ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Po stopách starých mistrů

Po stopách starých mistrů
 

Text a foto Markéta a Michael Foktovi

 
Na celém světě najdete jen málo míst prodchnutých uměním tak intenzivně, jako je francouzské Azurové pobřeží. Světoznámí mistři štětce i další umělci se sem sjíždějí už minimálně dvě století, aby se při tvorbě nechávali inspirovat zdejším mořem i sluncem zalitými vesničkami. Umění tak postupně prolnulo do běžného života Riviéry a místní usedlíci si bez něho svět kolem sebe snad už ani nedokážou představit.
Francouzské pobřeží Středozemního moře je pro umělce zemí zaslíbenou. Místní lidé jsou zvyklí na to, že se v běžném životě setkávají se jmény, která my ostatní známe spíše z učebnic. Se zdejší krajinou spojili část svého života Picasso, Renoir, Cocteau, Chagall či Monet – buď zde přímo žili, nebo sem často jezdili tvořit. Někteří ze starších usedlíků se na muže za malířskými stojany dokonce pamatují, jiní slýchali osobní zážitky z úst svých rodičů.
 
Obliba uměleckých předmětů všeho druhu a jakýsi přirozený vkus zakořenily v povědomí místních lidí natolik, že uměleckou činnost a originální design nejen uznávají, ale přímo vyžadují. S muzejními expozicemi či ateliéry sochařů, keramiků, malířů a dalších stoupenců volné tvorby se zde proto setkáváme takřka na každém kroku. Umělci zde nemusejí čelit názorům, na které občas narážejí v jiných koutech světa, kde jsou považováni za podivíny štítící se vzít za pořádnou práci.
 
 
ŽIVOUCÍ UČEBNICE
 
Města a vísky rozeseté podél pobřeží jsou náležitě hrdé na to, že v nich přebýval některý z velkých mistrů. Antibes či Vallauris mají svého Picassa, ­Cagnes-sur-Mer Renoira a Villefranche-sur-Mer zase Cocteaua. Budují jim muzea a pomníky, slaví výročí jejich příchodu nebo jiných významných mezníků tvořivého života. Před třemi lety zde dokonce začal vznikat unikátní společný projekt s názvem Po stopách malířů Azurového pobřeží.
 
Místní odborníci si dali tu práci, že v devíti z těchto uměním požehnaných obcí vyhledali přesně ta místa, na kterých věhlasní malíři svá plátna tvořili. Místo malířských stojanů na nich instalovali reprodukce výsledných děl tištěné na keramických kachlích. Vznikla tak nejen unikátní výstava slavných prací pod širým nebem, ale také jedinečná možnost porovnat, jak se od vzniku díla malovaná scenerie změnila.
 
Navzdory tomu, že mistři bohatě využívali svého kreativního vidění k pozměňování perspektivy, barevnosti a leckdy i vzhledu zachycovaných míst, můžeme v okolní krajině snadno rozeznat znaky, které podráždily jejich představivost již před stoletím nebo i dříve. Můžeme se rovněž dohadovat, jak by na ně zapůsobily moderní silnice či budovy, které nemohli vidět ani ve svých nejbujnějších představách. Hledání vystavených pláten zároveň nabízí možnost navštívit některé z nejmalebnějších koutů Riviéry a nechat se při jejich výběru vést vkusem lidí ke vnímání estetičnosti okolního světa nejpovolanějších.
 
 
RENOIROVO KRÁLOVSTVÍ
 
Letos je tomu sto let od chvíle, kdy se do tehdy nenápadného přímořského městečka Cagnes-sur-Mer přistěhoval jeden z mistrů impresionismu ­Pierre-Auguste Renoir se svou ženou Aline a třemi syny. Tvořil zde až do své smrti navzdory tomu, že byl ke konci života kvůli revmatoidní artritidě upoután na kolečkové křeslo. I ono je ostatně spolu s dalšími osobními předměty a jedenácti originálními malbami vystavené v Renoirově domě, který dnes slouží jako muzeum jeho tvorby.
 

Na tříhektarovém pozemku Les Collettes, který se stal na posledních jedenáct let života Renoirovým domovem, umělce na první pohled uchvátil především sad asi sto padesáti věkovitých olivovníků. Jejich pokroucené kmeny se objevily i na obraze Krajina v Les Collettes, který je součástí malířské stezky.

