník místního vládce nás se zástupem dvořanů i nezvaných hostů zve ke slyšení.
 
Všichni poddaní se skoro obřadně klaní a někteří i plazí před mohutným mužem oblečeným do bělostného obleku s bílou čepičkou. Trůní na červeném koberci a několika poduškách. V ruce důstojně drží jednoduché ovívátko z nabarvených ptačích per. Sultán nás vítá smíchem a pravou oxfordskou angličtinou a nabízí posezení po pravici.
 

Televizní obřad

Místních se sešlo opravdu hodně, i když nevím, jestli kvůli nám, nebo televizi. Ta je tu mocným ukazatelem prestiže. Jediný, kdo ji má, je sultán, a totéž platí o energii, která je tu opravdovým luxusem. Vládce nám hrdě přepíná asi padesát programů svého spojení se světem. Chvíli jsme v Africe, zanedlouho v Číně a pak už v Evropě. Jen nemůže najít českou televizi, aby nás potěšil.
 
Celý dvůr ochotně pozoruje během přepínání útržky seriálů a dění na obrazovce, i když cizím jazykům nikdo nerozumí. Dostáváme i občerstvení – přeschlé ořechy kola, které jsou dobré tak k vylámání zubů. Jinak je vše velmi milé, s pravou a nepředstíranou pohostinností. Takhle se asi cítil v Africe cestovatel před sto lety.
 
Obřad s přepínáním televizních kanálů jen narušuje jakási stonožka a další breberky, které pochodují po značně prochozených kobercích a hledají si oběti. Podle chování dvořanů je stonožka asi nebezpečná, všichni ji buď obcházejí, nebo se střelhbitě přesouvají. Samozřejmě s veškerou vážností, aby neztratili tvář…
 
I my jsme dělali, jako kdyby na koberci nic nebylo, abychom hned první den neztratili svoji důstojnost. Kamarád Martin ale včas neuhnul a stonožka ho kousla. Celé další dva dny se vyrovnával s poměrně palčivou bolestí a ztuhlými svaly. Bylo to podobné, jako by ho kousl jedovatý had. Dobrý suvenýr od sultána.
 
Nakonec se nám dostalo i pocty postavit si stany v harému. Bylo to lepší než spát v paláci s vidinou podobných zvířátek. Dostalo se nám tak velké výsady, protože vyjma sultána a služebnictva tam nikdo nesměl. Jenže sultánova manželka byla v hlavním městě, a tak neměl nikdo nic proti. Když jsme začali stavět stany, jeden z dvořanů se ke mně naklonil a poznamenal: „Pane, tak krásnou moskytiéru jsem ještě neviděl.“
 
 

S houfem dětí

Ráno jsme si potvrdili, že sem běloši opravdu nejezdí často. U místní školy se na nás sesypalo asi sto dětí. Vrhly se na nás s nefalšovanou radostí, tahaly nás za oblečení, šacovaly kapsy, domáhaly se pozornosti a neskutečně ječely. Naštěstí si sultánova tělesná stráž věděla rady. Přiběhla s hadicemi a začala děti třískat hlava nehlava. Jak se časem ukázalo, byl to jediný způsob, jak se zbavit stále velkého davu otravujících a poměrně drzých děcek jako utržených ze řetězu. Začal jsem mít pocit, že tělesné tresty jsou někdy jedinou možností.
 

V Kinassaramu se samozřejmě zvěst o naší přítomnosti roznesla velice rychle. Hloučku dospělých, kteří nás v hojném počtu všude doprovázeli, se ale bohužel nedalo zbavit stejně jednoduše jako dětí.

