ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SVĚT ŽÁBY- plno strachu

SVĚT ŽÁBY- plno strachu
 
Text a foto: Michael Fokt
 
Svět žab je docela jiný než náš. Spousta strachu, že během krátké doby vyschnou na troud, a život mají plný jedů, maskování či požírání vlastních mláďat. Při přechodu z vody na souš procházejí proměnou, za kterou by se nemuseli stydět ani slavní Dr. Jekyll a pan Hyde.
 
Mírumilovní pulci spásající řasy se mění v nenasytné skákající dravce. Skáčou rozhodně lépe než lidští atletičtí rekordmani, udrží se i na hladkém skle, a některé žáby dokonce létají vzduchem ze stromu na strom.
 
Palčivé polibky
  
Žáby patří vesměs mezi menší živočichy a pro mnoho dravců proto představují lákavé sousto. Nezřídka se však stává, že hladový predátor na skákající kořist do smrti nezapomene. Mnohé žáby totiž kůží vylučují nechutné či přímo jedovaté látky. Někdy si menší masožravci ani nemusejí namáhat paměť příliš dlouho – jedy některých žab jsou velmi silné a smrt přichází krátce po jejich pozření.
 
Mezi nejsilnější jedy patří batrachotoxin, který vylučují známé pralesničky neboli šípové žáby (čeleď Dendrobatidae) z tropické Ameriky. K zabití průměrného člověka by postačila pouhá jedna stotisícina gramu této látky, takže toxin získaný z jediné dospělé žabky o velikosti sotva pěti centimetrů dokázal usmrtit více než dvacet tisíc laboratorních myší. Nejzajímavější však je, že si pralesničky své jedy vypůjčují – od toxického hmyzu, kterým se živí. Jestliže v zajetí dostávají jinou potravu, po nějaké době svou jedovatost téměř zcela ztrácejí.
 
 
Kožní jedy žab mohou prýštit z malých žlázek roztroušených po celém těle, nebo z větších žláz na určitých místech – sem patří například i příušní žlázy ropuch. Najdeme je i u tří našich druhů a velká americká ropucha obrovská (Bufo marinus) dokáže dokonce z těchto žláz jed aktivně vystřikovat až do třiceti centimetrů!
 
Stejně rozmanité jako jejich nositelky jsou i žabí jedy a jejich účinky. Ropuší jedy působí především na činnost srdce, zatímco toxiny pralesniček ovlivňují přenosy signálů nervovými buňkami. Jedy dalších žab vyvolávají svědění, záněty, palčivý pocit v ústech, nevolnosti, znecitlivění a celou řadu dalších pramálo příjemných pocitů. Navzdory nepříliš lákavému rejstříku účinků se lidé naučili využívat žabí jedy ve svůj prospěch a někdy s nimi zacházejí opravdu kuriozním způsobem. Dříve někteří vědci zkoumali účinky jedů pralesniček tak, že udivené žabky „líbali“ na hřbet a čekali, co ucítí na rtech. Protože zážitky během takového výzkumu nebyly právě lahodné ani bezpečné, dali časem přednost moderním biochemickým analýzám.
 
Mnohem hůře však pralesničky dopadly, když se dostaly do rukou místních domorodců. Ti je napichovali na bambusové třísky, zaživa opékali nad ohněm a prudkým jedem, který nebohé žabky ve smrtelných křečích vypouštěly, natírali hroty svých obávaných otrávených šipek.
 
Určité složky ropušího jedu zvané bufoteniny mají kromě jiného také halucinogenní účinky. Podle některých zpráv se čeští studenti pokoušeli připravit si nevšední omamné zážitky tak, že olizovali ropuchy. V osmdesátých letech si lidé dokonce vyráběli i cigarety z usušených kůží ropuch. Ropuší jedy však poškozují játra či ledviny, a některé jejich složky dokonce mohou způsobit i zástavu srdce. Jed jihoamerických listovnic dvoubarvých (Phyllomedusa bicolor) vyvolává nevolnost a domorodci ho používají vskutku zvláštním způsobem. Po bujarých pitkách si jej vtírají do rozedřené kůže na zápěstích a vyvolávají si tak zvracení, které uleví jejich těžce zkoušeným žaludkům. Listovnice tu tak patří k oblíbeným domácím mazlíčkům.
 
