Archiv vydání magazínu Koktejl

Text Michaela Lorencová, foto Ondřej Havelka

Opět stojíme kdesi uprostřed pouště mezi hranicemi v zaminované oblasti a nevíme kudy dál. Nezbývá, než zamířit zpátky do Maroka. Šlapeme zpátky ve stopách kolejí, které tu předtím nechal náš osobní vůz, a pomalu začínáme věřit slovům o nedostupnosti mauretánské hranice.

Naskakujeme do auta a jedeme dál. Po několika kilometrech nás staví maurská vojenská hlídka. Uprostřed širé pláně oznamuje, že právě uzavřeli poušť!

„Co tedy máme dělat?“ ptají se nechápající Francouzi a obávají se, že budou muset vůz otočit.

„Zpátky, poušť je zavřená!“ vykřikuje agresivně maurský voják.

„Zkus mu něco dát,“ radí spolujezdec řidiči. Ten tedy z okénka podává dvě velké koly a cigarety. Voják je ale ještě agresivnější. Řidič přidává dvoje cigarety a čokoládu. „Poušť je otevřená, šťastnou cestu,“ usmívá se najednou černý muž zákona. Zdejší zákonitosti a mravy jsou skutečně prazvláštní.

Jsme na místě obchodu. Okolo mrazivá tma, která stejně jako písek zahalila všechny nášlapné miny rozeseté neznámo kde. Přicházejí Tuaregové v temně modrých džalábech vlajících ve studeném větru. Z dálky připomínají velkého nočního motýla.

Další obchodní jednání už sledujeme ze spacáků. Nabírá na zajímavosti. Tuaregové najednou rychle naskakují do svých džípů a mizí do tmy – bez Francouze a jeho vozu!

Ten po chvilce přichází k nám s tím, že se nedohodli na ceně a pojede tedy do města, kde se automobil pokusí sám prodat. Že bychom se opravdu dostali do Nouâdhibou ještě dnes?

Proto po několika dnech i my naskakujeme do prázdného vagonu pokrytého železným popílkem. Rozděláváme si karimatky pro větší pohodlí a těšíme se na vyhlídkovou jízdu.

Téměř v každém voze stojícím blízko nádraží je několik cestujících. Dál jsou vagony prázdné, jsou už příliš daleko. Když se vlak dá do pohybu, okamžitě zjišťujeme, že taková idylka to zase nebude. Všudypřítomný popílek nás začíná čím dál více pokrývat, až jsme úplně černí. Cestující ve vedlejším vagonu si nás tak pletou s místními a pokřikují „Asalam alejkum, labas? Becher?“ Odpovídáme, že se máme dobře. Ten pocit nám ale vydržel jen do doby, než se na nás vrhl oblak kobylek. V té době byly v Mauritánii nebezpečně přemnožené. Dlouhými nožičkami se nás držely jako klíšťata a nešly žádným způsobem sundat.

Ve tři v noci vlak zastavil u vesničky Choûm. Jsme v zadní části vlaku, tedy asi čtyři kilometry od ní a trochu bezradní. Jsme už skutečně na místě? Nezbývá než vyskočit, jít a doufat, že nešlápneme vedle, tedy na minu.

Ráno nemáme zdaleka vyhráno. Vesnička je příliš malá na to, aby tudy někdy něco projelo dál. Musíme dál po svých. Trvá to desítky kilometrů nepříjemně měkkým pískem, než se nad námi štěstí slituje a objeví se jeep přeplněný k prasknutí. Vždycky se ale ještě najde nějaké místečko.

Malá vesnička, vybudovaná z hliněných cihel v tradičním maurském stylu, je obložená pouští plnou dun i velbloudů a jejich majitelů, převážně bílých Maurů. Kromě knihovny se tu nachází jen jedna mešita a trh.

Vrcholem všeho je, že si podle knihovníka můžeme na nejstarší exponáty dokonce sáhnout!

„Alláhu akbar, al hamdulilah...“ čteme spolu s knihovníkem, ponořujíce se tak do hlubokého světa islámské historie. Kolik generací tudy prošlo, aby studovalo možnost vykoupení, aby vtisklo životům náplň a smysl? Atmosféra tohoto místa je všechny absorbovala a kdo chce, ten ji cítí. Hliněné stěny do sebe vsály vzrušující nadšení, které měl snad každý, kdo sem kdysi vstoupil. Pouhý dotek devět set let staré duchovní knihy, psané tehdejšími nejlepšími mistry, je obrovskou odměnou za náročnou cestu, která sem vede.

Okamžik vskutku vzácný nejen pro milovníky historie a cestovatele, neboť v oáze hluboko v poušti Mauritánie, jsou ukryty rukopisy dávných duchovních mistrů.

Mauritánie

● Patří mezi země Sahelu. Většinu území zaujímají nevysoké plošiny s rozsáhlými, převážně písečnými pouštěmi. Podél hranice se Západní Saharou se zvedají vrchy, nedosahují však ani 1000 m n. m. Terén je členitější i na jihu v oblasti polosuchého Sahelu.

● Podnebí je tropické aridní, pouze jih zasahují koncem léta slabé dešťové srážky.

● Většina úrodné půdy leží na pobřeží a v povodí řeky Senegal. Je zde travnatá savana s baobaby a palmami palmyra. Ve stepním Sahelu roste sporá křovinatá vegetace, která se v poušti omezuje na oázy a polosuchá říční koryta.

● Lov a ničení přírodního prostředí i přes ochranářská opatření dál snižují počet zvířat. Ohroženy jsou především antilopy a gazely, prasata bradavičnatá, sloni, šakali a pštrosi. Divoké zvěře je v Mauritánii již skutečně minimum.

