ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Adoptované otazníky

Adoptované otazníky

 
Text a foto Aleš Horáček, spolupracovali Helena Urbanová, Michal Dvořák, Barbora Literová
 
Česká televize zařadila na konci roku takzvané adopce na dálku mezi české fenomény. Zcela právem. Počet dětí z rozvojových zemí, na jejichž vzdělání Češi takto přispívají, se již odhaduje na dvacet sedm tisíc. Dost velký důvod nahlédnout pod pokličku.
 
Když u nás Arcidiecézní charita Praha v roce 1993 se zahraniční podporou chudých školáků začala, podařil se jí geniální tah. Místo neosobních výrazů sponzorství, mecenášství, donátorství nebo patronát použila rafinované slovo adopce. I když se o skutečné osvojení pochopitelně nejedná, důvěrný podtext projektu rychle zabral. Dnes již lidé v Česku posílají prostřednictvím nejrůznějších organizací dětem adoptovaným na dálku mezi sto padesáti a dvěma sty miliony korun ročně.
 
My jsme se v listopadu vydali do indického státu Karnátaka, abychom našli odpověď na otázky, které asi napadají většinu adoptivních rodičů. Neohlášeně jsme navštívili domovy tří sponzorovaných dívek, jejich školy a místní charity. Dvě z dětí podporují sponzoři prostřednictvím Arcidiecézní charity Praha, třetí adoptoval před třemi lety magazín Koktejl u Diecézní charity Hradec Králové.
 
 

Je mnou podporované dítě chudé?

V Indii si člověk uvědomí, jak je chudoba relativní pojem. Nejprve jsme navštívili v městečku Tiptur třináctiletou Prajwalu, kterou sponzoruje Koktejl. Dívka bydlí s rodiči, babičkou a třemi staršími sestrami. Mají pronajatý domek se dvěma malými místnostmi a kuchyní s odděleným koutem, ve kterém stojí plechová konev. To je koupelna. Do menší místnosti o rozměrech dvakrát tři metry se stěží vejde skříň a postel rodičů. Větší místnost měří třikrát tři metry a slouží přes den jako vstupní hala, obývací pokoj a jídelna. V noci v ní spí na gauči babička a na zemi všechny čtyři sestry. Byli jsme na návštěvě i u několika sousedů, takže jsme mohli srovnávat. Rodina Prajwaly bydlí chudě i na poměry Tipturu.

Rodinu živí převážně otec. Má pronajatou dílnu, ve které opravuje motorky. Denně vydělá sto až sto padesát rupií. Elektřina, voda a nájem domu s dílnou stojí měsíčně 1850 rupií. Všechny dcery přitom studují, nejstarší už na vysoké škole.
 
Při srovnání s ostatními dívkami, za kterými jsme jeli, je na tom však Prajwala jednoznačně nejlépe. Rodina má barevnou televizi, pevnou telefonní linku i mobil, kterým už nám dokonce volala do Česka. Jednou týdně chodí všichni na oběd do restaurace a o prázdninách jezdí na výlety, ze kterých nám ukazovali hromady fotek.
 
O něčem takovém nemůže být u ostatních dívek řeč. Desetiletá Sangeetha pochází z vesničky Elekotage čtyřicet kilometrů od Honavaru. Domovem rodiny je chatrč z hliněných cihel a palmových listů obklopená džunglí. Do vesnice se jde od hlavní silnice ještě osm kilometrů. Na stezce jsme potkali velice hubeného muže, který se vydal na dvě stě padesát kilometrů dlouhou cestu do nemocnice v Mangalore, protože trpí srdeční vadou. Byl to otec Sangeethy, jediný z rodiny, kdo vydělává. Nechává se najímat jako sezonní zemědělec, takže práci má jen půl roku v období sklizně. Když je úrodný rok, vydělá za tu dobu asi třicet tisíc rupií, což je zhruba patnáct tisíc korun.
 
