ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zátah na kokain

Zátah na kokain
 

Text Juraj Liška, Jiří Roth, foto exkluzivně pro magazín KOKTEJL Oliver Schmieg/Archimedia

 
Na nekonečné plochy llanos, kde se traviny střídají s neprostupnou džunglí, dopadl temný stín. Charakteristické drmlání motorů prozradilo vojenskou helikoptéru. Bojový vrtulník Black Hawk nesl asi dvanáct po zuby ozbrojených mužů kolumbijských vládních jednotek vycvičených pro boj s narkomafií. A nás dva...
 
Neletěli za žádným konkrétním cílem. Šlo o běžný průzkumný let, při kterém se snažili objevit některou z mnoha laboratoří na výrobu kokainu dobře ukrytých v džungli. Podobné lety se konají pravidelně, i když nejsou příliš úspěšné. Rozlehlá území poskytují výrobcům bílého vražedného prášku nesčetné možnosti úkrytů, z nebe sotva rozeznatelných. V otevřených dveřích vrtulníku tak posedávali vojáci opření o kulomety a rutinně shlíželi dolů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tentokrát měli štěstí.
 
Travnatou plochu rozčísla hliněná cesta ústící do neproniknutelného pralesa. Někde v dálce se z cesty vznášel obláček prachu. Pilot vychýlil knipl doprava a stroj se poslušně otočil tím směrem. Helikoptéra teď kopírovala cestu. Za chvíli už vojáci mohli rozeznat džíp zdolávající výmoly a mířící pomalu k džungli. Občas se tu takové vozidlo vyskytne. Jezdívají s ním farmáři k Orinoku, odkud posílají své zboží dál do vnitrozemí. Pilot nadlétl nad džíp a už se chystal, že stroj otočí, když tu si všiml, že automobil začal zrychlovat. Velitel komanda sedící vedle pilota zbystřil a do mikrofonu v přilbě vyštěkl několik povelů.
 
 
Nečekaný úlovek
 
Vojáci okamžitě zaujali polohu u otevřených boků helikoptéry, hlavně kulometů otočili směrem k nesmyslně uhánějícímu terénnímu vozidlu. Cestu před terénním autem rozryla první dávka střel. Řidič musel být úplný blázen, protože strhl řízení doprava a vjel do nejistého terénu s vysokou trávou. Helikoptéra zakroužila nad džípem a začala klesat. Další dávka z kulometu donutila řidiče auta znovu změnit směr. Vojáci zatím mířili mimo vůz – chtěli dostat posádku živou.
 
Vrtulník už byl těsně nad zemí, vzdušný vír ohýbal stébla houževnaté trávy a trhal plachtu na vozidle. Řidič konečně uznal porážku a zastavil. Část vojáků vyskákala z helikoptéry a zalehla do půlkruhu kolem auta. To už vrtulník přistál za vozidlem a zbytek výsadku včetně velitele dokončil obklíčení. Pilot vrtulníku seděl za kniplem s palcem na odjištěné spoušti kulometů, připraven zasáhnout, kdyby bylo třeba.
 
Dveře auta se začaly pomalu otevírat a ven se soukali tři špinaví, propocení muži. Velitel se zadíval do tváře muže za volantem. Byla mu nějak povědomá. Ba dokonce si myslel, že ví, komu patří, ale byla by to příliš velká náhoda, než aby uvěřil, že je to pravda. Vojáci donutili muže, aby si sedli před vozidlo na zem a ruce drželi za hlavou. Zatímco část z nich je měla na mušce, zbytek zkoumal nákladní prostor džípu. Byl přeplněn obrovskými balíky skládajícími se z malých, úhledných, vojákům důvěrně známých kilogramových balíčků – kokain. Prostým spočítáním vojáci zjistili, že džíp veze jeden a půl tuny drogy. Ukázalo se, že směřoval k přístavu na Orinoku, odkud měl kokain nastoupit dlouhou pouť až do floridské Miami.
 
