ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Polibek s hyenou

Polibek s hyenou
 
Text a foto: Tomáš Kubeš
 

„Už jste někdy viděl hyenu?“ ptal se mě hoteliér bez okolků, když mi dával klíče od pokoje. Tady v Hareru se jim nevyhnete,“ dodal se smíchem. „A nedivte se za soumraku, až budou výt psi, to právě přicházejí hyeny z buše pátrat po potravě. Poznáte je už podle zápachu a hned pod vaším oknem je jejich oblíbené místo,“ dodal na srozuměnou.

 

Město Harer na východě Etiopie, poblíž neklidné Somálské hranice, je tak trochu stranou od ostatních pamětihodností, které navštěvuje čím dál tím více turistů. Opomíjené je určitě neprávem, protože díky své neopakovatelné atmosféře patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze v zemi vidět. Na druhou stranu si město zachovalo mnoho z toho, proč se o něm kdysi vyprávěly legendy. Nestala se z něj atrakce plná cetek a neodbytných průvodců. Za to k němu patří hyeny.
 
Když přijde šero
 
Hoteliér totiž měl pravdu. Sotva se slunce uložilo ke spánku, rozezněl se koncert psích smeček, které se bojovně ježily a snažily se zahnat nevítané návštěvníky. Bylo vidět první matné siluety, které se pokradmu blížily okolo stěn hotelu. Zápach, který je doprovázel, byl opravdu intenzivní, prosytil celý hotelový pokoj. A na první pohled vypadaly hyeny mile, vůbec se nesnažily skrývat, naopak to vypadalo, jako by pro obyvatele hotelu Tewodros, který najdete hned za hradbami starého města, pořádaly představení. Nechci dělat reklamu, ale pak jsem zjistil, že právě kvůli tomuhle divadlu jsou tu nejžádanější pokoje 15, 16, 17 a 18. Zažil jsem i japonského cestovatele, který byl ochoten za pokoj s tímto představením zaplatit i trojnásobek ceny za ubytování, prostě za každou cenu chtěl po majiteli, aby vystěhoval někoho, kdo už je v pokojích ubytovaný.
 
 
Idylka jen na pohled
 
I když se na první pohled zdá, že soužití obyvatel Hareru s hyenami je idylické, není tomu tak vždy. Hyeny skvrnité, které do města přicházejí, nejsou v žádném případě ochočené, jsou to divoká zvířata a zcela se chovají podle pravidel přírody, tedy silnější vítězí. Do města chodí jen proto, že na smetišti nebo za branami města vždycky najdou nějaké zbytky potravy. A nejsou jediné. Tolik supů a mrchožroutů, kteří pročesávají město podél kanálů a na rumištích, neuvidí nikdo pohromadě ani v přírodě.
 
Harerské hyeny tak jsou čím dál tím víc drzejší, už se vůbec nebojí. Někdy tak dochází i k nemilým překvapením, když se zvíře objeví na prahu domu a drze si jde vzít svoji kořist dovnitř. Prý se tu i stalo, že ve chvíli, kdy jedna rodina z města právě stolovala, hyena jednoduše skočila doprostřed hodujících a odnesla si největší kus masa.
 
Na druhou stranu je v Hareru jednou z největších atrakcí krmení hyen, které přitahuje do města turisty. Všude, kde je zmínka o Hareru, je také fotografie nebo alespoň poznámka o tomto neočekávaném, každodenním představení.
 
Je libo mršinu?
 
Nejznámějším místem, kde lze zjistit, co se za pojmem krmení hyen skrývá, je dům Yusufa Ahmeda hned u městské brány Sanga. Pod rozložitým stromem tu stojí odpradávna stará modlitebna s půlměsícem. Dodává místu nádech mystiky, kterou je ostatně opředeno. Jakmile dozní poslední tóny koránu volaného z minaretů, nastane pravý čas vyrazit spletí uliček k Yusufově domu. Zvědavci obsazují místa kolem modlitebny a čekají. Ještě před setměním přichází obyčejný hubený muž s vyšívanou čepičkou. Pak se beze slov zahledí na siluety hor mizející v šeru.
 
Yusuf Ahmed je považován za znalce hyen. Záhy prokáže, kam až jde jeho odvaha. Nejprve ale prohodí pár slov a dá pokyn dvěma klukům, kteří už vlečou plastovou nádobu se zapáchajícím obsahem masa. Někomu se ze zápachu může zvednout žaludek, ale hyeny mršiny milují a čím je maso zkaženější, tím dříve je přiláká. Všichni sedí a tiše, celí napjatí, hledí do černající tmy.
 

