ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Řeka s duší

Řeka s duší
 
Text Irena Páleníčková, foto Jiří Páleníček
 

Je svá. Neřídí se pravidly a předpoklady. Města a vesnice ji zdraví z bezpečné vzdálenosti a zámky se v ní raději zhlížejí z dostatečně vysokých břehů. Umí být záludná a povodněmi likvidovat břehy a nepředvídatelnými proudy a mělčinami znemožňovat plavbu. Jednou mírná, podruhé šelma. Ne nadarmo se jí říká vrtošivá a náladová. Pravá francouzská milenka. Řeka Loira.

 

Konečně opětovné setkání. Zastavili jsme na břehu Loiry v městečku Decize. Byla neděle, deset hodin ráno, a město pomalu ožívalo po nočních minus třech stupních. Lidé tu nejsou příliš zvyklí na mráz. Už francouzští králové si v 15. století oblíbili zdejší kraj pro jeho mírné klima. Letos říjen teprve vystrčí studené drápky, ale vloni teplý určitě nebyl. V městečku Jaligny na jednom z přítoků Loiry jsme viděli v zahradách zmrzlé banánovníky. Lidé tahali do garáží velké květináče s oleandry a z okenních parapetů odnášeli pelargonie. Na záhonech v zahrádkách zmrzly listy fazolí, salátu a řapíkatého celeru. Mráz se ale nedotkl břečťanu na zámeckých zdech a i Loira jako by o něm nevěděla. A většinou se zdálo, že ani neví o moderní době, která ji obklopuje.
 
Využívaná i opuštěná
 

Nedaleko vesničky Avril míjíme kanálovou propusť. Osadu tvoří pár domků, fotbalové hřiště a opuštěný bar s vývěsným štítem, pohlcovaný divokým vínem. Malý kostelík na umělé vyvýšenině svědčí o tom, že se lidé snažili důležité stavby chránit před nečekaně vzdutými říčními vodami, i když Loira je vzdálená od kanálu tři kilometry. Je v těch místech hnědá, jeden břeh se širokými zákrutami a velkými písčinami, druhý vysoký a porostlý neprůchodným propletencem ostružin, hlohu a břečťanu. Řečiště dokonale opuštěné.

Svými zhruba tisíci kilometry je Loira nejdelší francouzskou řekou. Zároveň poslední velkou evropskou řekou nesvázanou navigací, s neregulovaným tokem. Na 21. století je to téměř zázrak. Je divoká a volná jako za dob, kdy na její břehy pronikly římské legie. Stejně vypadala i v dobách, kdy v jejím okolí začali budovat své zámky francouzští králové. Například ani v poměrně velkém městě Nevers, kam nazítří přijíždíme, nemá své břehy příliš svázané (město je známé tím, že se v jeho klášteře modlila a zemřela Bernadetta, jejíž vidění dala vzniknout Lourdám).
 
Uprostřed řeky leží písčiny, na nich volavky a velké vyplavené kmeny. Obdobný pohled nabízí Loira i v městě Orléans. V obou městech nad ní kupodivu nekraluje zámek, ale gotické katedrály, nedokončené věže připomínají chrám Notre Dame. Nevers je menší, a tak se v jihovýchodním stínu chrámu na sebe tlačí středověké domy, které si díky vysokým břidlicovým střechám a krbovým komínům zachovaly svůj nezaměnitelně gotický vzhled.
 
 

Nespoutané řeky se lidé vždy báli, a proto část vody svedli do kanálů, převážně sledujících říční tok. Stavbami kanálů de Briare (dokončen roku 1642) a padesátikilometrového du Loing (roku 1723) bylo povodí Loiry spojeno s povodím Seiny. Proti proudu Loiry byl jejím nejvýše položeným říčním přístavem právě Orléans. Po nástupu železniční dopravy, tedy od druhé poloviny 19. století, začal sice význam říčních přístavů a kanálové dopravy postupně upadat, ale Seina si svůj význam na rozdíl od Loiry podržela. Oživení v kanálech Loiry přinesl až konec dvacátého století v podobě rekreačních obytných lodí.

