ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Trpělivost, to je lekce Afriky, říká malířka Radu Tesaro

Trpělivost, to je lekce Afriky,
říká malířka Radu Tesaro
 
Ptala se Barbora Literová, foto Marek Wágner
 
Do Afriky můžete odjet z různých pohnutek. Objevovat nepoznané, hledat odpovědi na otázky, pomáhat potřebným, měnit život svůj i ostatních. Málokdo sem ale jede s tak vyhraněným cílem, jako to udělala Češka Radu Tesaro. Do Zambie přijela malovat, najít svůj umělecký styl. Z civilizační šedi její plátna najednou ožila barvami. V Zambii se člověk v průměru dožívá 38 let. Lékařská péče je mnohým nedostupná, lidé umírají i na běžně léčitelné choroby jako je tuberkulóza, mnozí jsou HIV pozitivní.
 
Může člověk žít v takovéto zemi šťastně?
Žiju s rodinou na farmě mimo Lusaku (hlavní město Zambie), takže v idylické přírodě. Mám tu božský klid na malování. Přesun do Zambie před pěti lety mi výrazně pomohl, abych se našla jako malířka. Takže já tady šťastná jsem, i když člověk musí být obezřetný.
 
 

V jakém smyslu?

Nesmíte na to nebezpečí kolem zapomenout a musíte být ve střehu. Pracovní síla je v Zambii velice levná. To je obrovská výhoda života v téhle zemi. Můžete se věnovat svým koníčkům, v mém případě malování. Nerozptylujete se zbytečnostmi. Na žehlení, praní a další práce si najmete člověka. Vás to stojí málo a pro něj to znamená živobytí. Dobře si ale uvědomuju, že lidé, kteří nám doma pomáhají, jsou většinou HIV pozitivní.

 

Pomáháte Africe? Dnes je téměř společenská nutnost, aby se běloch angažoval v charitě.

V Zambii stejně jako i v jiných afrických státech běží mnoho charitativních projektů. Spolupracuji s Česko-zambijskou klinikou, jeden z jejich projektů nazvaný Street Children pomáhá konkrétním dětem z ulice a dává jim prostřednictvím vzdělání šanci na změnu. To se mi líbí. Realizovali jsme společně nějaké výstavy, kdy výtěžek z prodeje obrazů putoval na pomoc těmto aktivitám. Češi ale často mají o pomoci Africe idealistické představy.

 

Jedou tam s vidinou, že spasí svět?

Tak nějak. Mnozí ale neunesou, že mezi teorií a praxí leží v Zambii propast. Často pozoruju, jak se z bělocha plného ideálů stane za rok rasista. Lidí, kteří skutečně vydrží, je v podstatě jen hrstka. Na Afričana musíte po africku a ne po evropsku. Oni neplánují. Naše civilizace má všechno nalajnované a uložené v tabulkách. Slovo budoucnost je Afričanům cizí. Na rozdíl od nás jsou ale stále v pohodě. To my jsme ve stresu z toho, jak je nic nerozhází. Jestli na Zambii něco nemám ráda, pak je to přístup mnoha bělochů k domorodcům.
 

 

Vy jste se tam nikdy nedostala do střetu s místními?

Asi jsem měla štěstí, ale nikdy jsem neřešila žádný vážnější problém. Já beru Afriku i s jejími obyvateli takovou, jaká je. Já jsem ten cizinec, který se musí přizpůsobit jejich kultuře a myšlení, nikoli naopak. Snad díky tomuto přístupu životem v Zambii zatím pohodově proplouvám.

 

Žila jste nějaký čas v Kanadě. Po letech strávených v Torontu jste vystoupila na letišti v Lusace. Ta kulturní i sociální změna vámi opravdu nijak nehnula?

Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Do Zambie jsem jela s obavami. Bála jsem se nemocí, chudoby, jak se s tím sžiju. Pak jsem vystoupila v noci na letišti a musela se dostat taxíkem do Livingstonu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nic, co do této chvíle v mém životě fungovalo jako normální, není automatické. Že si tu nic nevykřičím, nevypláču, ale když si počkám, tak se dočkám. Trpělivost. To je lekce Afriky.

 

Nebojíte se jako cizinka případných politických nepokojů, které by se mohly obrátit proti bílým „vykořisťovatelům“? V sousední zemi jako je Zimbabwe nebo nedaleká Jihoafrická republika o takové konflikty není nouze.

