ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Templáři mýtů zbavení

Templáři mýtů zbavení
 
Text Aleš Horáček, foto Marek  Wágner
 

Vatikán zveřejnil ze svého tajného archivu svědectví staré sedm set let. Vydal knihu o procesech s templáři Processus Contra Templarios. Dva z unikátních osmi set kusů skončily v České republice. Jednu koupila liberecká vědecká knihovna, druhou Templářské sklepy Čejkovice. Čím je kniha tak zajímavá a co vůbec mají templáři společného s Čechami a Moravou?

 

Jen málo středověkých řádů vzbuzuje zájem a jitří fantazii tolik, jako Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, známí jako templářští rytíři. Tito obránci poutníků a Jeruzalémského království před Saracény se v roce 1232 usadili i v Praze, na místě dnešního Anenského náměstí. Dnes jejich sídlo připomínají již jen zbytky románských zdí ve sklepích domů a část templářského chrámu včetně základů oltáře pod podlahou kostela sv. Anny. Další komenda v Království českém byla v Uhříněvsi se dvorem a kostelem ve Stodůlkách.
 
Nejspíš již někdy v téže době přišli templáři také na Moravu. V Čejkovicích u Hodonína založili komendu s dvorem v Šakvicích. První dochovanou zmínkou o působení řádu v této oblasti je darovací listina z 15. listopadu 1248, kterou „Oldřich, syn knížete Korutanského, daruje templářům v Šakvicích čtyři statky v Rakvicích“.
 

Památky na templáře jsou na Moravě hmatatelnější než v Čechách. Typická hranolová věž z původní templářské tvrze například dodnes udává ráz pozdějšího čejkovického zámku.

Řád našel podporu u Václava II., jehož poradcem byl templářský komtur Bertold z Gepzensteina. Český král měl spory s moravskými Přemyslovci, a tak ochotně pomohl vytvořit další templářskou základnu s centrem v jihomoravských Jamolicích, kde templáři vlastnili vesnice Dubňany, Dukovany a Bohuslavice. Templáři nad údolím řeky Jihlavy postavili v letech 1282 až 1297 hrad Templštejn, který patřil k nejmohutnějším na Moravě. Jeho zříceninu je dnes možné navštívit z Jamolic po turistických značkách.

Řádu patřily také majetky na Vsetínsku. Svým významem moravské centrum brzy předčilo i pražskou komendu.
 
Do templářského řádu vstupovali mnozí čeští šlechtici, jako například Petr Berka z Dubé. Nejvýznamnějším zdejším templářem je však bratr Ekko. Zmiňuje se o něm mnoho písemných pramenů, z nichž lze vysledovat jeho kariéru. Z komtura v Čejkovicích se v roce 1302 vypracoval až k úřadu převora pro Čechy, Moravu, Slezsko a Rakousko. Čejkovice tehdy byly hlavním templářským centrem u nás.
 
 
ZAČÁTEK KONCE
  

Jak postupně rostlo bohatství a vliv templářů, ochládala v celé Evropě přízeň panovníků i šlechticů, jejichž předci řádu odkázali značný majetek. Po desetiletích bojů na Blízkém východě se navíc dostavila deziluze. Objevily se náboženské traktáty, že Bůh je na straně nevěřících a svatým bojovníkům odmítá vítězství, což vedlo ke kritice církve a také řádů. A tak zatímco muslimům se na Blízkém východě dařilo spojit síly proti křesťanům, pro papeže bylo stále obtížnější sehnat dost zájemců pro další křížové výpravy do Svaté země.

Templáři s obdobným řádem johanitů sice dokázali muslimské přesile dlouho vzdorovat silou i diplomacií, Jeruzalémské království se ale i tak postupně scvrklo na pás země u pobřeží a v roce 1187 křesťané ztratili Jeruzalém. Hlavním městem se pak stal Akkon, který jako poslední křižácká bašta padl v roce 1291. Posledními obránci byla hrstka templářů, která ve věži akkonského paláce, Templu, vzdorovala několikanásobné přesile egyptských mamlúků, dokud egyptský sultán el-Malek-el-Ashraf Hhalil nenechal věž podkopat a zřítit.
 

Nepřátelé rytířských řádů začali ztrátu Svaté země vyčítat templářům a johanitům. Poukazovali na to, že přes všechna privilegia a majetek, který jim zbožní lidé svěřili, nejsou schopni plnit své poslání. Důvody hledali v odklonu od víry.

