Archiv vydání magazínu Koktejl

Hotelový člun nás veze lagunou k písečnému průlivu mezi dvěma ostrůvky na korálovém útesu.

Náš průvodce vezme z pětilitrové láhve zbytky syrového tuňáka, vstoupí do mělké vody průlivu, ponoří ruku se syrovým masem do proudu, a vzápětí se k němu začnou stahovat obrovské černé stíny při dně.

Rejnoci!

Metrové ryby majestátně vlnící ploutvemi kolem celého těla s ocasy dlouhými další metr. A nad ocasy bodce, kterými se brání.

Díváme se s bázní a úctou na čtyřiceticentimetrový bodec, který má každý z rejnoků. Je to přesně ten, kterým propíchl jeden z nich slavného lovce zvířat, Steva Irwina, jehož televizní show byla vysílána v celém světě.

„Pojďte, tak pojďte do vody,“ vybízí vás polynéský průvodce. „Nebojte se. Já pustím lidi k rejnokům, jen když je to bezpečné. Když vy mu nic neuděláte, neudělá nic ani on vám… Leda kdyby zvedl ocas - to si připravuje bodec – pak rychle z vody… Ale on to neudělá. Leda kdybyste chtěli omezit jeho svobodu. Drželi ho nebo na něj šlápli…“

Váhavě vstupujeme do laguny.

Kolem nás krouží devět obrovských rejnoků.

„Kdo půjde první?“ ptá se průvodce skupiny. „Pojďte ke mně,“ vybízí odvážnou dívku. „Klekněte si.“

A další opakuje totéž.

V laguně se na slečnu tvoří fronta rejnoků.

Sjíždějí se k němu tři žraloci. A další krouží kolem člunu. Sedm žraloků, kteří se objevili zničehonic během pár vteřin.

„Tak jdem do vody,“ říká průvodce.

Chvíli máme dojem, že žertuje. Ale on bere láhev se syrovými rybami a po schůdcích sestupuje do laguny. Voda je mu po prsa. Žraloci krouží kolem.

„Vemte si brýle a šnorchl. Z vody to je docela jiný pohled.“

„Kolik měří největší v laguně?“ ptáme se.

„Metr osmdesát. – Ale za korálovým útesem ve volném oceánu jsou větší… Tak už se nebojte, nemají vás rádi,“ křičí na nás průvodce z vody. „Nechutnáte jim. Dávají přednost rybám.“

Sestupujeme do vody a potápíme se mezi žraloky. Pod vodou vypadají větší. A je z nich cítit býčí síla. Jen náraz té žraločí hmoty, kdyby se žralok rozjel proti člověku, by musel být smrtelně nepříjemný. A to už se nikdo z nás neodváží ani pomyslet na otevřenou tlamu a žraločí zuby zahnuté dozadu.

Žraloci krouží kolem a vychutnávají si kousky syrové ryby. Jejich hřbetní ploutve brázdí hladinu.

„Když zdvihnu ruce nad hlavu, znamená to pozor nebezpečí, utečte,“ volá na nás průvodce. „Když sepnu ruce dlaněmi k sobě, znamená to: Na útěk je pozdě. Modlete se.“

Průvodce se rozesměje, ale nám do smíchu není. První z nás míří ke schůdkům do člunu. Svou porci statečnosti jsme dokázali. Nikdo z nás nechce zůstat ve vodě poslední. Co kdyby přece jen…

Žraloci zmizeli v laguně tak rychle, jak se objevili.

A my cítíme adrenalin. Vesele brebentíme, vykládáme si postřehy o žralocích jeden přes druhého…

„A nejstrašnější je, když jede k vám, a teprve v poslední vteřině se vyhne. To jsou nervy…“ ulevuje si dívka.

„Škoda že teď v zimě už tu nejsou velryby…“ říká náš průvodce. „Ty připlouvají na podzim. Ale poslední roky zůstávají stále déle.“

Do moře mohou lidi i k velrybám. „Ale jen když voda není zkalená. To by pak bylo samozřejmě nebezpečné. Když vás velká ryba dobře vidí, jste v pohodě. Opravdu jí nechutnáte,“ dodává průvodce

V rezortu Sofitel na ostrově Bora Bora přijíždí pro zájemce o krmení rejnoků a žraloků urostlý snědý domorodec oblečený jen v pareu. Jeho loď s vahadlem zajišťujícím stabilitu v jakýchkoliv vlnách se podobá historickým polynéským kánoím, předchůdcům katamaránu.

