ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V Holandsku je cyklista pán

V Holandsku je cyklista pán
 

Text Irena Páleníčková, foto Jiří Páleníček

 
Stála jsem na křižovatce a zírala. Autům naskočila červená ve všech směrech a jízdním kolům naopak zelená. GO! Kola se vřítila do křižovatky ze všech směrů najednou. Zavřela jsem oči. To nedopadne dobře. Pak nastalo podezřelé ticho. Opatrně jsem otevřela jedno oko – křižovatka byla prázdná a každý Holanďan si spokojeně dál šlapal svým směrem.
 
Holandské kolo je pojem. V jiné zemi ho uvidíte jen vzácně a koupíte ještě vzácněji. Ale co by také v našich kopcích dělalo, když obvykle nemá přehazovačku a i do malého stoupání se na něm jede dost nepohodlně? Raritu z něj dělá především jeho velikost. Zatímco jízdní kola v celé Evropě mají standardní menší průměr 26 palců, holandská mají palců 28. Dost těžko lze ostatně očekávat, že dvoumetroví holandští dlouháni budou jezdit na malé skládačce.
 
Kola mají i vyšší a širší řídítka, na které si Holanďané ještě přidělávají opěrky pro ruce, aby na rovinách bez zatáček nemuseli řídítka držet. I sedla jsou větší, široká a pohodlná. Zadní brašny by se svým obsahem hodily na dlouhý „cyklovandr“ okolo světa. Naprosto největší brašny mají pošťáci, ale i ty průměrně velké spolknou obsah nákupního vozíku ze samoobsluhy jako nic.
 
Převažují tu kola dámská, a prodavači se upřímně divili, že ve střední Evropě jezdí ženy na pánském kole. Horská kola s hrubým vzorem plášťů jsou k vidění jen o víkendech a to ještě hodně vzácně. Nikdo s nimi nepočítá. Při první návštěvě Holandska s vlastními koly jsme naše „horáče“ díky jejich širokým plášťům nenacpali ani do jednoho stojanu.
 
 
NEVYČNÍVAT, NELIŠIT SE
 

Holanďané o sobě říkají, že k jejich základním vlastnostem patří nevyčnívat a neodlišovat se. Snad i proto jsou jejich kola většinou šedivá, černá a popřípadě rezavá. To, co je pro ně normál, je pro nás vděčný objekt pozorování – brzy konstatujeme, že k nenápadnosti kol patří podle Nizozemců i dvě sedačky pro děti, vepředu a vzadu, a u řídítek kromě košíku i plexisklový kryt proti dešti, stejně jako kryt na řetěz. Zatímco u nás je helma pro děti povinná a nevyjedou bez ní ani mnozí dospělí, tady ji nenosí nikdo.

Brzy nám připadalo normální i to, že k vybavení kola patří jedna nebo dvě nákupní igelitky, kytice květin pod paží, mobil u ucha, pes v předním košíku, dítě s medvídkem za zády a solidní podnikatelský kufřík s notebookem v ruce.
 
Holandský venkov je tichá země, kde auta netroubí, ovce nebečí, větrné mlýny šumí tiše, stojatá voda kanálů nezurčí a cyklisté s výjimkou amsterdamských nezvoní. Většinou si jen odkašlou nebo provedou bleskovou myšku. Jsou nenápadní, ale přitom se všude pletou autům do cesty. Zvlášť pro chodce-cizozemce jsou kola nebezpečná. Tam, kde je v normálním evropském městě chodník, je v Nizozemí cyklistický pruh, na kterém nemá chodec co dělat, a na chodník se občas jaksi zapomene. Jen v Amsterdamu je kol tolik, že jezdí i v pruzích pro auta, ta zase jezdí po kolejích a tramvajáci si to pak musí nějak vyřešit. Amsterdamský chodec proto musí být hrdina a motat se všude. Ale Amsterdam je Amsterdam a Holandsko je Holandsko.
 
Pěšák může holandský i amsterdamský cyklistický den přežít ve zdraví několika způsoby: sednout do auta, chodit stále rovně a tak dát kolům příležitost provádět bleskové objezdové myšky, nebo sednout na kolo a přidat se. Pak může tiše kličkovat krajinou po fietspad (cyklostezka) kolem kanálů a mlýnů nebo se řítit v nekončících pruzích po ulicích Amsterdamu (jinde se tak cyklisté neřítí, protože tím by byli nápadní). A tak se stalo, že jsme na holandské kolo sedli i my.
 
 
PŮJČOVNA KURIOZIT
 
V Holandsku příliš půjčoven kol není, respektive nejsou tam, kde nejsou turisté. Každý Holanďan má totiž kolo svoje, a pak možná ještě jedno po tatínkovi a ti nejspořivější i po dědečkovi, všechna díky holandské solidnosti v pojízdném stavu. My se vydali pro kola do pravděpodobně největší holandské půjčovny hned vedle amsterdamského centrálního nádraží.
 
Zaplatila jsem, popadla první stroj a chtěla vyjít ven. „To kolo asi někdo zabrzdil,“ napadlo mě. Pak jsem kolo mírně nadzdvihla – vážilo snad dvacet kilo. „Kolo musí něco vydržet. Ta naše můžete nechat několik let na dešti a nic se jim nestane,“ přispěchal s vysvětlením pracovník půjčovny, cyklista každým coulem. V uchu měl místo pearcingu jeden článek řetězu.
 
Začali jsme se rozhlížet po půjčovně. Kromě obyčejného kola bez jakékoliv přehazovačky jsme mohli mít kolo se čtyřmi převodovými stupni v náboji zadního kola. To ale neznalí cizinci i přes holandskou solidnost většinou brzy rozbijí, jezdí se s ním totiž dost jinak. Na našem obyčejném byly torpédové brzdy - brzdilo se šlápnutím dozadu. Kromě toho jsme mohli mít i nákladní šlapací tříkolky, snad vliv koloniálních rikš, a další varianty na téma kolo, na kterých bychom v případě potřeby mohli přestěhovat i klavír – před řídítky měly obří bednu na kolech.
 

V řadě stál i skřípající veterán z roku 1937, poznamenaný časem, se zdobeným koženým sedlem. Základ budoucí muzejní sbírky? Nikoliv. „Jezdím na něm denně do práce, je to držák po dědečkovi. Proč kupovat nové? Tomuhle stačí jen třikrát do roka namazat řetěz,“ poznamenal další zaměstnanec půjčovny.

Zdržuji se komentáře a obracím pozornost ke správně olysalému špinavému plyšovému medvídkovi na řidítkách sousedního rezatce, jehož sedlo se už trhá, jeho zvonek zbavil čas možnosti vydat jakýkoliv zvuk a z přední svítilny z roku raz dva trčí na všechny strany kusy drátů, zatímco zadní světlo někdo asi dávno ukradl.
 
Vytrhané dráty ale nebyly dílem neúspěšného zloděje. To pochopím, když mám po určité době konečně možnost vyvést své kolo do provozu. Zaparkovaná kola milují vrabci, špačci a vrány. V zemi, kde není příliš keřů a stromů, poskytují dráty, ráfky, rámy, sedla a řídítka jejich téměř dokonalou náhražku. Dá se o ně báječně čistit zobák, na řídítkách se po jaru dobře prozpěvuje a pozorovali jsme i jednu poťouchlou vránu, která s vyloženou chutí likvidovala zobákem kablíky vedoucí k dynamu.
 
Mé úvahy přeruší elegantní mladá dáma. „Hledali jste mě?“ a majitelka kola s umolousaným plyšáčkem nám podává ruku. „Já jsem ředitelka půjčovny, podle toho medvídka si kolo poznám na dálku.“ Tiše polknu. Kde je standardní středoevropské prezentování sebe sama a svého postavení drahým podnikatelským kufříkem a luxusním autem?
 
Než nás s našimi „holanďany“ definitivně vypustí na ulici, dostáváme poslední rady: „Na co byste chtěli hustilku nebo lepení? Naše kola nepíchnete. Tenhle řetěz povolí jen tekutým dusíkem. Až budete kolo zamykat, protáhněte řetěz kolem rámu a pak kolem něčeho, co se nedá odnést, třeba kolem pouliční lampy, a pak ještě i zadním kolem. Kola občas kradou feťáci a pak je za pár eur prodávají. Kupovat kolo pod rukou na ulici proto může být považováno za trestný čin.“ Ředitelka měla ve všem pravdu. Najít ve městě volný sloup veřejného osvětlení dalo dost práce.
 
V SILNIČNÍM PROVOZU
 
Na kole s vysoko postavenými řídítky sedím rovně jako panímáma, která navíc spolkla pravítko. Zápasím s brzděním nohou a až po několika kilometrech přestanu mačkat neexistující ruční brzdy. Brzy se začínám cítit jako pán. Tak se totiž cítí všichni místní cyklisté. Na kruhových objezdech mám přednost (nebo se tak alespoň chovám a spoléhám na to, že řidiči aut se budou bát srazit kolo, protože pak většinou skončí jako viníci). Projedu v protisměru jednosměrkou a omylem i křižovatkou na červenou – nic se neděje, stejně jedou i ostatní. Je jen jediná věc, která holandské cyklisty zastaví – zdvižený most. Jedině loď má stoprocentní přednost.
 

Pak zaberu poslední volný kus kovového „neodnesitelného“ zábradlí na mostě přes kanál a trochu se vzpamatovávám z cyklistických nezvyklostí.

Ššš... frrr... kolem mě tiše prosviští ležaté kolo, ukryté ve žluté aerodynamické kapce (a pak že se nechtějí lišit!). „Cink, cink!“ Zazírala jsem na bankovního úředníka v černém obleku, jehož krk spolu s kravatou zdobil dlouhý silný řetěz s obrovským visacím zámkem, sloužící k zamknutí jeho bicyklu. „Má jen osmnáct kilo,“ podrbal chlupatého černého psa v předním košíku svého kola a v pohodě se rozjel. Za zády mi proplula černá vanička se dvěma dětmi, jejíž dvě kola nahradila normální přední kolo bicyklu, a cyklistická maminka mě upozornila: „Pozor, tady v centru Amsterdamu se kola kradou zvlášť rychle!“
 
MUZEUM VELORAMA
 
„Když používají svá stará kola až do úplného rozpadnutí, co budou mít v cyklistickém muzeu?“ napadlo nás, když jsme se po několika dnech vydali na cestu domů. Stavili jsme se proto v národním cyklistickém muzeu Velorama v Nijmegenu. Kdo by tu čekal kompletní průřez historií kol, bude zklamán. Až na pár výjimek a nějaké zajímavosti z USA kola šedesátých až devadesátých let chybí. Kdo by také kvůli nim platil vstupné, když je může vidět v provozu na všech ulicích? Přesto jsme tu našli maketu typické holandské ulice plnou zaparkovaných kol. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že muzejní kola nejsou rezavá a jsou v dokonalém technickém stavu.
 
Nejzajímavější nám v muzeu přišly tandemy, tedy kola pro dvě nebo více osob. Pro variace na toto téma, které vznikly na počátku minulého století, se snad slovo tandem ani nedá použít. Jedná se o umělecké artefakty upředené ze stříbrných drátů, tepání, paprsků a světel. Sedla jsou na nich snad jen omylem. Umístěné jsou vedle sebe nebo za sebou a nesou je dvě, ale i tři nebo čtyři kola, takže snaha pojmenovat je vytváří zajímavé jazykové novotvary, jako například čtyřkolové trojkolo, což je jízdní kolo se čtyřmi koly pro tři jezdce.
 

Během naší návštěvy kdosi přivedl své staré kolo, aby ho daroval do muzejní sbírky. Odpoledne pak vidíme stejnou značku jet podle kanálu. Za okny muzea tiše plyne Rýn, po ní plují sem tam říční kolosy. Protože jsou většinou holandské, i ony mají na palubě kola.

Karel Čapek v Obrázcích z Holandska napsal: „Říká se, že tady stačí sednout na kolo a ono to jede samo, tak hladká a rovná je to země.“
 

Udělejte tedy svému kolu i sobě radost a patříte-li k národu cyklistickému, projeďte se alespoň jednou za život po té rajské cyklistické zemi, kde máte na křižovatkách své červenobílé ukazatele, své malé semafory a svou bezpečnost, kterou žádný řidič neohrožuje se slovy: „Co se tady motáš, ty ...!“

 

RADY NA CESTU

● Národní cyklistické muzeum Velorama (Nationaal Fietsmuseum Velorama) je jediné svého druhu v Nizozemsku. Otevřeno má denně, v pracovní dny od 10 do 17 hodin, o víkendech a svátcích od 11 do 17 hodin. Vstupné pro dospělé je pět eur. Více na www.velorama.nl

● Půjčovna kol v Amsterdamu – firma MacBike je pravděpodobně největší holandskou půjčovnou kol. Svou hlavní pobočku má na okraji budovy centrálního nádraží hned vedle historického centra. Tak se nabízí nejjednodušší poznání města. Auto zaparkujte na druhé straně řeky IJ, tj. na druhé straně než je centrum, přejeďte osobním ferry (zadarmo) a dejte se podél nádražní budovy vlevo (směrem na východ). Půjčovnu nemůžete minout. Kolo na den stojí 9,50 eura, na týden 30 eur. Otevřeno je denně od 9 do 17.45 hodin. Více na www.macbike.nl

● Informace o Nizozemsku (česky) – www.holandsko.cz, www.dutchmasters.cz

 

PaeDr Irena Páleníčková, novinářka na volné noze

Jiří Páleníček, fotograf

Spolucestující a spolupracující dvojice potulující se různými způsoby a pokud možno v delších časových úsecích po zemích, které jim přirostly k srdci. Mezi nimi je i Nizozemské království, ve kterém byli již šestkrát - obytným autem, na mořském kajaku, na kole.
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group