ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jsem stále posedlý hlubinou, potvrzuje objevitel vraku Titaniku

Jsem stále posedlý hlubinou,
potvrzuje objevitel vraku Titaniku
 
Text Jan Baltus, foto autor a archiv Dr. R. d. Ballarda
 
Má za sebou spoustu objevů, a pokud dnes víme, kde leží vrak legendárního Titaniku, vděčíme za to Robertu Duane Ballardovi. Neustále ale hledá další lodě a potápí se do hloubek, kam se dostal skutečně málokdo. Co je tím neustálým motorem jeho usilovného hledání dalších a dalších ztroskotaných lodí a zkoumání mořského dna?
 

To, co v současné době prožíváme, je obrovské dobrodružství z objevování prostoru, který člověk zná snad ještě méně než vesmír, do něhož se dereme s nadějí, že objeví nové prostory a suroviny. Neuvědomujeme si, že sedmdesát jedna procent povrchu Země není prozkoumáno. Tvoří ho oceánské a mořské dno a nabízejí se tu obrovské možnosti. Jsou to ohromující plochy, o nichž víme jen to, jaký mají reliéf. Ale ani to není neměnné, neboť změny vrásnění mořského dna v mnohých oblastech nemají na souši odpovídající srovnání. Do vesmíru dnes vysíláme bezpočet sond, ale představte si, že ještě před dvaceti lety byla na světě pouze čtyři podmořská plavidla, která se mohla potopit do velkých hloubek, tedy níže než čtyři tisíce metrů pod hladinu moře.

 

A dá se na tom vůbec něco změnit? Určitě jsme omezováni technickými možnostmi…
 

Současná technika nám už dává větší možnosti zkoumání mořského dna než kdy před tím a jak víte, osobně se zasazuji v několika projektech za to, aby bylo mořské dno otevřeno pohledům statisíců lidí. Situace by byla ještě lepší, kdybychom mohli na průzkum mořského dna věnovat jen část rozpočtu NASA. Je to asi jedna k tisíci! Takový je nepoměr mezi prostředky věnovanými na průzkum dna oceánů a na kosmický program. Ale blíží se doba, kdy to bude určitě lepší.

Při svých cestách do hlubin jsme totiž už objevili zásoby těžkých kovů a dna oceánů jsou místy světem činnosti ­mikroorganismů, o nichž prakticky nic nevíme, a přitom se podílejí na vzniku života na zemi a tvorbě minerálů.

 
Nejsou vaší větší vášní než zkoumání dna vraky?
 
Ty mne fascinují už od dětství, ale je třeba k nim přistupovat s úctou. Jeden z mých největších emotivních zážitků při ponoru k Titaniku bylo vidět různé předměty lidí, především dětí, roztroušené po mořském dnu. Bylo to jako navštívit hroby faraonů. Silně to na mne zapůsobilo a já osobně bych se nikdy těchto pozůstatků nedotýkal. Ale souhlasím s tím, že vraky je třeba prozkoumávat, to byl také důvod, proč jsem se k Titaniku několikrát vrátil. Jen nesouhlasím s tím, aby se předměty a pozůstatky lidí, které tam mohou být, vyzvedávaly. Jiná je samozřejmě návštěva lodí starověku, kde můžete přispět k poznání historie lidstva objevením a definováním předmětů a tím i dokreslení historie. Mořská hlubina je pro člověka nehostinná, neobyvatelná, ale využitelná a fascinující. Moje expediční činnost je spojena s vraky, ale zejména s podmořskou archeologií a geologií.
 
Jak vlastně vypadá ponor do velké hloubky? Máte jich za sebou nespočet.
 