Když se začal ozývat cinkot zvonku, začalo to vypadat jako začátek představení, ale byl to omyl. To se jen otrhaný pasáček zpozdil na pastvě a rychle hnal svůj dobytek do bezpečí za hradby města.

Ticho bylo napjaté jako struna, bylo by snad slyšet i spadnutí špendlíku, ale hyeny ne a ne přijít. Tma už se pomalu dala krájet, a mnozí si už už začínali myslet, že dnes se nic dít nebude. Mě ale pocit tísně velice rychle přešel, když se pár kroků ode mne, podél plotu, tiše začala přibližovat silueta zvířete – první hyena.

Byla to divoká zvířata, Yusuf přesto začal volat jména a hyeny se jako poslušní pejsci postupně vynořovaly ze tmy do světla nedaleké mihotající se městské lampy. Zpočátku se dravci začali rozhlížet a nasávali čenichy vzduch. A městští psi se mohli zbláznit, vytí bylo až neskutečné.
 
Krmič Yusuf začal pomalu vytahovat první kousky nevábně vonícího masa a pomalu je házel před sebe. To aby zvířata ztratila ostražitost a neváhala pomalu přijít blíže. Zpočátku se vynořilo jen asi pět hyen, ale postupně během krmení se smečka rozrostla až na dvacet pět kusů. Jak jsem zjistil později, měl jsem ten večer štěstí. Ne vždy přijde tak velké množství zvířat, někdy je jich jen deset, jindy jen nepatrně více. Ale vždy jsou mezi nimi důvěrně známí oblíbenci, kteří slyší i na jméno. Každopádně vyceněné zuby, pach zdechlin z jejich tlam, olezlá srst, zvláštní robustní tělo s kratšíma zadníma nohama a velikost šelem budily respekt. Byly neuvěřitelně blízko, pouhý metr od přihlížejících…
 
Hyeny sice nejsou vyhlášení lovci, ale mají neskutečnou sílu v čelistech, což z nich dělá velmi nebezpečné predátory. Smečka hyen často neváhá napadnout ani silnějšího protivníka. Z Afriky jsou známy případy, kdy hyeny napadly člověka. Hlavně nebezpečné je přenocování v divočině bez stanu, protože tyto šelmy mohou bez váhání zákeřně napadnout spící. V žádném případě se jich neobávají. Mohou o tom vyprávět i mnozí farmáři v Etiopii, mezi kterými se tradují příběhy, kdy hyena zohyzdila tvář spícím lidem.
 
„Kuti, Kuti,“ tiše láká Yusuf svoji nejmilejší hyenu na porci masa, kterou pověsil na klacík čouhající z jeho úst. Hyena bez váhání sebrala svůj úlovek a mezi ostatními nevrlými hyenami se strhla krátká pranice. To se tu stává úplně běžně, zvířata mají ve smečce hierarchii a Yusuf to nejen ví, ale ani ho to nevyvádí z míry. Postupně se tak nechávají nakrmit všechny šelmy, které ten večer přišly. Bez jakékoliv bázně přistupovaly jedna za druhou a z klacíku dlouhého jen pár centimetrů si v těsné blízkosti lidské tváře braly svou potravu.
 
 
Miláček Kuti
 
Nevím, zda bych na něco takového někdy našel odvahu, ale Yusuf o hyenách vykládá s láskou. Někdy se prý může stát, že ho nechtěně kousnou. „Ale to není úmysl, jen spíše leknutí z nenadálých rychlých pohybů přihlížejících,“ míní. Mimo Kuti, kterou zná od štěněte a skamarádil se s ní nejvíce, dal jména i dalším: Šibo, Čaltu, Buki, Kilte, Burise, Alati, Džalou, Dule, Bíču i jiná. Některá jsou nahodilá, jiná vypozorovaná z chování zvířat.
 

Například samec Usáma je velmi nebezpečný a často na ostatní útočí bez rozpaků a varování. Delsaňata se zase vyznačuje nelibou vůní z tlamy, silnější než u ostatních, a tak její jméno sedí naplno.

Krmiče hyen dělá Yusuf jako své hobby už více jak deset let. Jinak se živí jako farmář, krmení si přibral po smrti svého strýce, který se hyenám věnoval v minulosti. Ze svého dětství si vždy pamatuje někoho, kdo tyto šelmy přikrmoval, a tak mu na tom nepřijde nic divného. Ostatně i když on je nejznámějším „hyením mužem“, v Hareru se podobnému řemeslu věnují další dva muži. I když ti to prý dělají kvůli zisku od turistů, ne z lásky ke zvířatům. Turistům je pak za příplatek vše dovoleno. Navíc tito muži prý vybírají i s provizí pro průvodce 100 birrů, kdežto Yusuf chce jen polovinu. Ze zničující konkurence je poměrně rozladěn.