Zdejší vesnice byla poslední výspou na území Čadu. Městečko s dvěma mešitami bylo obklopeno mangovými sady, které patřily sultánovi. Jezero ale bylo volně přístupné pro všechny obyvatele. Většina z nich žije na ostrovech a ostrůvcích v kruhových chatrčích se střechami z rákosu, případně se tu vyskytovaly čtverhranné honosnější stavby z nepálených cihel. Pro většinu se stal hlavním zdrojem obživy rybolov. Téměř před každou chatrčí tak ležela velká rohož nebo stály stojany, kde se na slunci sušily různé druhy ryb. Jejich vůní jsme po pár dnech byli dokonale nasáklí i my.
 
Pokud zmizí z jezera ryby, nevím, čím se tu budou živit. Je to pro místní velice snadná obživa, protože ryby do natažených sítí mezi ostrovy vplouvají samy, ty velké i do speciálních pastí-košů. Sítě rybáři jednoduše natahují mezi kanály a průplavy. Úspěch prý záleží na proudění vody. Mnozí rybáři sítě na kánoích i nahazují. Myslel jsem si, že toho nemohou moc chytit, ale když jsem posléze uviděl tahat skoro půlmetrovou rybu, získali můj obdiv.
 
Na jezeře má ale člověk také několik tradičních nepřátel. Jednak jsou to různí hadi, krokodýli a hlavně hroši, kteří hravě zlikvidují rybářskou loďku včetně jejího osazenstva. Ne nadarmo se považují za mnohem nebezpečnější zvíře, než je lev. Stačí se podívat na statistiky.
 

Je libo mobil?

Zklamáním pro nás byla však mobilmánie, která postihla snad celou Afriku. V Čadu mi dokonce připadalo, jako kdyby se všichni živili jen prodejem předplacených karet. I když v oblasti jezera nebyl většinou žádný signál, skoro každý měl v chatrči pověšený mobilní telefon. Malé děti si hrály s nepříjemnou kopií mobilu z Číny – uši trhající a stále zvonící. Naštěstí tu baterie nejsou tak dostupné.
 
Pronajmout si loď na projížďku po jezeře se ukázalo jako nečekaný problém. Nikdo netušil, kolik si má říci, a tak jen na zkoušku občas někdo střelil od boku pouhých půl milionu CFA, tedy přibližně osm set eur na den. Když jsme nesouhlasili, jednoduše se shromáždil dav lidí a odešel stranou dohodnout jinou cenu. Teprve tam probíhal pravý boj, kolik kdo urve. Přišli znovu a proti logice nabídli ještě vyšší cenu – opravdu pohádkové království. Tak jsme nakonec jednoduše šli za jedním vyhlédnutým rybářem. Původně chtěl sto tisíc CFA. Do dlaně jsem mu položil dvacet tisíc, on je rychle ­shrábl a obchod byl uzavřen. Podle výrazu ve tváři jeho rodinných příslušníků tolik peněz pohromadě asi nikdy neviděli.
 

Hasan jako výhra

Jak se ukázalo, že náš průvodce a kapitán v jedné osobě Hasan byl pravou výhrou. Nejenže znal dokonale každý kout okolí, ale dokázal přemluvit i místní k fotografování. Také se na plavbu náležitě připravil, převlékl se do toho nejlepšího, co měl, a aby nepádloval sám, vzal ještě pomocníka.

Pohled na jezero by byl z lodi zajímavější než z břehu, kdyby nebylo velké množství kanálů tak dokonale zarostlých rákosem, že to často zcela zakrývalo výhled. V místech, kde stály vesnice, už čekal houf dětí a vítal nás rovněž tradiční odér sušících se ryb na slunci.
 
Poslední den naší výpravy jsme s pomocí sultánova sekretáře trochu obelstili místní policii a tajnou službu. Jednoduše jsme si nechali dát výstupní razítko do pasů rovnou na místě. Nechtělo se nám vracet zpět do N´Djameny na legální přechod. Navíc už se Hasan těšil na další výdělek.
 