Nabízí se srovnání s Holandskem. Nizozemské kanály ale slouží jak nákladní, tak i rekreační plavbě a mají minimálně propustí. Plavba ve zvlněné francouzské krajině naopak vyžaduje množství zdymadel, takže například starý Briare jich měl na padesát.
 
„Loira je velice nebezpečná,“ snažili se nás několikrát přesvědčit v místních informačních kancelářích. Při pohledu na modrou mírnou hladinu těžko uvěřit. Ale právě kvůli této nezcivilizované kráse se na ni lidé v létě vydávají na kajacích, kanoích a jiných plavidlech, která svobodomyslné francouzské duši vyhovují. Míst na stanování i písčin na koupání je tu nekonečně. Ale Loira je opravdu vrtošivá. Nocovali jsme na jejím břehu poté, co se nad Evropou přehnal několikahodinový liják. Hodně pospíchala a nesla s sebou i kusy břehu a klády se zachycenou trávou. Ráno pospíchala stejně, ale klesla za noc o třicet pět centimetrů a musela skákat přes balvany a mělčiny. Ale třeba v prosinci a lednu mívá až osmkrát vyšší průtok než v létě, kdy je zase schopná překvapit pořádnými povodněmi.
 
I tady milují houby
 

Sologne je písčitá rovinatá krajina s lesy a rybníky uvnitř velkého oblouku Loiry, se severním vrcholem u města Orléans. Z poloviny je oplocená a osázená cedulkami propriété privée, v druhé polovině se Francouzi věnují prohlížení zajímavých vesnic a lesům. Když přijde podzimní houbařská sezóna, předčí tady i tu českou. Každá volná cesta je blokována autem – celé rodiny vyrážejí s nožem v ruce a igelitkou, na nohou holinky, na houby. Les pročešou dokonale. Sbírají vše, co není jedovaté.

Místní lesy určitě nejsou uměle vysázeným kulturním porostem, sloužícím jen pro těžbu. Dole kapradí, vysoký vřes, janovce, ostružiní, nebo jen tiché jehličí. Duby (buky ne), borovice s měkkými dlouhými jehlicemi, jedlé kaštanovníky, břízy, osiky, javory, smrky, lísky, vzácně jedle. Kralují duby. Jejich rozložité mohutné koruny prorůstají lesem jako tropické přerůstající stromy a stínem jejich větví jen vzácně prorazí kaštanovník jedlý, který je tady také víc než doma. Kvůli němu se v lesích nedá bezstarostně sednout. Na rozdíl od kaštanu jírovce, který roste v Česku, má obal jedlých kaštanů tenké, jako jehličky ostré trny, které svou pichlavost neztrácejí ani v zimě.
 
Koho odradí tabulka soukromý majetek, může stromy obdivovat v zámeckých parcích. Malé zámky a panské domy mají své kouzlo jisté zanedbanosti. Na udržování velké obory nemá nikdo čas a s velkou pravděpodobností ani peníze. Lesoparky zarostly, zahoustly, jsou neprůchodné a stromy vyrazily do nebetyčné výše. Zůstala-li v nich nějaká zvěř, má se teď ideálně, a ani o houby nemá současný zámecký pán nouzi. Oplocený hustý les a mohutné cedry, stejně velké platany a kaštany nebo červené buky v zámeckém parku dokonale skrývají celou stavbu, vidět z dálky jsou jen věžičky. Přijeďte blíž a malý obydlený château nebo panský dvůr, který se jako zámek tváří, zmizí za hradbou vegetace docela. Kdysi bíle natřená vrata pokrývá zelenkavý lišejník, zdi obory obrůstají břečťanem. Vše navíc chrání tabulky propriété privée a vstup zakázán, popřípadě pozor pes.
 
