ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hvězdou proti své vůli

hvezdouHvězdou proti své vůli
 
Text a foto Tomáš Kubeš, ilustrace Dalibor Nesnídal
 
Chcete zažívat pocity slavných, být fascinováni stálým zájmem o vaši osobnost, neustále mít kolem sebe dav nadšených fanoušků – vypravte se do Afriky, tady všechno můžete zažít naplno.

 

Někdy k tomu stačí málo, jen když se vypravíte na místa, kde turisté a vůbec jacíkoliv cizinci nejsou příliš častými návštěvníky nebo přesněji – žádní tam nechodí. Pak se může situace obrátit. Místo toho, abyste poznávali život v jiných zemích, místní pozorují vás. Pak si plně můžete vychutnat pocity slavných.
 
Jako exotické zvíře
  
Jednou z takových zemí, kde se občas karta obrátí, je Etiopie. Stále jsou tu oblasti, kde nikdo už několik let neviděl bělocha, natož aby se ho dotkl. Tam vás často může zachránit je rychlý úprk, tedy pokud nechcete být v lepším případě ušlapáni nebo doslova ohmatáni natolik, že z vás nic nezbude – místní touží odnést si malý dáreček, třeba trochu vlasů nebo chlupů z nohou. Pocit oškubaného kuřete nepatří k milým zážitkům.
 
Ztrácíte tady soukromí a stanete se veřejnou osobou, kterou stále pronásleduje chumel zvědavců, kteří v tu chvíli zapomněli na své každodenní starosti a naplno se oddávají euforii nad každým vaším krokem. Kam se člověk pohne, tam s ním směřují čumilové. Vlastně nic špatného nedělají. Jen stojí opodál a tiše sledují exotického tvora jako zvíře v zoologické zahradě. Někdy můžete mít pocit, že jste vlastně přijeli spíše kvůli Etiopanům, aby si vás mohli lépe prohlédnout.
 
Pravá tvář
  
Vydejme se tedy do nitra starobylé Habeše, do míst, kde nenajdete nic zajímavého, nenarazíte na žádné historické pamětihodnosti, nepotkáte turisty, ale ani často nikoho, kdo se s vámi dokázal dorozumět jinak než rukama a nohama, prostě jednoduše na venkov, kudy vedou jen stezky pro pěší. Tady každý uvidí tu pravou tvář Etiopie bez pozlátka pro turisty, bez jakýchkoliv příkras. 
  
Když jsme se spolu s kamarádem rozhodli, že se vydáme na jih do oblasti Oromo, jen tak, tam, kam nás nohy donesou, netušili jsme, co všechno zažijeme. V turistických oblastech vždy potkáváte jen lidi, kteří se živí turistikou a jejich zájem je čistě praktický. Jakmile se ale octnete mimo obvyklé scénáře cestovních kanceláří, vždy vzbudíte zájem lidí toužících dozvědět se cokoliv o cizincích. Někdy se podaří prchnout do jednoduché jídelny nebo baru, jenže i ty se za chvíli zaplní. Všichni touží vyzvědět, odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete, jak jste staří, jak dlouho jste v Etiopii, jestli je hezčí země než Etiopie. Otázek a lidí přibývá. Po dvou dnech si připadáte jako jediná dlouhohrající deska porouchaného gramofonu. Bohužel pokus nahrát si kazetu s odpověďmi nevyšel – záhy došly baterie.
 

Jako příklad typické každodenní rutiny cestovatele se nabízí návštěva první podvečerní restaurace. Ta je díky přítomnosti ferendžů (cizinců) hned zaplněná a každý se ptá. Zajímavé, že jednou to říci nestačí, druhý se klidně zeptá znovu na totéž, i když odpověď předtím musel slyšet. Vhodným protiútokem bývá čeština. Ovšem často zaboduje i někdo jiný. Kupříkladu jednou se už při odchodu probudil dosud klimbající stařec a spustil: „Odkud jste?“

„Z České republiky.“

„Kde to je?“

„V Evropě, vlastně staré jméno bylo Československo.“

„Á, dobrá země… maršál Tito.“

„Ne, ne, to byla Jugoslávie, my jsme ze střední Evropy, poblíž Německa.“

Stařík se na chvíli zamyslel a poklepal mi vítězoslavně na rameno: „Áha… Kalifornie, Amerika, já to věděl.“
 
Všichni se chtějí blýsknout
  
Největším problémem však bývá, že se všichni snaží blýsknout svou znalostí angličtiny. Někdy znají dvě tři fráze, ale většinou nerozumějí odpovědi. Ta je často ani nezajímá, prostě jen mají radost z pocitu, který jim dodala komunikace s cizinci. Jsou lepší než sousedi!
 