Jedovaté drahokamy
 
Oproti mnoha jedovatým tvorům – například hadům, štírům či pavoukům – mají žáby jednu velkou nevýhodu. Nemají žádné jedové zuby, bodce ani klepítka, kterými by mohly jedovatý koktejl do těla nepřítele vstříknout. Žabí toxiny se na místo určení dostávají až při přímém kontaktu s agresorem – tedy při jeho útoku. Když už však události dospějí tak daleko, nevyhnou se žáby navzdory svým silným jedům poranění nebo i smrti. Nejlepší proto je udržet si nepřátele daleko od těla. Dravci tedy musejí zjistit jedovatost žab dřív, než budou mít nebezpečného sousta plnou tlamu.
 
Nejlepším a široce používaným bezpečnostním opatřením jedovatých žab je pestré výstražné zbarvení. Doslova nádherným příkladem takové strategie jsou opět americké pralesničky. Jejich těla hýří těmi nejfantastičtějšími kombinacemi pestrých barev, až připomínají pohyblivé pop-artové obrazy. Beze strachu tak poskakují za plného světla amazonskými pralesy a jejich klaunské převleky jim zaručují bezpečnost. Vysílají do světa jasný vzkaz: Pozor, jsem jedovatá! Každý predátor, který někdy v minulosti nedopatřením nějakou pralesničku uchopil do tlamy a přivodil si mučivý zážitek, tomuto varování určitě porozumí.
  
Mnohé jedovaté i neškodné žáby zvolily opačnou taktiku. Snaží se zmizet všem dravcům z očí. Jejich maskovací zbarvení by udělalo radost nejednomu armádnímu stratégovi. Hnědavé, zelenavé či šedavé skvrny na jejich tělech dokonale splývají s prostředím, ve kterém žijí. Promyšleně poskládané vzory účinně rozbíjejí obrys žabího těla a pruhy vedoucí přes oči chrání nejcitlivější část těla před nežádoucí pozorností. Některé žáby včetně dvou našich druhů kuněk rodu Bombina mají dokonce třífázovou obranu. Nejdříve spoléhají na maskovací hnědavé zbarvení hřbetu, po odhalení však zvednou nohy nad tělo a ukážou dravci jejich výstražně zbarvenou spodní stranu. Pro obzvlášť dotěrné nepřátele mají přichystanou dávku kožního jedu.
 
Žáby žijící na zemi bývají většinou hnědavé a stromové rosničky zase krásně zelené, aby splynuly s okolním listím. Šokující překvapení má pro dravce připravené jihoamerická listovnice červenooká (Agalychnis callidryas). Díky velkým červeným očím, pestrým bokům a žlutým předním i zadním nohám se stala ozdobou nesčetných terárií po celém světě. Při odpočinku má však oči zavřené a končetiny složené u těla, takže připomíná spíše nevýrazný zelený hrbolek na listu. Když ji něco vyruší, otevře oči, roztáhne štíhlé nohy, přeskočí na další list a opět se bleskově sbalí. Překvapenému dravci připadá celé představení jako kouzelnický trik. Popletený predátor se často raději vzdá dalších loveckých pokusů.
 
Modří ženichové
 
Životní prostředí však bývá zřídkakdy jednobarevné a žáby se potřebují nepozorovaně pohybovat z jednoho místa na druhé. Mnoho z nich proto ovládlo umění barvoměny a dokážou se ztratit na zeleném listu stejně jako na hnědavé kůře stromu. Celou paletu odstínů od šedavě hnědých přes jasně zelené až k temně olivovým zvládne i naše dobře známá rosnička zelená (Hyla arborea). Další žáby barvu mění také, ale nikoli kvůli maskování. Obě pohlaví evropského skokana ostronosého (Rana arvalis) jsou po většinu roku hnědavá a předvádějí v praxi maskování mezi spadanými listy. Těsně po opuštění zimních úkrytů však samečkové na přibližně dva týdny celí zmodrají a začnou lákat samičky do tůní, kde se rozmnožují. Jestli jim sytě modrý svatební šat přidává v očích žabích nevěst na kráse, se však přesně neví.
 
Nejdokonaleji jsou maskované žáby, které co nejvíce připomínají něco nejedlého. Pablatnice rodu Megophrys a rohatky rodu Ceratophrys proto zdobí kožní výrůstky nad očima, díky kterým se podobají uschlým listům, a tělo jiných druhů žab je celé pokryté drobnými výčnělky.
 
