ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEBEZPEČNÁ NEVIŇÁTKA

NEBEZPEČNÁ NEVIŇÁTKA
 
Text Olga Šilhová a foto Václav Šilha
 

Touhle zkratkou v buši už zřejmě nikdo delší dobu nejel. Koleje jsou zarostlé trávou a v některých místech se musíme prát se šlahouny křovin. Když už se zdá, že jsme ze zelené šlamastyky venku, dupne řidič prudce na brzdu. Na malé mýtině stojí hroch. Pokud pojedeme dál a odřízneme mu cestu k nedaleké řece, nebylo by to poprvé, kdyby proto zaútočil…

 

Představa několikakilometrového couvání (otočit se nebylo kde) nebyla příliš lákavá, a tak jsme se rozhodli počkat, jestli se tlustokožec někam sám nevydá. Po několika desítkách minut jsme to ale vzdali a průvodce raději zařadil zpátečku. Hroch, který se cítí ohrožen, může být velmi nebezpečný. Stačí přetnout pomyslnou čáru, která jej dělí od přímého vstupu do vody, vstoupit nevědomky do jeho výsostného teritoria nebo ještě hůř – vmísit se mezi samici a její mládě – a neštěstí může být na světě. Pokud nebudeme počítat samičku komára rodu Anopheles, která přenáší malárii, má hroch ze všech zvířat v Africe na svědomí největší počet zmařených lidských životů.
 
Potkat hrocha ve dne mimo řeku není zase až tak obvyklé, protože tato zvířata vzhledem ke struktuře své kůže tráví horké denní hodiny většinou ve vodě. Známé rčení, že má někdo hroší kůži, je totiž pravdivé jen zčásti. Kůže hrochů se vysouší mnohem rychleji než jiných zvířat a je citlivá na slunce. Hroši se „nepotí“ obvyklým způsobem, ale vylučují slizovitý výměšek kožních mazových žláz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce, což je pro tato zvířata, která žijí v bahnitých vodách, životně důležité. Načervenalá barva tohoto výměšku dokonce v minulosti vedla k domněnce, že hroši potí krev. Vysušená hroší kůže je však skutečně mimořádně tvrdá a dříve se dokonce využívala k leštění diamantů.
 
 
Obří bojovníci
 
Hrochy jsme během svých pravidelných toulek Afrikou měli možnost pozorovat mnohokrát. Přes den se nabízel pravidelně se opakující obrázek: zvířata se většinou povalovala ve vodě, ze které jim vykukovaly pouze temeno hlavy a hřbet a někdy ani to ne – to když se zcela ponořila pod hladinu, kde vydrží bez nadechnutí až pět minut. Nezaměnitelné jsou ale zvuky v podobě krátkých zafunění, kterými si hroši po vynoření uvolňují nozdry pod vodou uzavřené. Také vydávají jakási úsečná „hýkání“, která jsou slyšet na míle daleko. Ve chvílích, kdy se hroši vyprazdňují, je slyšet zase pleskání. Krátkým plochým ocasem kmitají tak, že jejich řídký trus létá všude okolo a oni si tak značkují svá teritoria. Ve vodním prostředí trus pomáhá k rozvoji ekosystému a rybáři vědí, že tam, kde jsou hroši, bývá také nejvíce ryb.
 

Zpestřením pro pozorovatele mohou být občasné šarvátky, ke kterým dochází, protože hroši jsou přísně teritoriální a na jakýkoliv náznak pokusu proniknout do jejich výsostného území reagují velmi podrážděně. Obvykle však stačí pouhý náznak výpadu silnějšího jedince, aby se vetřelec raději rychle uklidil z cesty.

Někdy však dojde ke skutečnému souboji, který pak bývá dlouhý (může trvat i několik hodin) a nemilosrdný. V únoru letošního roku tak měl například Václav možnost v tanzanském národním parku Serengeti pozorovat souboj dvou hroších samců, který zdánlivě skončil pouze ústupem slabšího z obou soupeřů. Jak ostrý ve skutečnosti tento střet byl, se ukázalo až následující den, kdy na stejném místě objevil tělo poraženého hrocha, který zřejmě v průběhu noci podlehl svým zraněním.
 