Jaligny nabídl jen pohled na staré neobývané průčelí. Kdysi tvrz nad vodním příkopem, teď zámek na louce. V každém rohu věž zakončená vysokou, kuželovitou, břidlicí krytou střechou. Vrata do parku s tabulky se zákazy byla otevřená, v písku stopy kopyt. Jezdečtí koně se pásli před zámkem na louce a na sousední pastvině se vykrmovali mohutní bílí býci. Jednou z nich bude mimo jiné i vynikající surovina nazývaná místními řezníky collier de beauf a bourguignon, z níž se dá udělat dokonalý český guláš. Když se do něho přidá několik bedel s klobouky o průměru třiceti centimetrů, posbíraných na téže louce – věřte, je to bašta.
 
 
Japonci – znamení důležitosti
 
Kdo jede kolem Loiry, nemůže nevidět zámky, byla o nich napsána už spousta stránek v průvodcích i románech. Nepřehlédnutelná jednička mezi všemi je Chambord, už navždy spojený s osobou renesančního krále Františka I. Historii nechme knižním průvodcům, kde určitě nebude chybět ani fotografie pověstného dvojitého schodiště (prý podle návrhu Leonarda da Vinci, kterého František I. pozval do Francie). Nepočítaně ale nabídne čísel. Ta, která se týkají jeho 426 pokojů, 282 krbů a 77 schodišť, uvádí každá příručka. Méně známé je možná to, že po soudní konfiskaci z roku 1914 získal zámek stát a v roce 1930 za něj poslednímu majiteli, princovi Elie de Bourbon-Parma, zaplatil jedenáct milionů franků ve zlatě. Roku 1932 už státu patřily i všechny domy přilehlé stejnojmenné vesnice. Ročně zámek navštíví přes sedm milionů návštěvníků, z toho je přes čtyřicet procent cizinců, nechybějí ani  Japonci. Jejich přítomnost se tu považuje za všude uznávané znamení toho, že památka je světového významu. I přesto se údržba zámku ze vstupného 8,50 euro nezaplatí. Snad proto se prý francouzský stát Chambordu zbavil a ten je opět v soukromých rukách. Víc jsme nezjistili, snad státní tajemství?
 
Za to na zámku Cheverny se informacemi tohoto typu netajili. Zámek je soukromý, stále patří rodu stavitele a jeho současný majitel, markýz de Vibraye, v něm i bydlí. Místní golfové hřiště, které je na pozemku zámeckého panství, ale patří podnikateli z Taiwanu. A zámecké číslo? Psinec se 120 loveckými psy, kteří jsou ozdobou pravidelného tradičního honu na den sv. Huberta, patrona lovců.
 
Pod mohutným hradem Chaumont kotví stará rybářská loď se sítí na přídi a osm replik nákladních plachetnic, které kdysi přepravovaly sudy s vínem i stavební kámen. Obyčejné větší pramice s plochým dnem, kterým nevadily neustále se přesouvající mělčiny. Jeden stěžeň, na něm jednoduchá čtvercová plachta. I když je provoz motorových lodí na Loiře zakázán, mají na zádi přenosné motory, pronajímají se totiž turistům. Na domku u silnice zaujme stupnice vodočtu s označením povodní v 19. století. Byly čtyři, všechny v letních měsících, největší v červnu roku 1856, kdy řeka vystoupila nad normál o 7,60 metru. Žádné ohromující číslo, i v Čechách byla naše stoletá voda vyšší. Ale Loira je tady široká dobrých dvě stě metrů, druhý břeh je nízký, za ním rovina. Povodně zaplavily celé kraje.
 
Čísla nejsou nuda
 

Chenonceau, druhý nejpopulárnější zámek v oblasti Loiry. Pokud jde o čísla, i on jich nabídl  více, než jsme očekávali.