Krmení hyen je také poměrně časově náročné, takže farmaření přenechává muž své rodině. Jednak je nutné každý den sehnat pravé maso pro šelmy. Staré zapáchající velbloudí kůže mu nechávají místní řeznictví. Ty však milují jen starší hyeny, každý den sežerou jednu celou, ty mladší si je vezmou jen v době největšího hladu. Jinak vyžadují vybrané maso a kosti.
 
Co říkají legendy
 
Yusufova rodina se s každodenní povinností, která ji nemine, smířila. Jeho manželka mě ihned zve domů na čaj a khat (čti čat), lehkou drogu v podobě listů rostliny Catha edulis. Její muž,  stejně jako ostatní chlapi, po vykonané práci usedne s blízkými a věnuje se khatu, který mu prý pomáhá uvolnit se a koncentrovat. Sedí s přáteli spolu se svým synem, který se od otce učí umění krmit hyeny. Už ho také v nepřítomnosti zastupuje a otec je na svého budoucího nástupce hrdý. Stejně jako jeho pět dcer, které se také každý den těší, až uvidí svého otce spolu s jeho nezvyklým koníčkem.
 
Krmení hyeny ale není divadlem jen pro turisty. Tím se stalo až nyní. Když Yusuf popírá mystiku spojenou s tímto rituálem, vypráví legendu, která odjakživa spojuje obyvatele Hareru s těmito nebezpečnými šelmami. V dávných dobách město ovládl hladomor. Byla to převeliká zkouška pro všechny, protože nepomáhalo nic, ani motlitby k bohu. Až to jednoho dne nevydržely hyeny a za městem začaly plakat a modlit se také k bohu, aby ­pomohl. Muž čistého srdce, jeden z obyvatel města, měl v noci sen, kde mu bůh vyjevil přání, aby uzavřel spojenectví s hyenami a nakrmil je. Muž tedy hned ráno nechal připravit velikánský kotel plný kaše a tak uzavřel harmonické přátelství mezi lidmi a hyenami. Společně překonali těžké období. Ve městě se tak nejen odehrává krmení hyen, ale na počest tohoto spojenectví se dosud u mešity Umi-Koda koná každoročně velký festival Al-ashura, kdy průvod přináší na místo modliteb velkou nádobu kaše z různých plodin s máslem, která čeká na krále hyen. Ten přichází první ochutnat. Podle množství, kolik toho sežere, se pozná, jaká bude úroda. Dokonce se na místo setkání s králem hyen vydávají matky a modlí se tu za své děti a přinášejí obětiny.
 

Yusuf také vypráví, že při jednom putování v horách viděl samotného krále hyen. Prý mu vůbec neublížil, naopak pomohl, když zabloudil. A také věří, že jeho miláčci ho nikdy neopustí. Kdyby se náhodou někdo rozhodl mu ublížit, hyeny to tak nenechají. Když byl zatčen a uvězněn kvůli sporům se sousedy, hyeny chodily každý den srdceryvně plakat k věznici. A to i přesto, že se v tu chvíli o ně starala jeho žena. Ani dozorci nevydrželi ten povyk a Yusufovi zařídili propuštění.

A pak že na té mystice nic není.

 

Odpuzující a tajemná
 
hyenu si můžete ochočit, pokud s tím začnete v době, kdy se ještě krmí mlékem. Chová se pak jako pes – říkají ti, kteří to zkusili. A to přesto, že k psovi má daleko, přestože ho vzhledem připomíná. Hyeny mají možná o něco blíže ke kočkám, tvoří ovšem samostatnou čeleď. Odborníci je řadí k nejstarším formám šelem, jejich prapředci tu byli již před miliony let a ve čtvrtohorách dokonce zvířata podobná dnešní hyeně skvrnité žila v jeskyních na území Evropy. Jen byla jednou tak veliká než dnešní hyeny.
 
hyeny byly vždy pro lidi obestřeny tajemstvím. Dříve se věřilo, že se v hyeny dokáží proměnit i někteří lidé. Jsou to mrchožrouti, čistí tím krajinu, ale především hyena skvrnitá je i výborným lovcem, podle některých pozorování úspěšnější než lev. Mají obrovskou sílu v čelistech, takže lehce drtí kosti. Kratší zadní nohy jim nepřekážejí v tom, aby dokázaly vyvinout rychlost až přes šedesát kilometrů v hodině, na rozdíl od kočkovitých šelem, je i vytrvalá. Budí respekt a ve smečce si troufne i na lva.
 

