ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pšt, o tom se nemluví

Pšt, o tom se nemluví

 
Text a foto Hana Růžičková, kresby Dalibor Nesnídal
 
Jsou cestovatelské zážitky, o kterých se obvykle nepíše a nemluví, a to přestože se týkají potřeby, kterou má každý z nás. Na některé útlocitné jedince totiž může toto téma působit neesteticky či je přímo pobouřit. A proto bych choulostivějším povahám na tomto místě doporučila, aby ihned přestaly číst, neboť by vlivem následujících řádků mohly dojít psychické újmy a za to já nechci nést odpovědnost.

 

Jako člověk dbalý svého zdraví jsem zvyklá každý den vypít několik litrů vody, čajů, šťáv. Bohužel je s tím však také spojena intenzivněji obtěžující všem zřejmá tělesná činnost. A když se k tomu přidá mé vegetariánství, které způsobuje poněkud rychlejší činnost střevní, je o problémy na cestách postaráno.

Jet do dalekého Peru byl můj sen. Pečlivě a dlouho jsem se připravovala a samozřejmě mi bylo jasné, že mě čekají i těžké chvíle spojené s mou „péčí o zdraví“. Zejména když náš zájezd měl do luxusu daleko, protože jsme chtěli poznat Peru co nejvíce „od podlahy“, byť organizovaně. Vnitřně jsem se připravila na omezení tekutin ve slepé víře, že to třeba citelněji pomůže. Nepomohlo. To jsem zjistila hned první den v hlavním městě Limě.
 
Po dopoledním poznávání metropole jsme v partě čtyř lidí zakotvili na oběd v podniku, kterému bychom u nás říkali čínský bufet. Jasně, že jsem byla první, kdo hledal záchod. Už z počátečních kontaktů s obyvateli Limy mi bylo jasné, že angličtina není jazyk, kterému by místní nějak zvlášť fandili. Po marném rozhlížení naší restaurací jsem se rozhodla vyzkoušet na milý personál snad všechny výrazy světového jazyka, co mě napadly: water closet, toilet, shower, WC, wee wee… Nic. Nepomohly ani výmluvné grimasy. To mne poněkud vykolejilo, neboť i přes mé úsilí personálu naprosto nedošlo, o co mi jde, a jal se s ledovým klidem vykonávat dál mně neznámou činnost kdesi v zákulisí podniku. Zoufale jsem se rozhlížela potemnělým interiérem, zda přece jen nenaleznu záchytný bod. Konečně jsem si všimla rukou psaného nápisu BAŇO. To bude asi ono. Ostatní u stolu mne začali povzbuzovat v mých průzkumnických pokusech. Vyrazila jsem… a trefila se. Mohu jen konstatovat, že kvalita oné místnosti, stejně jako její čistota, šly v ten okamžik zcela mimo mne. Naštěstí… Od tohoto zážitku se slovo „baňo“ stalo mou neoddělitelnou součástí.
 
 

●●●

Nyní je třeba podrobněji přiblížit onu intimní místnost tak, jak ji pojímá stávající peruánská kultura. Záchodové mísy jsou podobné našim, keramickým. Zásadně však postrádají všechny zbytečnosti, tedy záchodové prkénko a kryt, jakož i toaletní papír. Voda naštěstí většinou teče. Očividně s ní kamarádí výhradně interiér mísy, i když by to interiér téměř ve všech případech potřeboval jak sůl. Touhu přiblížit záchod alespoň trochu své estetické představě lze tak nanejvýš v laciném hotýlku. Nikoli v místních lidových restauracích a veřejných záchodech. Zde jsme to řešili při oné potřebě, která vyžaduje více času, většinou tak, že jsme si botami vylezli na okraj mísy a přidřepli. Bylo však nutno zachovávat náležitou opatrnost, aby nedošlo k úrazu. Nejenom.
 