Cesta do Kamerunu byla ale nakonec poněkud delší, než jsme předpokládali. Dokonce nás čadská vojenská hlídka na člunu jeden moment nechala z najatého plavidla vystoupit. Důležitě si prohlédli pasy, výstupní razítko je vůbec nezajímalo, ale pak nás se smíchem propustili. Bandité jsme rozhodně nebyli.

V této části už jezero více vypadalo jako skutečná vodní plocha, i když i tady stály na mnoha ostrovech další vesnice. O poznání ale přibylo malých nákladních lodí.
 

Ti blázniví cizinci…

Kamerunská strana byla o poznání civilizovanější, na břehu jezera už stála skladiště, domy měly plechové střechy a bylo tu také více lidí, kteří hovořili do mobilů přitisknutých na ucho. Signál se očividně už alespoň tady dostal i k jezeru.
 

Vojáci ze zdejšího stanoviště zpočátku nevěděli, co s námi. Přijeli jsme do místa, kam bychom správně z kamerunské strany nesměli. Tak nás jednoduše každého seržant posadil na pronajaté motorky a dovezl do čtyřicet kilometrů vzdáleného velitelství do městečka, kde na policii měli potřebné razítko, a tím se neobvyklý problém vyřešil. Všichni byli spokojeni. A proč ne – u tak legendárního jezera.

 

 

Dnešní Čad


Řadí se k nejchudším státům světa, i když by tomu tak nemuselo být především díky objevům a těžbě ropných polí. Bohužel i ropa je vlastně prokletím země, jelikož se na ni všichni slétají jako supi a každý se snaží urvat, co se dá.


Zájmy tu má mnoho zemí, ale nejdominantnější je Francie, která považuje Čad za sféru pod svým vlivem a v zemi působí stabilní vojenské jednotky, nechvalně známé cizinecké legie.


Čína si brousí zuby na nerostné bohatství v celé Africe a je čím dál tím více úspěšnější.


Spojené státy hledají další ropu pro svoji žíznící ekonomiku.


V zemi tak působí různé skupiny podporované ze zahraničí a vzájemně spřádají intriky, z kterých nemá prospěch nikdo. Současný režim se drží zuby nehty u moci a další tiše vyčkávají na první příležitost, jak se dostat k žezlu.


Aby toho nebylo málo, tak ze Súdánu do Čadu pronikají polovojenské milice a bandité, kteří dosud bez řešení řádí v neblahém Darfúru. Tisíce uprchlíků se tísní v táborech na čadském území a i když tam směřuje humanitární pomoc, stále je jí málo.


To vše pak ovlivňuje současnou situaci: nefungující stát, korupce a nezájem úředníků o jakýkoliv rozvoj.
  

Které řeky napájejí jezero


Je to hned několik řek, z nichž nejvýznamnější je od jihovýchodu řeka Chari. Přináší až 90 procent veškeré vody.


Dalším významným zdrojem je od západu řeka Komadugu Yobé.


Je bezodtoké, i když ve vzácných případech, kdy je vody hodně, odtéká voda z jezera severovýchodně suchým ramenem Bahr-al-Ghazal.

 

Tip na cestu

 

Čadské jezero je přístupné z Čadu, Nigeru, Nigérie a Kamerunu.


V každé zemi potřebujete různá povolení. Například z kamerunské strany v současnosti turisty ani nepouštějí k jezeru kvůli banditům.


Nejvýhodnější doprava do oblasti je například s Air France do N´Djameny za cenu přibližně 30 000 Kč bez poplatků. O hodně levnější se dá sehnat letenka do Nigérie nebo Kamerunu. V tomto případě však připočtěte minimálně dva dny na přesuny například z kamerunské Doualy.


Ani jedna ze zemí není příliš připravena na turisty, a tak třeba jen získat obyčejné vstupní vízum může být dokonalým hororem.


Dobré je také dopředu si ověřit aktuální bezpečnostní situaci, která se v tomto výbušném regionu poměrně často mění.
 
Únor 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group