Jedna: zámek je soukromý, majitelé bydlí jinde, i když zámek mají jen jeden. „To stačí, nemyslíte? Jeden je dost,“ říká slečna v zámeckém caveau (vinném sklepě). Dva: zámek spojuje oba břehy řeky Cher, jedno jeho křídlo je vlastně most. Deset: zámecká vinice má 10 ha. Dnes jsou sudy v zámeckém caveau prázdné a místo vína tu voní velká kytice lilií. Víno zraje jinde, do obchodní sítě se nedodává, je pro zámecké pány a pro zámeckou prodejnu. Sto: přibližně tolika lidem umožnil ­zámek­-most utéct za 2. světové války ze severního, Němci obsazeného břehu, na svobodný jižní břeh, kde stojí jádro sídla. Zámecké statky totiž byly na obou stranách řeky a Němci museli rolníkům občas povolit přechod přes zámek na druhou stranu (jiný most totiž v blízkosti nebyl). Sto sedmnáct: tolik obřích platanů tvoří alej, kterou se přichází k zámku. Sto tisíc – minimálně tolik je malých, jemně fialových a bílých bramboříků, které kvetou v trávě po obou stranách této aleje.
 
Jsou i zámky menší, které upoutávají jinak – šarmem, pověstmi, postavami, které v nich žily. Jednou z možností, jak se mohou malé, z historického či architektonického hlediska nepříliš zajímavé zámky udržet v dobrém a provozuschopném stavu, je jejich přeměna na speciální „hotely s duší“, zvané hôtel de caractère. Takovým je Domaine de la Tortinière. Má sice jen 26 pokojů, ale až 330 eur za noc. Jeho recepční rád podává informace – v 15 hektarovém parku jsou 212 let staré cedry libanonské, které jsou typickým stromem zámeckých parků, a v hotelu-zámku pobýval president Georges Pompidou i herec Gérard Depardieu.
 
Stopy slavných osobností však najdete u Loiry na každém kroku. Na zámku Chateau de Candes z počátku 16. století proběhla v červnu roku 1937 svatba minulého století – bývalý anglický král Eduard VIII. si bral za manželku neurozenou Američanku Wallis Simpson, kvůli které abdikoval z trůnu. Na nedalekém Saché zase pobýval a psal Honoré de Balzac.
 

 Oficiální údaj mluví o 120 zámcích. Každý má něco, každému řeka něco přinesla. Mnohým přivezla na lodích i stavební kámen. Kdysi si musela prorazit cestu vápencovým podložím, a proto jsou někde na jejích březích nízká skaliska, jejichž kámen se dal snadno vytěžit a využít na stavby.

„Není to ale vápenec jako u Doverských útesů,“ hned na úvod zdůraznila pokladní v podniku Champignonniere du Saut Aux Loups. Tato velice inteligentní, dokonale anglicky mluvící madame ze žampionárny tak dala jasně najevo, že je Francouzka. Jen nic společného s Anglií! A přitom to jsou právě Angličané, kteří houfně navštěvují kraj Loiry a skupují její víno.
 
Zašlá sláva žampionů
 

Takzvané troglodytské jeskyně podél Loiry jsou stoprocentně umělé, mezi městy Chinon a Angers je jich na tisíc dvě stě kilometrů. Lámaly se od 11. století, žampionárna sídlí v jeskyních ze století patnáctého. Domky nalepené na skalách, které dnes přitahují pozornost turistů, původně patřily dělníkům. Těžbu zarazila vláda až roku 1882. Dnes je část jeskyň využita pro pěstování hub, část ke skladování vína.

Žampiony se ve Francii začaly pěstovat a používat až za Napoleona, ve zdejších jeskyních se pěstují od 30. let minulého století. „Ještě před dvaceti lety tady vyrostlo na šedesát pět procent celkové francouzské produkce žampionů a my měli sto padesát zaměstnanců,“ povzdechla si madame. „Dnes máme tři. Nejdřív začali žampiony ve velkém ve sklenících pěstovat Holanďané. Samozřejmě levněji. Pak zavedli výrobu do Polska a k vám – jste přece z Čech, ne? A to bylo ještě levnější!“  (V roce 1990 se ve Francii vypěstovalo celkem 210 000 tun a v celém světě na 1 800 000 tun.)
 
