ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MONOLOG Z ŽULOVÉ JEHLY

 

Ležím. Za chvilku vstanu, protáhnu se, možná se proběhnu a připravím si výbornou snídani. Sýrový toast, dvě vejce do skla a kávu. Aspoň litr... Vyklonil jsem se z lůžka a zklamaně protáhl obličej. Sen se rozplynul. Z běhání nebude nic a místo topinek zase jen půl misky vlažné ovesné kaše. Na tu snad voda ještě vystačí. Sněhová bouře nás drží už druhý den na jednom místě. Ve východní stěně centrální věže Paine, nějakých 600 metrů nad pevnou zemí...

JASNÝ CÍL CERRO CENTRALE

Když naše malá tříčlenná expedice odjížděla koncem ledna do chilské Patagonie, všechno se zdálo být jasné a jednoduché: totiž vylézt na nejznámější dominantu národního parku Torres del Paine - věž Cerro Centrale. Východní stěnou skoro 3000 metrů vysokého žulového monolitu vede sedm cest. První tudy prostoupili v roce 1974 Jihoafričané Scott a Smithers, zatím poslední byl Američan Steve Schneider rok před naším příjezdem. Nevěděli jsme nic o tom, že by některá z cest měla opakování. Určitě ne volné, bez použití horolezecké techniky. Všech sedm se podařilo zdolat pomocí skob, frendů, stoperů (jisticích pomůcek), skyhooků (závěsných háčků) a žebříčků, a ovšem - s obrovským úsilím a vůlí. Nejde totiž ani tak o těch 1200 vertikálních metrů žuly, jako spíš o pověstné patagonské počasí, které dokáže zbrzdit postup jen na pár desítek metrů za den, někdy i míň. Mrznoucí déšť, zima a skoro permanentní západní vichr dělají z patagonských And jedno z nejnehostinnějších míst naší planety. Přesto se pod zdejšími žulovými stěnami scházejí rok co rok horolezci z celého světa, aby tu pomalu utráceli své naděje, že právě na ně se počasí usměje a vylezou to, co si doma naplánovali. Někteří odjíždějí po měsíci, ti zavilejší po dvou, aniž by si třeba za celou tu dobu sáhli na skálu. A příští rok jsou tu zas... "Je to jako droga," tvrdí veterán patagonského lezení Američan Charlie Fowler.

Dva dny po našem příjezdu jsme v kempu Torres potkali Martina s Tomem, kamarády z Prahy, kteří před měsícem přijeli vylézt na Cerro Centrale "normálkou" ze západní strany. Jedenáctidélková cesta "Bonington-Whillans" se dá udělat za jediný den. Kluci se o to pokusili dvakrát a dvakrát je nečas vrátil zpátky. Věděli jsme, že ke zdolání východní stěny potřebujeme nejmíň šest dnů, možná víc. Naše ambice dostávaly vážné trhliny...

NIKDO TO NECHTĚL ŘÍCT PRVNÍ

Hrbíme se pod obrovským balvanem a vzpomínáme na teplo. Věže Paine, vypínající se nad ledovec na protější straně údolí, jen tušíme. Skrze mlhu je vidět sotva na deset metrů a fouká takový vítr, že když si člověk potřebuje odskočit na malou, načurá si do tváře. Včera jsme sem, do základního tábora, dovlekli poslední porci materiálu. Celkem ke dvěma stům kilogramů. Jakmile se mraky na moment rozestupují, můžeme si konečně věž prohlédnout. Její monumentalita je ohromující. Pátráme očima v potemnělé mase kamene, která se na pozadí šedých mraků rýsuje jako zlověstný vykřičník.

Tam někde uprostřed vede cesta "Riders on the Storm" legendární dvojice Němců Alberta a Güllicha. Už je nám jasné, že ti "jezdci v bouři" nejsou líbivým klišé, ale strohou skutečností. Vlevo vedli Italové, vpravo anglická cesta z roku 1992. Mezi Němce a Angličany se loni vklínil Američan Schneider. Jeho osmnáctidenní sólo výstup se stal horolezeckou událostí roku.

