ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vítejte v Pekle!

peklo2Vítejte v Pekle!

 

Napsal a vyfotografoval Ivan Brezina
 
Už jste někdy přemýšleli, co vás čeká po smrti? Ne? Ale to byste měli! Pokud totiž mají pravdu buddhisté, přijdou vás vaše drobné „hříchy“ všedního dne pořádně draho. Co třeba ta ubohá moucha, kterou jste dnes ráno rozmázli plácačkou?

 

Na treku po okolí městečka Muang Sing v severním Laosu jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Budova přede mnou připomínala buddhistický chrám. Není to ale spíš pouťový dům hrůzy, ptal jsem se sám sebe nevěřícně. Nebo snad muzeum nějakého krutého etnického masakru? Strašidelné scény mě děsily, ale jejich kýčovitě barvotisková poetika zároveň vyvolávala úsměv. 
  
Jak bude po smrti
  

Buddhisté věří v nekonečný koloběh převtělování, zvaný sansára. Po odhození těla, ve kterém žijeme dnes, se každý z nás může zrodit do jednoho z šesti stavů či sfér sansárového bytí. Dělí se na tři stavy blaženství (bůh, polobůh a člověk) a tři stavy zatracení (zvíře, hladový duch a bytost uvržená do pekla). My lidé vnímáme smysly jen lidskou sféru, kterou spolu s námi obývají i zvířata. Kromě ní ale existují ještě další sféry, jež nejsou našim smyslům přístupné. Ve které z nich se příště zrodíme, záleží jen na nás samotných, respektive na naší karmě (jakési celkové energetické bilanci, kterou si za tohoto života vytvoříme svými skutky, mluvou a myšlenkami). Pokud se třeba chováme špatně, hromadíme špatnou karmu a ta pak zcela logicky zapříčiní naše zrození v některé ze tří nízkých sfér či stavů zatracení – v nejhorším případě v pekle.

V názoru na to, co přesně se s námi po smrti stane, se ale jednotlivé buddhistické školy liší.
  
Nejproslulejším thanatologickým textem je Tibetská kniha mrtvých, pocházející nejspíš z 8. století po Kristu. Tibetský tantrický buddhismus (vadžrajána) věří, že po smrti nejdřív nastává mezistav zvaný bardo, který trvá 49 dnů. Duše je během něj buď vysvobozena z koloběhu existence a dosáhne nirvány, nebo se jí zjeví zástupy strašlivých duchů a démonů. Nakonec předstoupí před hrůzostrašného Pána smrti Dharmarádža (což by se dalo přeložit jako „král zákona“ nebo „vládce spravedlnosti“). Podle populární lidové představy leží jeho říše „daleko na jihu, sedm pater pod zemí“.
 
Pán smrti se podívá do zrcadla skutků a začne podle něj duši soudit. Pak jí „usekne hlavu, vyrve srdce, vytrhne vnitřnosti, vylíže mozek, vypije krev, sní maso a ohryže kosti…“ Duše ale nezemře, protože její tělo je jen přelud. I samotný soud je iluzorní – Tibetská kniha mrtvých zdůrazňuje, že ve skutečnosti je to pouze projekce našeho vědomí. Pán smrti reálně neexistuje, takže není třeba se ho bát. Duše se pak vydá hledat nové tělo v jednom ze šesti stavů sansárového bytí. Najde ho podle karmicky podmíněných halucinací, „světel“, lišících se barvou. Svět lidí má modré světlo, peklo kouřové světlo… Pokud těmto halucinacím nepodlehnete a uvědomíte si, co se s vámi děje, můžete se peklu vyhnout, i když vás do něj vaše karma neodolatelně přitahuje.
 
Buddhisté nazývají peklo Naraka (v sanskrtu) nebo Narádža (v jazyce pálí). Spíš než o pekle je ale přesnější mluvit o očistci. Na rozdíl od křesťanského pekla v něm totiž duše nejsou zatraceny navždy. Když utrpením odčiní svou špatnou karmu, vtělí se do jiné, vyšší sféry. Pobyt v pekle trvá mnohem déle než pozemský život a muka tu jsou mnohonásobně krutější. Sám Buddha prý řekl, že utrpení, které prodělává člověk bodaný naráz třemi stovkami kopí, je ve srovnání s utrpením v pekle jen „kamínkem vedle Himálaje“.
 
Pouťový dům hrůzy
 
V théravadové buddhistické tradici, do které patří i Laos, bývá Pán smrti nazýván Jama. „Strážci pekla uchopí jedince a představí ho králi: ,Jamo, tento člověk špatně jednal se svou matkou, se svým otcem, s askety a bráhmany a neměl úctu ke starším ze svého rodu. Nechť pro něj král určí spravedlivý trest,‘“ píše se v klasickém théravadovém textu Madždžhima-nikája (součást tzv. Pálijského kánonu, sepsaného na 4. buddhistickém koncilu, který se sešel roku 29 po Kristu na Srí Lance).
 