Zambie je mírumilovná země. I kriminalita je tu poměrně nízká ve srovnání s okolními státy. Doufám, že se tento stav udrží. Během posledních pár let se Zambie ekonomicky dost zvedla. Proudí tudy davy turistů, aby se podívaly na Victoriiny vodopády. Ty by byly přístupné i ze strany Zimbabwe, ale to je vzhledem k tamní bezpečnostní situaci riskantní. Dá se říct, že i z okolních nepokojů Zambie těží. Navíc je tu nádherná příroda. Narozdíl od Keni, sem ještě neproudí davy turistů, aby v autobusech brázdily národní parky. Stále je to poměrně panenská záležitost a zvířata tu mají ještě přirozené reflexy.

 

Jak vypadá váš všední africký den?

Má dvě hlavní náplně: rodinu a malování. Dceru vezu do školky, vrátím se domů a jdu malovat. Někdy vyrážím i do krajiny, vezmu si foťák a čekám na dobré světlo. Půl roku jsme byli bez auta, tak jsem většinu zařizování absolvovala na kole. Místní žijí uměním, aniž by si to uvědomovali. Pro ně je naprosto přirozené vyjadřovat se prostřednictvím hudby, tance, malování. Když jsem šla na procházku se sousedovic třináctiletým synem, začal najednou ťukat do rytmu o kamínky. Jsou až neuvěřitelně muzikální.

 

Jak a kde hledáte inspiraci?

Inspirace se mi dostává ze všech stran. Velkým přínosem je pro mě hudba, kterou mám puštěnou vždy, když maluji, mé každodenní prožitky, okolí, krajina, lidi, se kterými se potkávám, barvy Afriky, rodina. Někdy se mi u jednoho obrazu stihne promítnout celý život, mysl pořád pracuje na sto procent.

 

Máte předem danou představu?

Je to různé, někdy představu mám, jindy to řeším až před bílým plátnem, nebo si jen dělám podklad. Moc dlouho nepřemýšlím. To je možná někdy i chybou, někdy ale zase výhodou. Párkrát jsem pracovala na krajinách přímo v plenéru, ale není to nic lehkého. Obzvlášť v Africe. Je vedro, ostré agresivní světlo během dne, často se musí měnit pozice. Dost často fouká silný vítr a potom všechno lítá a je těžké se soustředit.

 

Máte doma ateliér, kde by vám seděli domorodci modelem?

Zatím jsem měla v Africe výhodu, že jsem vždy bydlela ve větších domech, kde bylo dost místností, z kterých jsem si mohla studio vytvořit. Často ale končím se stojanem i v jiných místnostech, takže to potom vypadá, že celý dům je studio. Asi to tak i je. Párkrát mi domorodci pózovali, jednou mi i skupinka dětí seděla modelem venku na zahradě. Dala jsem si k tomu pivko, a hned byl na jejich tvářích obrovský úsměv. Často to ale nedělám, nejsou dostatečně ukáznění. Proto používám fotografie, které si sama nafotím.

 

Vaše obrazy jsou krásně barevné. Teplo Afriky z nich sálá. Jakou náladu měly, když jste žila a vystavovala v Kanadě?

Byly šedivé (smích). Předtím jsem malovala hlavně abstraktní umění, někdy krajiny. Než člověk začne vystavovat obrazy, měl by mít svůj styl. Bratr mi kdysi říkal: ty už máš styl, všechno je do šediva. Samozřejmě to myslel s nadsázkou, ale když jsem se ohlídla, obrazy byly opravdu ponuré.

 

Takže Afrika vnesla do vašeho života barvy?

Určitě. Barvy a tvary. Zambie je pestrá a plátna odrážejí to, co vidím.

 

Radu Tesaro Kirby

Narodila se roku 1979 v Praze. Na lidové škole umění absolvovala hru na klavír. V osmnácti letech odešla do Německa, kde studovala jazyky, pořádala klavírní koncerty a začala se věnovat kresbě. Později žila na Novém Zélandě. V roce 2001 odešla do Toronta, kde studovala klasickou malbu a kresbu. Tady poznala zambijského umělce Richarda Kirbyho, za kterého se v roce 2005 provdala. Nyní žije s rodinou na farmě v Zambii, kde tvoří, vystavuje, dává hodiny klavíru a tráví volný čas se svou dcerou. Při své tvorbě používá nejvíce techniku olejomalby na plátno. Její obrazy jsou nyní převážně zaměřeny na africkou tématiku - portréty, krajinu a divokou zvěř.
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group