V tu chvíli už měl velitel jistotu. Muž v bílém tričku s límečkem, který seděl za volantem, patřil k nejhledanějším drogovým bossům s hrůzu nahánějící přezdívkou El Cuchillo (nůž, dýka, tesák). To proto, že při své obchodní činnosti vlastnoručně podřezal desítky lidí. Nečekaný úlovek naplnil celý výsadek radostí. Nestává se často, aby se něco podobného podařilo. Bylo však potřeba zjistit, odkud džíp vyjel – dalo se předpokládat, že z nějaké laboratoře, která nemohla být daleko.
  
Bude tam laboratoř?
 
Vojáci tři muže od sebe izolovali. Sázka padla na vyděšeného hubeňoura v modrém tričku. Velitel mu několika větami objasnil situaci: všichni teď poputují do vězení, odkud se hned tak nedostanou. Pro něho osobně je ale jistá šance – když prozradí, kde je laboratoř… Vyslýchaný zabloudil očima směrem, kde tušil svého šéfa – vědomí ostří nože zařezávajícího se do jeho krku mu udělala na jazyku obrovský uzel, až se pomalu začínal dusit. Velitel pochopil. „Budu se ptát, říkej jenom ano, nebo ne.“ Pak začal popisovat domnělou cestu k laboratoři. Po dvaceti minutách měl představu, kde by ji mohl hledat.
 
Nad obzorem se objevil další vrtulník. Přiletěl pro zajatce. Komando pak nasedlo do svého Black Hawka a odletělo směrem, kde tušili kokainovou laboratoř. Slunce stoupalo k vrcholu své denní pouti. Vrtulník letěl těsně nad džunglí a pátral po známkách života. Velitel pozorně sledoval navigaci a údaje na ní srovnával s výpovědí muže. V jednom místě dal povel a Black Hawk zůstal stát ve vzduchu. Mezi stromy byla malá průrva do nitra džungle. Vojáci spustili žebřík a slanili na zem. Obklopilo je šero a vlhko.
 
Zvuky džungle na okamžik ustaly, když se členové komanda připravovali na postup hustým porostem, aby vzápětí nabraly na intenzitě. Planinku, na které stáli, z jedné strany lemoval potůček. Rozhodli se jít jeho korytem. V laboratoři jsou lidé a ti přece potřebují vodu! Vojáci šli pomalu a co nejtišeji. Trvalo to ani ne hodinu. Laboratoř objevili právě v době, kdy se nic netušící dělníci chystali k obědu.
 
Výjimečné štěstí
 
Úlovek této velikosti ovšem nebývá častý. Mohl jsem si gratulovat, že jsem byl u toho – od samého počátku až k úspěšnému konci. To, že mi šlo o krk, jsem se dozvěděl až mnohem později. Ne, že bych si myslel, že půjde o procházku růžovým sadem, možná rizika jsem samozřejmě vnímal moc dobře, ale vědět o nebezpečí a být jen několik krůčků od možné smrti je přece jenom rozdíl. Ale cítil jsem se s vojáky docela jistě. Teprve po návratu jsem si uvědomil, jak velké nebezpečí to bylo.
 
Ale vraťme se k počátku mého úžasného výletu. Můj kamarád Oliver mi říkal, že jsem byl v pravý čas na správném místě. Přes spolehlivé kontakty jsem se dostal k velení vládních ozbrojených sil, jejichž jediným posláním je potírání drogového zločinu. Vrchní velitel mě přijal ve své kanceláři, když jsem s ním chtěl mluvit o Plánu Columbia – Američany masivně dotovaném projektu, který má zabránit šíření drog z Kolumbie na území USA. Plán běží už několik let a na jeho počátku stál diskutabilní úspěch – rozbití dvou hlavních drogových kartelů. Z Medellínu a z Cali.
 
Medellínskému kartelu vládl v té době Pablo Escobar, jehož jméno je známé i v Evropě. Počáteční nadšení z akcí, na jejichž konci byla pěkná řádka mrtvých, ovšem vystřídalo zklamání – místo dvou hlavních kartelů jich nyní v Kolumbii operují desítky, ba stovky. Vojsko tak musí pátrat po malých rybách. Když mi to velitel vysvětloval, cítil jsem v jeho hlase náznak beznaděje a marnosti. Když jsem se o svém pocitu zmínil, rezolutně to ale odmítl. A aby moje obavy rozptýlil, nabídl mi jako prvnímu Evropanovi možnost účasti na jejich akci.
 

