ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejohroženější v evropě

Nejohroženější v Evropě

 

Napsal Miloslav Novák, foto federico Patellani

poskytnuto díky laskavosti Musea di fotografia contemporanea di Cinisello

 
Za dob Homérových byl nejčastějším obyvatelem Středozemního moře. Největšího biotopu Evropy. Vyskytoval se od severovýchodního pobřeží Afriky až po břehy Černého moře. Teď se možná píší poslední řádky jeho historie...
 
Nalezené fosílie prvních tuleňů jsou starší více než patnáct milionů let. Pobřeží Středozemního moře však kolonizovali jediní teplomilní evropští tuleni až zhruba před pěti miliony let, když se vlivem pohybů pevninských desek otevřel Gibraltarský průliv.
 

Dnes je jich velmi málo stejně jako jejich druhově blízkých příbuzných - tuleňů karibských (Monachus tropicalis) a tuleňů havajských (Monachus schauinslandi). Všichni se totiž adaptovali na život v teplých mořích a všech je velmi málo. Tuleň karibský je dokonce považován od konce druhé světové války za vyhubený druh, zatímco ze zbývajících dvou přežívá méně než posledních pět stovek kusů.

Důvody jsou mnohé. Vzhledem k tomu, že tuleni středomořští ze všech druhů ploutvonožců obývali nejdříve civilizované oblasti světa, je jasné, že vše má hluboké kořeny.
  
Už staří Římané
 
Velká část populace tuleňů byla vyhubena již v dobách antického Říma. Byli masově loveni pro tuk a kožešinu, takže se nelze divit, že již po několika staletích na starověkých trzích cena tulení kůže přesahovala cenu několika desítek otroků. Maso tak oblíbené nebylo – neodpovídá chuťovým představám člověka a navíc je velmi tučné. Na druhou stranu byly vnitřnosti tuleňů užívány již v antických dobách k rituálním účelům nebo jako amulety, protože lidé tehdy věřili, že mají nadpřirozené schopnosti. Například jak Hippokratés, tak Aristotelés popisovali používání takzvaného „syřidla“ z tuleních útrob k léčení padoucnice nebo psychických onemocnění. Tuleni se prý podle jedné současné literární studie stali také Homérovi v jeho eposu o putování Odyssea předobrazem k vytvoření mýtické „sirény“.
 
Dalším důvodem, proč tuleni zmizeli ze Středomoří, byl stupňující se rybolov, a tím omezování přirozených zdrojů potravy. Tuleni loví ryby, hlavonožce a korýše, tedy to, co zajímá i člověka, a tak byli vytlačováni ze svých původních teritorií a v průběhu několika staletí se museli z pláží stáhnout do méně přístupných přímořských jeskyní a na skalnaté útesy. To je donutilo změnit i způsob života. Přestali žít v koloniích typických pro jiné ploutvonožce a ještě více se izolovali od lidí. Život v jeskyních a na útesech ale rozhodně není pro tuleně ideální. Potíže mají zejména v dobách rozmnožování a když vyvádějí mladé. Ti neumějí ještě několik týdnů po narození plavat, jsou zcela závislí na matce a potřebují bezpečná místa chráněná před bouřkou a vlnobitím. Prvních šest týdnů, které tráví s matkou, je pro tuleně právě nejkritičtějším obdobím.
 
Ticho před bouří
 
S pádem starověkého Říma se celé tulení populaci zřejmě ulevilo, ale jejich počty se na původní hodnoty již nikdy nedostaly. A pak následovala další pohroma. V 20. století přišel středomořský rybolov. Tuleni soupeřili o ulovené ryby s lidmi. Dokonce přišli na to, že je pro ně jednodušší krást rybářům kořist přímo ze sítí. Výsledek je nasnadě. Rybáři je začali pronásledovat a zabíjet. Tuleni si tak vysloužili kromě tradiční nálepky „magického zvířete“ označení „mořské obludy“. K tomu přispíval i typický odpudivý pach, který je doprovází.
 
Za hlavní příčinu současného žalostného stavu tulení populace ve Středomoří však můžeme považovat ztrátu přirozených teritorií. Na počátku 20. století se proměnil ideál lidské krásy, snědá pleť přestala být známkou bídy a příslušnosti k nižší společenské vrstvě a opalování se stalo módou. Lidé tak nejen tuleně definitivně vytlačili z pláží, ale začali je pro potěšení pronásledovat i v jeskyních a na skalních, těžko dostupných místech.
A tak zatímco tuleně vystřídali na evropských plážích turisté, tito bezbranní tvorové se stali jedním z nejohroženějších savců Evropy.
 
