ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Peking naruby

Peking naruby

 

Napsala Elen Háblová, vyfotografoval František Štaud, phototravels.net
 
Troufám si říci, že v Pekingu neplatí večer to, co bylo ráno. Číňané se prostě rozhodli, že do dvou let doženou Singapur. A tak zatímco davy turistů šmejdí po vyhlášených pekingských památkách, tradiční zástavba nízkých malých domečků, které mají pro cizince neopakovatelné kouzlo, mizí před očima.

 

Vše, co nemá alespoň pět pater, čeká nemilosrdný osud demolice. Obyvatel je mnoho a už se do Pekingu nevejdou, je třeba stavět do výšky. Z jedné strany čtvrti tak jedou buldozery a z druhé už se staví výškové budovy s malinkými i velkými byty. A někde mezi tím, v uličkách, kypí všední život prostých Číňanů, kteří postávají před velkými tabulemi s nabídkou nových bytů. Mám pocit, že si ani nestihnou sbalit věci. 

Odložte si sako
 
Obří hodiny na náměstí Nebeského klidu odťukávají vteřiny do zahájení olympiády a Peking se chce světu předvést v plné kráse. Část staré tradiční zástavby v centru se zachovala pro turisty jako chráněná oblast, kde není dovoleno provádět libovolné úpravy domů, zbytek se mění v moderní velkoměsto mrakodrapů. Ale v Číně je všechno „čínské“.
  
Tak například. Dokážete si představit, že půjdete odpoledne unavení z práce v saku či kostýmku (varianta pro ženy) s diplomatkou v ruce. Po cestě narazíte na ulici na posilovací stroje a cvičební nářadí. Úhledně seskládáte sako vedle diplomatky na lavičku, odcvičíte si svoji pravidelnou sestavu, obléknete sáčko a s úsměvem a načerpanou energií pokračujete domů? V Pekingu běžný obrázek. Všude na ulici, kde je jen kousek volného místa, se cvičí, a to všechny věkové kategorie. Čínská vláda financuje budování ploch na cvičení z peněz vydělaných na loteriích. Nevím, proč mi při této informaci vytanuly na mysli naše zdevastované parky s rozšlapanými lavičkami. Jednak by u nás nikdo veřejně na ulici necvičil, jednak by bylo všechno během pár dnů zničeno vandaly. Škoda.
 
Číňané jdou ve svém životním stylu jakoby z extrému do extrému. Dovedou ze všech sil usilovně pracovat, nebo intenzivně a stejně zodpovědně ze všech sil relaxovat. Obliba městských parků, za tímto účelem budovaných, je nesporná. Není to jen pozlátko sloužící jako lákadlo pro turisty, ale především perfektně udržované a plně funkční oddechové zóny v tomto velkoměstě.
 
Zelená zeď
 

V roce 1979 vláda vyhlásila program rozšiřování ploch zeleně, výstavbu  „zelené čínské zdi“. A protože Číňané nemají neděli jako nepracovní den a vzhledem k jejich počtu má každý den v týdnu volno jiný podnik, jsou parky permanentně naplněny odpočívajícími, nebo lépe řečeno relaxujícími lidmi.

Co všechno lze v parku uvidět? Tanečníky tanga i vějířových tanců, cvičence tai chi i aerobiku, tradiční bojové umění i moderní sporty, básníky, kteří píší vodou na beton litografické verše, hudebníky, zpěváky, divadlo a spoustu, opravdu spoustu lidí. Proplétají se mezi sebou navzájem, projíždějí se na lodičkách, povídají si spolu, leží na trávě a z plastových mističek pojídají rychlé občerstvení v čínském stylu. Jako kdyby jejich smyslem života bylo odpočívat. Ale to je jen zdání. Jsou velmi pracovití a houževnatí, jinak by nemohl Peking tak rychle měnit svůj vzhled. Ale ke škodě budoucích turistů ztrácet tvář Asie.
 
 
Zvláštní kadeřník
 
Zpočátku jsme jen nakukovali dovnitř do jednoho kadeřnictví, co se to tam vlastně děje, je to vůbec kadeřnictví? Zvědavost byla nakonec silnější. Ačkoliv jsem původně neměla v úmyslu zkrátit si vlasy ani o milimetr, vstoupila jsem v Pekingu do salonu. Proč? Kvůli masáži přece. Opravdu je to tak. Číňané péči o své tělo dotáhli do dokonalosti a uplatňují ve službách dokonalou dělbu práce. Každý se specializuje na něco jiného. Nejdříve vám „umývačka vlasů“ umyje vlasy, pečlivě, důkladně, zřejmě podle nějakého tři tisíce let starého osvědčeného návodu. Jiná osoba provede masáž zad, šíje a rukou. Domorodci si ještě nechávají čistit uši, ale z přirozeného čínského taktu nám tuto službu nenabídli.
 