Třetí z dívek, čtrnáctiletá Amratha, žije ve vesnici Thiruvail u Mangalore. Oba rodiče sice pracují a vlastní velký dům s pěti místnostmi, pro ten je ale nedostatečné i označení holobyt. Jediné, co tu trochu připomíná nábytek, je pryčna z několika prken. Místo skříně slouží tyč u stropu, jinak tu není zkrátka nic. Jen holé zdi a podlahy. I voda tu teče jen dvě hodiny ráno.
 

Šíří charity za moje peníze svou víru?

Katolické charity tvrdí, že při adopcích na dálku nerozlišují, jestli se jedná o křesťanské, hinduistické nebo muslimské děti. Dvě z dívek, které jsme navštívili, také skutečně jsou hinduistky. Proto nás překvapila návštěva školy, do které chodí Prajwala podporovaná Koktejlem.
 
Jedná se o křesťanskou školu, ve které se platí školné šest tisíc rupií ročně. Řádové sestry, které ve škole působí, nám řekly, že do sponzorského programu tu jsou zapojeny pouze děti z křesťanských rodin. Z celkem třinácti set žáků je tu křesťanských dětí šedesát. Čtyřicet jich už prý sponzora má a pro zbývajících dvacet je charita hledá. Křesťanská charita tedy v tomto případě hledá sponzory pro křesťanské děti na školné v křesťanské škole. Sestry to zdůvodňují tak, že právě křesťanské děti patří mezi nejchudší.
 
Logiku to má. Obracení na křesťanskou víru mělo vždy největší úspěch mezi nejchudšími vrstvami Indů. Nejde tedy pouze o výběr dětí. Křesťanů jsou sice v Indii jen něco přes dvě procenta, zázemí v západním světě jim však dává velké možnosti. Jejich pomoc bližnímu na jedné straně potřebným pomáhá, na druhé je morálně zavazuje.
 

„Celou zemi vážně ohrožují konverze, které mají na svědomí křesťané pod zástěrkou poskytování sociálních služeb. Již dvě stě padesát let se křesťanští misionáři podílejí na konverzích ve svých školách, sirotčincích, nemocnicích, a tak dále. Jedná se o závažné ohrožení indické kultury a myšlení,“ řekl loni v létě podle zprávy Daijiworld News Network vůdce hinduistické organizace Rashtriya Swayamsevak Sangh.

Pozadí takových prohlášení je sice často politické, protože přináší body hinduistické parlamentní straně Bharatiya Janata Party, málokterý adoptivní rodič si ale asi uvědomuje, součástí jakého problému se stal, když si vybral křesťanskou charitu.
 
Nelze si samozřejmě představovat nějaký nátlak na změnu víry. Například ve škole, kde se Prajwala učí, sice děti zahajují výuku společnou modlitbou, každý se však modlí ke svému bohu. Všechny žákovské knížky ale již mají na deskách křesťanský kříž a Otčenáš. „My jsme s tím zatím problém neměli, ale ve škole v nedaleké Šimoze už kvůli obrázku Ježíše Krista hinduisté napadli učitele,“ řekla nám tu řádová sestra Ester.
 
V Indii sice vládne velká náboženská snášenlivost, incident ze Šimogy však není ojedinělý. Jen ve státě Karnátaka, ve kterém jsme se pohybovali, eviduje Globální rada indických křesťanů za poslední dva roky okolo stovky případů, kdy hinduisté napadli křesťany kvůli šíření víry.
 

V očích Indů totiž nepomáhá sponzor, ale charita. Dokonce i rodina Prajwaly byla zaskočená, když jsme začali mluvit o sponzorském programu. Je to svým způsobem logické. ­Prajwala sice ve škole píše jednou za rok dopisy někomu z ciziny, to ano, ale sponzor? Jim přece vozí peníze na školné sestry z arcibiskupství.

Přišel dopis! Je od mého dítěte?
 
Do Indie jsme s sebou vzali dopisy, které děti sponzorům posílají. Všechny dívky nám potvrdily, že je skutečně psaly samy, byť pod dohledem lidí z centra. Dvě starší dívky již zvládají angličtinu, takže dopisy od nich si mohli sponzoři přečíst rovnou. Horší to bylo u nejmladší Sangeethy. Ta dopis psala v rodném jazyce kannada, a sponzorům nezbývalo, než se spolehnout na překlad, který přišel z křesťanského centra v Honavaru.
 