Jindy jsme něco podobného pozorovali na řece Mara v Keni, kde jsme v oblasti mělkého brodu objevili mrtvolu hrocha. Určitě tam pak ležela ještě dlouho. Připomínala obří špekáček, který každou hodinou nabýval na obejmu a byl cítit na míle daleko. V divočině obvykle takovýto kus masa nezůstane nazmar, ale v rezervaci tehdy právě probíhala migrace pakoňů, která mrchožroutům a krokodýlům nabízela hojnost jiné potravy. Nemůžeme samozřejmě s jistotou tvrdit, že hroch uhynul po souboji, ale protože šlo o zvíře v plné síle a bez viditelných známek nějaké nemoci, je to dost pravděpodobné.
 
 
Právo noci
 
Na hrochy lze ve většině afrických národních parků a rezervací narazit celkem běžně. Často se s nimi setkávají zejména návštěvníci safari základen, které bývají záměrně budovány v blízkosti vodních toků, jezer nebo napajedel, protože tato místa jsou pro pozorování zvěře nejatraktivnější. Mírumilovné denní vzezření těchto tlustokožců může u  některých méně zkušených návštěvníků vyvolávat dojem, že nejsou nebezpeční. Přes den tomu tak zpravidla skutečně je, ale v noci, kdy hroši vycházejí z vody ven, aby se napásli, platí jiná pravidla. Patří mezi ně zejména zákaz volného nočního pohybu po táboře. Turisté, kteří dbají pokynů, aby v noci neopouštěli své chaty či stany, se opravdu nemají čeho obávat. Pokud se třeba po setmění zdrží u ohně nebo v jídelně, doprovodí je až k místu jejich ubytování místní ostraha, která se postará o jejich bezpečnost. Kdo ale základní pravidla chování ignoruje, pro toho může mít samostatná noční vycházka stejně osudné následky, jako tomu bylo v případě hrošího útoku v březnu roku 2005 u jezera Naivasha v Keni.
 
O život zde tehdy přišla padesátiletá Australanka Elizabeth Bartlettová, která měla ten nešťastný nápad vydat se v noci spolu se skupinou deseti dalších turistů pozorovat hrochy mimo kemp. Elizabeth nebyla na safari poprvé, a proto byla ostatními považována za „zkušenou“ a skupinu vedla. Ve tmě se pak nechtěně dostala mezi hroší samici a její mládě. Útok rozzuřené hroší matky se odehrál před zraky ostatních členů australské výpravy. Po Elizabethině smrti se rozpoutala bouřlivá debata, zda nemělo být v kempu umístěno více varování před divokými zvířaty, nebo zda místní průvodce, který měl skupinu v Keni na starosti, mohl, či nemohl tomuto hazardu zabránit. Bolest Elizabethiných příbuzných je pochopitelná. Spor sle připomíná kuriózní soudní pře, ve kterých se ten, kdo se v restauraci sám opařil kávou, dožaduje odškodnění, protože nikde nebylo výslovně uvedeno, že káva může být horká…
 

Vyšetřování tohoto případu nakonec jasně potvrdilo, že Elizabeth a další členové skupiny zcela nesmyslně riskovali a jedinou příčinou tragédie byla právě lehkomyslnost a nedostatečný respekt k divokým zvířatům.

Pokud jde o případné střety s hrochy, turisté mají vždy na vybranou. Hůře jsou na tom domorodí obyvatelé, kterým často nezbývá než žít ve stejném prostředí jako hroši a podstupovat riziko. V chatrči kdesi uprostřed Afriky nelze jednoduše otočit vodovodním kohoutkem, a tak mnoho místních obyvatel pere, myje se, nabírá vodu či rybaří i v místech, která obývají hroši. Čas od času proto dochází ke střetům, které obvykle mívají tragické následky.
 