Světským panovníkům se oslabení templářů hodilo. Početná a dobře vyzbrojená armáda mnichů – bojovníků s pevnými hrady po celé Evropě, podléhající jen papeži, představovala potíže. Bohatství templářů navíc bylo tak lákavé, že bylo těžké odolat. Anglický král Eduard I. v roce 1302 vpadl s ozbrojenci do londýnského Templu a z templářské pokladny ukradl na tehdejší dobu obrovskou částku deset tisíc liber. Jeho syn Eduard II. o pět let později podobně v londýnském Templu ukořistil padesát tisíc liber ve stříbře, zlato a drahokamy.
 
Tím, kdo se rozhodl mocné templáře zlikvidovat úplně, byl však francouzský král Filip IV. Sličný. Důvodů měl víc. Templářská nezávislost, se kterou představovali pověstný stát ve státě, se nehodila do jeho konceptu centralizované říše. Jejich likvidací by navíc oslabil moc papežského stolce, o což se usilovně snažil.
 
Nezanedbatelnou roli jistě hrálo i to, že si od templářů půjčil obrovské částky a neměl je z čeho vracet. Templářské peníze navíc stále odtékaly z Francie na Kypr, kde velmistr řádu Jaques de Molay připravoval tažení proti Saracénům. Za královou nenávistí ale částečně mohla být i jeho uražená ješitnost – o několik let dříve chtěl sám do řádu vstoupit jako laický člen, templáři ho ale odmítli.
 
 
NEBEZPEČNÝ PROTIVNÍK
 
Filip IV. Sličný po sporech s předcházejícími papeži prosadil v roce 1305 přes spřízněné kardinály na místo po zesnulém Benediktu XI. francouzského arcibiskupa z Bordeaux Raymonda Bertranda de Got, který přijal jméno Klement V. Nový papež přenesl své sídlo do Avignonu, kde na jednu stranu mohl počínání nevyzpytatelného francouzského krále lépe korigovat, na druhou stranu se dostal ještě více pod jeho vliv. O této éře se proto také mluví jako o Avignonském zajetí.
 
Dva měsíce po zvolení papežem poslal Klement V. dopisy velmistrovi templářů na Kypr a velmistrovi johanitů na Maltu, aby vzali majetek, který lze převážet, a v co největším utajení a s co nejmenším doprovodem se dostavili projednat plány na novou křížovou výpravu. Zatímco velmistr johanitů lest prohlédl a zůstal v bezpečí ostrova, templář Jacques de Molay dorazil do Francie.
 

Král Filip velmistra přijal s poctami příslušejícími hlavám státu, zároveň však požadoval po papežovi, aby proti templářům tvrdě zakročil. Uzavřenost řádu odjakživa dráždila a živila nejrůznější legendy, takže pro Filipa nebylo těžké obvinit templáře z čehokoliv. Kacířství bylo nejjistější cestou, jak dosáhnout svého. Problém byl v tom, že papež obvinění vůči templářům odmítal.

Filip proto začal jednat na vlastní pěst. Získal svědectví dvou odsouzených zločinců Squina de Floriana a Nossa de Florentina, kteří pod přísahou dosvědčili templářské „obrovské ohavnosti v rozporu s jakýmikoli lidskými city,“ jak Filip napsal vykonavatelům své vůle. Obvinění přitom byla až absurdní. Templáři podle nich měli například spalovat mrtvoly svých zesnulých bratří, což bylo ve středověku pro křesťany nepřípustné, a jejich popel si přimíchávat do jídla a pití.
 

Na základě těchto pochybných svědectví král na pátek 13. října 1307 zorganizoval na svou dobu obdivuhodnou akci. Prakticky ve stejném okamžiku vtrhli do všech templářských sídel v celé Francii královští ozbrojenci a pozatýkali na pět tisíc příslušníků řádu. Zadržení templáři skončili v rukou největších rivalů rytířských řádů, dominikánů, kteří se starali o fungování inkvizice.

Jak krutá mučení museli templáři podstoupit, popsal podle dochovaných svědectví žalářníkovi jeden z nich, Bernard de Valo: „Drželi mne tak dlouho nad prudkým ohněm, až se mi na patách spálilo maso a odpadly dva kousky kosti, které ti můžu ukázat.“
 
Ze sto čtyřiceti templářů, vyslýchaných přímo v pařížském sídle řádu, jich po několika týdnech třicet šest zemřelo. Někteří z bolesti zešíleli, jiní zůstali navždy chromí. Nelze se divit, že někteří členové řádu takovou trýzeň nevydrželi a stvrdili například, že uctívali modlu jménem Bafomet, a že součástí přijímacího rituálu bylo poplivání kříže, zapření Krista a líbaní zadku mistrů.
 
