ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jak spálit vnitřní bariéry

Jak spálit vnitřní bariéry
 
Napsala Dagmar Cestrová, vyfotografoval Marek Wagner
 
„Počkejte, až vás oheň sám osloví, pak běžte,“ nabádal Pavel Sudík z institutu Hampson. Pruh žhnoucích uhlíků dlouhý něco přes čtyři metry a široký asi dva trochu vyzývavě, ale hlavně tajemně rudě zářil. Kdo tedy s koho? Tak běž, a bude ti jasno, řekla jsem si docela pragmaticky. Do chodidel jako by kdosi jemně bodal tupými hlavičkami špendlíků a pak chladivá tráva. Pohoda. Žádné puchýře, jen pocit, že to jde...

 

Každý ovšem dělal své první kroky po žhavých uhlících, které mají mít kolem pěti set až šesti set stupňů Celsia, s jinými, čistě osobitými pocity. Někdo ten okamžik hluboce prožíval, jiní to brali spíše jako zkoušku odvahy. Ostatně celý den přípravy i atmosféra večera, zvuk bubnů, který měl naladit všechny pro ten jediný neobyčejný okamžik, jsou významnou podporou. „Možná atmosféra a kolektiv trochu pomáhají, ale zda jít, nebo ne po žhavých uhlících, je vnitřní záležitostí každého bez ohledu na ostatní,“ upozornil Sudík. „Každý se rozhoduje jen sám za sebe. Určitě to zvládnete jako spousta lidí před vámi, ale stejně tak se stalo, že se někteří popálili,“ dodal.
  

●●●

Chození po uhlících, dnes poměrně populární, není žádný adrenalinový výmysl současné doby. Ti, kteří vedou ostatní při přípravě, využívají různých technik, které by v některých momentech určitě ladily s metodami, jaké pro přípravu pro podobnou chvíli používali v dávnověku šamani a později i účastníci náboženských procesí různých kultur. Firewalking, jak se dnes tomuto jevu říká, se dá totiž nalézt hluboko v historii po celém světě a praktikuje se dodnes. Vždy byl spojen s nějakým náboženským zanícením, ať už šlo o pohanské bohy, nebo boha křesťanského či hinduistů, různé sekty a tak by se dalo pokračovat.
 
Moc nepřekvapí fakt, že tuto techniku najdeme v Indii, zemi fakírů a polykačů ohně. Praktikují ji ale i v Japonsku, kde je chození po žhavých uhlících při určitém rituálu bráno jako očista od negativních sil. Po žhavých uhlících se chodí v Číně, Thajsku, na Tahiti se zase využívá chladnoucí láva, jinde rozžhavené kameny. Tradici chození po uhlících se objevuje u některých afrických kmenů, ba dokonce i v Evropě. Dodnes je v Bulharsku a Řecku spojováno s křesťanským zanícením – ženy i muži přecházejí bosí s ikonami po žhnoucí cestičce pro větší slávu boží. Zřejmě jde o pozůstatek raně křesťanské doby, o Bulharsku se uvádí, že spíše ještě doby pohanské, ze které tento obyčej přešel mezi první křesťany. Socialistické Bulharsko, které podporovalo odpoutávání lidí od církví, pak také údajně bylo jedním z prvních míst v Evropě, kde se začalo chodit přes uhlíky nejen při náboženských slavnostech. Lidé zjistili, že místo božího zanícení „stačí“ jen určité psychické naladění...
 
 
Ostatně v Evropě se ostatním tajil dech nad lidmi, kteří chodili po žhavých uhlících už ve starém Římě. Tam se tomuto umění věnovaly některé rodiny a svá „kouzla“ také prováděly při různých ceremoniích. Za to měly řadu úlev od povinností běžných občanů, uvádí se, že chlapci z těchto rodin dokonce nemuseli ani sloužit ve vojsku. Tak se toto umění cenilo. A Řím byl i kolébkou křesťanství, to tedy mělo k tomuto jevu velmi blízko. V České republice se objevilo po změně politického systému na začátku devadesátých let. Organizovaly se výjezdy do Asie, kde bylo chození po uhlících součástí cesty, ale popularitu získává tato technika překonávání sama sebe hlavně v poslední době.
 

●●●

Chození po narudlých uhlících nebo kamenech či lávě se tedy táhne jako žhavý otazník historií lidstva. Dodnes totiž není zcela jasně vysvětleno, oč tu jde. Oheň přece pálí! Tak co se to v oné chvíli děje? Zázrak? Ukázka síly lidské psychiky?
 
Existují teorie, které se snaží je vysvětlit pomocí fyziologických vlastností kůže. Pomáhat má prý vrstvička potu na chodidlech, případně na rukou, protože i po nich někteří dokáží přejít přes uhlíky, a ve hře jsou i další vlastnosti pokožky. Mluví se také o takzvané bioplazmě, která má údajně vznikat díky určitému psychickému rozpoložení a tím chránit povrch těla. Navíc je pravda, že nejsou uhlíky jako uhlíky. Ty, po kterých se chodí, jsou ze dřeva, které se musí stejnoměrně spálit, uhlíky nesmějí hořet, ale jen žhnout a jejich vrstva nesmí být příliš silná.
 

Na druhé straně (nebo v souladu s tím vším?) je navození určitého stavu mysli. Je zajímavé, když si to člověk sám zkusí, podívat se, jak vysvětlovali chození po uhlících autoři různých cestopisů v minulosti, kteří třeba sledovali v Asii davy lidí chodících v náboženském vytržení po uhlících. Mluvili o tranzu, hypnóze, davovém šílenství a podobně. Určitě i v takových stavech by bylo možné člověka donutit na žhavé uhlíky vstoupit. Ale nespálil by se, když by vlastně nepracovala jeho vůle? Psychologové se shodují spíše na tom, že jde o stav určitého uvolnění mysli, naslouchání vnitřní intuici, žádný bungee jumping nebo ruskou ruletu.

„Podle mne je pro současného moderního člověka přechod přes žhavé uhlí jednou z nejpůsobivějších metafor pro uskutečnění změny ve vlastním životě. Co jsme v té chvíli udělali, si uvědomujeme často, až když se za tím okamžikem ohlédneme. Je to sice hodně o strachu, ale hlavně o intuici, zážitek jednotlivce, který ale umí posílit i celý kolektiv,“ míní Pavel Sudík. Některé neobvyklé techniky naladění mysli využívá jeho institut Hampson k výuce angličtiny. Příprava zájemců na firewalking navazuje na tyto zkušenosti a dál je rozvíjí.
 

●●●

Ve světě se bude dál chodit po uhlících jako projev oddanosti či očisty při náboženských rituálech. Pro moderního člověka může mít ale rozhodně i jiný rozměr, jeho poselství je jednoznačné: Jestliže se dá zvládnout i něco takového, co zdravý rozum odmítá, dají se určitě zdolat v životě i jiné překážky. Člověk na to má, pokud se rozhodne...

 
Březen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group