Další zatěžkávací zkouškou bývají děti. Snad na každém místě se vytvoří smečka prcků řvoucích „ferendž, ferendž“. Pak následuje z desítek hrdel bez přestání nečekané: „You, you, you.“ Pravděpodobně jedno z mála slov z angličtiny, které si zapamatovali snad všichni. Bohužel čím déle se zdržujete ve vesnici, tím více nabírá řev na intenzitě. V některých městech už pokročil rozvoj tak daleko, že jste vítáni dětmi slovy „Fuck you“ nebo „Birr, birr“, což je název místní měny a nastavená dlaň jasně říká, co je tímto slovem míněno. Když se žádaný peníz nedostaví, tak se spustí sprška kamení. Je to taková hra, které rádi přihlížejí i dospělí. Velice často děti popichují. V tu chvíli jde jakákoliv důstojnost stranou.
 
Nohy na ramena
 
Obzvláště si vzpomínám na jednu opuštěnou ves, kam jsme dojeli stopem na korbě starého, rozkodrcaného fiatu po sotva znatelné stezce pro dobytek. Sotva auto vjelo mezi domy, už nás místní odhalili. Začal se srocovat dav a všichni spustili obligátní „You, You, You“. Protože jsme neodpovídali, začala se větší část davu přibližovat k náklaďáku. Když ho obstoupili za nepřestávajícího pokřiku, začala nám nekonečná řada rozvášněných zvědavců připomínat rozzuřený dav fotbalových fanoušků rozhodnutých lynčovat hráče a demolovat stadion. Asi jsme nereagovali příliš rychle podle přání obecenstva, takže první hrdinové se za neuvěřitelného jekotu začali sápat na korbu a lomcovat s několikatunovým přetíženým náklaďákem. Nevím, jestli nás chtěli shodit, nebo si jen popovídat… Nevěděli jsme, co máme dělat. Situaci zachránil řidič, který se konečně lekl o osud svého auta a lidi nelidi šlápl na plyn tak, že auto s ohromným rachotem motoru vyvinulo neuvěřitelnou rychlost. Pryč odsud.
 

Největším zážitkem však byla návštěva zemědělských oblastí na jihovýchodě země. Tady bylo vše násobeno místem, kam bledé tváře jezdí jen sporadicky.

Již ve městě u silnice, odkud jsme se vydali s kamarádem na objevování té pravé Habeše, kolem kroužil asi dvacetičlenný doprovod. Během několika hodin se tým zcela obměnil čerstvými posilami. Občas lidí přibývalo, obzvláště dětí. Ty svým křikem vábily další. Vlastně celé putování fungovalo, jako byste šli se svými stíny. Jednoduše zastavíte, a všichni zastaví taky. Posadíte se, a okolo to bzučí dohadováním, kdo asi jsme. Nikdo se neodváží zeptat a na jakékoliv naše otázky zůstává hrobové ticho a upřené pohledy. Zastavíte se, a okamžitě houf okolostojících roste. Po pár dnech rezignujete.
 
Vyhrát se hned tak nedá
 
Ale ani pozvání do domácnosti učitele, který mluvil anglicky, není vždy výhrou nad davem. Jakmile se zpráva o nás neuvěřitelnou rychlostí roznesla, začal dům praskat ve švech a venku to jen hučelo nespokojeným obecenstvem, které si nás žádalo. Abychom hostitele zbavili problémů, postavili jsme si venku stan a po domluvě s nejstaršími obyvateli jsme do něj ihned zalezli. Mysleli jsme si, že se situace uklidní. Kdepak. Celou noc to okolo stanu žilo, dokonce hořely i nějaké ohně. Někdy po půlnoci se ozvalo skandování „You, you, you“. Když nikdo nereagoval, tak nám jednoduše otevřeli stan a začali na nás svítit baterkami. Asi chtěli vědět, zda jsme ještě při životě. Když jsem se pohnul, vítězoslavně spustili křik a začali se ptát, odkud jsme, kam jedeme, jak se jmenuji, jestli je Etiopie hezká země… Vše se během noci ještě několikrát opakovalo.
 