Když nám však tentýž dopis přeložil z kannadštiny recepční v honavarském hotelu, ukázalo se, že překlad z centra odpovídá tomu, co Sangeetha psala, jen částečně. Verze z charity na jednu stranu obsahovala rozsáhlejší výčet věcí, které dívka díky sponzorům měla dostat, zato v něm zcela chyběl tento odstavec: „V našem domě žijeme spolu s tatínkem, maminkou, bratrem a sestrou, tedy pět lidí. Máme se velmi dobře. Jsem první dcera svého otce. Všichni mě mají moc rádi, bratr mi dává sladkosti, otec mi dal oblečení na šest měsíců. Já pomáhám mamince s domácími pracemi.“
 

V centru, které nám překlad poslalo, to vysvětlovali tím, že dopisů je zkrátka moc. Jak je to ale potom s těmi, které dětem posílají sponzoři?

Sangeethu podporuje skupina lidí z jednoho pracoviště. I když to v dopisech několikrát vysvětlovali, Sangeetha se stále obrací jen na jednoho člověka, který je ve formulářích uveden jako kontaktní osoba. Zeptali jsme se jí proto, jak často dostává dopisy z Česka. Prý jednou ročně. Sponzoři přitom posílají každý rok dva.

„My jim ty dopisy nedáváme. Ve vesnicích je plno dětí, které sponzorované nejsou, a kdyby jedny dostávaly dopisy, a druhé ne, dělalo by to problémy. Dopisy proto ukládáme u nás a dětem je ukazujeme a čteme, až když sem přijdou psát sponzorům,“ vysvětluje koordinátorka honavarské charity sestra Leena.

Spolehnout se však příliš nelze ani na údaje, které charity o sponzorovaných dětech posílají. Sangeetha měla podle výkazu navštěvovat školu ve vesnici, kde bydlí. Ve skutečnosti chodí do školy v Belkuru vzdáleném desítky kilometrů a přespává tam u babičky. Podobně nám výkaz Prajwaly zatajil dvě z jejích sester, zato jí přiřkl bratra Balaraju, přestože o žádném chlapci toho jména nikdo z rodiny neslyšel.
 
 

Je to vhodná forma pomoci?

Mezi pražskou a královéhradeckou katolickou charitou je na první pohled rozdíl v tom, na co peníze do Indie posílají. Pražská charita si zakládá na tom, že z příspěvků hradí i pomoc v okolí dítěte.

„Vzdělání není jediným problémem v těchto zemích, i když věříme, že je jednou z nejdůležitějších podmínek rozvoje. Proto se zaměřujeme na celou komunitu. Nejde tedy jen o pomoc jedincům, ale i rodinám, vesnicím a školám. Není totiž efektivní ani citlivé vytrhávat a podporovat pouhé jednotlivce. Hrozí riziko, že dojde k vytváření nových typů nerovností a elit. My se snažíme dát šanci všem,“ vysvětluje vedoucí Rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha Jarmila Lomozová.
 
O jaké projekty se například jedná, nám ukázali v Sociálním centru v Honavaru. Přímo v jeho areálu funguje protialkoholní léčebna. Dokáže prý dlouhodobě vyléčit osmdesát procent alkoholiků. Ve vedlejší budově se zase konala schůzka chudých vdov, kterým lektorka  pomáhala zvyšovat sebevědomí. Částka na placení podobných projektů se zvyšovala postupně. Z původních dvou procent již dnes tvoří dvacet procent příspěvku posílaného sponzorem adoptovanému dítěti.
 

I když je podpora komunit v současné rozvojové pomoci trendem, lze stále mluvit o adopcích dětí?

„Já považuji všechny tyto projekty za podporu dětí, i když nepřímou. Na komunitní formu podpory už přešla spousta zahraničních organizací, protože je to zkrátka citlivější. My tohle všem dárcům říkáme, a kdo naši logiku nesdílí, může si zvolit organizaci, která dělá čistě jen adopci konkrétních dětí,“ říká Jarmila Lomozová.
 

