ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Země suché vody

Země suché vody
 

Text a foto František Štaud

 

Namibie je z menší části vyprahlá, z větší pak extrémně vyprahlá. Ostatně, věděli byste co dělat, když vám tady spadne dítě do řeky? Zvednout a oprášit! Pánev Etoša na severu země je toho suchým důkazem.

V místech, kde se před deseti miliony let rozlévalo bezbřehé jezero, je dnes nekonečná rovina vyprahlé půdy, solná poušť placatá jako lázeňská oplatka. A stejně tak suchá, bezbarvá a pod nohama křupavá. Po většinu roku ji formuje bílá krusta vyschlého bahna ozdobená krystaly soli. Při pohledu na stříbrný horizont rozostřený v tetelícím se vzduchu vypadá Etoša jako nekonečná pláň z jiného světa. Toho si všiml i slavný Stanley Kubrick a zakomponoval ji do svého klasického sci-fi 2001: Vesmírná Odysea.
 
 
Podle legendy vzniklo původní jezero v dávných časech, když bandité vyvraždili místní vesnici, a jedna z přeživších žen ronila slzy tak vytrvale, že naplakala celé jezero slané vody. Geologické údaje jsou ve výkladu poněkud prozaičtější - jezero si prožilo svou největší slávu ve třetihorách, pak ovšem řeka Cunene, která ho do té doby napájela, přesměrovala své koryto v důsledku tektonických změn a jezero zahynulo žízní. A vznikla jedna z nejpozoruhodnějších oblastí jižní Afriky, země faty morgány, místo suché vody - pánev Etoša.
 
SUCHÁ, PŘESTO ŽIVÁ
 
Ačkoliv se na první pohled jedná o vyprahlý suchopár, Etoša zůstává jednou z nejkrásnějších a nejvýznamnějších rezervací na jihu Afriky a poskytuje domov statisícům zvířat. Vědci tady napočítali na sto čtrnáct druhů savců, tři sta čtyřicet ptačích druhů, sto deset druhů plazů a překvapivě také šestnáct druhů obojživelníků, a dokonce objevili i ryby.
 
Přes občasné infekce smrtícího antraxu a migrační omezení se místní zvěři daří více než dobře. Jenom ohroženého nosorožce dvojrohého zde žije na tři sta kusů, což je jeho největší populace na světě. Etošští sloni jsou se čtyřmi metry v kohoutku nejvyššími z celé Afriky a jejich stáda čítají na tisíc chobotů. Kromě funění tlustokožců tu můžete naslouchat i hlasu zeber, pískání antilop, bučení pakoňů a po setmění chraplavému řevu lvů nebo děsivému vytí hyen.
 

Ne všichni jsou ale rezervací uchváceni jako turisté. Dříve se Sanové, ale i další kmeny původních obyvatel pohybovali na pláních dnešního národního parku Etoša s volností sobě vlastní. Věnovali se lovu a sběru, ovšem poté, co je vláda označila jako neslučitelné s ochranou přírody, byli vyhnáni za hranice parku.

Hrdé a svobodné lovce-sběrače čekala ponižující budoucnost novodobých otroků na okolních farmách nebo ve squatterských kempech. Zůstaly tady po nich pouze zbytky vesnických staveb, schovaných mimo dohled návštěvníků, a krásné místopisné názvy - Okaukuejo (místo pro ženy), Ovambo (bohatí lidé) anebo pohoří Ondundozonanandana (místo, kam šla telata a už se neobjevila).
 
 
DRAVÉ NOCI
 

Řada omezení platí i pro turisty. Ti se po parku mohou pohybovat pouze v uzavřeném automobilu, protože vystupovat z něj nebo otvírat okna dokořán je životu nebezpečné. Před západem slunce pak musejí být všichni v bezpečí jednoho ze tří kempů - Okaukuejo, Namutoni či Halali.

