ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Výstřední a šikovní

Výstřední a šikovní
 
Text a foto: František Štaud
 
Japonští makakové jsou světově proslulí svými na zvířecí poměry výstředními zvyky a dovednostmi. Zajdou si zaplavat nebo se jen tak prohřívají v horkých pramenech, s kamínky si hrají jako malé děti, než začnou jíst, opláchnou si potravu nebo osolí brambory.

 

Zajímavé je, že tyto zvyky nemají dlouhou historii, nýbrž byly opicemi „vynalezeny“ v nedávné minulosti. Právě pro schopnost objevovat, osvojovat si a dále předávat nové činnosti, a tedy vytvářet kulturu, jsou tyto opice přitažlivé nejen pro milovníky přírody, ale i pro vědce, kteří sledují jejich chování po celém Japonsku.
 
Tak například mytí potravy vynalezla samice Imo na ostrově Košima v roce 1953, když vědci pohazovali po zemi sladké brambory, aby vylákali makaky z lesa. Zatímco ostatní opice písek otíraly jako obvykle packami, Imo jednoho dne přišla na to, že mnohem rychlejší a účinnější je opláchnout bramboru v nedalekém potoce. Ostatní členové tlupy, s výjimkou nejstarších jedinců, zlepšovák rychle okoukali a začali se opičit.
Mytí brambor si makakové přisvojili tak, že během několika let se stalo v této tlupě běžným jevem. S postupem času tuto dovednost ještě o stupínek zdokonalili; to když přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům příjemnější chuť. Imo byla na opičí poměry jistě geniální, protože zanedlouho potom, co naučila spoluobčany omývat jídlo, přišla na další zlepšovák, tentokrát jak „oddělit zrno od plev“ – hrst pšenice a písku hodila do vody a zatímco písek a kamení šly rychle ke dnu, pšeničná zrnka se vznášela na hladině a bylo jednoduché je posbírat a pojídat bez skřípavého písku. I tento postup zanedlouho okoukali ostatní členové tlupy.
 
 

Opice-vynálezkyně

O deset let později na druhém konci Japonska v horách prefektury Nagano jiná opičí inteligentka, Mukubili, zjistila, že vlézt si v chladném období do horkých pramenů není vůbec nepříjemné. Po několika letech se tento zvyk stal tradicí; makakové se dokonce začali chodit vyhřívat do lázní určených pro lidi, čímž způsobovali zřejmé problémy. Nakonec byly v horách zbudovány speciální lázně určené výhradně opicím. A ty tohoto luxusu hojně využívají – zatímco okolní krajina je pokryta sněhovou vrstvou, z kouřících lázní vykukují červené hlavy spokojených makaků. Tento obrázek se stal symbolem japonské zimy a láká návštěvníky a fotografy z celého světa.
 
Koupání v horkých pramenech či mytí potravy ve vodě, jakkoliv pro zvířata netradiční, může mít svůj raison d’être – tedy přežití v mrazivých podmínkách, respektive zkvalitnění stravy. Makakové jsou ale známí osvojováním si takových druhů činností, které nejsou nezbytné ani pro přežití, ani pro reprodukci, a trochu tak staví na hlavu Darwinovy teorie. Třeba opice v horách Nagana si plácají sněhové koule a po zadních s nimi běhají po okolí; v kopcích Arašijama si makakové pro změnu hrají s kamínky. Připomínají tak spíše malé děti, a ne tvory, jejichž veškerá činnost intuitivně směřuje k zachování rodu. Ne náhodou se tyto „zábavné“ činnosti začaly objevovat až poté, co začali být makakové na různých místech Japonska uměle přikrmováni a zbylo jim relativně hodně volného času.
 
 

Také v mraze

Makak červenolící (také Makak japonský, Macaca fuscata; japonsky nihon saru) obývá téměř celé Japonsko od subtropických ostrovů na jihu země až po alpská pohoří severního Honšú a je, s výjimkou člověka, nejseverněji žijícím primátem. Jsou to sympatická zvířátka s lysou, do červena zbarvenou tváří, expresivníma očima a kapsovitými tvářemi pro skladování potravy. Samci jsou výrazně mohutnější a těžší než samice, mohou vážit až patnáct kilogramů, zatímco jejich protějšky jenom třetinu. Před mrazivými teplotami je chrání rezavě hnědá hustá srst. Délka života makaků červenolících je odhadována v průměru na třicet let.
 
Makakové žijí v tlupách sestávajících z několika desítek jedinců s přísným hierarchickým uspořádáním. Vůdcem smečky je dominantní alfa samec, který kromě jiného rozhoduje o pohybu skupiny a vyhání vetřelce. Jeho pravou rukou jsou dva pomocníci, kteří se starají o pořádek v tlupě. Mladí samci skupinu opouštějí, jakmile dosáhnou pohlavní zralosti, a následně pobývají ve vícero tlupách, než se usadí. Samice v tlupě naopak zůstávají po celý život a vytvářejí mezi sebou úzké sociální vazby, které projevují třeba vzájemným přehrabováním srsti či pomocí s výchovou mladých.
 