Šampioni a parašutisté
 
Před skokanskými výkony drobných žabek se musejí sklonit všichni vrcholoví sportovci světa. Rekord ve skoku do výšky drží patrně malá americká rosnička cvrčkovitá (Acris gryllus), která vyskočila do výšky dvaašedesátinásobku délky svého těla. Kdyby ji chtěl překonat výškař-olympionik vysoký 180 centimetrů, musel by přeskočit dvaačtyřicetipatrový panelák vysoký 112 metrů! Potupě by při takovém klání neušli ani skokani do dálky nebo trojskokani.
 
Novoguinejská rosnice nosatá (Litoria nasuta) překonala jediným skokem vzdálenost rovnající se šestačtyřicetinásobku délky těla, a náš skokan by tedy musel bez rozběhu přeskočit téměř celý atletický stadion, aby stál zdatné rosnici alespoň za podání ruky. Skokan volský (Rana catesbeiana) dolétl po mohutném odrazu do dálky přes pět metrů, takže by snadno přeskočil na délku průměrný panelákový obývák, a ptychadena ostronosá (Ptychadena oxyrhynchus) z příbuzenstva skokanů v trojskoku téměř překonala hranici deseti metrů. Žabí atlety katapultují do vzduchu silné zadní nohy. Protože mají prodloužené dvě kůstky nártu, mohou se vlastně pochlubit dalším oddílem končetiny vmezeřeným mezi holení a nohou, a tedy i fenomenální silou při odrazu.
 
Skoky však zdaleka nejsou jedinou ukázkou pohybového mistrovství žab. Díky velkým plovacím blánám na zadních nohou patří mnohé z nich k plaveckým přeborníkům a často tráví většinu života ve vodě. Kratší nohy ropuch nebo blatnic se výborně hodí k hrabání nebo popobíhání po suché zemi. Dlouhé štíhlé končetiny stromových žab z nich dělají vynikající artisty. S obratností provazochodců přelézají či přeskakují ve výšce několika desítek metrů nad zemí mezi těmi nejtenčími větvičkami stromů. Na koncích prstů mají výkonné přísavné polštářky, díky kterým se udrží i na těch nejhladších listech. Zvláštní žlázy na jejich spodní straně vylučují lepkavou látku, která přilnavost přísavek ještě zvyšuje.
 
Nejodvážnější způsob pohybu však vynalezly některé jihoasijské létavky rodu Rhacophorus. Vrhají se neohroženě do vzduchu a plachtí z jednoho pralesního stromu na druhý. Místo kluzáku přitom používají velké blány natažené mezi výrazně prodlouženými prsty všech končetin. Často mívají na končetinách i kožní lemy a pomocí tohoto vybavení kloužou vzduchem na vzdálenost desítek metrů.
 
Serenády v bažinách
 
Na růžích ustláno mají ve světě žab nadaní zpěváci. Roztoužení trubadúři k sobě lákají vhodné partnerky milostnými písněmi, které pilně opakují od svítání do soumraku nebo naopak – podle toho, zda jim vyhovuje denní, nebo noční život. Místo hudebního nástroje a mikrofonu přitom používají hlasotvorné vazy v hrtanu a roztažitelné ozvučné měchýřky pod hrdlem. Právě díky měchýřkům mohou opakovaně pumpovat vzduch do plic a zpět a vyluzovat dlouhé komplikované volání.
 
Hlasovou výkonnost by jim přitom záviděl kdejaký operní virtuos. Árie několikacentimetrových skákajících umělců jsou leckdy slyšitelné do vzdálenosti stovek metrů – samozřejmě bez pomoci elektronických zesilovačů a koncertních hal s dokonalou akustikou. Zajímavé je, že snaživí žabí samečkové dokážou pomocí speciálního svalu napojeného na sluchové kůstky ztlumit vnímání zvuku, aby se zcela neohlušili vlastní hlasitou produkcí.
 