Pražské charitě se tak vrací, jak sponzorský program na počátku uvedla. Slovo adopce na jedné straně otevírá peněženky sponzorů, na druhé straně u nich ale logicky vytváří k podporovanému dítěti citové pouto. A to začíná být problém.

Lidé z charity často mluví o nevhodném chování dárců. Nejde přitom o nic jiného, než že sponzor roli adoptivního rodiče přijme a zahrnuje dítě přízní, navštěvuje je, posílá mu dary, peníze bokem, nebo ho dokonce zve k sobě domů. „To může dítěti i uškodit, protože pak začne pasivně očekávat nějakou pomoc zvenčí,“ poznamenává J. Lomozová.
 

Arcidiecézní charita Praha, která s adopcemi v Česku začala, tak dnes vlastně jen připouští námitky těch, kteří tuto formu pomoci už dlouho kritizují. Výhrad existuje celá řada a vydaly by na samostatný článek. Shrnuty jsou třeba v internetové podobě časopisu New Internationalist na www.newint.org/issue194/simply.htm. Proto také třeba UNICEF adopce na dálku neorganizuje a pomáhá dětem jiným způsobem. Fenomén adopcí je ale tak úspěšný, že jej ani český výbor UNICEF nemohl ignorovat. Dilema vyřešil vtipným způsobem. Aby sehnal peníze na očkování v rozvojových zemích, začal místo konkrétních dětí nabízet adopce hadrových panenek.

 

Kolik peněz spolknou náklady charit?

Jednou z nevýhod adopcí na dálku je, že jsou náročné na administrativu a ta stojí peníze. Arcidiecézní charita Praha používá ze zaslané částky na svůj provoz osm procent, další dvě procenta si bere na koordinaci center v zemích pomoci. V našem případě tedy necelých pět set korun. Diecézní charita Hradec Králové používá na provoz procent pět, tedy 250 Kč.
 
Podobné je to v Indii. „Naše diecéze si ze zaslané částky ponechává na režii pět procent – na administrativu, korespondenci, zaměstnance a část peněz jde i na terénní pracovníky. Na setkání s hradeckou diecézí jsme ale už žádali, zda to procento nelze zvýšit, protože naše náklady rostou,“ řekl arcibiskup Bernard Moras z Bangalore.
 

Obdobně si administrativní poplatek ve výši zhruba 250 Kč strhávají i střediska v Honavaru a Vamanjooru. Hospodaření v obou zemích prochází auditem, který by měl zaručit, že charity vykazovaný počet procent nepřekročily.

V Indii se však ukázalo, že i toto lze obejít. Například v Sociálním centru sv. Ignáce v Honavaru nám předložili účet, na kterém vedle částky na administrativní výdaje stály ještě další položky typu školení sociálních pracovníků, aktivity na rozvoj lidských zdrojů, workshop pro pracovníky charity, mzdy zaměstnanců a výběr dopisů. Celkem se v přepočtu jednalo o sedm set korun, a celkové náklady na administrativu a provoz se tak jen v Indii přiblížily tisícikoruně.
 

Kolik peněz jde na dítě do Indie?

Naopak mezi výhodami adopcí na dálku se nejčastěji uvádí adresnost. Sponzor ví, komu peníze poslal. Praxe je ale trochu jiná.

U hradecké charity není složité cestu příspěvku do Indie vysledovat. Charita si strhne částku na provozní náklady a ostatní peníze pošle indické partnerské organizaci.

V případě Arcidiecézní charity Praha se peníze od všech sponzorů scházejí v jednom velkém fondu adopcí. Pražská charita z něj na vzdělání dětí posílá indickým organizacím pokaždé jinak velký balík peněz, který se odvíjí od počtu školáků, jejich věku a typu škol, jež navštěvují. Kolik to dělá u konkrétního dítěte, nemá sponzor šanci zjistit. „My nesledujeme individuální účty dětí, to by v tomto počtu nešlo. To bychom museli mít armádu účetních, a to by ten projekt neúměrně zdražilo,“ říká Jarmila Lomozová.
 