UPÁLENI ZAŽIVA
 
Když se však templáři dostali ze spárů inkvizice, začali svá přiznání zase odvolávat. Král Filip problém vyřešil jednoduše – pohnal „provinilce“ před církevní soud, u kterého je arcibiskup ze Sensu poslal na hranici. Zdůvodnil to odzbrojující logikou: Tím, že se templáři ke zločinům přiznali, byla prokázána jejich vina, a za své přiznání dostali milost. Když ale nyní přiznání odvolali, dokázali tím, že propadli zpět bludům, a jsou to tedy zatvrzelí kacíři, kteří si milost nezaslouží.
 

Druhý den po vynesení rozsudku, 12. května 1310, upálili královi muži padesát čtyři odsouzených templářů na pařížském předměstí Porte St. Antonie des Champs. V srpnu přišlo o život v plamenech dalších sto třináct templářů v ­Lorraine, Normandii, Carcassone a Senlisu.

Procesy s templáři se konaly také v dalších zemích, i když s mnohem chladnější podporou panovníků a navíc za situace, kdy například ve Španělsku a Anglii nebylo přípustné mučení. Inkvizitoři sice nakonec docílili toho, že i tady mohli použít alespoň jeho mírnější, nekrvavou a nemrzačící formu, nikde ale již krutost výslechů nedosáhla takové úrovně jako ve Francii. I proto se například ve Španělsku, Německu a Portugalsku inkvizitorům nepodařilo kacířství templářů prokázat.
 
Papež Klement V. přesto 3. dubna 1312 templářský řád, který měl v té době zhruba patnáct tisíc členů, zrušil. Většina vězněných templářů mohla opustit vězení a buď se přidat k johanitským rytířům, nebo dožít v klášterech jiných řádů. Někteří také svlékli řeholní šat nadobro a splynuli s davem. V zemích, kde byli panovníci templářům více nakloněni, dokonce založili nové řády, jako Řád rytířů z Montesy v Aragonii nebo Rytíři Kristovi v Portugalsku.
 

Nejvyšší představitelé templářů však měli v žaláři zůstat na doživotí. Sedmdesátiletý velmistr Jacques de Molay přežil svůj řád o dva roky. Také on se po sedmiletém vězení spojeném s mučením přiznal k tomu, co vyšetřovatelé chtěli, a své doznání vzápětí odvolal. Na rozdíl od dvou jiných vysoce postavených templářů odmítl ještě na hranici naléhání papežského legáta, aby se znovu přiznal a zachránil si tím život. Společně s normandským velkopřevorem Geoffroyem de Charney zahynul 18. března 1314 v plamenech na ostrůvku uprostřed Seiny, nedaleko královy soukromé zahrady.

Ironií osudu zemřel papež Klement V. jen o měsíc později, 20. dubna, na úplavici, a o tři čtvrtě roku později, 29. listopadu, zemřel i francouzský král Filip IV. Sličný.
 
STŘEDOVĚKÉ TUNELOVÁNÍ
 
Zemím koruny české se templářské procesy vyhnuly. I tady ale zůstal majetek zrušeného řádu. Jako v celé Evropě měl z rozhodnutí papeže připadnout johanitům, což dokládá i listina z 16. května 1312, nalezená v archivu českého velkopřevorství maltézského řádu: „Papež Klement V. oznamuje aristokracii Českého království, že koncil ve Vienne dne 2. května rozhodl, aby řádu sv. Jana Jerusalemského byly dány všechny statky řádu templářů s výjimkou statků v Kastilii, Aragonii, Portugalsku, Mallorce, jež si papežská stolice vyhrazuje k další dispozici, a žádá šlechtu v Čechách o pomoc pro mistra, převory etc. johanitů a jejich prokurátory při přebírání těchto statků.“
 

V mnoha zemích ve skutečnosti skončila značná část templářského majetku v rukách panovníků, šlechty, nájemců či jiných řádů. Podobné to bylo i v Čechách a na Moravě. Johanité sice templářský majetek převzali, prakticky jim ale zůstaly jen statky v Uhříněvsi. Majetek na Moravě se stal součástí tiché politické dohody.

Nárok Jana Lucemburského na český královský trůn totiž v té době ještě nebyl uznaný a ucházel se o něj i Fridrich Habsburský. Jeden z předních Janových rádců, hrabě Bertold VII. z Hennebergu, byl shodou okolností bratrem českého převora řádu johanitů. Po vzájemné dohodě tak templářský majetek nakonec posloužil k uplacení významných šlechticů, aby se postavili na Janovu stranu. Hrad Templštejn a přilehlé statky získal Berthold Pirkner z Pirkenštejna, Čejkovice Jindřich z Lipé.
 