Vypukl hon na tuleně. Lidé se začali zajímat o mořské jeskyně, speleologické hnutí bylo v rozkvětu a lidem nestačilo, že ruší tato zvířata v jejich posledním útočišti, chtěli tato krásná a tajemná zvířata vidět dokonce ve městech. První odchyty tuleňů ve Středomoří se datují do období po druhé světové válce. Nechvalně známou se kvůli tomu stala například Sardinie, odkud byli tuleni odváženi na veletrhy, do zoologických zahrad, a jeden z nich dokonce vypuštěn před Vánocemi v roce 1951 milánským novinářem Patellanim do římské fontány di Trevi.
 
Moře záchranou
 
Přesto tuleni přežili ve Středomoří až do dnešních dnů. Jejich hlavní výhodou je to, že jako mořští vodní tvorové dokážou v moři i spát a do jisté míry také odpočívat. Středozemní moře je tak obrovské, že i když je jeho podstatná část dnes narušená průmyslovým rybolovem, turismem nebo vodní dopravou, tuleni, schopní urazit za den i několik set kilometrů, jsou schopní zůstat ukrytí před lidským zrakem. Problémy nastávají, až když musí na souš, aby tu trávili těch několik nerušených týdnů právě v době vrhu mláďat. Tato doba vrcholí každý rok mezi zářím a říjnem. Mláďata jsou kojena do čtyř až pěti měsíců života, ale to už se pohybují ve vodě. Plavat ovšem dokáží nejdříve dva týdny po narození.
 
Než se ale narodí mladí, svádějí mezi sebou samci boj o samice. Často mezi sebou soupeří na rozhraní svých teritorií, velkých až několik stovek kilometrů čtverečních. Mladí samci tradiční oblasti výskytu často opouštějí a vydávají se hledat partnerky do nových teritorií. Samec si v době pohlavní dospělosti vytváří podobně jako ostatní šelmy svůj harém, a protože samice nejsou na jednom místě v podobě kolonie, musí být jeho teritorium mnohem větší než u ostatních ploutvonožců. Kromě člověka nemá nepřítele, ve Středozemním moři stojí na vrcholu potravního řetězce. Ve vodě je totiž natolik obratný, že dokáže uplavat i žraloku nebo kosatce. Ve volné přírodě se tak tuleni dožívají dvaceti až třiceti let. V zajetí se tuleně středomořského ale nepodařilo dosud odchovat v žádné zoologické zahradě na světě.
 
Turistický ruch roste, rybáři dál považují tuleně za problémová zvířata a stává se i to, že tuleně poraní motorový člun nebo rybářské lodě. Snižují se i počty ryb, dnes tak na celém světě přežívá posledních dvě stě až čtyři sta kusů. Tuleň tak není jen nejohroženějším savcem Evropy, ale patří také mezi dvacet nejohroženějších zvířat na celém světě.
 
Zabíjení pokračuje
 

Ani současná ochrana tuleně nemusí zachránit. Objem vylovených ryb se celosvětově za posledních devadesát let zvýšil šestnáctkrát (z pěti milionů ryb na osmdesát milionů). Boj o ryby je tak paradoxně i dnes jedním z hlavních argumentů rybářů, kteří si stěžují na roztrhané sítě a ilegálně dál tuleně loví.

Situace dokonce v padesátých a šedesátých letech došla tak daleko, že samci, kteří měli málo samic, často a ve větším počtu napadali nebo dokonce samice zabíjeli během kopulace. A přišla další katastrofa. V posledních desetiletích začali tuleni masově vymírat důsledkem infekčních epidemií vyvolaných přemnoženými toxickými sinicemi. V roce 1997 tak stačily pouhé dva měsíce, aby vyhynuly dvě třetiny tulení kolonie na Pobřeží slonoviny anebo pobřeží Západní Sahary.
 
Dnes ještě žijí zbytky tuleňů středomořských omezeně na řeckých ostrovech ve středním Egejském moři (Severní Sporady), na jižním pobřeží Malé Asie (Turecko), na Ilias Desertas u ostrova Madeira, na pobřeží západní Afriky (Mauritánie a Západní Sahara) a severovýchodním pobřeží Alžírska. Migrující tuleně lze náhodně vidět i v Jaderském moři nebo na pobřeží Sardinie, Tuniska nebo Itálie či Španělska. Jak dlouho ale ještě?