„Její cíl i termín jsou tajné. Datum odletu se dozvíte na poslední chvíli. Ale abyste se při čekání nenudil, představím vám naše výcvikové středisko.“ Kdo by si nechal ujít takovou příležitost?

Měl jsem utkvělou představu, že proti drogovým mafiánům bojují zoufalci, kteří se nedokázali uživit jinak, tak narukovali do nějakého poslepovaného komanda. Jak rád a jak rychle jsem svůj názor opravil…

Všichni členové komanda jsou bývalí policisté, kteří mají za sebou minimálně roční službu. Teprve po roce u policie se mohou přihlásit do elitní jednotky. O službu je velký zájem, a jen málo je vyvolených. První síto je nastaveno už při pročítání žádostí. Ty muže, které komise vybere, pozve do výcvikového tábora. Pobyt trvá čtyři měsíce a podmínky jsou natolik tvrdé, že do konce vydrží jen pětina přihlášených. Z nich se pak stanou příslušníci komanda čítajícího čtyři sta členů.
 
Vojáci umějí přežít v džungli několik dní bez jakýchkoli zásob jídla a pití, pohybovat se s třicetikilovou výstrojí na zádech, dokonale se orientují v terénu, mají pořádnou dávku odvahy a bezohlednosti a také odolnost proti všem svodům, které by je mohly odvést z jejich poslání. Vysoké nároky při výcviku jsou nutností, protože na jeho konci musí být vojáci schopni čelit přesile po zuby ozbrojených a všeho schopných členů paramilitares – soukromé armády ve státě chránící zájmy narkotrafikantů.
 
Viděl jsem tam před sebou muže, řádné členy komanda, kteří měli už několik příležitostí, kdy mohli uplatnit vše, co se v rámci tvrdého drilu naučili. Byli ošlehaní zkušenostmi z ostrých zásahů a nebezpečí vnímali asi tak jako my, když jdeme na tramvaj. Naháněli mi hrůzu a zároveň jsem věřil tomu, že když budu s nimi, nemůže se mi nic stát.
 
Konečně zpráva
  
Trvalo asi týden, než jsem dostal zprávu, že druhý den vyrážíme směrem na sever od Bogoty. Oliver připravil fotoaparáty a já tužku a papír. Večer jsme si otevřeli láhev vína, abychom se napili na zdar naší zítřejší výpravy, když zazvonil telefon. „Čekáme dole,“ ozval se hlas. Cože? Teď? Popadli jsme batohy a seběhli před vchod domu. Venku stála bílá toyota. Někdo otevřel zadní dveře. Vklouzli jsme dovnitř a auto se vzápětí rozjelo.
 
Propletli jsme se bogotským provozem, který byl i teď, hodinu před půlnocí, docela silný. Na vojenském letišti jsme nasedli do malých letadel a vzlétli nad město. Chvíli jsme opravdu mířili na sever, tam jsme se ale stočili jihovýchodním směrem. Přistáli jsme na malém letišti kdesi v Amazonii. Proti Bogotě zde bylo nesnesitelné vedro a vlhko. Muž v uniformě nás odvedl do prkenné ubytovny, kde na primitivních palandách leželi oblečení vojáci. „Tady počkejte,“ ukázal na volná lůžka. Lehli jsme si a snažili se být potichu. Většina vojáků spala. Myslel jsem si, že také usneme, ale zvědavost a vzrušení byly příliš silné. Nakonec se nám podařilo na chvilku si zdřímnout.
 