Samci pohlavně dospívají kolem pátého roku života, samice o rok dříve. Ačkoliv jsou samice schopné mít mládě vždy jednou za jeden až dva roky, pohlavně zdrženliví makakové jistě nejsou – naopak, kopulují pravidelně a to v průběhu celého roku. Něco jako partnerská věrnost u těchto opic rovněž neexistuje, v době páření mají samci i samice až deset partnerů, nicméně je to vždy samice, která si určí, s kým se bude pářit a koho odmítne. Její výběr závisí samozřejmě na „společenském postavení“, ale i na tom, jak dlouho je ten který samec v tlupě, přičemž přednost vždy dostane nový člen. Ani alfa samec nemá nic jistého. Obecně samice makaků odmítají jako sexuální partnery všechny, s kterými se pářili během posledních čtyř až pěti let. V takovémto chování můžeme vidět stopy marnivosti či promiskuity, ale pravda je, že tímto způsobem se do značné míry redukuje možnost příbuzenského křížení a zvyšuje se genetická diverzita. Pokud jde o sex, jsou tyto opice poměrně volnomyšlenkářské a nebrání se ani partnerům stejného pohlaví, nicméně incest (a to až do třetího kolena) u nich má striktní tabu.
 
Po půlroce březosti se samici narodí jedno mládě, nikdy více, a to do značné míry formuje budoucí těsný vztah matky a jejího potomka. Ten je na matce závislý poměrně dlouhou dobu, k odstavení dochází až v druhém roce života. Pro matku to znamená, že v době, kdy kojí, má na starost ještě dalšího jednoho nebo dva starší potomky. Na jednu stranu je to pro samici velmi zatěžující, na druhou stranu se tímto způsobem starší sourozenci učí péči o mládě. V některých tlupách se na výchově mláďat podílejí i samci. Mláďata se do tří týdnů začnou batolit a po měsíci už lezou po stromech. Touto dobou se také přestanou věšet matce na břicho a začnou chytat balanc na jejím hřbetu.
 
Ačkoli většinu času tráví na stromech, potravu hledají makakové na zemi. Jsou to všežravci, složení stravy se liší se v závislosti na ročním období, ale samozřejmě také na místě výskytu. Strava je složena hlavně z ovoce, semínek, bambusových kořínků, mladých lístků, květin, hmyzu, kůry stromů, ale nepohrdnou ani krabem nebo ptačím vejcem. V roce 2006 byl v odborném tisku dokonce publikován případ, kdy makakové jedli ryby.
 
Makak-útočník
 
Makak červenolící byl do roku 1996 řazen mezi ohrožené živočichy. Důvodem jejich ohrožení byla devastace jejich přirozeného prostředí, primárně ničení lesů. Podružným problémem je fakt, že se makakové musejí za potravou vydávat z lesů k lidským obydlím, pořádají nájezdy na pole japonských farmářů a neváhají zaútočit na člověka, hlavně děti, pokud vidí v jejich rukou potravu. Farmáři makakům odplácejí způsobem nejtvrdším, a přesto, že se jedná o chráněná zvířata, každoročně jich na pět tisíc chytí nebo zabijí. Na vlastní oči jsem viděl na vesnicích farmáře vyzbrojené vidlemi a hráběmi, kteří pročesávali keře vedle svých políček. A další problém makakům paradoxně způsobuje jejich inteligence, která je přivedla do centra pozornosti neurologického výzkumu. Prestižní časopis Nature ve svém editorialu v roce 2001 dokonce uvedl vědecký výzkum jako jedno z nebezpečí pro zachování makaků.
 

Japonci nicméně svoje opice milují a jsou odhodláni je uchránit před vyhynutím. Makak červenolící má totiž dlouhou historii v japonské kultuře, umění i mytologii. Vždyť i známá soška opičí trojky v chrámu Toshogu s buddhistickým podtextem „neslyším zlo, nemluvím zlo, nevidím zlo, “ má svůj předobraz v makaku japonském.

 

Makak červenolící

Nejseverněji žijící opice, jediná v Japonsku. Pobývá v horách, v místech, kde mají kvůli tuhým zimám problémy i jiná zvířata. Dokáže si totiž najít potravu i pod silnou sněhovou vrstvou. Je vybaven hustou srstí a rád se vyhřívá v horských termálních pramenech.

Ve výběru potravy jsou makakové velmi vynalézaví, záleží na místě, kde se zdržují.

Žijí ve velmi početných tlupách, kde si rozdělují různé úlohy. Mladí samci se postupně od tlupy oddělují, vytvářejí jakési meziskupiny, ze kterých pak odcházejí většinou k jiným tlupám.

Samice je březí 6 až 7 měsíců a několik týdnů ještě mládě nosí.

Makaky červenolící můžete vidět i v některých zoo v ČR. Vstup po visuté lávce přímo do jejich pavilonu je napříkled atrakcí olomoucké zoo.
 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group