 

Tuleň středomořský (Monachus monachus)
Patří vedle lachtanů a mrožů k vodním šelmám, ploutvonožcům, kteří se vrátili ze souše do vody. Vyvinuli se z pozemních šelem, když se jim všechny končetiny přeměnily na ploutve. Jedna z teorií říká, že společným předkem všech ploutvonožců byly medvědovité šelmy, jiní odborníci považují za jejich předky psovité šelmy.


Ve vodě jsou naprosto doma, kdežto na suchu se pohybují velmi těžko, především musejí vodu opustit v době rozmnožování, ve vodě se mláďata narodit nemohou. Výborně slyší a mají také výborný hmat. Ve vodě i výborně vidí, na souši jsou krátkozrací a podle vědeckých zjištění je jejich barevné vidění přiblíženo k červené části spektra viditelného záření.


Tuleni se odlišují od lachtanů tak, že nemohou podsunout zadní ploutve pod sebe a při pohybu po zemi se musejí posunovat po břiše. Zadní ploutve tuleňů slouží ke kormidlování pod vodou, kde jsou ještě obratnější než lachtani. Na rozdíl od lachtanů nemají ušní boltce.


Pohlavně dospívají kolem čtvrtého až pátého roku života, samice o trochu dříve.


Samci dosahují až čtyřmetrové délky o hmotnosti přesahující 300 kg. Samice bývají tak o metr kratší, a lze je rozeznat podle odlišného rozmístění bílých skvrn a barvy srsti. Samec je černě až hnědavě zbarvený a mívá na zádech typickou bílou skvrnu. Samec má také bílou skvrnu na břichu, která však na rozdíl od samic nepokrývá celou jeho plochu. S dospíváním jeho srst postupně tmavne. Zatímco samice zůstává po celý život svým zbarvením spíše šedá. V průběhu dospívání se u ní bílá skvrna, na rozdíl od samců, rozšíří na celé břicho.

 

Mír s tuleni

 

Tak se jmenuje celovečerní dokumentární film, který se pokouší analyzovat soužití lidí a zvířat právě na příkladu tuleňů středomořských jako nejohroženějšího savce Evropy. Film se promítá v českých kinech od konce minulého roku.


Celovečerní dokumentární bajka Mír s tuleni pojednává o tom, co vlastně je lidská přirozenost, na pozadí dvou příběhů. První tvoří osud lachtana Gastona, který se podle ředitele pražské ZOO stal „nejslavnějším zvířetem na této planetě“, když uplaval během ničivých povodní až do Německa. Pražská zoologická zahrada Gastonovi, kterého adoptoval v čase největší slávy bývalý premiér Stanislav Gross, postavila po smrti sochu.


Druhý příběh se stal o 50 let dříve. Tuleně Odyssea odchytil na Sardinii milánský novinář a jako mládě vypustil za přítomnosti filmových kamer do slavné kašny di Trevi. Fotoreportér Patellani, přítel Federica Felliniho a specialista na filmové hvězdy, dostal za svůj čin pokutu. Nikoliv proto, že zabil tuleně, ale poněvadž znečistil vodu v kašně. Fellini se tím inspiroval pro film Sladký život a vymyslel pro takové novináře pojem paparazzi – ti, kteří vytvářejí „přirozenost“ moderního člověka.


Jak se změnil náš vztah ke zvířatům? Přírodní rezervace ve městě, aquaparky místo moří, lov tuleně s cestovní kanceláří na objednávku. Tuleně na plážích vystřídali lidé...


Hlavním tématem filmu je lidská dominance. Kde se budeme v budoucnu setkávat s divokými zvířaty? Jak probíhá domestikace zvířat a co je to domestikace nás, lidí? Jakou pozici tedy člověk zaujímá v přírodě?


Film MÍR S TULENI vznikl za podpory: hlavních partnerů: Tiskap, Swiss International Air Lines, Valhalla Yacht, Audiopro, Rengl, Boomerang media a partnerů: Hotel Roma, Alitalia, Ekopřeklady, ZOO Dvůr Králové n. L., Respekt, Koktejl a Český rozhlas.

 

Více informací na www.12opic.cz nebo www.mirstuleni.cz.
 
 
Takovéto logo má tričko, které lze zakoupit za 320 Kč (+ DPH, poštovné a balné) na podporu organizace Gruppo Foca Monaca, která se snaží zachránit tuleně středomořského. Organizace získá polovinu částky, další polovina je určena na vydání knihy O zvířatech a lidech, která bude od března 2008 zdarma distribuována do škol, muzeí a knihoven.

 

Více se dozvíte na www.mirstuleni.cz

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group