Konkrétní částky tak lze získat jedině v Indii. Pro Sangeethu loni do Centra sv. Ignáce v Honavaru přišlo v přepočtu zhruba 2500 Kč. Když tedy z příspěvku zaslaného sponzorem odečteme ještě dvacet procent na komunitní projekty a náklady na provoz pražské charity, vyjde nám, že v pražském fondu adopcí uvízlo tisíc korun.
 

„Když je dítě menší, snažíme se spořit na jeho vyšší vzdělání. Když je na vyšší škole, jsme pak schopni platit mu studium, které je dvakrát i třikrát dražší, než je roční příspěvek,“ vysvětluje Jarmila Lomozová.

Individuální účty ale v Praze neexistují a všechny děti zjevně na vyšší školu nepůjdou. Konkrétně honavarské centrum se letos stará o 835 dětí na základní škole a 293 dětí na školách vyššího typu, kam patří i školy střední. To zhruba odpovídá statistice Světové banky, podle které postupuje v Indii do vyšších škol jen čtyřicet procent dětí.
 

Charita ujišťuje, že peníze, které jedno dítě nevyčerpá, pomohou studovat dítěti jinému. Tím proklamovaná adresnost pomoci dostává trhliny. Kolik peněz dítě na základní škole našetřilo a jak konkrétně budou využity, totiž sponzor nezjistí.

Pokud navíc dítě ve studiu pokračuje, pražská charita sponzorovi příspěvek zvýší na šest tisíc korun, tedy asi dvanáct tisíc rupií. „My jsme tu teď měli návštěvu z Indie a jeden koordinátor nám řekl, že školné na běžných vyšších školách se pohybuje mezi třiceti až čtyřiceti tisíci rupií za školní rok. Když přičtete internát, tak to jsou obrovské částky,“ hájí tuto praxi Lomozová.
 

Cenový průzkum na vyšších školách jsme v Indii nedělali, zeptali jsme se však alespoň rodičů Prajwaly, kolik stojí studie jejich starších dcer. Jednadvacetiletá Priya studuje soukromou univerzitu zaměřenou na oděvní design. Když do ní nastoupila, museli rodiče zaplatit jednorázové zápisné deset tisíc rupií. Školné první dva roky činí sedm tisíc rupií, druhé dva roky devět tisíc rupií. Pokud bychom tedy nepočítali s částkou na komunitní projekty, Priya by se do zvýšeného sponzorského příspěvku pro studenty vešla.

Osmnáctiletá Pritha navštěvuje státní střední školu zaměřenou na počítače, ve které musela složit zápisné deset tisíc rupií a ročně platí školné tisíc rupií. S přehledem by se tedy vešla i do nižšího příspěvku pro základní školy.
 

Kolik peněz se dostane až k dítěti?

Konečná ale není ani částka, která na dítě doputuje do Indie. Tamní charity nám umožnily seznámit se s individuálními účty všech tří dětí. Ukázalo se, že se na další vzdělání spoří i tady. „My připravíme rozpočet, řekneme si o peníze a z Prahy nám je pošlou. Něco utratíme za věci pro děti a zbytek uložíme na vkladní knížku,“ popisuje praxi indických charit koordinátorka Sociálního centra Dharma Jyothi ve Vamanjooru sestra Daphne.
 
Za tři roky, kdy sponzoři dívkám posílají peníze, zůstává na účtu Amrathy nevyčerpaných 1050 Kč, Sangeethy 1345 Kč a Prajwaly dokonce 8600 Kč, tedy téměř celé dva roční příspěvky. „Tato částka bude použita pouze na konkrétní sponzorované dítě. Pro každé sponzorované dítě máme individuální účet,“ ujišťuje sestra Theresa, koordinátorka charity při arcibiskupství v Bangalore, která s penězi posílanými na vzdělání Prajwaly hospodaří.
 
Jak se na účtu dítěte hromadí peníze, a jestli budou někdy skutečně použity v jeho prospěch, to už se sponzor běžnou cestou nedozví. O tom, jak charity jeho příspěvek využívají, jej sice indická centra informují ročním výkazem, v něm ale není jediná částka, jen anglicky psaný soupis zaplacených položek. V Indii jsme se přesvědčili, jak tento seznam dokáže být zavádějící.
 
