Archiv vydání magazínu Koktejl

V jakém smyslu?

Nesmíte na to nebezpečí kolem zapomenout a musíte být ve střehu. Pracovní síla je v Zambii velice levná. To je obrovská výhoda života v téhle zemi. Můžete se věnovat svým koníčkům, v mém případě malování. Nerozptylujete se zbytečnostmi. Na žehlení, praní a další práce si najmete člověka. Vás to stojí málo a pro něj to znamená živobytí. Dobře si ale uvědomuju, že lidé, kteří nám doma pomáhají, jsou většinou HIV pozitivní.

Pomáháte Africe? Dnes je téměř společenská nutnost, aby se běloch angažoval v charitě.

V Zambii stejně jako i v jiných afrických státech běží mnoho charitativních projektů. Spolupracuji s Česko-zambijskou klinikou, jeden z jejich projektů nazvaný Street Children pomáhá konkrétním dětem z ulice a dává jim prostřednictvím vzdělání šanci na změnu. To se mi líbí. Realizovali jsme společně nějaké výstavy, kdy výtěžek z prodeje obrazů putoval na pomoc těmto aktivitám. Češi ale často mají o pomoci Africe idealistické představy.

Jedou tam s vidinou, že spasí svět?

Vy jste se tam nikdy nedostala do střetu s místními?

Asi jsem měla štěstí, ale nikdy jsem neřešila žádný vážnější problém. Já beru Afriku i s jejími obyvateli takovou, jaká je. Já jsem ten cizinec, který se musí přizpůsobit jejich kultuře a myšlení, nikoli naopak. Snad díky tomuto přístupu životem v Zambii zatím pohodově proplouvám.

Žila jste nějaký čas v Kanadě. Po letech strávených v Torontu jste vystoupila na letišti v Lusace. Ta kulturní i sociální změna vámi opravdu nijak nehnula?

Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Do Zambie jsem jela s obavami. Bála jsem se nemocí, chudoby, jak se s tím sžiju. Pak jsem vystoupila v noci na letišti a musela se dostat taxíkem do Livingstonu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nic, co do této chvíle v mém životě fungovalo jako normální, není automatické. Že si tu nic nevykřičím, nevypláču, ale když si počkám, tak se dočkám. Trpělivost. To je lekce Afriky.

Nebojíte se jako cizinka případných politických nepokojů, které by se mohly obrátit proti bílým „vykořisťovatelům“? V sousední zemi jako je Zimbabwe nebo nedaleká Jihoafrická republika o takové konflikty není nouze.

Zambie je mírumilovná země. I kriminalita je tu poměrně nízká ve srovnání s okolními státy. Doufám, že se tento stav udrží. Během posledních pár let se Zambie ekonomicky dost zvedla. Proudí tudy davy turistů, aby se podívaly na Victoriiny vodopády. Ty by byly přístupné i ze strany Zimbabwe, ale to je vzhledem k tamní bezpečnostní situaci riskantní. Dá se říct, že i z okolních nepokojů Zambie těží. Navíc je tu nádherná příroda. Narozdíl od Keni, sem ještě neproudí davy turistů, aby v autobusech brázdily národní parky. Stále je to poměrně panenská záležitost a zvířata tu mají ještě přirozené reflexy.

Jak vypadá váš všední africký den?

Má dvě hlavní náplně: rodinu a malování. Dceru vezu do školky, vrátím se domů a jdu malovat. Někdy vyrážím i do krajiny, vezmu si foťák a čekám na dobré světlo. Půl roku jsme byli bez auta, tak jsem většinu zařizování absolvovala na kole. Místní žijí uměním, aniž by si to uvědomovali. Pro ně je naprosto přirozené vyjadřovat se prostřednictvím hudby, tance, malování. Když jsem šla na procházku se sousedovic třináctiletým synem, začal najednou ťukat do rytmu o kamínky. Jsou až neuvěřitelně muzikální.

Jak a kde hledáte inspiraci?

Inspirace se mi dostává ze všech stran. Velkým přínosem je pro mě hudba, kterou mám puštěnou vždy, když maluji, mé každodenní prožitky, okolí, krajina, lidi, se kterými se potkávám, barvy Afriky, rodina. Někdy se mi u jednoho obrazu stihne promítnout celý život, mysl pořád pracuje na sto procent.

Máte předem danou představu?

Je to různé, někdy představu mám, jindy to řeším až před bílým plátnem, nebo si jen dělám podklad. Moc dlouho nepřemýšlím. To je možná někdy i chybou, někdy ale zase výhodou. Párkrát jsem pracovala na krajinách přímo v plenéru, ale není to nic lehkého. Obzvlášť v Africe. Je vedro, ostré agresivní světlo během dne, často se musí měnit pozice. Dost často fouká silný vítr a potom všechno lítá a je těžké se soustředit.

Máte doma ateliér, kde by vám seděli domorodci modelem?

Zatím jsem měla v Africe výhodu, že jsem vždy bydlela ve větších domech, kde bylo dost místností, z kterých jsem si mohla studio vytvořit. Často ale končím se stojanem i v jiných místnostech, takže to potom vypadá, že celý dům je studio. Asi to tak i je. Párkrát mi domorodci pózovali, jednou mi i skupinka dětí seděla modelem venku na zahradě. Dala jsem si k tomu pivko, a hned byl na jejich tvářích obrovský úsměv. Často to ale nedělám, nejsou dostatečně ukáznění. Proto používám fotografie, které si sama nafotím.

Vaše obrazy jsou krásně barevné. Teplo Afriky z nich sálá. Jakou náladu měly, když jste žila a vystavovala v Kanadě?

Byly šedivé (smích). Předtím jsem malovala hlavně abstraktní umění, někdy krajiny. Než člověk začne vystavovat obrazy, měl by mít svůj styl. Bratr mi kdysi říkal: ty už máš styl, všechno je do šediva. Samozřejmě to myslel s nadsázkou, ale když jsem se ohlídla, obrazy byly opravdu ponuré.

Takže Afrika vnesla do vašeho života barvy?

Určitě. Barvy a tvary. Zambie je pestrá a plátna odrážejí to, co vidím.

Radu Tesaro Kirby