Madždžhima-nikája je ale spíš výjimka – v oficiálních buddhistických textech se o Jamově říši mnoho nedočtete. Mnohem častěji se objevuje v populárních lidových mravoličných vyprávěních, která mají za úkol vystrašit „hříšníky“ a přivést je na správnou cestu. Hrůzy, které je v Narace čekají, bývají v kýčovitě pestrých barvách zobrazovány na stěnách chrámů, kde často tvoří jakési hororové „billboardy“. Že je to v rozporu s buddhistickou filozofií, která nemluví o žádném božím soudu, ale o zrození v dalším těle jen na základě neosobního karmického zákona? Že se to navzájem vylučuje?
 
Každé náboženství má exoterickou vnější stránku, přizpůsobenou chápavosti prostých lidí, a esoterickou vnitřní stránku, určenou jen zasvěceným. Pokud si chce veřejnost představovat peklo jako pouťový dům hrůzy obývaný čerty, má ho mít. Zasvěceným ale stačí zákon příčiny a následku, podle něhož nás po smrti čeká přesně to, co jsme za života „vytvořili“ svými činy. Peklo je podle nich jen metafora, která ve skutečnosti neexistuje.
 
Tak třeba čínská sútra připomenutí pravého zákona označuje peklo za pouhé pocity, projekce naší vinami obtížené mysli, vyplněné sebeklamem, sobectvím a egocentrismem.
„Ty sám jsi vykonal špatné činy, a ty sám zakusíš jejich následky,“ říká hříšníkovi Pán smrti Jama v textu Madždžhima-nikája. V populárních lidových vyprávěních je to ale právě on, kdo přímo určuje, do kterého pekla který hříšník patří. Každému provinění odpovídá zcela konkrétní trest. Opilci jsou smaženi v obrovské pánvi, až „puknou jako hořčičné semínko“, lhářům je vytržen jazyk žhavými kleštěmi, vrahům klovou oči velcí černí ptáci. Popíračům existence dobra a zla strčí ďáblové do zadku červy, kteří se jim útrobami prožerou až do mozku. Zlodějům se kolem krku obtočí oceloví hadi… Schválně to napište na papírek a nechte v lednici, odkud vám právě kdosi ukradl váš oblíbený borůvkový jogurt…
 
Často jde o takřka doslovnou odplatu. Ten, kdo byl za života vášnivým lovcem, je po smrti sám „loven“ smečkou pekelných psů. Člověk, který mezi prsty rozmáčkl veš, je sám drcen mezi dvěma ocelovými horami. Rybář, zabíjející vodní živočichy, je ponořen do řeky roztavené mědi. Sexuálnímu hříšníkovi ďáblové sežehnou příslušný orgán rozžhaveným železem…
 
Ledové peklo
 
Duše se v pekle zrodí už jako dospělá bytost. Muka ji tam nezabijí – útrapami zničené tělo se totiž neustále obnovuje v plném zdraví, takže mučení může stále pokračovat znovu a znovu. „Nesnesitelně palčivý oheň postupně sežehne jeho vnější kůži, vnitřní kůži, maso, nervy a kosti. Ale smrt pro něj nenastane dřív, než se vyčerpají následky jeho špatných činů,“ říká o hříšníkovi Madždžhima-nikája.
 
V jednotlivých buddhistických zemích se postupem času vytvořila celá záplava nejrůznějších představ o pekle, ve kterých je velmi nesnadné se vyznat. Nejčastěji bývá zmiňováno osm ledových pekel a osm ohnivých pekel. Někde ale věří až ve stovky tisíc různých pekel s velmi složitou strukturou. Vize pekla často odrážejí přírodní podmínky, které v dané zemi panují. Tak třeba Tibeťané mluví o pekle Arbuda, připomínajícím temnou, na kost zmrzlou pláň obklopenou horami ledu. Neustále tam duje mrazivý vítr, v němž hříšníci bloudí nazí a pokrytí omrzlinami.
 
Obyvatelé Jihovýchodní Asie si ledové peklo neumějí představit, protože jim k tomu prostě chybí zkušenost. K dokonalosti ale dovedli ohnivá pekla. Tak třeba v pekle Saňdžíva je země tvořena rozpálenou kovovou deskou. Bosí hříšníci po ní s křikem pobíhají sem a tam, podobni mravencům v zapálené krabičce od sirek. Pomocníci boha Jamy (něco jako naši čerti) je bodají ohnivými bodci, zatímco jim na hlavy prší horký popel a tekutý kov. V pekle Samgháta se na hříšníky řítí ohnivé skály a v pekle Tapana je ďáblové narážejí na hořící rožně, takže jim z úst a nosu šlehají plameny. V pekle Kalasúta jsou hříšníci zavěšeni za roztažené nohy hlavou dolů a ďáblové je od rozkroku směrem k hlavě pomalu řežou velkou pilou. Na stěně chrámu v Muang Singu ale můžete spatřit „modernizovanou“ verzi, ve které figurují ozubené kotouče z cirkulárky.
 