CO VYDALY ARCHIVY
 
U čejkovického zámku dnes v mohutném sklepení, které podle všeho začali budovat právě templáři, stojí sudy vinařského sdružení s příznačným názvem Templářské sklepy Čejkovice. Když Vatikán loni vydal jako třetí svazek unikátní edice vzácných historických dokumentů Exemplaria Praetiosa knihu dokumentů o templářských procesech, sdružení se ji rozhodlo získat a přiblížit veřejnosti, přestože cena nebyla nijak malá – 5900 eur.
 

Kniha totiž umožňuje oprostit pohled na templáře od balastu, kterým se různým mystikům a spolkům podařilo již od 16. století řád zdémonizovat. Jsou v ní zveřejněny skutečné výpovědi templářů a jejich současný kritický komentář. Samotnou knihu doplňují faksimile, dokonale věrné reprodukce, výslechových protokolů pořízených v letech 1308 až 1311.

Nejzajímavější listinou je takzvaný Chinonský pergamen z roku 1308, který ve vatikánském archivu objevila v roce 2001 historička Barbara Fraleová. Obsahuje papežovy poznámky k výslechům. Potvrzuje, že Klement V. nevěřil, že by templáři mohli být kacíři, a že se zpočátku snažil nejhorším dopadům procesu zabránit.
 

Král Filip však byl nebezpečný protivník a věděl, jak na papeže přitlačit. S papežským stolcem měl nevyřízené účty od mocenských sporů s papežem Bonifácem VIII, kterého se dokonce v roce 1303 neúspěšně pokusil soudit před koncilem za domnělé přestupky. V době templářských procesů otázku údajných přestupků zesnulého papeže znovu otevřel. Klement V. musel na jeho nátlak zahájit v březnu 1310 řízení, které bylo pro církev ještě delikátnější než proces s templáři.

O necelý rok později, v únoru 1311, král náhle od svého záměru soudit někdejší hlavu církve ustoupil. Klement V. si tedy podle všeho vybral ze dvou zel to, které tehdy pro církev vypadalo menší, a templáře obětoval.
 

Templářské sklepy Čejkovice nyní ve spolupráci s Moravským zemským muzeem nechávají knihu a dokumenty přeložit do češtiny. Může jejich prostudování přinést ještě nějaká překvapení?

„Zcela určitě. Celý proces byl dosud rekonstruovaný na základě výsledků, konečných výstupů a různých náznaků. Nyní máme poprvé v ruce vnitřní protokol, ze kterého můžeme vysledovat, jak se v jeho průběhu měnil pohled zúčastněných a celá situace,“ říká vedoucí historického oddělení Moravského zemského muzea Jiří Mitáček.
 

Vinaři nechají vyrobit ochrannou vitrínu a všechny dokumenty v ní pošlou na turné po vysokých školách s obory zaměřenými na historii. Poté si je bude moci veřejnost prohlédnout v plánované templářské expozici v Čejkovicích. Exemplář z liberecké knihovny mohou lidé vidět na příležitostných výstavách, pro badatele je k dispozici ve speciálně upravené místnosti.

 

Svatí bankéři s mečem

● Templářský řád založilo po první křížové výpravě v roce 1118 devět rytířů, kteří se zavázali chránit v Jeruzalémském království bezpečnost křesťanských poutníků mířících územím plným muslimů do Jeruzaléma.

● Mniši s mečem a červeným křížem na bílém plášti získali jako obránci Svaté země brzy velkou popularitu. Šlechtici jim odkazovali celá jmění, hrady i města. Vstoupit do templářského řádu znamenalo velkou čest a jistotu spásy duše. Také to ale znamenalo odevzdat majetek řádu.

● Templáři se u papežů těšili takové oblibě, že si vydobyli spoustu výhod – nemuseli platit papežský desátek a byli vyňati z pravomoci světských vládců a světského kléru. Dokonce mohli jednou ročně konat bohoslužby pro ty, které papež exkomunikoval.

● V té době jako by to již byly řády dva. Zatímco jedna část bojovala na Blízkém východě s muslimy, druhá stejně zdatně rozmnožovala v Evropě řádový majetek. Na strategických místech vyrůstala templářská sídla – komendy – které sloužily také jako bezpečné pokladnice a záložny. Templáři tak prosluli jako první bankéři. Právě jim se připisuje například vynález cestovních šeků.