No, zpravidla to popisuji na přednáškách pro veřejnost, takže to trochu zlehčím, neboť mnoho lidí zaměňuje práci robotizovaných plavidel, jako jsou Argo nebo Jason, se skutečným ponorem s plavidlem jako Alvin, kde jsme skuteční svědkové pouti ke dnu. Posádka plavidel s lidskou posádkou je tříčlenná až čtyřčlenná. Kulová kabina je velmi těsná, každý musí zaujmout svoji pozici a v té vydržet celou dobu ponoru. Kromě zkušených lidí, jako je palubní inženýr a velitel ponoru, máme s sebou odborníka – ­geologa či oceánografa nebo biologa, který se třese nadšením, až konečně uvidí předmět své badatelské práce na vlastní oči.
 

Když zaujmete místo v takovém podmořském plavidle, je vám v první chvíli nesmírně horko. Stroj je rozehřátý sluncem, není tam samozřejmě klimatizace, uzavřený prostor vyvolává pocit horka. Takže se honem svlékáme. Po kontrole přístrojů se začneme ponořovat a to se nesmí dít ukvapeně. Je to náročná činnost, která se musí pečlivě kontrolovat. Jak klesáme pomalu do hlubin, klesá i teplota v gondole, začnou se kondenzovat vodní páry, což je dost nepříjemný jev pro přístroje i pro posádku. Na stěnách i stropě gondoly vznikají kapky a po chvíli začnou padat na posádku. Nepříjemné to je, pokud dopadnou na hlavu, zvlášť když jde o nepokrytou vědeckou pleš.

Je zajímavé pozorovat, kolik takových drobných úderů na hlavu vydrží začátečník. Zpravidla po osmé kapce už nesměle prohodí, neboť vidí, že jsme již tisíc metrů pod hladinou: „Nechci být nezdvořilý, ale odněkud sem nějak teče!“

Na to obvykle reagujeme: „Skutečně, ó Bože, to vypadá, že tu umřeme!“ Voda z kondenzátu je prostě všude a musíte si na ni zvyknout. Poněkud fádní část expedice k mořskému dnu končí ve chvíli, kdy reflektory vyhmátnou první obrysy dna, vraku lodi nebo zachytí živočichy. Začíná fascinující část výpravy, máte však zpravidla omezený počet minut na to, abyste splnili poslání, kvůli němuž jste se ponořili tak hluboko. Ale chlad, v němž se pohybujete, vnímáte. To mi věřte.

 

Abyste se dostal ke dnu oceánu, je ale třeba vytvořit nesmírně složité zařízení odolné tlaku. Vy se na vývoji podmořských plavidel sám podílíte, znáte je ale do všech detailů, abyste mohl třeba reagovat na případné potíže? Podle zpráv z cest k Titaniku jste neměl o různá vzrušení nouzi.
 
Na vývoji se podílím nepřímo, ale na jejich inženýrském řešení, takže jsem vlastně spíše v roli dirigenta, který musí vše celkově promyslet. Kladu požadavky celému týmu techniků, vlastně určuji, k čemu má podmořské plavidlo sloužit, jaké funkce má vykonávat, co od něj na mořském dně potřebuji. Zpravidla to vypadá takhle: Něco řeknu a inženýři okamžitě namítnou, že se to takto řešit nedá, že to není tak jednoduché a podobně. Ale pak se do toho vždy vrhnou a nakonec nějaké bezpečné řešení najdou. Jsou to fanatici techniky.
 

Samozřejmě musíte spolupracovat jen s těmi špičkovými. Každé plavidlo pak projde mnoha zkouškami v přetlakových komorách na souši a dalšími ve vodě. Znám tedy nejdůležitější uzly zařízení a umím je ovládat, ale neznám je do detailu, to prostě není možné. Výhodou podmořských plavidel, na rozdíl od kosmických, je samozřejmě možnost vrátit se na hladinu, i když dojde k nějaké poruše na elektrickém zařízení či navigaci nebo při nedostatku energie. To samozřejmě uklidňuje. Jenom to zatím nikdo nevyzkoušel, naštěstí. Nikdo tedy neví, co by takové náhlé vynoření ze čtyř tisíc metrů s lidským organismem udělalo. Jinak samozřejmě mají jak komická technologie, tak podmořský výzkum hodně společného, i když gondola je vystavena spíše tlaku zvenčí, který dosahuje až pět set kilogramů na centimetr čtvereční. Výrazně se podílíme například na vývoji palivových článků, stejných, jaké využívá NASA, a to, co jsme vyvinuli, uvolňujeme pro další použití i v jiných oblastech, třeba právě pro vodíkové články.