Brány se opět otevřou hned po východu slunce a při ranní projížďce mohou turisté vychutnávat život africké divočiny. Pozornému oku neuniknou ani následky nočního života, který tu tak často končí smrtí. Ve stepi leží skolené kusy zvěře, či spíše jejich torza, hromádky kostí přikryté cáry kůže. Některá netečně napospas slunečnímu žáru, jiná stále v obležení posledních mrchožroutů – supů a šakalů.
 
Přes den, v době největšího žáru, se zvěř schovává ve stínu buše a trnitých akácií. Jenom černobílé pruhy zeber putují po obzoru, občas se schovají za vlnou horkého vzduchu a je těžké odhadnout, jestli jsou pravé, nebo je to jenom přelud faty morgány.
 
ŽÍZNIVÉ DNY
 

V době sucha se žíznivá zvěř stahuje k napajedlům, která tu zbyla po období dešťů, nebo je vedení parku nechalo uměle vytvořit jako místa pro komfortní pozorování zvěře. Před soumrakem se stačí jen pohodlně usadit a chvíli počkat na divadlo bez režiséra, kde scénář psaly zákony přírody.

V kolik představení začíná a kdo bude hrát hlavní role, nikdo dopředu netuší. Jen zřídkakdy však odchází divák neuspokojen. Aktéři se na pódiu střídají s noblesou sobě vlastní - skotačivé gazely snad ani neregistrují přítomnost zvědavců a šermují krátkými růžky, oryxové a kudu se brouzdají vodou s hlavou elegantně vztyčenou.
 

Přeopatrné žirafy si dávají načas, než překonají obavy, přivlní se k napajedlu a v nemotorném pokleku či v úsměvné roznožce se konečně skloní z pětimetrové výšky k hladině a napijí se. Prase bradavičnaté pobíhá trávou se vztyčeným ocáskem jak auto na dálkové ovládání.

Po setmění se pak jako duchové noci zcela neslyšně přibližují mnohatunové sloní a nosorožčí kolosy, napijí se a zmizí ve tmě stejně nepozorovaně, jako přišli. Zanechají po sobě pouze stopy v písku, zvířený vzduch a snad i odrazy na vodní hladině.
 

„I kdyby se otevřela vrata všech zvěřinců světa, nevyrovná se to tomu, co jsem tu tenkrát spatřil,“ pravil Gerald McKiernan, když v roce 1876 poprvé putoval do těchto oblastí, ze kterých se stal jedinečný národní park Etoša.

 

NÁRODNÍ PARK ETOŠA

● Prvními Evropany, kteří teritorium dnešní severní Namibie systematicky objevovali, byli v roce 1851 Charles John Andersson, švédský cestovatel, lovec a ornitolog, a jeho anglický přítel Francis Galton, geograf a také vzdálený bratranec Charlese Darwina.

● Američanům tuto oblast přiblížil o čtvrt století později obchodník a cestovatel Gerald McKiernan.

● Několik dalších let ležela velká bílá pláň mimo zájem úřadů a mimo dosah turistů.

● Historie národního parku Etoša se začíná psát v roce 1907, kdy prozíravý německý guvernér Friedrich Von Lindequist vyhlásil na sto tisíci kilometrech čtverečních chráněnou rezervaci. V té době to byla nejrozsáhlejší rezervace divoké zvěře na celém světě.

● Politický tlak šedesátých let minulého století rozlohu parku zredukoval na skromnějších, ale stále impozantních 22 tisíc kilometrů čtverečních. Celý park je v délce 1700 kilometrů obehnán vysokým plotem, aby byla zvěř chráněna proti pytlákům a infekcím hospodářských zvířat.

 

Doc. PharmDr. František Štaud, Ph.D.

*1970. Cestovatel, fotograf, publicista, vysokoškolský pedagog. Dva roky pracoval v Japonsku, tři roky ve Velké Británii. V současnosti žije v Hradci Králové a podniká výlety do všech koutů světa pro mezinárodní agentury, časopisy a deníky. Jeho fotografie se pravidelně objevují v zahraničních magazínech, knihách, kalendářích, reklamních kampaních ale i v ­hollywoodském filmu Poslední Samuraj. Tisíce autorových fotografií z cest můžete vidět na jeho internetových stránkách www.phototravels.net.
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group