Stejně jako na malířově plátně se i dnes mezi olivovníky otevírá výhled na středověké městečko Haut-des-Cagnes. Rozkošná osada s úzkými uličkami tvoří protipól moderního přímořského střediska Cagnes-sur-Mer, na které shlíží z devadesát metrů vysoké skalnaté vyvýšeniny.
 

Protože sem za Renoirem jezdívali známí umělci, vysloužila si bývalá opevněná pohraniční víska mezi Francií a panstvím savojských knížat brzy přezdívku Montmartre Francouzské riviéry.

Umělecký ruch tu panoval až do šedesátých let minulého století. Malíři zpodobňovali snad každý kout vesnice, s trochou nadsázky tak můžeme říct, že by se z jejich děl mohl poskládat plán celého města. Mezi návštěvníky, na které místní vzpomínají nejvíce, patřil například Yves Klein, známý svými obrazy či plastikami laděnými do modré barvy, nebo spisovatel a duchovní otec slavného pařížského komisaře Maigreta Georges Simenon, který nějaký čas přebýval v jednom z malých domků historického centra.
 
COCTEAU V TUNELU
 

Podobnou atmosféru přímořského klidu vyzařuje i další ze zastávek malířské trasy, která má i podobně znějící jméno – Villefranche-sur-Mer. Původně rybářská osada ležící mezi Nice a Mentonem se může pochlubit malebnou přístavní zátokou. Na jejím břehu stojí menší kaple svatého Petra, patrona rybářů, kterou místní muži se sítěmi využívali k modlitbám i ke skladování svých rybářských potřeb.

Koncem padesátých let ji vymaloval a zrenovoval Jean Cocteau. Své dílo věnoval právě rybářům. Motivy z jejich života se odrážejí ve vnější fasádách i vnitřních malbách. Dokonce i kříž na zvonici má podobu čtyř ryb stýkajících se hlavami uprostřed.
 

Jean Cocteau vtiskl svůj rukopis i další místní pozoruhodnosti, temné uličce ze třináctého století s příhodným názvem Rue Obscure. Jde vlastně o asi sto třicet metrů dlouhý tunel krytý kamennými oblouky, nad nimiž se rozkládají rozšířená patra domů po stranách ulice.

Právě zde Cocteau namaloval slavný obraz Rue Obscure s lidskou tváří v popředí a krytou pasáží v pozadí. Obličej na obraze s největší pravděpodobností patří jeho životnímu partnerovi, světoznámému herci Jeanu Maraisovi.
 
MONET A PICASSO
 
Když ve čtvrtém století před naším letopočtem založili staří Řekové v chráněné zátoce na cestě mezi Korsikou a nynější Marseille osadu jménem Antipolis, nemohli si vybrat charismatičtější místo. Osadu navíc obehnali vysokými hradbami, čímž vytvořili nejen architektonickou pozoruhodnost, ale také neodolatelný objekt zájmu malířů nejrůznějších období a stylů. Kamenné hradby dnešní obce Antibes zalité zlatavým sluncem na pozadí alpských vrcholků a orámované azurovým mořem chtěl na plátno zachytit snad každý kumštýř, který šel kolem.
 

V roce 1888 se zde zastavil jeden ze zakladatelů impresionismu Claude Monet. Původně se v Antibes hodlal zdržet pouhých pár dní, ale jeho pobyt se protáhl na více než čtvrt roku. Během té doby namaloval téměř čtyřicet obrazů – dost na to, aby jimi v létě téhož roku zaplnil pařížské výstavní studio.

O necelých šedesát let později se zde na podobnou dobu usadil další z velkých mistrů, Pablo Picasso. Ateliér si vybudoval přímo na hradbách. Zanechal tu po sobě desítky maleb, kreseb a dalších uměleckých děl, která věnoval městu. Celá kolekce se pak stala základem sbírek Picassova muzea, jež dnes v jeho bývalém ateliéru sídlí.
 
SLAVNÍ MILENCI
 

Snad nejzajímavější příběh má idylický obraz antibeské zátoky od Raymonda Peyneta z roku 1942. Představivost umožnila autorovi, aby do popředí obrazu přimaloval párek zamilovaných lidí.

Peynetovi milenci si brzy získali nečekanou celosvětovou popularitu, která trvá dodnes. Slavné dvojici se dokonce dostalo té cti, že byla součástí oficiálního daru města Paříže britské princezně Anně u příležitosti její návštěvy. Figurky se v průběhu let vyráběly v celé řadě podob – jako parfémy, přívěsky, porcelánové dekorace, nejrůznější panenky či ozdobné obrázky na dámských spodních kalhotkách. V letech 1985 a 2000 se dostaly i na poštovní známky.
 