 

 

Co si myslíte o destrukci mořského dna vlečnými sítěmi, o názorech, že současný rybolov neumožňuje některých druhům mořských živočichů jejich dostatečnou reprodukci, a o znečišťování oceánů? Vyslechl jsem vaše názory na vaší přednášce v San Diegu a nebyly tak skeptické, jaké uvádějí někteří jiní vědci…
 
Vyrostl jsem blízko San Diega, kde jsem mohl pozorovat život ve skalních hrncích, v nichž odliv zanechává mnoho živočichů. I když jsem spíše geolog a oceánograf, bylo to právě pozorování mořského života, co mne přivedlo k mé pozdější životní vášni. Pokud říkám, že není pozdě a mořské dno není vyčerpáno, pak ale zároveň dodávám: pokud se naučíme s bohatstvím oceánů hospodařit. Nehovořme vůbec o odpadech a chemikáliích, které mnohé země do moří vypouštějí s bláhovou představou, že je odstranily. To je otřesné chování.
 

Ale když se podíváte na druhové složení ryb, hlavní předmět lovu, vidíme, že zatím co na souši se živíme především býložravci, v mořích je tomu opačně, zaměřujeme se na dravce. Makrely, tuňáci, lososi, to všechno jsou dravé ryby, dnes dokonce pěstované v umělých chovech, protože v mořích je jich už málo.

Měli bychom se zaměřit více na ryby konzumující především fytoplankton. Ty žijí v obrovských hejnech a jsou dostupnější a využití energie potravního řetězce je jednodušší. Souhlasím s tím, že naše způsoby lovu jsou drastické a měli bychom se poučit například od velryb, které mořské dno neničí. Keporkaci při lovu vypouštějí bubliny v kruhu vytvářející jakousi vzdušnou síť, do níž svírají svoji kořist. Takže některé mé názory berte spíše jako zamyšlení nad možnostmi, které nám oceány nabízejí, než jako obranu plenění mořského dna.

 

Máte za sebou bohatou kariéru odborníka na hledání vraků lodí, průzkumu mořského dna, hledal jste podmořské sopky a dnes se vehementně zasazujete za zpřístupnění podmořského světa široké vědecké obci, a dokonce veřejnosti. Lidé jako vy, například Jacques-Yves Cousteau, se na sklonku kariéry stávají filozofy vášnivě hledajícími pro lidstvo nějakou rozumnou perspektivu. Zřejmě je k tomu nasměrují zkušenosti z podmořského světa. Je tomu podobně i u vás?
 

Já jsem si splnil svoji touhu, nesmírně mi pomohl otec. Zatím nemohu říci, že by mne moje práce přivedla k nějakým pesimistickým závěrům. Nejvíce zatím ovlivnila můj život ztráta syna. To mne změnilo. Určitě více než poznatky z mořského dna a soužití s technikou, která mi to umožňuje. I když jsem prožil chvíle absolutního profesionálního štěstí, například při nalezení Titaniku nebo válečných plavidel typu Bismarck, nemohu říci, že by mne to nutilo k nějakým chmurným prognózám. Hodně se však orientuji na mladé lidi.

 

Máte program pro mladé začínající nadšence a pojmenoval jste ho po bájné postavě z řecké mytologie Jason. Stejně jste nazval i oba roboty vnikající do prostoru Titaniku. Jason byl posel Argonautů, není v tom tedy obsaženo právě to filozofické poselství, které jste nashromáždil pobytem v prostředí, kam se většina lidí nikdy ani nepodívá?
  