V jeskyních je třeba se držet červených šipek. I v pěti kilometrech chodeb by se dalo dost dlouho bloudit. Vcházíme do houbového ráje, kde sezona trvá od května do září, a postupně potkáváme všechny tři zaměstnance sbírající do košíků dost zajímavé houby. Žampiony krémové champignon de Paris vypadají na první pohled v šeru jeskyní jako hříbky s podsaditou nohou a světle hnědou, trochu šupinatou hlavičkou. Efektně barevná, žlutooranžová nebo fialová hlíva ústřičná roste z krychliček obalených černým igelitem a japonská shii take na kvádrech pověšených na hácích jako kusy masa u řezníka.
 
Kromě stálého klimatu a volných prostor má pěstování hub v této oblasti ještě jeden důvod, nejlépe se jim totiž daří na kvalitním koňském hnoji. A ten už po staletí dodávalo na čtyři sta koní slavné jezdecké vojenské školy z nedalekého města Saumur, podle černých uniforem jezdců zvané Cadre Noir. Mělčiny, kanály, žádná regulace, vznešené zámky, lidské osudy i víno a obyčejný koňský hnůj. Co asi přinese ústí řeky?
 
Poslední kilometry
 
Posledním velkým městem před ústím Loiry do Atlantiku je čtvrtmilionové Nantes. I dvacet kilometrů pod ním je doprava po řece minimální, ve srovnání s provozem na Seině nebo Šeldě vlastně nulová. Přitom ještě v 19. století to byla pro město otázka života a smrti. Když kvůli rozvoji průmyslu a dopravy začaly pohyblivé písky v ústí představovat pro lodě s větším ponorem velký problém, byl vybudován kanál Canal de la Martiniere, patnáct kilometrů dlouhý, padesát pět metrů široký, hluboký sedm a půl metru, který nahradil nejzrádnější úsek. V době jeho největší slávy, mezi lety 1893–1907, po něm ročně proplulo na 680 plachetnic a parníků. Pokud byla loď příliš velká, táhl ji remorkér.
 
Kromě toho kanál alespoň trochu odvodnil mokřiny, přidal rolníkům půdu a usnadnil místní dopravu i transport dobytka na pastviny. Po první světové válce ale jeho význam pro námořní dopravu upadl, po další válce přibyly nízké mosty. Okrajová vrata se definitivně uzavřela, jiná zarostla trávou, tráva prorostla i jejich fošnami a v některých bočních zdymadlech vyrašily keře. Lodní spojení s Loirou bylo přerušeno, z kanálu se stalo speciální jezero. Lidé dávají přednost procházkám podél kanálu místo podle řeky. Cesta vede vzorně posekaným trávníkem, kolem živý plot z  různobarevných keřů. Je pohodlné mít upravenou a člověkem vytvořenou přírodu.
 
Loiře zbývají do ústí necelé dvě desítky kilometrů a nabírá šířku, která jí bere právo nazývat se řekou. Nedaleko bývalého západního konce Martiniere žije v poklidu pozapomenutý malý říční přístav Paimboeuf. Staré rybářské nábřeží se zeleným majákem a přilehlá souběžná ulice dostaly pečlivě provedený nový barevný kabát. Blízkost ústí Loiry přitahuje turisty, i když sem zasahuje příliv a odliv naopak odhaluje bahno, které by díky své mazlavosti a přilnavosti mohlo být hrnčířskou hlínou.
 