U všech tří dívek například charity informovaly dárce o tom, že z příspěvku uhradily school fees. Asi málokterý sponzor by si takovou informaci vyložil jinak, než že dítěti platí školné. Omyl. O školné se jednalo pouze v případě Prajwaly. Zbývající dvě dívky chodí do státních škol, a v těch se v Indii školné neplatí. U Sangeethy se pod položkou school fees skrýval příspěvek na vedlejší školní aktivity ve výši zhruba 150 Kč. U Amrathy jím měl být hlavně příspěvek na údržbu a opravu, který prý škola vybírá načerno, a neexistuje na něj proto potvrzení.
 

Podobné je to se školní uniformou. Na tu má v Indii nárok zdarma každý žák státní školy. Sponzor tak platí až uniformu náhradní, aby dítě mělo vždy čistou.

Z toho všeho je zřejmé, že i když školní systém v Indii není ideální, nelze říct, že by neumožňoval vzdělání tam, kde o něj mají školáci a jejich rodiče skutečný zájem. Situace v indickém školství se totiž rok od roku zlepšuje a co platilo v době, kdy v Indii adopce na dálku začaly, už dnes neplatí. Zatímco v roce 1993 tu nemělo přístup ke vzdělání 32 procent dětí, loni to bylo už jen dvanáct procent.
 
Za dva roky by již podle plánů programu Sarva Shiksha Abhiyan (Vzdělání pro každého) měly v Indii chodit do školy všechny děti ve věku od šesti do čtrnácti let a absolvovat alespoň základní osmiletou výuku. Světová banka, Evropská komise a britské Ministerstvo pro mezinárodní rozvoj do programu jen v letech 2003 až 2006 napumpovaly tři a půl miliardy dolarů. Indická vláda do rozvoje základního školství hodlá v letech 2007 až 2012 investovat 17,75 miliardy dolarů.
 
Je to ostatně znát i z ročního vyúčtování, kolik peněz adoptované děti skutečně využily a na co. Prajwala nakonec ze sponzorského příspěvku dostala dvě třetiny, Amratha polovinu a Sangeetha dokonce necelou třetinu. Značná část z těchto peněz navíc sloužila k zaplacení věcí, které přímo se vzděláním nesouvisejí. Skutečné výdaje na školu všech tří dětí by tak v tomto případě i s rezervou na náklady charit pokryl příspěvek jediného sponzora.
 

Je to podvod?

I když jsme se snažili zjistit maximum informací, nebylo v našich silách víc než spustit do celé problematiky malou sondu. Adopce na dálku jsou totiž dnes již tak rozsáhlý projekt, že kdyby si o nich někdo chtěl udělat ucelenou představu, musel by se seznámit s činností dvou desítek českých organizací a navštívit třicet zemí. Zevšeobecňovat naše poznatky proto nelze.
 
Každopádně se ukázalo, že adopce chudého školáka není tak přímočará záležitost, jak si asi většina adoptivních rodičů představuje. Kdybych ale měl odpovědět na otázku, jestli si myslím, že jsou adopce na dálku podvod, upřímně řeknu, že ne. A přidám: Zaplaťpánbůh za každou snahu pomoct druhým. Jedním dechem však dodám, že českým fenoménem se podle mě adopce na dálku staly na úkor charitativních projektů jiného typu tak trochu nepatřičně. Nejsou o nic bohulibější ani bezchybnější.
 

Jak jsme navíc do problému zabředávali stále hlouběji, místo aby otázek ubývalo, přicházely další. V Indii například dnes jen prostřednictvím pražské arcidiecézní charity sponzoři podporují dvanáct tisíc dětí. To představuje dva a půl milionu korun ročně pro výrobce školních uniforem, které na indických školách kdoví proč přežívají z dob britské nadvlády. Jen za tyto zbytečně vynakládané peníze by šlo na celý rok nakoupit třeba speciální výživnou směs pro šestnáct tisíc dětí trpících podvýživou. Bohužel však již neadresně, bez fotografií, jmen a dopisů.

