ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Město pestrých tramvají a hlemýžďů

Město pestrých tramvají a hlemýžďů
 
Text a foto Josef Sloup
 
Několikrát jsem se svým Seatem objel náměstí Praça dos Restauradores v Lisabonu. Nikde nebylo volné místo. Nakonec jsem to vzdal a zajel autem k hromadě písku u vjezdu do staveniště obehnaného z větší části vysokým vlnitým plechem.

 

Plech měl před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje vchod do stanice metra. Turistická informační kancelář na mě mrkala svým štítem. Jen jsem zamkl dveře, už za mnou stála dvojice policistů.

„Tady nemůžete parkovat, pane,“ důrazně mě upozornili.

„Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky,“ říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak mě v těch jednosměrných ulicích čeká opět pořádné bloudění.

Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. „Tak jděte, ale pospěšte si,“ dodali.
 
 
Vše s pohodou
  
Lisabon patří k nejstarším evropským městům a založili ho pravděpodobně už staří Féničané. Nad řekou Tejo poblíž mostu 25. dubna vítá návštěvníky, podobně jako v Riu de Janeiru, s rozpřaženýma rukama Ježíš Kristus. Přestože Lisabon leží asi sedmnáct kilometrů od moře, široká řeka Tejo a zaoceánské lodě v přístavu vzbuzují dojem přímořského města. Lisabon tak trochu připomíná Prahu romantikou svých klikatých uliček, starých tramvají, prudkých stoupání i zádumčivostí svých parků. Jen to lidské štěstí je tady takové lidštější, krásnější a opravdovější.
 
Mým jediným dopravním prostředkem se po dobu pobytu staly tramvaje. Ty nové, moderní, s klimatizací a kouřovými skly byly rychlé a po kolejích svištěly lehce a nehlučně. Lidé v nich seděli způsobně a věnovali se pohledům z oken. Jezdili v nich většinou turisté do vzdálených předměstí za památkami a jinými důležitými povinnostmi. Přesto jsem více miloval ty staré, které měly dřevěné sedačky a v dusném vedru se v nich dala otevřít okna.
 
Jezdily pomalu a rozšafně. Při prudkých stoupáních jsem často nabýval dojmu, že budeme muset vystoupit a tramvaj trochu zatlačit. Na zastávkách vyzváněli řidiči ručním zvonem a nastupovaly do nich ženy v černých šatech a s košíky plnými ovoce, zeleniny a ryb, které brzo po ránu nakoupily na tržišti. Nebo přistupovali robustní muži se šíjemi jako býci a s placatými kšiltovkami na hlavě, kteří zase měli namířeno za kamarády, poklábosit o včerejší koridě a popít v klidu sklenku portského.
 
Jednou parkovalo auto částečně v naší koleji a tramvaj nemohla projet. Řidič si jen odskočil do krámku koupit tabák, noviny a lahvinku vínka. Náš tramvaják dojel až k autu, mocně zazvonil na zvonec, přesto trvalo minutku nebo dvě, než se řidič objevil. Zamával rukou na pozdrav, usmál se, vlezl do auta a odjel. Náš pan řidič se také usmál, pokynul rukou a něco si zabrumlal pod vousy. Asi to mělo znamenat „No to je dost“ a bylo na něm vidět, že je šťastný a spokojený. V tramvaji se nikdo nerozčiloval. Jediný jako na jehlách jsem byl já, jako kdyby ta minutka mi mohla pokazit celý den.
 
Je libo hlemýždě?
 
Poslední večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camões. Kolem náměstíčka se tísnilo asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgery, ryby a hlemýždě. Těch jsem si porci objednal. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo jich na něm být alespoň dvě stě. Byli velcí jen asi jako poslední článek prstu. ­Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nepozoruje, a vzal prvního šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku jedním z párátek, která jsem dostal místo příboru, než jsem zjistil, že je ulita prázdná. Pak jsem vzal dalšího. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba a zapíjel je pivem.
 

Mezitím se na náměstí na velkém podiu vystřídalo několik kapel. Tančících bylo z počátku velice málo. S přibývajícím večerem získávala zábava na gradaci. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho beze slova za rukáv. Muži většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta šli tancovat.

Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit pohoda, přátelská atmosféra a živočišná radost ze života.

Prostě Lisabon.
 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group