Choulíme se v improvizované jeskyni a mlčíme. Nikdo to nechce říct první, ale ten pocit na nás doléhá stejně neodbytně jako vířící sníh. "Ta stěna vpravo je docela slušná, co?" povídá najednou Mára. "Nádherná!" polykám hozenou návnadu. Shodujeme se, že boční masiv věží Paine, dosahující dvou třetin jejich výšky, je vlastně mnohem hezčí. A že prvovýstup tudy bude stejně hodnotný, ne-li hodnotnější, než volné zopakování německé, italské nebo anglické cesty. Volné lezení! Jak nesmyslně se teď a tady jeví představa z domova! Venku nejde skoro ani stát, natož lézt po skále...

VERTIKÁLNÍ TURISTIKA

Když se po třech dnech počasí konečně zlepšilo a my začali s vynáškou přes ledovec, ukázalo se, že linie zamýšleného prvovýstupu leží přímo ve spádnici ustavičně padajících kamenných lavin. Vida, proč v tak krásné stěně žádná cesta nevede! Je tedy znovu rozhodnuto...

V oranžovopurpurovém úsvitu 8. března nastupujeme do linie, ve které jsme dalekohledem objevili stará fixní lana. Slabá naděje na ústup! Je sice hloupé ještě před nástupem myslet na ústup, ale zkušenost s patagonským počasím je výmluvná. A pak, nemůžeme si dovolit "těžkotonážní" lezení v tradičním stylu zajištěné fixy. Máme jen pět šedesátimetrových lan, dvě sady frendů a stoperů, asi třicet skob a padesát nýtů. A dvě lůžka, dvoupostel a singl. Viditelnost nějakých dvacet metrů, vytrvale padající krupička.

Tři dny jde všechno hladce - s výjimkou otrockého tahání dvou těžkých vaků nacpaných materiálem, láhvemi s vodou a jídlem. Po ukloněných plotnách tvořících první třetinu stěny se leze krásně, ale s těmi vaky je šeredná práce. Asi proto jim taky žádný lezec neřekne jinak než "prasata". Marek vylezl šest délek, já další den přidávám čtyři a David další den zase čtyři. Na konci čtvrté délky David zastavuje a hlásí dolů, že dál to nejde. Nad námi je padesát metrů hladké kolmé desky. O přenýtování tak dlouhého úseku nemůže být ani řeč! Vrátit se a dál sledovat linii starých fixů? Když člověk počítá každý metr vzhůru, moc se mu vracet nechce... Ještě před setměním objevujeme pozůstatky starého štandu (místa, kde se dobírá lano) po Angličanech. Jeden kyvadlový traverz, a jsme na začátku skoro kilometrové spáry.

Šestý den je Márův. Šplháme pomocí jumaru (pomůcky k výstupu po laně). Spára se nad námi postupně zavírá do tenké trhliny, která v jednom místě tvoří převislé břicho. Volné lezení končí. Mrzneme s Davidem na štandu a posloucháme Marka, jak si pár metrů nad námi mumlá: "Založit frenda, táák, pomaličku zatížit, táák, zvedám... Do hajzlu...!" A hned je o tři metry níž, jak s ním frend z drolivé spáry vypadl. Podobná scénka se v drobných obměnách opakuje ještě párkrát. Po osmi hodinách máme za sebou jen padesát metrů. A ráno jsme byli v představách o dobrých 250 metrů výš...

Myšlenky prvolezce se scvrkávají do monotónního kolovrátku: prohlédnout spáru, vybrat správný stoper, založit ho, pověsit žebříček, zatížit, prohlédnout spáru... A myšlenky těch na štandu nebývají o nic vzletnější - ustavičně se točí kolem vzpomínek na teplo, jídlo a bezpečí. Komunikace se zužuje na strohé pokyny: jistím, jdu, dober, povol...

Od Argentiny jdou neustále kulovité mraky, předzvěst změny počasí, obykle k horšímu. Osmý den po poledni dolézám do sevřeného koutu pod velký převis. V levé stěně se plazí mokrý čurek. Než jsme na štandu všichni i s batohy a než David načne další délku, je z čurku trvale kapající vodovod. Po deseti minutách stojíme s Márou pod ledovou sprchou. Uhnout není kam. Voda na lanech, smycích a karabinách mrzne. A to jsme si říkali, jaký to bude krásný den! Když jsem za hodinu na Davidově štandu, chroptím vyčerpáním a podchlazením. Dvacet minut po mně Marek. Musíme mu sundat jumary z lana a cvaknout ho ke štandu. Vůbec nemůže hýbat prsty.