 

Než si vyberete dítě

Seznamte se s klady a zápory adopcí na dálku a porovnejte je s jinými možnostmi podpory dětí. Základní informaci najdete třeba v internetové encyklopedii Wikipedie pod heslem Adopce na dálku.

I mezi zeměmi, ve kterých se adopce na dálku dělají, jsou velké rozdíly. Zjistěte si proto víc o jejich vzdělávacím systému. Vaše peníze sice dětem pomohou všude, ale zatímco někde pro ně budou hlavně vítaným přilepšením, jinde můžete svým příspěvkem skutečně rozhodnout o tom, zda dítě do školy chodit bude, nebo zůstane nevzdělané. Vodítkem mohou být například internetové stránky Světové banky www.worldbank.org.
 
Z údajů o dítěti byste se měli dozvědět, jestli má oba rodiče, jaký je jejich zdravotní stav, jestli pracují a kolik mají dětí. Přemýšlejte i o tom, že dívky mají v rozvojových zemích horší vyhlídky na uplatnění než chlapci, pro kluky je ale zase obtížnější sehnat sponzora.
 
Dopisování s dítětem probíhá zpravidla v některém světovém jazyce. Vedle angličtiny se může jednat například o francouzštinu. Zvažte, co je pro vás reálné. Pokud ovládáte víc světových jazyků nebo si s dítětem dopisovat nechcete, vezměte naopak v úvahu, že děti, které píší jinak než v angličtině, mohou mít menší šanci sponzora sehnat.
 

Na co se ptát při výběru organizace:

Co konkrétně z příspěvku hradí?

Jak velkou část peněz používá na svůj provoz?

Jak informuje o prospěchu a životě dítěte?

Jak bude zajištěna komunikace s dítětem?

Jak je zajištěna kontrola hospodaření v Česku a jak v dané zemi?

Poskytuje organizace sponzorovi dostatečné informace o tom, jak nakládá s příspěvkem?

Jak je zajištěna kontinuita projektu?

Ujasněte si také svůj vztah k víře a zvažte, jestli dáte přednost církevní, nebo občanské organizaci.

 

Adopce na dálku v ČR*

ADRA (Bangladéš)

Arcidiecézní charita Olomouc (Haiti)

Arcidiecézní charita Praha (Indie, Uganda, Litva, Bělorusko, Thajsko, Kazachstán, Zambie, Kongo)

Arunachala (Indie)

Czechoslovak Aid (Zambie)

Diecézní charita České Budějovice (Bělorusko)

Diecézní charita Hradec Králové (Indie)

Diecézní charita ostravsko-opavská (Zakarpatská Ukrajina)

Diecézní charita Plzeň (Bolívie, Paraguay)

Humanistické centrum Dialog (Keňa, Guinea)

Humanistické centrum Narovinu (Keňa)

Humanitas Afrika (Ghana, Benin)

Marcela Suchánková (Zambie)

M.O.S.T. (Indie – Ladak)

Nadace mezinárodní potřeby (Nepál, Filipíny, Srí Lanka, Uganda)

Nadace Terezy Maxové (Srí Lanka)

Nadační fond Inka (Peru)

pro-Contact (Guinea)

Vysokoškolští humanisté (Guinea)
* některé z organizací poskytují i jinou formu pomoci
 

Podpora dětí jinou formou

Berkat (Čečensko, Afghánistán)

Bodaj (Ukrajina)

Český výbor UNICEF (160 zemí)

Člověk v tísni (Afghánistán, Angola, Etiopie, Srí Lanka a další)

Diecézní charita Brno (Zimbabwe)

Humanitární pomoc dětem Kavkazu (Kavkaz)

Křesťanská mezinárodní solidarita CSI (Indie, Egypt, Nikaragua, Peru, Rusko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko)

Nadační fond Asante Kenya (Keňa)

Nadační fond Nehemia (Uganda, Rwanda, Indie, Etiopie)

VARA ČR (Afghánistán)
 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group