●●●

Cestou k překrásnému kaňonu Colca aneb Valle de Colca jsme přespávali v městečku Chivay. I v místní restauraci samozřejmě přišel okamžik, kdy jsem potřebovala záchod. Byl pečlivě ukrytý na zadním dvorku. Interiér patřil „výzdobou“ do kategorie „vylez na mísu“. Šlo to dobře. Po chvíli jsem však zaslechla svého přítele, jak na mne volá: „Hani, už odcházíme. Nespadla jsi náhodou do toho záchodu?“ Jeho poslední slova se pro mne nečekaně změnila z otázky na ortel. Moje pravá noha se smekla, naštěstí nikoli směrem dovnitř (ale ono to bylo v případě tohoto záchodu skoro jedno) a já půlkou těla padla na pravou stěnu a pečlivě ji otřela. Zároveň vnitřek mé pravé nohavice téměř dokonale očistil vnější část záchodové mísy. Smála jsem se, ono to v této zemi v takovýchto případech ani jinak nejde. Události, které následovaly, raději nepopisovat…
 

●●●

K mým peruánským fóbiím patřily mnohahodinové přesuny autobusy a dalšími vozítky, při kterých řidič považoval za zbytečné zastavovat, neboť mu pravděpodobně amputovali močový měchýř. Měli jsme za sebou již měsíc poznávání Peru, když nás čekal mnohahodinový přesun z Limy do Huarásu, před kterým jsem poctivě snížila přísun vody. Při nástupu do linkového autobusu mne zachvátil blažený pocit. Je v něm WC! Lebedila jsem si a usrkávala z láhve intenzivněji než jindy. Asi po třech hodinách cesty jsem spokojeně zamířila uličkou k inkriminované místnosti. Ale co to? Kde to má nějakou kliku, čudlík nebo páčku, kterou by se daly dveře otevřít? Blaženost vystřídala panika. Ještě chvíli jsem se vzdorovitě pokoušela dveře otevřít, než jsem vzala na vědomí fakt, že jsou neoddiskutovatelně uzavřeny. Co teď? Na linkových autobusech řidiči na žádost o zastavení kvůli primitivní lidské potřebě neslyší. Jala jsem se trpět. Po další hodině mučení řidič sám od sebe zastavil. Naštěstí měl hlad a právě jsme byli u zájezdní restaurace. Záchůdky byly venku na dvorku, přesně v peruánském stylu společné pro pány a dámy, oddělené od sebe jen nízkou zídkou, takže každý kolemjdoucí na vás bez problémů viděl. Dobrovolně a urychleně jsem se zúčastnila této přehlídky…
 

●●●

Vrcholný záchodový zážitek ale přišel až ke konci pobytu, cestou z magického starobylého místa Chavín de Huántar do Huarásu. Na tento dlouhý výlet jsme jeli místním mikrobusem společně s peruánskými turisty, naprosto ignorujícími základní tělesné potřeby. V první fázi mne naštěstí zachránila zastávka na fotografování u nádherného jezera, kde měli pro uspokojení potřeb turistů vykopané jámy volně zakryté látkou zavěšenou na čtyřech kůlech. Bohužel dost foukalo…, ale to mne, už vytrénovanou, nemohlo odradit.
 
Na zpáteční cestě však žádná zastávka v plánu nebyla. Navíc se začalo stmívat a řidiče to očividně táhlo rychle domů. Nás, pár Čechů, sedělo úplně vzadu. Aby v lidmi přecpaném vozítku nevyšlo žádné místo nazmar, seděli Peruánci i na výklopných sedátkách v uličce, jediné cestě k řidiči a dveřím autobusu. Po několika hodinách cesty, kdy se mě již začalo zmocňovat naprosté zoufalství, jsem začala uvažovat, co se stane, když rozbiji okénko a vyskočím. Pak se to stalo! Opanovaná naprostým zoufalstvím, kdy je člověku už všechno jedno, jsem se vzepjala na své sedačce a z posledních sil co nejmohutnějším hlasem zařvala směrem k řidiči: „BAŇO STOP! POR FAVOR!“ Překvapilo mne, s jakou rychlostí řidič na setmělé pláni zastavil i s jakou rychlostí vyskákali Peruánci z prostředních sedaček, aby mi uvolnili cestu. Asi pochopili, že situace je skutečně vážná. Vyběhla jsem rychlostí olympijského sprintéra z autobusu a za mnou všichni Češi… Jak málo někdy stačí ke štěstí!
 

Záchodových zážitků bylo v Peru mnohem více, možná na takovou miniknihu. Nicméně Peru je pro mne především zemí bohaté historie, překrásné a neuvěřitelně pestré přírody, magických inckých památek, stydlivých i drzejších domorodců a zejména neopakovatelných zážitků. Kvůli tomu všemu se sem určitě vrátím. A také vstříc dalším záchodovým dobrodružstvím…

 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group