ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poslední modří

Poslední modří
 
Napsal a vyfotografoval Pavel Šuba, reportér TV Prima
 
Žili spokojeně na jediném místě zeměkoule miliony let. Pak sem přišli lidé a téměř je vyhubili. Teď jsou také jediní, kdo je může zachránit.

 

Plížil jsem se trsy sytě zelené špičaté trávy, která se prokousávala tlejícím listím, a zbývalo už jen pár metrů. Věděl jsem, že tam někde musí být, byl jsem si jistý. Prastarý instinkt lovce.

Přes hledáček jsem zprava doleva propátrával terén před sebou. Už jsem chtěl udělat další pohyb dopředu, když vtom jsem ho uviděl. Oba jsme na okamžik zkameněli. On věděl o mně stejně jako já o něm. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Stiskl jsem spoušť. A pak ještě jednou. Dostal jsem ho! Závěrka dokončila mechanicky svůj pohyb a na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Můj první leguán modrý. A možná poslední.
  
Je ošklivý i krásný zároveň. Na jeho rodokmen byste spotřebovali hodně papíru i tuhy a pokud byste byli dobří, prokreslili byste se o tři miliony let zpátky, kdy se jeho pramáti musela dostat nějakým záhadným způsobem na Kajmanské ostrovy a tam porodit. Tato jediná rodina se pak množila na malém prostoru patrně jen mezi sebou, až z toho zmodrala. Živoucí relikt dinosaurů přežil všechny „pravěké“ lapálie a prosmekl se až do dneška, a jsme to právě my, kdo ho možná vymaže ze živočišné mapy. Přestože Kajmanské ostrovy se skládají ze tří ostrovů, leguán modrý žije ve volné přírodě pouze na jediném z nich a zároveň na jediném místě na světě – na ostrově Grand Cayman.
 
Zbývá jich jen pár
 
Divokých leguánů modrých už je jen kolem dvaceti. Naštěstí je tu botanický park Královny Alžběty II., právě tady se rozhoduje o budoucnosti modrých ještěrů – sto dvanáct jich tu žije v zajetí. A zdá se, že mají naději. Skoro dvě stovky se odtud opět vydaly, se speciálními čipy, na cestu. Dennodenně jde přitom leguánům o život. V patách jim už nejsou jen osídlovatelé, kteří je vytlačili do nehostinných míst, a už dávno ne gurmáni, kteří je málem do jednoho vyjedli, ale hlavně miláčci lidí – kočky, psi a auta. A přitom jsou tak kouzelní…
 
Botanický park nemůžete minout. Leží na východním cípu hlavního ostrova Grand Cayman. Cestou musíte naopak několikrát minout leguána skalního, o něco početnějšího obyvatele, než je modrásek. Většinou se totiž bezstarostně, ba až provokativně, producíruje po silnici. Ostatně dopravní značka „Pozor, leguán, jeďte pomalu“ je, v různých mutacích, snad nejčastějším varováním na ostrově. Pozor si ale musejí dávat zejména domorodci – a nutno říct, že dávají. Když na leguána na silnici narazí turisté, většinou vyskočí z auta a vytahují kamery nebo fotoaparáty. Někdy leguán zmizí, než se nadějete, jindy máte pocit, že až drze pózuje. A nedej bože, když máte po ruce, a to někteří místní mívají, čokoládové bonbony. To najednou i ten nejdivočejší zkrotne. Vyprázdníte sáček a prokličkujete se až na poloprázdné parkoviště – chcete přece vidět toho nejcennějšího, nejtajemnějšího, toho modrého...
 
 
Rychlejší než mžik
 
Měli jsme štěstí, průvodkyně nás nenechala jít v tom více než třicetistupňovém horku pěšky. I tak po nás tekly čurky potu. Za chvíli jsme byli úplně promočení. Nasedli jsme do zvláštního motorového vozítka na elektrický pohon a projížděli stezičkou proplétající se minidžunglí. Najednou jsme zastavili. Průvodkyně varovně položila ukazováček na rty a druhým ukazovala na cosi v křoví. Dál už to znáte. Mačkal jsem spoušť jako o život. Pak jsem se rozhodl nenasytně udělat krok dopředu pro bližší záběr. Tak rychlou změnu jsem nečekal ani ve snu. Skalka ve tvaru ještěra se nepohnula, ba ani rozmazaně nezasvištěla. Jen byla, a najednou nebyla. Tak byl rychlý. A byl pryč.
 