V pět ráno nás vzbudil ostrý hvizd. Než jsme rozlepili oči, stáli ostatní vojáci nastoupení v plné polní. Jejich velitel dal příkaz nastoupit do venku připravených helikoptér. Na nás se netvářil příliš přívětivě. „Mám rozkaz vzít vás s sebou. Pojedete místo dvou mých mužů, kteří nám mohou v rozhodujících chvílích chybět. Tak doufám, že nebudete na obtíž.“ Po těchto povzbuzujících slovech jsme nastoupili do vrtulníku. Z kamenných tváří vojáků jsme nevyčetli žádné projevy přátelství ani nepřátelství. Jenom jakousi lhostejnost. Asi jako když vám nařídí vzít s sebou dvě bedny proviantu navíc.
 
Utajená laboratoř
 
Vzlétli jsme, zadrželi posádku terénního auta a našli laboratoř. Všichni, kdo v ní byli, utekli do džungle. Zbylo jenom dlouhé prkno nahrazující stůl a na něm šest misek s právě připraveným jídlem. Ještě bylo teplé. Sbíhaly se mi sliny a měl jsem chuť se do jednoho z těch talířů pustit, ale netroufal jsem si. Vojáci z komanda udělali kolem laboratoře velký kruh a my s velitelem a ještě asi třemi muži procházeli tím podivuhodným zařízením.
 
Šlo o provizorní jednoduchý přístřešek, který lze podle potřeby demontovat a přemístit jinam. Všude stály velké plastové sudy naplněné pastou – základní surovinou, z níž se pak vyrábí kokain, malý ruční lis na přípravu stejně velkých kvádrů čistého kokainu, mikrovlnné trouby, ve kterých se tyto balíčky suší, a konečně zásoby vodotěsných obalů na kilogramové kostky kokainu. Byly tu i nálepky s logem zdejší laboratoře. Musel jsem se usmát – ilegální výroba drog si potrpí na označení, jako kdyby šlo o nějaký běžný produkt připravený k distribuci do veřejné obchodní sítě. Zdejším logem byl jakýsi stylizovaný luk a šíp.
 
Vedle laboratoře stála elektrocentrála napájející veškeré přístroje energií. Velitel komanda si chvilku lámal s jedním z vojáků hlavu nad tím, jak sem tu obří elektrocentrálu dostali, zatímco pyrotechnik omotával veškeré zařízení červeným drátem a umisťoval pod něj nálože. Za laboratoří byla vysekaná v džungli cesta, kudy džípy odvážely pytle s kokainem. Tudy vojáci odnosili všechny drogy na okraj džungle, kde mohla přistát helikoptéra a odvézt je k bezpečné likvidaci. Když jsme byli u helikoptéry všichni, odpálil pyrotechnik nálož. Vysokým porostem džungle se prodral sloup dýmu. Mise byla skončena, jeden zdroj kokainu rozprášen. Kolik dalších se jich ale ještě skrývalo v neproniknutelné džungli kolem, které nebudou nikdy objeveny? 
  
Jasně daná pravidla
 

Pro americkou vládu je boj proti narkomafii jasně daný: V Kolumbii jsou producenti toho svinstva a v Americe nevinné oběti. Obchod, na kterém vydělává hrstka narkotrafikantů, je trnem v oku. Jako vše na světě je ale i tento problém mnohem složitější.

Začíná vysoko v horách, u drobných farmářů s políčky kokových keřů. Jsou to docela prostí lidé, kteří se chtějí nějak uživit. Kdysi pěstovávali třeba kakao, ale podobně jako v oblastech, kde dnes roste převážně káva, i tady ho zdecimovaly choroby. Pěstovat cokoli jiného je hodně nejisté. Dopravní vzdálenosti znemožňují vysazovat rychle se kazící ovoce a jeho výkupní ceny, které kolísají v závislosti na poptávce, jsou příliš nejisté. Mluvil jsem o tom s Andym, dvaašedesátiletým farmářem ze Sierry Nevady de Santa Marta. Má sto hektarů koky, s jejímž pěstováním začal před osmnácti lety. Nemá přitom pocit, že by se mohl dostat do konfliktu se zákonem.
 