Teprve po těchto procedurách přichází na řadu práce mistra stříhače. Plně soustředěn, začne kolem zákaznice tančit svůj profesionální tanec s nůžkami. Všudypřítomné pomocnice jsou neustále připravené otřít na jeho pokyn ubrouskem zákaznici zpocené čelo nebo odsunout neposlušný pramínek vlasů. Po hodině stříhání a tvarování účesu (a zkuste si poprvé v životě stříhat milimetr na nepochopitelně jemných blonďatých vlasech) je konečně mistr se svým dílem spokojen a s nepatrným úsměvem a úklonou od své zákaznice odstoupí. Na kasírování je už samozřejmě jiný specialista. Tohle všechno lze pořídit v přepočtu za pouhých šedesát korun. To už se vyplatí zajet do Pekingu, ne?
 
Nutno ovšem říci, že zážitky daleko předčily samotný výsledek úpravy vzhledu. Největší překvapení nás čekalo, když jsme vyšli ven a zjistili, že odcházíme hodinu po zavírací době. Jak to, že nás neodmítli, jak to, že nám to nikdo nedal najevo? Je pravda, že některé z těchto salonů poskytují v nočních hodinách i erotické služby, ale nezdálo se nám, že by si jenom krátili přestávku před noční směnou. Navíc ve čtvrti, kde se turisté nevyskytují.
Se stejnou precizností a stejně levně lze absolvovat masáž nohou, zad i celého těla. Maséři nebo masérky mají stejný postup, každý podle své školy. 
  
Kulinářství s výhradou
 
Čínskou zručnost je možné obdivovat i v mnoha řemeslných dílnách. Stále víc je jich přeměněno v obchody, kde je lidská práce využita k upoutání pozornosti, po vzoru  jiných turisticky vyhlášených destinací. To však nic nemění na skutečnosti, že je hodna obdivu.
 
Konečně jsem pochopila tajemství bource morušového a výrobu vyhlášeného hedvábí mohla spatřit na vlastní oči. Postup předávaný z generace na generaci, pro nás známý jen z učebnic základní školy, ale tady na původních strojích a s vysvětlením celého postupu. Tradiční tkaní koberců, zpracování jadeitu ve fantastické sochy nebo i ukázka přípravy čaje – to vše je běžně k vidění.
 
A samozřejmě také tolik obdivovaná čínská kuchyně. V přípravě pokrmů jsou Číňané nepřekonatelnými kouzelníky, ať si vyberete z jídelníčku cokoliv, máte stoprocentní jistotu, že vám bude chutnat. Není rozdílu, jestli je jídlo připravované v běžné pouliční hospůdce, kam chodí domorodci, nebo v rodině, nebo na objednávku pro celý autobus v restauraci s obsluhou v červených kimonech. Vždy vynikající! Kuchyně bývají otevřené, někdy se připravuje jídlo na ulici a kuchařům nevadí, když je hosté při vaření pozorují. Chtějí přece hosta přesvědčit, nikoliv odradit.
 
Night Market Donganmen na severním konci ulice Wangfujing se navečer mění v dvoukilometrové defilé kulinářských specialit připravovaných přímo na ulici před očima labužníků. Ochránci přírody však nejsou některým kulinářským uměním Číňanů nadšeni, protože na jejich stolech bohužel skončí také mnoho chráněných druhů živočichů, a to i propašovaných z jiných zemí.
 
Kousek z historie
 
Mentalita Číňanů, po staletí vštěpovaná konfuciánská disciplína, pracovitost a houževnatost jsou zhmotněny v monstrózním díle známém po celém světě. Proslulá čínská zeď táhnoucí se nepřístupnými horami, pouští i hustými lesy se již z velké části rozpadá a svému účelu neslouží. Ale šedesát pět kilometrů od Pekingu je u vesnice Pa-ta-ling úsek zrekonstruovaný do původní podoby, posetý stánky a prodavači suvenýrů. Lidská řeka korzujících návštěvníků vytváří iluzi obrovského pestrobarevného hada. Kolik superlativů již bylo o této stavbě napsáno, ale žádná kniha nepopíše dojmy z „největší lidské stavby“ či „největšího hřbitova světa“. Něco takového mohli postavit opravdu jenom Číňané, napadne každého cizince.
 

Samotná zeď s dvaceti pěti tisíci strážnými věžemi pro vojenské posádky nesloužila jenom jako ochranný val, ale i dopravní tepna a komunikační kanál. Mohlo se po ní pohybovat i koňské spřežení. Zprávy o pohybu útočníků se předávaly z věže na věž kouřovými signály a z jednoho konce zdi na druhý prý šla zpráva pouhých dvacet čtyři hodin. Až do vynálezu telefonu byla tato rychlost předávání zpráv nepřekonatelná. Šest tisíc čtyři sta kilometrů stavby vytvářené po dva tisíce sto let s obrovskými ztrátami na životech se sice z valné části rozpadá, ale pro dnešní Číňany je stále symbolem velikosti a nezničitelnosti jejich země, síly a vytrvalosti člověka. A to připomínám, že bylo stavěno na ochranu území, protože Číňané nikdy v historii, na rozdíl od Evropanů, neměli potřebu expandovat ze své říše středu. Samozřejmě, teď mají v rukou černého Petra kvůli obsazení Tibetu. To je vztah po staletí problematický, tu řešený válkou, tu příměřím, tu sňatkem. Řešení této otázky však cestovatelům nepřísluší. Přenechme ho politikům, historikům, -itikům a ... Buddhovi a kochejme se tím, jaký Peking je.    

 
Únor 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group