Stejně jako pěvecké sbory, zpívají i žabí nápadníci často v mnohohlasém chóru. To, co našemu uchu připadá jako nesourodá kakofonie zvuků, má však pro žáby zcela jasný smysl. Jednotliví zpěváci dokážou postřehnout a využít tiché mezery mezi slokami jiných žabáků, do kterých vkládají vlastní nápěvy. Neskáčou si proto do řeči a vyhýbají se tak nežádoucímu překřikování od nenáviděných konkurentů.

Žabí samičky mají vytříbený hudební sluch a podle kvality či délky nápadníkovy produkce už na dálku poznají jeho velikost, uměleckou i životní zralost, a tedy také mužnou přitažlivost. Stahují se pak jen k těm největším a nejzkušenějším.
 
Žabí dialogy jsou však často mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jednotliví žabáci si mohou hlasem navzájem vyhrožovat, vyhlašovat zábory na dané území nebo se varovat před nebezpečím. Jestliže jeden samec ve víru milostného reje omylem uchopí k páření místo svůdné partnerky jiného samce, vydá šokovaná oběť zvláštní osvobozovací hlas, který zmateného horlivce rychle zapudí.
 
Jde to bez zpěvu
 
I v hlučném žabím světě však někdy platí známé přísloví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Když se v jedné tůni sejde příliš mnoho zpěváků, je velká šance, že se volné partnerky k lákajícím protějškům vůbec nedostanou. Samečkové proto přestávají pořádat koncerty. Raději slídí na mělčinách a bez skrupulí se vrhají na všechny volné samičky v okolí. Milostné árie se z repertoáru vytrácejí i na místech, kde by je přehlušil hluk okolního prostředí. Skokani plavčíci (Staurois natator) z Bornea žijí u vodopádů, kde se neustále rozléhá burácení rozbouřené vody. Místo skřehotání proto lákají partnerky semaforovou abecedou. Zdvíhají nad tělo zadní nohy s roztaženými modrými plovacími blánami a svůdně jimi mávají na nevěsty v okolí.
 
Mlčení může být i vychytralým podvodem. Za normálních okolností spěchají všechny samičky jen za těmi nejzdatnějšími trubadúry a ostatním zbývají jen oči pro pláč. Někteří menší samci se proto v tichosti shlukují kolem úspěšných zpěváků a snaží se ukořistit přilákané partnerky. Inu – když se dva překřikují, třetí se směje.
 
Vlezte mi na záda!
 
Žabí vajíčka a pulci představují pro mnoho hladových živočichů vítané a snadné zpestření jídelníčku. Navzdory tomu své snůšky nějak chrání jen asi deset procent všech známých druhů žab. Ostatní nechávají potomstvo v rukou náhody. Mnohé žáby zajišťují přežití potomstva tím, že jednoduše nakladou vajíček obrovské množství. Ropucha obrovská (Bufo marinus) z Jižní Ameriky jich v jedné snůšce zanechá až třicet tisíc a i díky tomu se lavinovitě šíří v Austrálii, kam ji člověk vysadil. Z takového množství pulců se téměř jistě alespoň několik dožije dospělosti.
 
 Celkem známe asi pět tisíc druhů žab, takže i mezi tou desetinou svědomitých rodičů najdeme slušnou řádku zajímavých způsobů péče o potomstvo. Samičky mnoha druhů schovávají vajíčka do shluků vodních rostlin nebo je přímo zabalují do listů, aby je uchránily před pozorností dravců. Někdy žabí páry během milostných hrátek ušlehají zadníma nohama pěnové hnízdo, do kterého vajíčka ukryjí. Listovnice rodů Phyllomedusa a Agalychnis zavěšují pěnová hnízda i s vajíčky na listy rostlin nad vodou. Snůška je tak v bezpečí před hladovými rybami, a když se z vajíček vykulí pulci, jednoduše spadnou do vody pod sebou. Podobně se rozmnožují i malé žabky rosněnky z čeledi Centrolenidae. Jejich samci však u snůšky zůstávají a střeží ji, dokud se pulci nevylíhnou.
 
V tropech, kde je stále teplo a vlhko, bývá výhodné umístit vajíčka mimo dosah vodních predátorů a mnohé žáby se jenom kvůli tomu naučily celou řadu řemeslných dovedností. Samečkové rosniček pracovitých (Hyla boans) a rosniček kovářů (Hyla faber) by se zcela jistě uplatnili v oboru stavitelství přehrad. Na březích řek či tůní budují v bahně vlastní miniaturní jezírka oddělená od vodní plochy bahnitou hrází. Vajíčka se tak vyvíjejí v bezpečí soukromého bazénu a do řeky či jezera se dostanou, když hladina okolní vody stoupne.
 