„Mám své ochránce,“ říká s úsměvem. Hovoří o AUC – skupině paramilitares, jež v pohoří drží ochrannou ruku i nad dalšími pěstiteli. Stejná složka pak vybírá daň od narkotrafikantů, kteří vykupují od pěstitelů takzvanou pastu – výchozí produkt, ze kterého se vyrábí kokain. Paramilitares zároveň chrání místa, kde jsou laboratoře na zpracování pasty. I tu, kterou vyhodilo do povětří komando, s nímž jsem se zúčastnil zátahu. Teprve po návratu do Bogoty mi velitel komanda prozradil, že celou naši akci sledovala skupinka paramilitares ze zálohy, ale báli se zasáhnout. Vládní komando má už takovou pověst, že nahání hrůzu i jim, a to je co říci. Kdyby při objevení laboratoře zaútočili, možná bych už neměl šanci tuhle reportáž dopsat.
 
Pro paramilitares jde o výhodný, dvakrát placený obchod – z jedné strany platí farmáři, z druhé narkomafie. Ani tak nejde o ty, kteří inkasují nejvíce. Těmi jsou pochopitelně organizátoři obchodu, kteří profitují z prodeje čistého kokainu. Nárůst cen začíná v laboratořích, kde se z jednoho kilogramu pasty získá půl kilogramu čistého kokainu. Jen pro zajímavost: abyste získali jeden kilogram pasty, musíte mít 250 kg listů koky. Pasta vznikne tak, že se listí prosype vápníkem a solí, udusá a nechá několik hodin uležet. Potom se napěchují odležené listy do sudů a promísí s benzinem. Kromě toho se do pasty přidává kyselina sírová s louhem a manganistanem draselným. Celý proces trvá zhruba dvacet čtyři hodin a zvládnou ho dva lidé. Pastu pak odvážejí nákupčí ke zpracování do laboratoří v Amazonii. Mají k tomu dva důvody: jednak tam nejsou tak na ráně a jednak mají blízko k hlavní dopravní tepně – Orinoku.
 
Vláda dobře zná logistiku kokainu, ale s výjimkou likvidace kokových plantáží není schopna zasáhnout jinak než prostřednictvím komand likvidujících laboratoře. Cesta po Orinoku je v režii narkomafie, které pomáhají zkorumpovaní policisté, a výhodou jsou i velice obtížně dostupná místa. Hlavním uzlem, kde se kokain nakládá na lodě plující po ­Orinoku, je Puerto Inirida na kolumbijském území. Zhruba dvacet minut lodí proti proudu je venezuelské Puerto Ayacucho. Tam už čekají malá letadla schopná naložit až tři tuny kokainu. Letí v noci a nízko nad zemí, aby je nezachytily radary, a jakmile opustí pevninu, zamíří nad Karibik. Pak nastává velmi zajímavá fáze dopravy: letadla shazují náklad kokainu do moře a vracejí se zpět na pevninu.
 
Na moři čekají čluny se zkušenými námořníky, kteří znají dokonale směr a rychlost místních proudů. Pilot před shozením nákladu pošle na člun souřadnice podle GPS, podle nichž si dole na moři vypočítají, kde asi tak pytle s ­kokainem najdou. Vodotěsné obaly zabraňují potopení drogy a pašeráci je zpravidla objeví velmi snadno. Ty, které zůstanou v moři, dopraví proud obvykle k nikaragujskému pobřeží. Ve městečku Bluefield se občas najde „šťastlivec“, kterému vlny donesou až na břeh menší bohatství. Nalezený kokain tu lze prodat, i když ne za cenu, kterou byste dostali na protější straně Mexického zálivu.
 
Čluny mířící s nákladem do Miami jsou rychlé a nenápadné. Pokud je náhodou zahlédne pobřežní stráž, má posádka několik okamžiků na to, aby se nákladu zbavila – jak jinak než hozením do moře. Koho stráž neobjeví, dopraví kontraband až k floridským břehům. Kokain pak putuje už suchozemskou cestou do místa svého určení – třeba do New Yorku. To, co byste ve výchozím přístavu koupili za dva a půl tisíce dolarů, prodáte v New Yorku za 70 000 dolarů. To už je docela lákavá marže, ne?
 