Zklamání, nebo spíš překvapení. A hned na to druhé. Tráva na snímku je sytě zelená, ale leguán? Šedý. Špatné světlo, nebo chybné nastavení fotoaparátu?

„Ne, všechno je v pořádku,“ uklidňuje mě průvodkyně. Leguán modrý je modrý jen někdy. Ráno je šedavý a modrá teprve s teplem. Nejmodřejší je prý ale při páření. Přesto nastupuji jako hrdina do vozítka a jedeme dál. Moje naparování netrvá příliš dlouho. Zatímco se kochám svými úlovky, prudce zastavujeme. Důvod? Další leguán. Ten se nestydatě prochází přímo po cestě. Že se pomalu rozjíždíme, mu ani trochu nevadí, prochází se, jako by stezka byla jen jeho. Když přestává stačit utíkat před autem, jen velmi neochotně odbočí a zašustí v křoví.
 
Zoo leguánů
 
To už zastavujeme do třetice. Průvodkyně nám představuje sympaťáka Chrisse Carra, který nás provede malou leguání zoo. „Všechna naše zvířata jsou relativně mladá, nemáme moc starých, takže nám chybějí informace. Stále se učíme…“
 
Leguán se přitom může dožít až sedm desáti let. Pokud se ovšem nesetká s nepřáteli. Lidé už je neloví jako dříve, aby je snědli. Záměrně ale po nich jdou hlavně pašeráci cenných zvířat. Modrý leguán stojí na černém trhu šest až sedm tisíc dolarů, tedy v přepočtu sto dvacet tisíc korun. Za tyto peníze se jim vyplácí pašovat leguány v důmyslných skrýších i za cenu vysoké pokuty, ale hlavně smrti ohroženého ještěra. Chriss nad tím kroutí nechápavě hlavou: „Jsou chránění mezinárodními zákony, je to stejné, jako by sis chtěl pořídit pandu nebo tygra.“
 

Jsou to velmi přátelská zvířata – to když kývají hlavou ze strany na stranu. Ošetřovatel sáhne do výběhu pro jednoho z nich, pózuje s ním v náručí a můžeme si na něj i sáhnout. „To je Pítr, je mu pět let.“

Ale leguán může být i  tvrdým bojovníkem. Zaútočí jak na nepřítele, tak i na jiného leguána při soupeření o samičku. Pro tyto případy má ostré zuby, drápky i ocas. Řada z nich má po těle šrámy z boje. Agresivní jsou také po páření. Chriss to ukazuje na jednom z nich. Sotva opatrně přeleze zídku do výběhu, leguán proti němu vystartuje a ošetřovatel jen taktak přeskočí zpátky. „Snažil se chránit samičku, která tam klade vejce,“ vysvětluje. Těch může být až dvacet. Mláďata se vylíhnou zhruba za osmdesát dní. Do té doby samice vejce bedlivě hlídá. Tím ale mateřská péče končí. Na svět se musejí leguánci prokousat sami a bez rodičů pak hned vyrážejí do světa. V zajetí ale ošetřovatelé překvapivě leguánům vajíčka obvykle seberou. Jedním z problémů v téhle době totiž je, že zárodky mohou sežrat potkani.
 

„Ano, i tady jsou potkani, takže ta vajíčka bereme do inkubátoru a tak zaručíme, že leguáni přežijí.“

Možná někomu mohou připadat hloupí, ale to zdaleka nejsou. Jsou velmi inteligentní, učenliví a přizpůsobiví – právě to by jim mělo pomoct nakonec přežít toto nejhorší období za miliony let. Chriss Carr tomu věří. Modří leguáni jsou jeho velkou láskou. Je odhodlaný pro ně udělat hodně, i když nepřátelé číhají na každém kroku. Důkaz? Když se loučíme, jen tak ledabyle sáhne vedle do trávy a vytáhne z ní metrového hada.

 

Pavel Šuba

Reportér televize Prima. Zaznamenává reportáže z katastrof (tsunami na Srí Lance, požár Chalkidiki), sleduje vojáky v českých misích (Kosovo, Kuvajt, Afghánistán, Irák), srdeční záležitostí je pro něj ale život v poušti, kam se často vydává na expedice (Libye, Sýrie, Maroko). Každý den se na mě valí agenturní zprávy ze světa, jedině na cestě je ale možné pochopit souvislosti – říká.
 
Březen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group