Hroši jako kořist
 
Člověk je také jeden z mála nepřátel dospělých hrochů. Trochu jiné je to s hrošími mláďaty, která jsou pochopitelně mnohem zranitelnější. Hroší samice je březí sedm až osm měsíců a rodí obvykle pouze jedno mládě. Porod probíhá pod vodou a prvním úkolem novorozence po příchodu na svět je vynořit se nad hladinu, aby se mohl nadechnout.
 

Po narození mládě váží obvykle něco mezi třiceti až padesáti kilogramy a to jej samozřejmě předurčuje stát se případnou kořisti některých predátorů, zejména krokodýlů. Na dospělého jedince si žádný „rozumný“ krokodýl samozřejmě netroufne, takže oba druhy zvířat žijí v jakémsi příměří. Pokud se naskytne příležitost zmocnit se mláděte, krokodýli na dobré způsoby zapomínají. Hroší stádo se o svá mláďata pečlivě stará a ochraňuje je, přesto se odhaduje, že až čtyřicet pět procent mladých se nedožije jednoho roku.

Pro lvy není hroch typickou kořistí, protože ulovit takto velké „sousto“ představuje značné riziko. Dospělá hroší samice váží kolem jeden a půl tuny, samci mohou dosahovat hmotnosti dokonce i přes tři tuny a zdolat tak velkou kořist vyžaduje značné úsilí a spolupráci celé smečky. Přesto na některých místech Afriky lvi hrochy loví, zejména tam, kde je nedostatek jiné, snadnější kořisti, a kde se lvi orientují nejen na lov hrochů, ale i dalších velkých zvířat, jakými jsou třeba sloni či žirafy. Na tento jev lze narazit například v některých částech Botswany.
 
Výjimečně se lvi na hrocha odváží i jinde. V letošním roce bylo například takovéto mimořádné chování zaznamenáno u lvů z proslulé smečky Bila Shaka, kterou znají lidé díky seriálu televize BBC Deník velkých koček. Od této smečky, která obývá keňskou rezervaci Masai Mara, se před časem oddělilo pět mladých samců a vytvořilo si vlastní teritorium v oblasti známé jako Paradise Plains. To, že se mladí samci v určitém věku oddělí od mateřské smečky, je naprosto běžné. Ale proč se tato zvířata začala specializovat na lov hrochů tam, kde je dostatek jiné, snadněji dosažitelné kořisti, už tak jasné rozhodně není. Proč se tak děje, zatím není známo. Jisté je jen to, že za pouhou druhou polovinu května tohoto roku zde tato smečka prokazatelně ulovila nejméně tři hrochy.
 
Skořápka mokoro
 
Je časné ráno a tradiční dlabaná loďka, které se v Botswaně říká mokoro, tiše proplouvá sezonně zaplavovanými částmi největší vnitrozemské delty na světě – delty řeky Okavango. Velikost loďky stačí tak akorát na to, aby se do ní vešel jeden pasažér a domorodý průvodce, který mokoro odstrkuje ode dna dlouhým bidlem. V ranním chladu stoupá od hladiny pára a halí celou oblast do příznačné mlhy, ze které jen tu a tam vystupují špičky zaplavených stromů a keřů. Je slyšet pouze tiché šplouchání vody a hlasy ptáků, pro které začíná nový den. Průvodce znovu rozvážně zaboří dlouhé bidlo do vody a natřese si pušku, kterou má na zádech. Je třeba dávat dobrý pozor, protože loďka se pohybuje v místech, která obývají hroši. Napíná zrak, aby mu neunikl žádný pohyb, stín či bublina, která by signalizovala případné nebezpečí.
 