Mohutný domorodec nás veze lagunou. Na lodi jsou k dispozici hromady ploutví, šnorchlů a brýlí. Ale nejdůležitější jsou bagety, kterými nás domorodec vybaví při prvním ponoru ke korálovému útesu.

Rázem je kolem nás rybí tlačenice podobná situaci, když rybáři zatahují síť při výlovu rybníka. Ryby v touze po kousku bagety ztratily ostražitost, dotýkají se nás, plácají se navzájem ocasy i ploutvemi.

Největší rybí frontové bojovnice nám rvou kousky bagety z ruky málem i s prsty.

Ale to byla jen předehra. Podruhé domorodec zakotví loď v mělké části laguny. Je tu metrová hloubka a písčité dno. Domorodec nahází do vody, kde jsme už i my, pár mrtvých malých rybiček. Okamžitě jsme obklopeni hejnem rejnoků pochrochtávajících si na té dobrotě.

Proplétají se kolem, otírají se ploutvemi, podplouvají nás. Pak krmíme rejnoky rybičkami z ruky jako domácí mazlíčky.

Nemají zuby, ale zrohovatělé čelisti. Když s nimi občas s rybou stisknou i nějaký ten prst, je to jako sevření kleštěmi.

„Můžete je krmit i žábrami,“ směje se domorodec.

Kupodivu to není žert. Ryba strčená rejnokovi ze strany do otvorů, kterými vychrochtává vodu, nakonec stejně skončí v jeho břiše.

Vrcholem je ovšem krmení žraloků, už ale na volném oceánu.

„Tady jsou žraloci větší,“ usmívá se domorodec. „Ale nebojte se, mohli by vás napadnout jen kladivouni. Jenže ti se teď věnují lásce,“ uklidňuje nás. Uprostřed nedozírné plochy oceánu zavelí: „Můžete do vody.“

Opatrně se spouštíme do hluboké vody. Seřazeni jeden vedle druhého jako slepice na hřadu, zachyceni o vahadlo lodi, čekáme na velké divadlo.

Domorodec zatím začíná pěkně z bezpečí paluby házet do vody krvavé kusy ryb.

A žraloci jsou tu, velcí jako telata.

Začínají nás obeplouvat v kruhu. Ďábelskou rychlostí občas ňafnou po krvavém kusu masa. Zuby jim cvakají, jak sklapnou čelisti.

Žraloci kolem nás stále krouží, takže se co chvíli některý z nich octne za našimi zády. Nepříjemný pocit. A pak nás dokonce jeden z nich začíná podplavávat. Kdyby si tak chňapnul nohu…

Co je mi platné, že tenhle žralok prý není lovec, ale čistič a mrchožrout. Že prý je na lov příliš pomalý. Na člověka by stačil vždycky, říkáte si.

A co ta krev z kusů ryb všude kolem? Co kdyby ho přece jen rozdráždila?

Jeden po druhém utíkáme z vody do bezpečí lodi. V těle příliš mnoho adrenalinu. V mozku příliš mnoho stresu z představ, které ve vodě neumíme zahnat.

To všechno je moje

Loď přijíždí k nejkrásnějšímu ostrůvku motu, jaký jsme v Polynésii viděli.

Písek a palmy a mělké klidné zátočiny. Rodiče našeho domorodého průvodce nám přichystali hostinu upečenou na horkých kamenech v jámě vyhloubené v písku. Selátko, maniok, banány, chlebovník, kuřata s listy rostliny taro připomínajícími špenát.

Když konečně zdvihne loď kotvy, aby nás odvezla zpět do hotelu, a nejkrásnější ostrůvek, jaký jsme v životě viděli, kus ráje tady na zemi, mizí pozvolna na obzoru, zeptám se domorodce: „Mimochodem, je ten ostrov veřejně přístupný? “ – Pak by byli Polynésané opravdu bohatí.

„Ne. Je můj, “ šokuje mě domorodec. Aneb jak nás celý den obsluhoval multimiliardář.

„ To když prodáte, budete jeden z nejbohatších lidí v Polynésii... “ říkám ohromeně.

„ A proč bych to dělal?“ usměje se domorodec. „Jenom bude získávat na ceně. A já mám všechno, co potřebuju. “

„Chtěli to ode mne koupit a postavit tu hotel Four seasons. Ale to bych byl blázen.“

Věřím, že si nedělá legraci.

Jenže má přece jen trochu, ale opravdu jen trošičku, smůlu. Bora Bora se prý potápí ročně o tři milimetry. Za deset let to budou tři centimetry.

Za sto let třicet centimetrů.