Ale mohou se tam podívat a už se dokonce dívají. Byl jsem už v roce 1981 osloven několika organizacemi, abych vypracoval koncept, jakým způsobem bychom mohli lépe poznat dno oceánů v budoucnosti. Předložil jsem ho a částečně i vyzkoušel. V roce 2003 mi americké námořnictvo zapůjčilo výzkumnou loď Knorr (stejné plavidlo, z jakého byl v roce 1985 objeven Titanik) a se dvěma podmořskými plavidly Argus a Hercules jsme v Černém moři uskutečnili veřejný přenos podmořské archeologie. Černé moře se k takové práci výborně hodí, absolutní nedostatek kyslíku, který jinak napomáhá rozkladu organické hmoty i ve velkých hloubkách, je tu už poměrně blízko hladiny. Černé moře je právě proto perfektní archeologická lokalita se zachovalými pozůstatky lodí a jejich konzervovaným obsahem.
 

Dvouapůltunový Hercules, speciálně navržený pro archeologickou manipulaci s předměty pod vodou a vybavený kamerami, se ponořil k vrakům lodí na mořském dně starším více než dva a půl tisíce let. Signály kamer byly vedeny na Knorr a dál satelitem vysílány do přijímací stanice ve státě Maine a pak přes texaské středisko Electronic Data System putovaly do našeho institutu na univerzitu v Rhode Island, kde je Institut pro oceánskou archeologii. Odtud si dokonce jeden z mých kolegů zkusil ovládání Hercula na dálku. To je moje představa – v hlubinách budou podle našich pokynů operovat přístroje ovládané lidmi na souši.

 

Je to trochu nákladný způsob. Ale logicky nejjednodušší. Samozřejmě musí přitahovat mladé lidi. Proto jste založil program Jason?
 

Ten se na tomto přenosu v roce 2003 podílel stejně jako na dalších expedicích v Černém moři, které podnikáme po dohodě s ukrajinskou vládou. Jason umožňuje mladým, aby se přiblížili k vědecké práci mnohem jednodušeji a rychleji, než bylo doposud možné. Mě fascinoval vědeckofantastický svět kapitána Nema, současní mladí lidé mohou být fascinováni realitou, kterou jim technika přináší. My jim to musíme umožnit, mají-li po nás pokračovat. Pracovat pro Jason mě baví a vidím v tom i smysl života.

 

Robert Duane Ballard

Narodil se 30. června 1942 ve Wichita, Kansas.

Jedna ze současných adres muže, který objevil vrak Titaniku, je Institute for Exploration and Mystic Aquarium ve státě Connecticut v USA. Pokud se u člověka, který objevil desítky vraků slavných lodí, například i bitevní loď Bismarck nebo torpédovku J. F. Kennedyho PT-109, sopečné vývěry na dně oceánu u souostroví Galapágy a i dnes pracuje v Černém moři na projektech hledání a hlavně zpřístupnění archeologických nálezů, o nějaké adrese trvalého bydliště hovořit dá.

My jsme jej zastihli v kalifornském San Diegu, kde přednášel mladým inženýrům mechaniky. Nebyla to náhoda, neboť v tomto kalifornském městě na hranici s Mexikem prožil dr. Ballard většinu svého dětství.

Jeho objevy jsou spojeny s použitím té nejlepší techniky, na jejímž vývoji se podílel. Je zcela shodná s úrovní kosmických projektů, které tak rád srovnává s výpravami do podmořského světa. Dr. Ballard je celý život obklopen nejlepšími techniky a nejlepšími přírodovědci.

Sám tvrdí, že největší životní inspirací mu byla kniha Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem a k realizaci životního snu mu nejvíce napomohl jeho otec.

Rozhovor dr. Ballard věnoval časopisu Koktejl jako uznání médiu, jež přináší poznání o Zemi, a z respektu k českému inženýrovi, průkopníkovi českého potápění a konstruktéru kabiny Xenia a dalších zařízení ing. Pavlu Grossovi, který pro něj určité období pracoval.

 
Duben 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group