Na dvacet metrů od loďky se ozve zafunění a vzápětí další a nad hladinou se postupně objeví oči a nozdry asi desetičlenné hroší rodiny. Chvíli pozorně sledují proplouvající mokoro a vzápětí se v poklidu znovu zanoří, jako by zde nikdy předtím nebyli. Loďka se pomalu vzdaluje a opatrně ukrajuje z dalších metrů přízračného světa řeky Okavango…
 

Jsme součástí tohoto světa stejně jako hroši, opice či krokodýli. A každý ze živých tvorů na této planetě, včetně nás, zde má své místo. Je pravdou, že hroši mají na svědomí nejvíc usmrcených lidí ze všech afrických zvířat. Je ale také pravdou, že jsme to my, kdo s tímto vědomím vstupujeme do jejich výsostných teritorií.

 

Co možná nevíte

● Latinský název pro hrocha Hippopotamus lze přeložit jako „říční kůň“. Hroši jsou však příbuzní spíše skotu než koním.

● Hroch obojživelný dokáže své čelisti rozevřít tak, že mohou svírat úhel 150 stupňů.

● Hroší tělo nesou sloupovité krátké nohy se čtyřmi kopýtky. Ta zvětšují plochu, na kterou hroch našlapuje a v bažinatém terénu zabraňují tomu, aby se hroch zbytečně bořil. Mezi prsty mají hroši plovací blány.

● Hrochům nejlépe vyhovuje hloubka vody něco málo přes jeden metr, ve které se mohou pohybovat po dně. Jsou však i vynikající plavci a dokážou uplavat i 30 km.

● Hroši mívají čtyřicet zubů, z nichž největší jsou dolní špičáky, které mohou i s kořeny měřit až 70 cm a vážit až 4 kg.

● Na rozdíl od slonoviny hroší zuby nežloutnou a v minulosti se využívaly například k výrobě zubních protéz.

● Dříve se lidé domnívali, že takzvané hroší zívání znamená hrozbu. Podle nejnovějších poznatků však takto zvířata vypouštějí přebytečné plyny, které při trávení rostlinné potravy vznikají v jejich žaludcích.

● První hroch přišel do Zoo Praha již v roce 1933. Jmenoval se Petr a zoo jej koupila od cirkusu Kludský za 52 000 korun.

 

Rady na cestu (za hrochy)

● Hroši v současnosti nepatří na seznam ohrožených druhů. V řadě afrických zemích ležících na jih od Sahary jsou poměrně běžní. V severní části Afriky, jako například v Egyptě, však již byli vyhubeni.

● Kdo chce mít jistotu, že hrochy opravdu uvidí, může se vydat třeba do Ugandy ke kanálu Kazinga, který tvoří spojnici mezi Georgeovým a Edwardovým jezerem. Zdejší hroší populace patří k největším na světě.

● Setkání s hrochy je zaručené také na řece Luangwa v zambijském národním parku South Luangwa. Na jeden kilometr řeky zde připadá přibližně padesát tlustokožců.

● K dalším dobrým typům, kam se za hrochy vydat, patří i řeka Chobe nebo delta řeky Okavango v Botswaně.

● Hroši jsou přísně teritoriální a útočí v souvislosti s obranou svého území nebo když se cítí být ohroženi. I když se mírumilovně povalují ve vodě, není dobré přibližovat se příliš blízko, protože i břeh mohou považovat za součást svého území a mohou jej bránit.

● V  noci vycházejí hroši na břeh, kde se pasou, a to často na polích nebo v těsné blízkosti lidských obydlí. Důvodem k útoku může být, že jim člověk neúmyslně překříží přímou cestu k vodě nebo se nešťastnou náhodou ocitne mezi hroší samicí a mládětem.

● Za hrochy je možné vydat se i po vodě. Na jezerech Baringo a Naivasha v Keni si lze pronajmout pramici, v Botswaně v deltě řeky Okavango se používají tradiční malé loďky mokoro. Vždy se vyplatí mít s sebou zkušeného průvodce, který ví, jak se vyhnout případné srážce.

● Na mapách afrických národních parků a rezervací jsou místa, která obývají hroši, zpravidla označena jako „hippo pool“.
 
Říjen 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group