Text Madždžhima-nikája zmiňuje postupný průchod duše řadou pekel. Tak třeba v Milhakúpě, „žumpovém pekle“, je hříšník ponořen do oceánu plného smrdutých exkrementů. Navíc se na něj vrhnou miliony červů s ústy ostrými jako jehly, kteří mu postupně sežerou celé tělo a z kostí mu vysají morek. Hříšník pak putuje do lesa Simbálí, kde ho začnou trhat ohniví psi s ocelovými zuby. Ve snaze uniknout začne šplhat na ohnivé stromy. Ty ale mají půlmetrové trny, které nešťastníka drásají a trhají, zatímco na něj ze vzduchu útočí draví ptáci. Následuje Šavlový les s listy ostrými jako břitva. Jak fouká vítr, povívající listy sekají hříšníkovy ruce, nohy, nosy a uši… Nakonec musí přeplavat řeku Vetarani, ve které je místo vody vroucí žíravina.
 
„Strážci pekla ho pak vytáhnou železnými háky,“ říká Madždžhima-nikája. „Položí ho na břeh a zeptají se: ,Co si přeješ?‘ ,Mám hlad.‘ Strážci pekla mu rozevřou ústa rozžhavenými železnými kleštěmi a vloží mu do nich rozžhavenou železnou kouli. Ta spálí jeho rty, ústa, hrdlo, hruď a vyjde spodem, přičemž vyvrhne jeho vnitřnosti a střeva…“
 
Nahlédnout do říše mrtvých
 
Jama a jeho posmrtný soud se podle religionistů do buddhismu dostal ze starší indické védské tradice. Kolektiv autorů české hinduistické mytologie Bohové s lotosovýma očima uvádí, že Jama byl synem slunečního boha Vivasvanta a jeho manželky Saranjú: „Jako první člověk položil počátek lidského pokolení, jako první obětoval bohům a také jako první ze smrtelníků zemřel a objevil tak cestu z tohoto světa do světa bohů. Za odměnu mu byla svěřena vláda nad říší mrtvých…“ Ta byla podle nejstarších představ rájem, kde panuje radost a veselí. Pozdější mytologická vyprávění ale Jamu změnila v hrůzného boha smrti, soudce lidských vin a vládce pekla Naráka. Zároveň se stal ale pomocníkem indických svatých mužů (sádhuů), toužících dosáhnout osvícení.
 
Vypráví se o temných půlnočních rituálech na kremačních hnátech, při kterých se sádhuové pomazávají popelem ze spálených lidských těl a vzývají Jamu, aby jim dal nahlédnout do říše mrtvých a umožnil jim tak odhalit „věčné světlo“, dřímající v lidském nitru. Poznání mysteria smrti je totiž důležitou součástí každého duchovního usilování. Kdo nezažil peklo, neví, co je nebe… Původně indické představy o Jamovi se pak s buddhismem rozšířily po celé Asii od Tibetu po Japonsko. V Číně se spojily s taoistickými mýty a vznikl osmnáctipatrový očistec Diyu, kde vládne „Král pekla“ Yanluo Wang se svými dvěma strašlivými pomocníky: Mužem s volskou hlavou a Mužem s koňskou tváří.
 
V tibetském buddhismu se kromě Jamy objevuje i Jamántaka, „Smrt smrti“. Podle legendy se jakýsi svatý muž dozvěděl, že když bude padesát let meditovat v jeskyni, dosáhne osvícení. Meditoval už 49 let, 11 měsíců a 29 dnů, když ho vyrušili dva zloději dobytka s ukradeným býkem. Prosil je, aby se zabitím zvířete počkali jen pár minut a nezkazili tak jeho duchovní úsilí. Nejenže ho neposlechli, ale ve snaze zbavit se nepohodlného svědka kromě býka usekli hlavu i jemu.
 
Svatý muž ale díky dlouhé meditaci vládl nadpřirozenými silami. Místo své hlavy si nasadil hlavu býka a změnil se v Jamu, „Pána smrti“. Ve strašlivém hněvu, že nedosáhl osvícení, oba zloděje zabil a vypil jim krev z misek, vyrobených z jejich lebek. K usmíření jeho zloby to ale nestačilo. V neukojitelné žízni po krvi chtěl Jama zabít všechny lidi v Tibetu. Nešťastní smrtelníci se začali modlit k Manjúsrímu, dobrotivému bódhisattvovi moudrosti a uvědomění. Ten se je rozhodl vzít pod svou ochranu. Změnil se v příšerného Jamántaku, netvora s devíti hlavami, šestnácti nohama a 32 rukama vyzbrojenýma celou plejádou zbraní. Jamántaka, desetkrát silnější než Jama, „Pána smrti“ přemohl a změnil ho v ochránce buddhismu. Od té doby je Jamántaka jedním z nejdůležitějších tantrických božstev se zlostným aspektem. Poražený Jama pak bývá v Tibetu zobrazován s býčí hlavou.
 
Poslední varování
 
Nejhorší ze všeho ale je, že člověk ani často netuší, za jak „nepatrná“ provinění se může do pekla dostat. Jíte třeba maso? Chyba! Podle japonských buddhistů skončíte v „Pekle spravedlivé odvety“, které leží 8000 kilometrů pod povrchem země. Ďáblové vás tam rozmlátí železnými pruty na krvavou kaši. Váš včerejší gulášek a dnešní řízeček prostě nebudou zadarmo…
 
Únor 2008

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group