S JIŽNÍM KŘÍŽEM NAD HLAVOU

Celou tu dobu, kdy jsme se pomalu probíjeli spárou vzhůru, skládali jsme Angličanům tichý hold. Strávili ve stěně 27 dní! Tenhle výkon nechceme, ani nemůžeme opakovat. Jídlo máme ještě tak na pět dní, ale víc nás trápí nedostatek vody. Z původních jedenácti litrů zbývá sotva pět. V té chvíli už na vlastní kůži pociťujeme, že při stěnovém lezení v Patagonii skutečně nejde o samo lezení, ale o extrémní výkon. Není to jen pouhá dřina bez špetky radosti. Je v tom cosi svrbivého, těžko postižitelného, chytlavého jako alkohol či droga.

Devátý den výstupu se rozhodujeme zaútočit na vrchol. Bereme s sebou jen spacáky, pytlík rozinek a pár čokoládových tyčinek. V krajním případě jídlo na tři dny. Je to můj den na prvním konci lana, i když posloupnost už moc nedodržujeme. Každý z nás leze, dokud může nebo dokud nemá ruce celé od krve. Klouby rozedřené, zanícené oděrky a strženou kůži, prsty nateklé tak, že nejdou ohýbat. Žula je jako struhadlo.

Přelézám další převis, ze kterého crčí voda. "Hej, tady už se to láme!" křičím dolů a prohlížím stěnu nad sebou. Konečně zase lehce ukloněný terén - předzvěst blížícího se vrcholu! A hned lezu. Zespoda zazní jekot následovaný vodopádem nadávek. To se Mára koupe v převisu. Netušil jsem, že pro něj mohla expedice rychle skončit. Byl zrovna na hraně převisu, když praskl oplet lana a Mára zůstal viset o pět metrů níž jen na vnitřním jádru spleteném z několika pramenů. David mu hází jiné lano a Mára jurmuje na náš štand. A pak že mám šedivé vlasy jen já!

Setmělo se. Rozsvěcuju čelovku a jako bludička se sunu vzhůru. O půlnoci mám pocit, že tahle hora nikdy neskončí. Tápu po skále, vyhýbám se zasněženým polím. Když přede mnou ze tmy znovu vyrůstá kolmá stěna, poslední zbytek mého nadšení je pryč. Lezu zpátky ke klukům. Nikdo už nechce pokračovat. Hledáme si kousek volné plochy na přespání, místo, kde bychom si mohli aspoň sednout. Mára má výstupek dobře přes metr čtvereční, David o kus dál podobně rozlehlou lavici a já se zasekávám do ukloněného zářezu vysypaného sněhem. Příštích pět hodin se dívám na Jižní kříž a říkám si: už by to fakt mohlo skončit!

VZHŮRU DOLŮ!

"Nádherné svítání! Těch barev!" poslouchám za úsvitu Márův chvalozpěv a nechce se mi dělat vůbec nic. Vrcholový den začíná. Po třech mixových délkách máme nad sebou už jen třicetimetrovou žulovou pyramidu. Vrchol, na který se z východní strany postavilo jen málo horolezců. Když má po deseti dlouhých dnech nastat rychlý konec, rozlije se v člověku zvláštní pocit. Radost? Pokora? Hrdost, nebo pýcha? Tak trochu všechno dohromady, ale především myšlenka: odteď už jenom dolů!


Vrchol, na který se z východní strany postavilo jenom málo horolezců. Když má po deseti dlouhých dnech nastat rychlý konec, rozlije se v člověku zvláštní pocit. Radost? Pokora? Hrdost, nebo pýcha? Tak trochu všechno dohromady, ale především myšlenka: odteď už jenom dolů!

Výhled z Cerro Centrale je naprostou satisfakcí. Na východ daleko do Argentiny se táhne plochá pampa, jižně se ježí špice dalších žulových štítů, západnímu výhledu dominuje šedomodré tělo ledovce, který se mezi masivy kroutí jako prehistorický had, daleko k severu ubíhá hřbet patagonských And. Podáváme si ruce. Na ten pohled z očí do očí se nedá zapomenout. Vrcholová ceremonie netrvá víc než pět minut. Deset dní pro intenzivních pět minut závratě? Možná. Určitě! Každý lezec ví, že opravdový vrchol, skutečný konec cesty leží dole pod stěnou.

Zpátky na rovné zemi stojíme v podvečer 18. března, jedenáct dní po nástupu. Ve stěně za námi zůstává nová česká varianta: "Makarony-Pordige Junction".
červenec - srpen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group