Ráno se situace trochu uklidnila. Přišla místní honorace, starosta a policista. Naštěstí tito měli slitování, starosta nás pozval k sobě na snídani a nařídil lidem rozejít se. Nechápal sice pohnutky k návštěvě jejich kraje, ale nabídl svého syna jako průvodce a ochránce.

Zjednodušeně řečeno, během staletí se tu asi moc nezměnilo. Lidé jsou strašně hodní, přátelští, pohostinní, chudí, spontánní a vypadají šťastně. Většinou tam, kde nikdo nic nemá, se pozná pohostinnost, pospolitost a radost z maličkostí. Musím připomenout, že Etiopie patří mezi deset nejchudších zemí na světě.
 
Nad všechno očekávání
 

To, co se stalo ve vesnici, která se objevila pod kopcem kolem oběda, předčilo všechno předtím. Z týmu zvědavců se několik lidí rozběhlo vyzradit novinu o cizincích. Už při sestupu z kopce mne zaujal poměrně velký počet lidí. Syn starosty vysvětlil, že se tu koná výroční trh. Šli na mě mrákoty.

Poslové začali šířit novinu a ve vesnici to začínalo vřít. Sotva jsem se ukázal na louce před vsí, strhl se mohutný, stále sílící řev: „Ferendž.“ Zhruba tisícovka lidí se v euforii dala do pohybu. Staří, mladí, děti, novorozeňata, psi, kozy, slepice, všechno, co mělo nohy nebo ruce… Šlapali přes všechno, co leželo na zemi, a trh je vlastně už nezajímal. V čele běžel stařík ve žlutém přehozu a volal: „Bonžórno.“ Asi nějaký kolaborant z dob italské okupace, který viděl svou novou šanci uplatnit se.
 

Vrhly se na nás desítky rukou. Každý si chtěl sáhnout, někdo občas vytrhl hbitě chlupy z ruky, jiní si rvali chomáče vlasů na památku a další se pokoušeli nás objímat. Před umačkáním nás nakonec zachránil onen stařík. Využil své nově nabyté autority, protáhl se s námi davem do malé hliněné hospody.

Tam sedělo u teče (místní medové pivo) šest značně opilých tatíků. Sotva spatřili cizince, vystřízlivěli, chopili se holí a hrdinně si vzali bezpečnost návštěvníků do vlastních rukou. Začali tlouct pronikající dav holemi hlava nehlava. To pochopitelně situaci příliš neuklidnilo. Zvenčí se ozýval nespokojený křik. Překvapená majitelka držela v náruči své děti a plakala dojetím, ale o několik minut později už naříkala v obavách o svůj dům a ukazovala, kde má zadní východ. Jenže i tam postávali vesničané, kteří nemínili odejít. Docela živě se mi vybavila vzpomínka na film o Beatles a řádících fanynkách.
 

Asi po hodině zasedla rada starších. Tedy stařík, učitel a zdejší starosta. Rozhodli vyřešit krizovou situaci tím, že nás jednoduše vystrkají z hospody před dav. Ten z toho překvapením utichl, ale hned se vzpamatoval a s ještě větší intenzitou začal skandovat „Ferendž, ferendž“ a tlačit se. Starosta s kurážnými tatíky nám začali probíjet cestu davem. Jenže lidé se nechtěli smířit s tak brzkým odchodem hostů. Dobrou hodinu s námi korzovala ještě asi stovka lidí. Když se to konečně ustálilo na obvyklých dvacet, docela jsme si oddychli. Být hvězdou není zrovna jednoduché. V Etiopii si to může vyzkoušet každý.

 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group