Boj kolumbijské vlády financovaný z amerických peněz není bez důsledků. Podle oficiálních údajů se množství kokainu dováženého na americké území snižuje. Jenomže narkotrafikanti se nemíní připravit o své zisky, a tak kokain pančují. Vládní americké laboratoře, které dělaly rozbor prodávaného kokainu na ulici, tvrdí, že čisté drogy je tam nejvýše dvacet procent. Zbytek tvoří laktóza, mastek nebo borax, které nemají žádný okamžitý efekt, anestetické účinky vyvolává přidávaný novokain nebo benzokain (známé trnutí dásní). Z jednoho kilogramu tak máte dvacetkrát tolik drogy na prodej.
 
A co dál?
 

Z kasáren protidrogového komanda jsem odjížděl se smíšenými pocity. Zátah proti jedné z mnoha laboratoří ve mně vzbudil vzrušení a radost, že jsem byl u toho. Zároveň jsem musel přemýšlet nad lidmi, kteří koku pěstují. Pro Kolumbijce jde o jednu z tradičních plodin, a přesto, že ji v oficiálním výčtu pěstovaných rostlin nenajdete, patří mezi důležité. Indiáni Arhuako žijící právě v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, ve výškách nad 2800 metrů nad mořem, žvýkají listy koky už mnoho staletí. Koka jim pomáhá dodávat energii při náročném pohybu ve výškách. Stejnou koku žvýkají i peruánští nebo ekvádorští indiáni. Nic není černobílé…

 

Povolená koka

Mezi konzumenty koky patří rovněž amazonští indiáni, jde tu ale o něco docela jiného než mezi feťáky třeba v New Yorku. K příslušníkům kmene Huitoto mě zavedl jeden z nich, Eduardo.

Velká romantika se ale nekonala. Vesnička bohužel leží příliš blízko civilizace, a tak na její vliv narážíte na každém kroku. Jen několik kilometrů odtud se nachází Leticie, velké přístavní město na Amazonce, v němž se protínají hranice tří států (Peru, Kolumbie a Brazílie).
 

Za poplatek jsem mohl u Huitotů několik hodin pobýt a fotit. Eduardo, značně pod vlivem místní pálenky aguardiente, mi byl plně k službám. Indiáni komunity Huitoto se dušují, že pěstují koku jenom pro vlastní potřebu. Chtěl jsem vidět jejich tradiční obydlí – maloku, ale v té už nežijí. Místo toho si stavějí boudy ze všeho možného. Maloku mají jedinou – slouží jim pro skupinová setkání.

Šel jsem se s Eduardem podívat dovnitř. Zatímco mi vysvětloval funkci maloky, pozoroval jsem dva indiány, kteří se váleli na zemi a cpali se opečenými banány a vařenou rybou. Byli celí umaštění, špinaví a opilí. Ani si nás nevšimli. Eduardo si sedl na zem, vytáhl z kapsy kus hadru, kde měl v novinách zabalený zelený prášek z koky, nabral si hrst do dlaně a nasypal do úst. Naskytl se mi tak pohled na jeho černozelené zuby. Usmál se. Vysvětlil mi, že téměř všichni muži z vesnice žvýkají koku. Že i jejich otcové a praotcové ji žvýkali a že oni se kvůli nějakým gringos svých tradic nevzdají.
 
Pak mě zavedl na pole, kde mezi banánovníky, jukou a ananasem rostly keře koky. Ještě mi nabídl, že za příplatek odhodí džíny a oblékne se do tradičního indiánského kroje. To jsem odmítl. Nepřívětivé a opilecké pohledy nečinných indiánů mě docela otrávily. Nicméně jsem si potvrdil, jak je koka pro tyto lidi důležitá. I když o tom, zda tak, že by se bez ní neobešli, se dá pochybovat. Očividně ji ale pěstují jen zřejmě pro svoji potřebu, na rozdíl od farmářů v horách, kteří jejím prodejem živí početné rodiny. Asi i proto tito lidé a jejich koka v podstatě nikoho příliš nezajímají…
 
Text a foto Juraj Liška, Jiří Roth
 
Květen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group