● Začátek templářského podnikání v bankovnictví souvisí s křížovými výpravami. Odjíždějící šlechtici svěřovali řádu v Evropě své cennosti do úschovy, aby nemuseli převážet hotovost a vyhnuli se tak okradení. Na Blízkém východě pak stačilo předložit potvrzení, a tamní templáři jim částku uloženou v Evropě vydali. Zisk z templářského podnikání sloužil především k podpoře aktivit řádu ve Svaté zemi.

 

Mýty a legendy

● Někteří templáři měli při mučení doznat, že součástí přijímacího rituálu bylo třikrát poplivat kříž s Kristem a políbit ústa, pupek a zadek mistra. V pozdějších textech se objevuje i penis. Jakkoliv nelze přiznání vynucené mučením považovat za věrohodné, některé výklady takový rituál vysvětlují jako snahu naučit nového člena řádu popřít svou víru jen myslí, ale ne srdcem, pro případ, že by upadl do muslimského zajetí a musel čelit obdobným příkořím.

● Templáři byli obviněni také z uctívání modly jménem Bafomet. Přestože se mnozí na mučidlech přiznali, tvrzení, o jakou modlu mělo jít, se rozcházejí. Jednou je to vousatá hlava z průčelí Šalomounova chrámu, jindy hlava Jana Křtitele či zakladatele řádu Huga z Paynsu, pak zas hlava z Turínského plátna nebo ostatky sv. Eufémie. Podle některých výpovědí to měl být i relikviář se třemi tvářemi nebo démon v podobě kočky.

● Brzká smrt papeže Klementa V. a krále Filipa IV. Sličného vedla již ve své době ke vzniku legendy, že velmistr Jacques de Molay na hranici oba muže proklel. Do čtrnácti let zemřeli i tři Filipovi synové a vnuk, což znamenalo konec vlády přímé linie dynastie Kapetovců. Legenda se tedy brzy rozšířila o prokletí celého královského rodu.

● Ve spojení s portugalskými nástupci templářů měli být podle legend jak mořeplavec Vasco da Gama, tak Kryštof Kolumbus. Při svých plavbách prý používali templářské mapy. Ve dvacátém století dokonce hned několik autorů tvrdilo, že templáři dopluli ke břehům Nového světa sto let před Kolumbem.

● Mnoho pověstí vzniklo o tom, že templáři na tajném místě ukryli vzácný majetek. Ten se podle fantazie vypravěčů stěhoval z francouzského přístavu La Rochelle do Gisoru či Tomaru nebo dokonce až do záhadné třicetimetrové šachty na ostrově Oak Island v Novém Skotsku.

● Spis De Occulta Philosophia z roku 1533 spojil templáře s gnostickými kouzelníky, uctíváním falu a čarodějnictvím. Traktát De la Maconnerie Parmi Les Chretines z poloviny osmnáctého století zase tvrdil, že templáři jsou přímými dědici moudrosti asketické sekty esejců z prvního století.

● Kronika Savojska z šestnáctého století popisuje rituální sexuální orgie templářů v jeskyních, zabíjení a pečení nemluvňat a uctívání modly potažené lidskou kůží. Toto líčení však až příliš připomíná pasáže z kroniky byzantského filozofa Pselluse z jedenáctého století, který ovšem popisoval údajné rituály sekty bogomilů.

● K odkazu templářů se vždy hlásilo mnoho organizací svobodných zednářů. Spojení je to však umělé. Vzniklo po roce 1736, kdy se skotský rytíř Ramsay pokusil přitáhnout k zednářům zájem aristokratů. Vytvořil legendu, podle které původ zednářů není spojen jen se středověkými kamenickými cechy, ale i s řeholnickými válečníky.

● Templáři měli podle jednoho z mýtů nalézt Svatý grál. S tvrzením vyrukoval v roce 1818 rakouský orientalista Joseph von Hammer-Purgstall, podle kterého k templářům patřili již rytíři kulatého stolu včetně krále Artuše.

● Kniha Les Mysteres Templieres z roku 1967 tvrdí, že templáře poslal do Jeruzaléma sv. Bernard s rozkazem vykopat v Šalamounově chrámu Archu úmluvy – schránku na kamenné desky s Desaterem přikázání.

● Pátek třináctého je podle některých výkladů za smolný den považovaný od doby, kdy Filip IV. Sličný zorganizoval na pátek 13. října 1307 rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii.
 
Říjen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group