Prasatky rodu Hemisus z tropické Afriky jsou zase rozenými tunelářkami. Páří se v podzemních norách a pulci se do vody dostávají chodbou, kterou matka vyhloubí v měkkém bahně pod hladinou. Pulci mnoha tropických stromových žab žijí v malých kalužinkách vody, které se drží v paždí rostlin porůstajících větve stromů. V těchto takzvaných „broméliových jezírcích“ je však málo potravy, a pulcům tedy hrozí, že zemřou hlady.
 
Vskutku originálním způsobem vyřešily problém s výživou samičky pralesniček drobných (Dendrobates pumilio). Pulci se líhnou v úkrytech na souši a pečlivé matky je do kalužinek vody roznášejí na vlastních zádech. Do každé z nich vypustí jednoho potomka a hned mu tam také nakladou neoplozené vajíčko, kterým se pulec živí. Za pár dní však chutnou porci spořádá a potřebuje přídavek. Samička proto líhně na větvích pravidelně obchází a klade do kalužinek nová vajíčka. Je téměř zázrak, že ve spleti pralesních rostlin všechny své potomky vůbec znovu najde.
 
Některé žáby se s hledáním odložených potomků vyčerpávat nemusejí, protože je s sebou nosí až do proměny v malé žabky. Vakorosničky rodu Gastrotheca přenášejí potomstvo ve zvláštním kožním vaku na hřbetě, zatímco pulci amerických vodních žab pip mají každý svou vlastní komůrku vzniklou ve zduřelé kůži na hřbetě matky. Samečkové nosatek Darwinových (Rhinoderma darwini) sbírají vajíčka do tlamky a opatrují své ratolesti v rezonančním měchýřku.
 

Snad nejfantastičtěji se však o blaho budoucí generace starají vzácné australské tlamorodky rodu Rheobatrachus. Jejich samičky vajíčka polykají a pulci se vyvíjejí přímo v žaludcích matek. Po tu dobu žaludek „vypne“ svou trávicí funkci, aby žaludeční kyseliny mladé tlamorodky nerozleptaly na kaši. Malé žabky pak vylézají matčinou tlamou zpět na denní světlo. Z vajíček drobných bezblanek rodu Eleutherodactylus nakladených na souši se líhnou rovnou malé žabky. Tyto novátorky žabí říše tedy zcela vynechaly nepohodlné stádium pulců, kteří by potřebovali k vývoji vodní prostředí.

Nejdále však v přizpůsobení suchozemskému životu došly živorodé ropuchy rodu Nectophrynoides. Jejich samičky rodí rovnou živá mláďata, která prodělávají celý vývoj v těle matky a živí se okusováním výměšků stěn jejích vejcovodů.
 

Žáby díky své neuvěřitelné přizpůsobivosti osídlily téměř celý svět. Žijí na pouštích, v pralesích i v chladných oblastech. Některé z nich dokonce pronikly i do poloslaných mangrovových bažin na mořském pobřeží. Zlatý věk obojživelníků sice skončil již před nástupem dinosaurů, dnes však zažíváme druhou vlnu jejich slávy. Žáby, mloci a jejich příbuzní znovu dobývají své kdysi ztracené pozice.

 

Žáby bijí na poplach

Tři sta evropských zoologických zahrad a akvárií se letos zapojilo do kampaně vyhlášené pro tento rok na podporu obojživelníků. Jak uvádí patron akce sir David Attenborough, je třeba udělat vše pro jejich záchranu, jinak stovky druhů vyhynou ještě za dobu našeho života.

Obojživelníci jsou na naší planetě asi 360 milionů let a nyní jsou ohroženi tak jako před 65 miliony let dinosauři. Hovoří se o krizi obojživelníků. Jen od roku 1980 už zmizelo 122 druhů a dalších 435 je velmi vážně ohroženo. Tedy ze současných 5918 poznaných druhů až polovině hrozí vyhubení.

Evropská kampaň je součástí celosvětové kampaně, která má získat prostředky na záchranu obojživelníků a upozornit na tento žhavý problém veřejnost.

 
Květen 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group