Peynetovo dílo zaznamenalo velkou odezvu také v Japonsku. Jeho tvorbě se věnují hned dvě japonská muzea, takže pozornosti nemohli ujít ani slavní milenci z jeho obrazu. U příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války odhalili jejich sochu v Hirošimě. Obliba figurek sahá v Japonsku tak daleko, že mnohé páry neváhají podniknout dlouhou svatební cestu ze země vycházejícího slunce do evropského „rodiště“ zamilované dvojice.

Snoubenci se ostatně mohou nechat oddat v antibeské svatební síni, kde pak dostanou speciální diplom lásky. Kromě podpisu starosty Antibes na něm samozřejmě nemohou chybět ani slavní kreslení milenci.

 

TRAMVAJÍ ZA UMĚNÍM

● Na Francouzské riviéře je umění natolik všudypřítomné, že se bez něho neobejde ani tramvajová trať. Konkrétně nově otevřená a zároveň jediná tramvajová linka číslo 1 v metropoli ­Riviéry Nice. Celou její trasu lemuje čtrnáct děl známých představitelů moderního umění, z nichž některá jsou skutečně monumentálních rozměrů a všechna dohromady tvoří odvážný projekt s názvem Umění ve městě (Art in the City).

● Nejzajímavějším z nich je kolekce sedmi myslitelů, která zdobí jedno z hlavních niceských náměstí Place Masséna. Bílé sochy vážných mužů navržené španělským umělcem Jaume Plensou trůní ve výšce dvanácti metrů na plošinách zakončujících kovové sloupy zapuštěné do asymetrické černobílé dlažby náměstí. Jednotliví myslitelé symbolizují zemské kontinenty a k plnému životu se probouzejí až po západu slunce.

● Každá ze soch je zevnitř osvětlená dynamicky proměnlivým světlem. V noční tmě proto všichni muži září do okolí a zároveň každý z nich pozvolna mění barvu svého těla, jako by procházel všemi barvami spektra duhy. Celé sousoší pak vypadá, jakoby spolu sochy beze slova rozmlouvaly. Snad právě proto autor svůj výtvor pojmenoval „Konverzace v Nice“.

 

KAM SE JEŠTĚ VYDAT

● Stejně dobře jako na Francouzské riviéře se umění daří i na italské části pobřeží Janovského zálivu. Jen pár kilometrů od francouzských hranic, u města San Remo, se nachází zcela unikátní místo neodmyslitelně spjaté s volnou tvorbou. Vesnice Bussana Vecchia (Stará Bussana) připomíná při pohledu z dálky pouhou hromadu rozvalin. Své dílo zkázy zde zanechalo silné zemětřesení, které osadu pamatující doby římské říše zpustošilo koncem devatenáctého století.

● Po druhé světové válce, v období volnomyšlenkářských šedesátých let, sutiny zarostlé plevelem objevili umělci. Začali zříceniny adaptovat k přebývání a sláva vznikající umělecké kolonie brzy překročila italské hranice.

● Ve vesnici chyběla elektřina, kanalizace i rozvod pitné vody. To všechno museli umělci vybudovat vlastníma rukama. V té době jich tady žilo několik desítek z různých evropských zemí. Jednotlivým budovám ponechali ráz zřícenin, takže vesnice vypadá, jakoby se tu čas zastavil před sto padesáti lety.

● Bussanu křižují jen úzké dlážděné uličky, do kterých se nedá vjet autem. Jediná asfaltka končí před vesnicí, kde také musejí turisté zanechat své dopravní prostředky. Ve vyspravených domech dnes najdete studia či ateliéry malířů, sochařů, keramiků, ale i spisovatelů a básníků. Řada z nich má podobu galerií, kde je možné zakoupit výtvory inspirované posvátným klidem zříceného města bohémů.

 

Michael a Markéta Foktovi

Michael je fotograf, publicista a přírodovědec. V roce 2003 získal v soutěži Czech Press Photo v kategorii příroda a životní prostředí první místo – cenu Zlaté oko a o rok dříve ve stejné kategorii čestné uznání. Markéta je fotografka, novinářka a manažerka. Organizuje fotografické výstavy, zastupuje Michaela v obchodních záležitostech a oba spolu v autorské dvojici vytvářejí materiály o zajímavých místech naší planety i fenoménech ze světa zvířat.
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group