Je pondělí a místní informace jsou zavřené. Je zároveň dopoledne, a tak ani paprsek slunce neosvětluje omalovaný a zavřený Café de la Loire. Zato rybářů je víc než dost, mají speciální stojany na pruty, někteří přijeli autem, ti mladší na kole. Za přístavní molo pro rodinné rybářské čluny slouží dvě dlouhé, staré, dříve jasně žluté nákladní lodě. Kluci hrají na prázdném parkovišti fotbal, a protože jsme u moře, kde je svoboda, na nábřeží dospává několik obytných aut, přestože nedaleko leží městský kemp.

Velkým přístavem St. Nazaire Loira definitivně končí. Nebudeme-li trvat na metrové přesnosti, můžeme říct, že končí přesně pod elegantním mostem. Jeho vozovka je místy tříproudá – most má tak strmé stoupání, že bylo třeba vytvořit pruh pro pomalejší vozidla.
 

Přestože oba břehy Loiry spojuje most, nemohou se víc lišit. Dvanáct kilometrů průmyslu a komínů na pravém břehu svítí v noci jako Manhattan a zápach z jeho chemiček dokáže někdy potlačit i vůni moře.

Na levém předmostí je ticho, malý přístav v písečné zátoce, nenápadná botanická zahrádka okolo bývalé pevnosti, v níž je dnes přístavní muzeum. Směrem do vnitrozemí zdobí břeh dřevěná kývající se mola jako na tropické řece a stejně jako v tropech i tady z nich visí rybářské sítě. Kalná voda už voní po moři, ještě se sice jmenuje Loira, ale je už napůl Atlantikem.
 

Měsíc u řeky Loiry pro nás skončil měsícem nad řekou. Byl úplněk. Na hladině nedaleko písčiny se objevila tmavá hlava. Opsala několik velkých kruhů a postupně se k nám blížila. Zastavila se, zpozorněla a najednou nebyla. Nevěřím, že to byla obyčejná vydra. To úplněk vyčaroval říční duši, která se s námi přišla rozloučit.

 

Loira a zámky

● Známé přítoky – Cher, Indre, Vienne a Loir, jejíž jméno je rodu mužského.

● Oblast zámků  má plochu 800 km2 a táhne se podél 280 km Loiry, od města Sully-sur-Loire po proudu až do Chalonnes.

● Roku 2000 byla zařazena do seznamu chráněného kulturního dědictví UNESCO.

 

Koktejl tip

● Pověstné dvojité schodiště na zámku Chambord bylo postaveno prý podle návrhu Leonarda da Vinci, kterého František I. pozval do Francie.

● Na zámku Chateau de Candes z počátku 16. století proběhla v červnu roku 1937 svatba minulého století – bývalý anglický král Eduard VIII. si bral za manželku neurozenou Američanku Wallis Simpson, kvůli které abdikoval z trůnu.

 ● Na Saché zase pobýval a psal Honoré de Balzac v letech 1799–1850, autor „Lidské komedie”.

 

Francie a houby

● Troglodytské jeskyně – mezi městy Chinon a ­Anger je jich na tisíc dvě stě kilometrů. Lámaly se od 11. století, žampionárna sídlí v jeskyních ze století patnáctého. V části jeskyň pěstují žampiony, hlívy a shii take, část slouží  ke skladování vína.

● Žampiony se ve Francii začaly pěstovat a používat až za Napoleona, ve zdejších jeskyních se pěstují od 30. let minulého století. Kromě stálého klimatu a volných prostor má pěstování hub v této oblasti ještě jeden důvod, nejlépe se jim totiž daří na kvalitním koňském hnoji. A ten už po staletí dodávalo na čtyři sta koní slavné jezdecké vojenské školy z nedalekého města Saumur, podle černých uniforem jezdců zvané Cadre Noir.

 

Irena a Jiří Páleníčkovi

Novináři, cestovatelé, kteří cestují po světě autem, na kole nebo jako klasičtí baťůžkáři. Autoři několika průvodců.
 
Říjen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group