● Lidé se živí především zemědělstvím, převažuje kočovný chov ovcí, koz a skotu. Vysoké jsou stavy velbloudů. Na zanedbatelné rozloze orné půdy se pěstuje sorgo, rýže, luštěniny, sladké brambory, melouny, datle a fíky. Jen malá část půdy je zavlažována a sucha snižují v Sahelu produkci až o dvě třetiny.

● Lov ryb značně vzrostl díky zahraniční pomoci a ryby představují hlavní exportní položku. Také arabská klovatina tvoří významnou část exportu.

●Hlavní průmyslová odvětví představuje zpracování ryb a těžba a úprava železné rudy z ložiska Zouérat – F´Derik, odkud se ruda přepravuje jedinou železnicí do přístavu v Nouâdhibou.

Modří Tuaregové

● Obyvatelé Sahary žijí převážně v Mauritánii, Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a Nigéerii. Počet je odhadován asi na 1,2 milionu.

● Mluví berberským dialektem, hausky a songhajsky. Jejich hlavním jazykem je arabština. Tifínaghské písmo je odvozeno od fénického.

● Vyznávají islám, ale ponechávají si i hodně ze své původní víry z doby, kdy byli skutečnými pány pouště.

● Jsou velice zdatnými obchodníky pouštních oáz a velmi dobří astronomové. Celý svůj život se orientují jen podle hvězd a měděných hvězdočtů, které dědí po generace.

● Přes jejich území musely projít všechny karavany, které táhly s otroky, kořením a solí přes Saharu, a platit tu mýtné. Dnes Tuaregové dál kočují a jsou jediní, kteří nemají žádné doklady a registrace. Jako saharský pas jim slouží měděný náhrdelník ve tvaru tuaregského kříže, se kterým se mohou pohybovat i do území jiných států.

● Jejich původ není zcela známý, pravděpodobně jsou to Hamité.

● Drsné pouštní prostředí ovlivňuje organizaci jejich společnosti. Skupiny jsou založeny na rodových klanech, rozhodující jsou čtyři kritéria: pohlaví, věk, příbuzenské vztahy a spojenecké dohody. Rodinná pomoc a povinnost krevní msty jsou základem života.

● Stále přetrvávají rozdíly mezi šlechtici a potomky bývalých otroků.

● Ženy se na rozdíl od ostatních národů vyznávajících islám u Tuaregů těší velké úctě. Nosí vznešené tituly, mají vlastní majetek, udržují tradici a kulturu. Každé potomstvo právně náleží k rodu matky.

Chinguetti a jeho knihovna

● Je označované za sedmé svaté město (meka) islámu a je na seznamu chráněného kulturního dědictví UNESCO.

● Bylo založeno ve 13. století na průsečíku několika obchodních cest Saharou a kdysi zde panoval čilý obchodní ruch. Dnes tu zůstalo pár obyvatel.

● Knihovna je soukromá, dědila se z otců na syny. Obsahuje unikátní starobylé knihy, některé ani neprozkoumané, většina pojednává o islámu.

● Zdejší svazky jsou nenahraditelné a protože město vážně ohrožují písečné duny, postupující kvůli oteplování klimatu, objevily se plány přenést spisky do jiné knihovny nebo je zaznamenat na mikrofilm či jiné médium. Ztroskotaly ale na nechuti majitelů knih, kteří se obávají, že by tím přišli o obživu. Městečko v současné době žije z turistů.

● Ubytovací kapacity pro turisty jsou skromné, vynahrazuje to ale pohostinnost obyvatel. Zdejší kuchyně ovšem vychází ze skromné nabídky surovin, které jsou v poušti k dostání.

Z historie země

● Původní černošské obyvatelstvo vytlačily již před naším letopočtem berberské kmeny.

● V 11. až 12. století byla země součástí almorávidské říše. Pak ji ze severu obsadili Arabové (Maurové) a podrobili si černošská etnika. Dali zemi jméno a obyvatelstvo je dnes ze tří čtvrtin maurské. Dělí se na dvě značně odlišné skupiny: bídán neboli „bílé Maury“, potomky Arabů a Berberů, a na smíšenou skupinu harrátín neboli „černé Maury“, potomky otroků. Naprostá většina obyvatel vyznává islám.

● V 19. století postupně zabrala území Mauritánie Francie a včlenila je do Francouzské západní Afriky.

● Roku 1960 získala země plnou nezávislost a prezidentem se stal Muchtár uld Muhammadu.

● V roce 1978 po neúspěšném tažení proti Polisariu v mauritánské části Západní Sahary (nyní většinou obsazené Marokem) byl prezident vojenským převratem sesazen.

● Další vojenský puč následoval v roce 1984.

● Neúspěšný pokus o převrat v roce 1988 byl odrazem rasového napětí mezi Maury a černošským obyvatelstvem. Arabská migrace ze severu trápeného suchem situaci ještě zhoršila. Následovaly etnické srážky a mnoho tisíc černých Mauritánců bylo vypuzeno do sousedního Senegalu. Až roku 1991 začal proces, který se označuje jako demokratizační.

● První pluralitní volby vyhrála suverénně vládnoucí militaristická strana. V čele státu stojí prezident. Byl také sestaven dvoukomorový parlament.

Michaela Lorencová a Ondřej Havelka

Roky 2004 a 2005 společně strávili na cestě po celém africkém kontinentě stopem a pěšky. Navštívili 27 států. Byli několikrát napadeni, okradeni, setkávali se s divokými zvířaty. Nevyhnuli se ani voodoo, protrpěli tropické nemoci. Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa.