ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

IZRAELSKÝ KIBUC - RÁJ NEBO PEKLO

Druhý den sedím v podzemním kibucnickém bunkru a nesmím vystrčit nos. Jsem jedním z hostů, kterým je zakázáno opouštět úkryt, pokud hrozí další ostřelování okolí kibucu v blízkosti libanonských hranic, pod Golanskými výšinami. Arabští vojáci se "nechávají slyšet" často. S Izraelci, mezi nimiž žiji už druhý měsíc, čekám na zrušení poplachu. Z jejich chování je cítit pouze lehká nervozita, protože děti zůstaly přes noc ve školním bunkru asi deset kilometrů od kibucu, ale jinak rutinně přijali stísněný prostor za svůj přechodný domov. Také já tady spím na kavalci, jím konzervy, chodím na toaletu, a to vše v jedné místnosti, poslouchajíc trýznivě pravidelný metronom kapající vody.

 


Kibuc

KIBUC

 

Kibuc je společenství lidí žijící v osadě na izraelském venkově se společným vlastnictvím veškerého majetku. Společně pracují a rozhodují o sobě samých. Většinou jsou kibucy ekonomicky nezávislé, mají svou zemědělskou produkci díky určité ploše vlastních pozemků a současně i průmyslovou výrobu v jedné či více továrnách.

 

Podle země, odkud lidé do osad imigrovali, se tam dnes domluvíte vedle hebrejštiny i rusky, německy, maďarsky, dokonce i česky! Na jihu v poušti pěstují na uměle zavlažovaných oázách květiny, zeleninu, melouny, chovají ryby, ve středu země banány a grepy, na severu spíše jablka a avokádo. U Mrtvého moře slouží turistům a vyrábějí speciální kosmetiku, jinde televize, sluneční baterie, všechno, nač si vzpomenete. Některé osady jsou přísně religiózní, řídí se talmudem a dodržují sabat, jiné kibucy přip omínají náš venkov a částečně trpí komplexem méněcennosti vůči městu. Většina zaměstnává volunteery (dobrovolníky) z celého světa, kteří za kapesné a příslib poznání života v zemi izraelitů udržují často kibucnické hospodářství ekonomicky nad vodou, zejména v době sklizně.

 

KFAR SZODL

 

Kfar znamená v hebrejštině vesnice, Kfar Szold je jméno kibucu. Má přes 400 obyvatel a leží 5 km od libanonských hranic, těsně pod golanskými vrchy. Ze strachu před arabskou intervencí obehnali celou osadu ostnatým drátem. Uvnitř je všechno pro přežití. Domovy osadníků, společenská budova s jídelnou, místností pro schůzování, klavírem, fotokomorou a ústřednou pro komunikaci se světem, dále poliklinika, obchod, domov důchodců, školka (do školy v sousedství jezdí děti vlastním autobusem), bazén i hřbi tov, bungalovy pro nově příchozí se školou hebrejštiny (program výuky hebrejštiny se nazývá ULPAN) a válečné bunkry.

 

Život v kibucu má již od svého založení v roce 1947 svůj pevný řád. V čele je správní rada a každý kibucník je měřen podle původních pravidel stejným metrem. Ať paseš ovce, pereš prádlo nebo jsi učitel či lékař, náleží ti stejná mzda závislá pouze na počtu dětí v rodině a momentální prosperitě osady. Nikdo tu neudělá kariéru ani nezbohatne. To snáz projde velbloud uchem jehly. Ale na druhé straně ani neumře hlady. Nikoho tu také nedrží násilím.

 

RUŠTÍ PŘISTĚHOVALCI

 

Maximum nových členů kibuců tvoří přistěhovalci z Ruska a Ukrajiny. Za poslední roky imigrovali do Izraele statisíce lidí, z nichž část hledá svůj nový domov právě mezi osadníky na venkově. Bohužel zdaleka ne všichni přijíždějí s vírou za svým vyvoleným národem, často mají pouze to štěstí, že prokáží židovský původ z matčiny strany a vystěhováním z Ruska utečou před chudobou. Na svou původní profesi tady jen s povzdechem vzpomínají. Na venkově se uchytí lidé s řemeslem nebo nižším vzděláním, avšak l ékaři, inženýři, učitelé a vědci jsou na tom podstatně hůř. Jedni se svého povolání vzdají a pokorně přijmou úděl přivandrovalce třeba s lopatou v ruce, jiní se pokoušejí své vzdělání uhájit.

 

Jeden ruský chirurg, doma samostatný operatér, se musel nechat "plácat" přes prsty řadovým asistentem na operačním sále, držet háky, aby po roční praxi dostal doporučení a mohl složit vyrovnávací zkoušky. Mnozí to vzdají předem, a tak potkáte profesorku literatury s hadrem na koštěti, psychiatra jako ošetřovatele v útulku pro přestárlé, lesní inženýr pracuje jako popelář.

 

Svůj způsob zábavy si ale Rusové vzít nenechali. Při oslavách konce roku dokázali mladí změnit charakter celé noci během půl hodiny. Když několik ukrajinských Šuriků považovalo silvestrovskou zábavu za zcela osobní svátek, na který nemá věřící Žid se svou roš hašanou nárok (roš hašana - nový rok dle hebrejského kalendáře; připadá na září, v synagoze se troubí na beraní roh a věřící se deset dní kají, aby urovnali své svědomí a život před Bohem, jenž jim dá potom rozhřešení), tančili kozáčka a topili se v stakánech vodky a izraelském nepochopení.

 

ŽIDEM V RUSKU A RUSEM V IZRAELI

 

Shimon je strojař z Moskvy, který před třemi roky přicestoval za svou dcerou, a přestože doma vedl výrobu v automobilce, tady pracuje jako řidič autobusu. "Je možné žít v Rusku a milovat Izrael," říká, "ale není možné žít v Izraeli, aniž by ho člověk neobdivoval." V Rusku byl Židem, tady je Rusem. Místní jim příliš nevěří, mají je za "flákače", kteří chtějí, nejlépe podvodem, rychle zbohatnout. Skoro všichni pak spadnou do jednoho pytle. Navíc na trhu práce konkurují Arabům. Peklo. Ale Shimon už by se nevrátil. Koupil si auto a získal od vlády byt, na který by v Moskvě šetřil třicet let. Obětoval svůj domov za finanční jistotu pro sebe a své blízké. Jeho vnučka tu už vyroste jako Izraelka, ale on je přesazený.

 

STAŘI LIDÉ V KIBUCU

 

Paní Zahava, Židovka ze Slovenska, přijela do Izraele v roce 1948, když jí bylo 22 let. Ve válce jí zabili až na její sestru všechny příbuzné a sama po několika letech v koncentráku snila o zemi, kde bude mít její život nějakou hodnotu. Připlula lodí do izraelské Haify. Lákal ji nově založený židovský stát, který díky nim mohl osidlovat nehostinná místa pouště, zúrodňovat kámen a dát lidem životní naplnění.

 

Zahava čekala s ostatními v ohromných halách s igelitovou střechou několik dní na umístěnku. Spala na písku, z jídla odháněla mouchy a pod igelitem snášela nezvyklé vedro. Když na ni přišla řada, přistoupila k polnímu stolku, za nímž seděli "verbíři" z nedávno založených kibuců a lákali nové členy. Pro pocit rozhodování o svém vlastním osudu mohla volit mezi dvěma alternativami: "Na sever, nebo na jih? " ptají se. "Kde jsou hezčí muži?" vrací jim slečna. "Na severu? Tak na sever!" A bylo rozhodnuto. Na celý život. Muže za stolkem si nakonec vzala, ačkoliv na stará kolena přiznává, že ho nikdy nemilovala. Dřela na poli, porodila dvě děti. Mluví slovensky, německy, hebrejsky, maďarsky a anglicky. Syna má v Americe, dceru v Maďarsku. Země zaslíbená.

 

Původní zakládající členové zestárli. Z úcty k jejich práci jim ti mladší pořídili elektrická vozítka, platí jim vlastního lékaře a kibucem se měsíc od měsíce pohybuje více shrbených siluet, reagujících pouze na povel Oběd! Satisfakcí za rentu, kterou mnoho let pobírají, je alespoň dvouhodinová pracovní doba třeba i v 84 letech, pokud to zdravotní stav dovolí.

 

MLÁDEŽ

 

Mladí odcházejí do měst. Nebaví je čekat na milost správní rady, která jim uhradí z obecních peněz základní vzdělání a potom už jenom specializaci pro kibuc potřebnou - převážně zemědělskou. Navíc polovinu prázdnin musí odpracovat na veřejných pracích jako dík za kibucnické gesto, že je jim dovoleno studovat.

 

Patnáctiletá Ora se opila. Na záchodě si střídavě nahýbala z láhve vodky a nanášela další a další vrstvu mejkapu na svou trudovitou pleť. Popel z cigarety klepala s gustem do naleštěného umyvadla, plivala na zem a můj příchod ani nezaznamenala. Cosi vyrážela na přítelkyni a k souvislému dialogu se přiměla až po mé výzvě. "Šéf nedal tátovi peníze na moje malování. Idiot. Ale táta si to s ním vyřídil! " spláchla slova alkoholem a odpotácela se do tmy.

 

STŘEDNÍ VĚK

 

Čtyřicátníci jsou většinou bez vyhraněných názorů, ale vesměs velice milí a pohostinní lidé, kteří chrání své hosty před nebezpečím. Zvali nás do svých domovů, nabízeli ze svých zásob a chlubili se tím, co mají. Schová se mezi ně každý průměrný jedinec, který nemá potřebu vynikat.

 

Všichni jsou si rovni, někteří bohužel "rovnější". Jednou večer, když jsme pomáhali v kanceláři, přišla za skladníkem žena s velkou taškou a potají, aby je nikdo neviděl, plnili společně zavazadlo lukrativním sýrem, kakaem a salámem. Jídlem se neuvěřitelně plýtvá. V obavách, aby na někoho nezbylo méně kvalitní sousto (například natržený krajíc chleba nebo kuřecí křídlo místo stehna), se všechno takto neestetické vyhazuje. U nás by zbytky sežrala prasata, ale Židé přece jedí košer! (Jíst košer znamen á například vystříhat se vepřového.) Uklidníte se ve chvíli, když spatříte několik set metrů za osadou stádečko vepřů, skryté zrakům veřejnosti, krmené odpadky z kuchyně.

 

Galina si chtěla udělat kurz pedikúry. Protože by kurz pedikúry ubral peníze ze společného rozpočtu, investici musí schválit celý kibuc. Dva dny proto stojí v jídelně schránka s nápisem "Pedikúra pro Galinu" a všichni hlasují, zda ano, nebo ne.

 

ZAMĚSTNÁNÍ

 

Práce je rozdělena. Ještě před několika lety dokonce jakási kibucnická "máma" vychovávala všechny děti, což prakticky znamenalo, že vlastní rodiče je měli u sebe pouze 2-3 hodiny odpoledne a potom je odváděli do společné ložnice, aby sami mohli nerušeně relaxovat a nabírat síly do další práce. Všichni jsou vytíženi. Učitelka klavíru musí dvakrát týdně vytírat chatičky po hostech, lékař přebírá kuřata, když přijdou do skladu. Ženy tu neumějí příliš vařit, neboť za ně po celý život vařil od snídaně po večeři vyvolený kuchař. Momentálně vaří Mosche. Přišel z Ruska, studoval ve Francii, tady ztloustl, chová se přívětivě a vaří jako bůh. Jenomže ženy neumějí ani prát. Jenom pytlují prádlo do vaků s rodinným číslem, vynesou je před dům a za dva dny je vypráno. Hostům taky vyperou. Bohužel prádlo má univerzální nepříjemně šedivou barvu bez vůně.

 

SLÁVA KIBUCU

 

Sláva Kibucu je pryč. Mozoly na rukou zakládajících členů se zahojily a původní optimismus nadšených komsomolců už není čím oprášit. Nebýt dobrovolných pomocníků z cizích zemí, neměl by tam chvílemi ani kdo pracovat. Memento komunismu nám podezřele připomíná cosi z vlastní minulosti, protože víme, že pod rouškou sebechvály je třeba hledat trochu ohnilou pravdu.

 

Za cestou do nekonečna také třeba přistanete v izraelském kibucu. Budete se zprvu prodírat křovím odcizení bičováni vlastními limity, potom si zvyknete, přijmou vás k sobě, abyste pokorně na závěr připustili, že jste jiní, že na horu díkůvzdání nevylezete, a pouze popíšete, jak boží mlýny melou lidské osudy, neoddělujíce zrno od plev.

 

KIBUC - FUNGUJÍCÍ KOMUNISMUS napsala Gabriela Himlová

 

Má přítelkyně sem přišla před pěti měsíci, předtím rok pracovala nedaleko Jeruzaléma, kdy se ještě mnohokrát znásobila její láska k židovskému národu. Již tehdy se definitivně rozhodla odejít do kibucu. Nyní jako nečlen a tzv. ulpan student tu tři dny v týdnu pracuje a tři dny v týdnu studuje v místní škole hebrejštinu. Snažím se vyzvědět, jestli jí zdejší způsob života vyhovuje. Markéta bez váhání a s naprosto jasnou myslí odpovídá: "Nemůžu být nikde jinde spokojenější než tady, chci se stát kibucn íkem a udělat si kurz na zdravotní sestru, protože těch je tu potřeba, nemám ani touhu tady odtud vycházet, je tu všechno. No, nepřipadá ti to jako ráj na Zemi?"

 

Kibuc

 

Hnutí kibucu začalo v Rusku na přelomu století a bylo inspirováno filozofií Marxe, Engelse a později Ruskou revolucí. První kibuc na území Palestiny byl založen v roce 1910 nedaleko Galilejského moře. Zpočátku byly tyto komunity hlavně zemědělsky založené a až do roku 1984 tvořilo jejich zemědělství 40 % veškeré národní produkce. Avšak tzv. "kibucnická průmyslová revoluce" v 60. letech způsobila výrazné změny v životním stylu a ekonomických aktivitách, kdy se značná část z nich přeorientovala na prů myslovou výrobu. Těm, které zůstaly věrné zemědělské výrobě, nastávají nyní stejně jako v jiných zemích těžké časy a problémy se zadlužeností, která prý celkově dosahuje výše 4 miliard dolarů.

 

V současné době je v Izraeli kolem 300 kibuců, které mají od 100 až do 2000 členů a žije zde na 180 tisíc Židů.Členem kibucu se automaticky stává ten, kdo se tu narodí a ve věku dospělosti se rozhodne zůstat, anebo ten, kdo vstoupí ve svazek manželský s místním kibucníkem. Zpočátku byli kibucníci převážně Židé přicházející ze střední a východní Evropy, nyní tvoří většinu Izraelci.

 

Pro toho, kdo se tu nenarodil, je cesta ke členství mnohem obtížnější a vyžaduje si oběti. Nejdříve se příchozí podrobí jakési počáteční "selekci", kdy kibuc určí, zda bude pro něj tento člověk přínosem, a dále zde musí dva roky strávit jako nečlen a dobrovolně pracovat bez jakýchkoli výhod. Poté se může přičlenit - to znamená, že je oprávněn využívat všech výhod členství, avšak také že všechen majetek, který kdy nabyl, musí věnovat kibucu. Nečlenové například na rozdíl od kibucníků obývají velmi sk romné domky, které mohou připomínat maringotky, a pobírají jen základní kapesné.

 

Kultura vzdělávání

 

Kibucy mají svůj vlastní vzdělávací systém založený na struktuře ministerstva školství. Všechny děti stejného věku se vzdělávají, ale i bydlí společně. To však neznamená, že od svých tří let, kdy začnou navštěvovat školku, jsou úplně izolovány od rodičů. Scházejí se s nimi při jídle ve společné jídelně a soboty tráví doma.

 

Své vzdělání ukončí v 18 letech střední školou, kdy odcházejí do armády. Vojenská povinnost platí jak pro chlapce, tak i pro dívky. Muži slouží tři roky, ženy jeden a půl. Mnozí z nich však zůstávají déle, protože i nadále chtějí sloužit své vlasti. V těchto případech jsou pak za svou službu finančně odměňováni.Po návratu je jim přidělen již vlastní menší domek nebo byt a poté, co se ožení nebo vdají, stěhují se do velkých moderních rodinných domů nebo prostorných bytů.Pokud se po návratu z vojny členové rozhodnou dále ve studiu pokračovat, kibuc jim hradí (většinou poměrně vysoké) školné na univerzitách v celé zemi.

 

Zdá se, že tento způsob života, který je mimo každodenní starosti běžných lidí, silně ovlivňuje i kulturní vývoj místních obyvatel. Kibucy mají orchestry, známé po celém světě, divadelní či taneční skupiny, rodí se tu mnoho nadaných spisovatelů, básníků, skladatelů nebo zpěváků. Jsou zde dvě nejvýznamnější izraelská nakladatelství a přes sedmdesát muzeí, převážně s archeologickými nálezy.Pokud se chtějí kibucníci věnovat své profesionální činnosti, je jim to umožněno v jejich volném čase, to znamená, že každý musí odvést denně práci, která je mu uložena, pak si může dělat, co uzná za vhodné. Platí však, že všechny peníze, které si členové vydělají mimo, musí odevzdávat. Jestliže s těmito podmínkami nesouhlasí, mohou odejít.

 

Sabat - den odpočinku

 

Pracovat šest dní v týdnu je povinné, v sobotu, v den sabatu, se odpočívá - to platí pro všechny Židy. Je to svátek, který začíná a končí se západem slunce, tedy již v pátek večer.

 

Pro návštěvníka Izraele se stává nešťastným rozhodnutím chtít se někam přepravit v době místního "klidu". Pokud se zde odpočívá, odpočívají úplně všichni, a to doslova. Proto spoléhat se, že nějaký autobus snad pojede, obchod, směnárna či restaurace bude otevřená, je velmi zásadní chyba.V kibucu, stejně jako všude v židovských domácnostech, se v pátek přichází ve společenském oděvu ke svátečně prostřenému stolu. Pokud je kibuc nábožensky založený, předčítají se verše z Bible o stvoření a o sabatním odpočinku a poté se pohárem vína požehná ve jménu božím.V pátek jsou také většinou pořádány diskotéky pro mládež, které však začínají až kolem jedné hodiny ranní. Alkohol je zde možno kupovat za zvláštní karty, které dostávají kibucníci přiděleny společně s kapesným. Z toho lze lehce odvodit, že následující sobotní dopoledne tráví všichni na lůžku. Na sobotní oběd a večeři rodiny většinou nechodí do společné jídelny, ale pojídají v kruhu rodinném. Zbytek dne tradičně odpočívají, vyjíždějí na výlety nebo sportují, domácí práce se odsouvají na dny pracovní

 

Funguje kibuc?

 

Dá se říci, že se zde opravdu podařilo uskutečnit to, co u nás nefungovalo a nabralo úplně jiný směr?Zpočátku mě nejvíce zarážel klid a pohoda, která zde vládne, naprosto vyrovnaní lidé spokojení se svým osudem, kteří se nikam nehoní, nepropadají stresům. Bouřila jsem se proti odpolednímu nicnedělání, kdy se většinou všichni uchylují ke spánku, a děsila mě představa, že se tu promarní spousta času. Avšak po nějaké době jsem zjistila, že vlastně jejich přístup k životu je ideální a tady by se měli učit ti, kteří hledají duševní rovnováhu.

 

Moje přítelkyně říká, že je tu šťastná, a ostatní se tváří stejně. Svou snahu přesvědčit se o tom, že to tak není, jsem vzdala.
květen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group