samice jsou mohutnější než samci (až o deset procent) a lidi matou tím, že mají dokonce vyvinuty pohlavní orgány silně připomínající samčí. Žádný div, že vládnou smečce. Naproti tomu jsou pečlivými matkami, mláďata si vzájemně hlídají a opečovávají, kojí je i měsíce.

umějí se smát i plakat jako dítě. Chechtají se, když komunikují při lovu, při obraně území nebo v nebezpečí. Jinak vydávají tichý zvuk podobný houkání, zakončený zasténáním. Slyšet je až na jeden kilometr a u každé hyeny zní jinak. Když některá něco uloví, svolává ostatní zvláštním chrochtáním.

žádný div, že lidi tato zvířata přitahovala i odpuzovala.
 
Ve starém Egyptě podle archeologů dokonce chovali hyeny (zřejmě hyeny žíhané) jako posvátné zvíře. Požíráním mršin a divným hlasem, aktivitou jen za šera a v noci byly spojovány s podsvětím a byla jim přisuzována magická moc. Ostatně dodnes si v některých místech Afriky šamani cení části těl nebo výměšky hyen. Naproti tomu si hyeny od lidí i hodně zkusily. Třeba Arabové je oslepené zavírali do malých klecí a lidé si pak na nich mohli bitím léčit svůj strach a frustraci.

známe čtyři druhy hyen, hyena čabraková, která žije jen v Jižní Africe a samci jsou větší, je dokonce na seznamu vážně ohrožených zvířat. Naproti tomu hyena skvrnitá je rozšířena téměř po celé Africe a žije i v Asii.

 

Harer najdete ve východní části Etiopie na hřebenech hor Chercher ve výšce 1870 metrů, nedaleko hranic s Džibutskem a Somálskem. Z Addis Abeby je dostupný autobusy, které pravidelně vyjíždějí z hlavního autobusového nádraží pouze v 6 hodin ráno. Kdo by chtěl vyjet autobusem, určitě uvítá radu, že místa se už zaplňují hodinu až dvě před odjezdem. Předprodej jízdenek sice sporadicky funguje, ale lepší místa získá jedině ten, kdo přijde první. Cesta do Hareru trvá 12–15 hodin podle stavu autobusu a stojí přibližně 70 birrů (1 birr jsou asi 2 Kč). V podvečer vyjíždějí také minibusy, které stojí 100–200 birrů, V hotelech většinou vědí, odkud vyjíždějí, a také dokáží za malý příplatek zařídit místo. Noční cesta může být rychlejší, ovšem musíte počítat s častými policejními kontrolami, takže se moc nevyspíte. Další možností je vlak, který by pravděpodobně od května 2008 měl opět vyjet na svoji trasu do Dire Dawy, odkud jezdí minibus každou chvíli, cesta trvá do hodiny a stojí 12 birrů. Pro ty, co mají málo času, je možnost ­vnitrostátního letu z Addis Abeby do Dire Dawy a pak minibusem nebo taxi.
 
Spatřit vycházet slunce nad siluetou legendami opředeného města Hareru bylo snem mnoha cestovatelů. Ale jejich snažení bránili nejen obyvatelé, ale především samotní vládci města. Nepřáli si žádné cizince. A tak zůstalo po celá staletí ukryto před zvědavci jedno z nejúchvatnějších měst východoafrického rohu, zato se o něm vyprávělo u každé karavany. Legendy o něm předběhly skutečnost. Dnes turisté navštěvují Harer vcelku běžně, přesto úzké uličky dál ukrývají některá tajemství. A k městu patří víc, než by si člověk mohl na první pohled představit, hyeny.
 

Lákavá je zde především stará islámská architektura, nepřeberné množství mešit a hrobek, které navštěvují i mnozí poutníci. Nebo tradiční „Adare“ – domy s typickými ornamenty a dvorečky či zahradami, kde se vlastně ve skrytu před cizími zraky odehrává rodinný život. A v neposlední řadě městu vévodí velkolepé dřevěné vily a paláce, které si postavil emír nebo bohatí obchodníci. Není se čemu divit, že zcela uchvátilo první Evropany, kterým se do města podařilo proklouznout až v roce 1854. Byl to slavný britský cestovatel Richard Burton. A v neposlední řadě město proslavil francouzský básník Arthur Rimbaud, jeden z prokletých básníků, který si město natolik oblíbil, že zde prožil několik let.

 

Květen 2008

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group